Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Poštulka (* 1943)

• narodil se 6. dubna 1943 v Loučce u Litovle

• vystudoval chemickou průmyslovou školu v tehdejším Gottwaldově

• později dálkově vystudoval vysokou školu chemicko-technologickou

• v roce 1962 nastoupil na vojnu

• v roce 1965 se oženil a odstěhoval se za prací do Frýdku-Místku

• od roku 1979 pobýval 11 měsíců služebně v Angole

Antonín Poštulka se narodil 6. dubna 1943 v Loučce u Litovle, kde také prožil, jak vzpomíná, velmi pěkné dětství. Otec prodával v obchodě a maminka se starala o něj, jeho mladšího bratra a domácnost. „Brácha byl o rok a půl mladší než já, takže z nás byla nerozlučná dvojice. Využívali jsme toho, že vesnice byla malá, když projela tři čtyři auta za celý den, to bylo všechno.“

Antonín si třeba pamatuje na to, jak jim otec vyrobil malý vozík, který vždycky vytáhli nahoru na kopec a zase na něm sjížděli dolů. „Všechny hry a lotroviny jsme prováděli spolu.“ Když trochu povyrostli, tak vozík vyměnili za kola a proháněli se po okolních lesních a polních cestách.

Do školy chodil Antonín prvních pět let přímo v Loučce, od šesté do osmé třídy dojížděl do Senice na Hané a pak pokračoval na chemickou průmyslovou školu ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově). Do budovy této školy chodíval také Emil Zátopek, a když chodil Antonín do školy, tak dokonce jednou přijel i na besedu. „Byl natolik srdečný, že odpovídal na všechny otázky, bavili jsme se s ním o závodění a trénování.“ I Antonín začal ve druhém ročníku běhat a amatérské běhání mu vydrželo až do padesáti let. V letech 1955 a 1960 se také zúčastnil spartakiád.

Nejvíce ho ale ovlivnil samotný obor, který studoval, tedy zpracování hmot a kaučuků. „Celá příprava byla směřována k tomu, abychom mohli pracovat v těchhle typech podniků. Jednou týdně po celou dobu studia jsme chodili na praxi do blízkých závodů.“

Vojna v čase kubánské krize

Po maturitě pamětník nastoupil do velkého podniku Fatra Napajedla. „Pracoval jsem rok před vojnou jako učitel odborných předmětů, tedy učil jsem chemii, fyziku, materiál a technologii na učilišti. A když jsem měl po prázdninách pokračovat dál, tak jsem učil jenom další září a prvního října jsem musel narukovat do Mikulova, absolvovat základní vojenskou službu, tak se tomu tehdy říkalo. A zrovna v té době, to bylo v roce 1962, tak přišly nebo udály se takzvané kubánské události. Znamená to, že když my jsme byli jako ti bažanti první měsíc na vojně, tak současně s námi v kasárnách byli ještě hoši, kteří vlastně museli přesluhovat třetí rok. Čili byly tři ročníky vojáků v kasárnách.“

Antonín vzpomíná, jak na vojně cvičili s ostrými granáty a jak první rok absolvoval důstojnickou školu. Poté byl převelen do Prahy, kde dostal na starosti právě nastoupivší vojáky, se kterými absolvoval základní výcvik. Byl také velitelem stráže, což bylo na směny, takže se stávalo, že měl třeba celé odpoledne volno. „Mohl jsem jet i do Prahy a obdivovat nějaké objekty, třeba jsem se procházel Prahou.“ 

Do Angoly

V roce 1965 se pamětník oženil a se svou ženou hledal zaměstnání s bytem. Nakonec ho našli ve vratimovských papírnách a přestěhovali se do Frýdku-Místku. V zaměstnání pracoval na směny a k tomu se ještě rozhodl vystudovat vysokou školu chemicko-technologickou. Když jeho synové chodili do školy, tak on vlastně také. Kvůli studiu tak neměl čas na svou oblíbenou atletiku. „Sportování jsem si mohl dovolit, až jsem odpromoval, hned následující podzim jsem začal fungovat jako trenér atletiky v oddíle Slezan Frýdek-Místek.“

Antonín pracoval v útvaru pro kontrolu jakosti a v roce 1979 se mu naskytla nová pracovní příležitost. „Tutéž funkci jsem měl vykonávat v celulózce v Altu Katumbela v Angole. Takže tím se dostáváme vlastně k dalšímu takovému stěžejnímu bodu mého života, což je roční pobyt v Angole, ve které probíhala tehdy ještě občanská válka. A my jsme tam vytvářeli tehdy takzvanou internacionální pomoc pro východně orientované části Angolské republiky.“

Konkrétně pracoval v papírně, která zpracovávala eukalyptové dřevo v Altu Katumbela. Přijeli začátkem prosince, kdy zrovna bylo období dešťů, které trvalo až do Velikonoc, kdy trochu polevilo. „První deště se objevily mezi desátou jedenáctou hodinou, intenzivní déšť. To trvalo asi patnáct dvacet minut, pak se dvacet minut kouřilo z asfaltu a za dvě hodiny přišla další bouřka.“

Ráno začínali v sedm hodin, od dvanácti do dvou hodin měli přestávku a pak zase pracovali do šesti. Pamětník byl v Angole i se svou ženou a dvěma syny. „Babička byla doma a vařila, byli jsme tam celá rodina. Současně vyučovala své dva syny ve škole, byli v té době ve čtvrté a páté třídě, museli jsme převzít zodpovědnost za jejich výuku.“

O víkendu bylo trochu volněji, ale kvůli občanské válce leckdy nemohli opustit střeženou oblast. Když nepršelo, stávalo se i to, že z okolních kopců slyšeli střelbu. Samozřejmě to bylo náročnější, i třeba co se týče lékařské péče. „Zubního lékaře jsme měli až v 250 kilometrů vzdáleném krajském městě, takže jsme museli tam. Začal mě bolet zub, ale musel jsem přetrpět asi tři týdny, než byla uvolněná cesta, než jsme se dostali do toho krajského města.“

Antonín vzpomíná na krásnou přírodu a na cesty k Atