Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Pösslová (* 1928)

• narozena 10. října 1928 v Nemochovicích

• pochází z chudých venkovských poměrů

• celá rodina byla v době protektorátu aktivní při domácím odboji

• pomoc partyzánům (partyzánská Skupina Jana Žižky z Trocnova – oddíl Olga)

• po válce se provdala a žila s manželem v loveckém zámečku-myslivně u Bruntálu

Prvorepublikové dětství

Otec Jarmily Pösslové pracoval jako živnostník-pokrývač, maminka byla v domácnosti. Rodiče měli dvě dcery. Jarmila Pösslová se vyučila prodavačkou v rodné vesnici, kde také celou válku pracovala v obchodě: „Představte si, ten můj šéf, to byl takové celkem solidní člověk a po válce, já jsem se v 48. roce vdala a odstěhovala jsem se sem do Bruntálu a už jsem nebyla ve vesnici a nakonec jsem se dozvěděla, že on v obchodě partyzánům i něco dal a odešli partyzáni, nebo ti, co s nimi spolupracoval, a hned tam přišli páni v kožených kabátech a on jim zase referoval a byl pak i zavřené a zabavili mu i majetek.“

Za první republiky zažila obrovské sociální rozdíly mezi obyvatelstvem: „A já jsem viděla za první republiky ty sedláky a ty statkáře, co dělali s těma děckama a jak vydírali doslova ty lidi. A mně jako děcku, já jsem vždycky brečela nad těma děckama, 10 v jedné místnosti, jíst to nemělo co, revmatismus to mělo.“

Nástup fašismu byl velkým zlomem v jejím životě: „Ve Vyškově, za Vyškovem, tam byly ty německý ostrůvky. Do doby, než došel ten Hitler, to bylo dobrý. Češi, Němci v pořádku. Jak přišel Hitler, Němci – jim narostl hřebínek, všeci začali vyhánět Čechy, a ti se museli odstěhovat.“

Pomoc partyzánům

Bratr maminky byl členem partyzánské Skupiny Jana Žižky z Trocnova v oddílu Olga, který působil jejich oblasti a přímo v jejich vesnici: „Můj strýc, maminčin bratr byl u partyzánů, ale to víte, to nikdo nic nevěděl. Já jsem třeba šla do práce, a tam sedlák zapřahal koně a říká: ‚Ty, Jarko, kde jdeš?‘ A já říkám: ‚No, do práce.‘ Já jsem se učila u nás ve vesnici. A on říká: ‚No, nemůžeš jít, běž si pro kolo a musíš jet pro doktora do Věslic.‘ A já říkám: ‚Já ale nemůžu, já jdu do práce!‘ A on: ‚Musíš, protože je to důležité, a řekneš panu doktorovi, že u Holásků jsou moc nemocní, ať okamžitě přijede.‘“

Rodiče aktivně pomáhali v odboji a své dcery do protiokupační činnosti rovněž zapojovali. Pomoc spočívala v převádění partyzánů na určitá místa, dodávání potravin, obvazového materiálu, nechávali partyzány se umýt, najíst, dávali jim oblečení. Také je občas ukrývali: „A ten jeden, mohl mít tak 40, 50 roků, odkud byl, to nevím, a oni jak byli na tom zámku, tak on si tam sbalil takové nějaké kus plátna. To víte, tehdy nebylo nic, já jsem se mu nedivila, měl to tak omotané v takovou nudli, a když jsme ho převedli přes ten kopec a šli jsme tak dole a ukázali jsme všechno, kde mají, co mají, kde je vlak, kde je státní silnice. Tak on vám to vytáhl a tady to odepl až od těch gatí a říká: ‚Děvčata, víte co? Já vám to dám, a když přežiju válku, já se k vám vrátím.‘ Nevrátil se.“ Partyzánům rozdali tolik věcí, že brzy začali sami pociťovat nouzi: ‚No to víte, my už jsme neměli ani noční košile, ani pyžama, ani tatínek, protože ti kluci vždycky došli (partyzáni). A to víte, když byli v tom boji a každé byl špinavé a roztrhané a tak – vlastně jsme už po válce neměli nic.“

Vzpomíná na chování českých statkářů, kteří nepodporovali odboj, a přitom nejchudší dávali všechno: „Takže ti chudší lidi přispívali na partyzánský odboj, živili jich tam, oblíkali jich tam všecko, a ti bohatí všichni dali ruce pryč. Byli tam akorát dva sedláci, kteří jim dali aspoň najíst, ale ti ostatní s tím nechtěli mít nic společného.“

Otce dokonce nacisté zavřeli: „Náš tatínek byl takové velice pracovité člověk, a on pak, když už jsme neměli co jim nabídnout (partyzánům) a co aj pro sebe, víte, my jsme toho taky moc neměli. … Tak koupil prase od sedláka a on ho udal, pak mu přičtli i ty partyzány, že jako pro koho to chtěl.“

Paní Pösslová hodně vzpomíná také na ruské partyzány: „V tom oddílu Olga byli Rusi, byli to velice dobří Rusi. Ten Nikolajev, to byl takové šikovné urostlé kluk, jenomže měl postřelený koleno, takže nemohl pak dál bojovat. Nebo toho dalšího taky zastřelili na silnici před našima očima, víte, jak utíkali a Němci jeli autem a hotovo dvacet… No, hodně jich tam bylo mezi nima, víte.“

Konec války

Nemochovicemi prošly nakonec podle slov paní Pösslové tři fronty – Poláci, Rusi a Maďaři: „Napřed ty Němci utíkali, a teď ty tři fronty za nima. To byly takový fofry, tma, střílelo se, teď německy, maďarsky, rusky, polsky… ten zážitek do smrti nezapomenu…“

Válka se chýlila ke konci, ale oficiální vyhlášení míru ještě neznamenalo úplný konec bojů: „No a přešlo to a teďka ráno už bylo osvobození. No, jenomže Němci se tým nesmířili, oni tam ještě někteří zůstali a někteří možná, naše máma zase říkala: ‚Ty, Jarko, musíš tam vylézt na půdu, tam je jetelina a kráva už má hlad, tak tam musíš vylízt.‘ Já jsem tam vylezla a ten štít byl tak proti těm kopcům a já jsem otevřela ty dvířka v tom štítě a naráz zahvízdalo a pink a takových 20 cm ode mě. Tak jsem sjela dolů, kráva nežrala. Víte, oni právě, že tam byly ty kopce a ty lesíčky, tak oni se nevzdávali, oni tam zůstali a třeba potom přestali střílet a prosili ty lidi, že jim ledasco dají, třeba zbraň, ať jich schovají, nebo řeknou, že jim pomáhali, ale ti byli krutí, Němci.“

Poválečné osudy

Po válce začal politický boj. Tatínek paní Pösslové byl komunista, manžel musel vstoupit do strany, aby ho nechali dostudovat, ale Jarmila Pösslová do strany nevstoupila: „A já jsem zjistila, že ten komunismus taky není žádnej zázrak. Že to je vlastně diktatura proletariátu.“ – „Jak jste na to přišla?“ – „Já nevím. Já jsem to možná měla v sobě, takový sociální cítění… A já jsem se nedala do té strany!“

Nakonec se přestěhovala s manželem do myslivny, bývalého loveckého zámku 3 km od Bruntálu: „Dostal tady v lese, 3 kilometry od Bruntálu myslivnu, takové lovecké zámeček, kde jsme měli 18 pokojů, ono jich tam bylo 28! Ale 18 patřilo nám, 3 kilometry od Bruntálu a voda, elektrika, telefon, všechno nejmodernější, parkety jak v zámku, tak jsem se ocitla v oboře.“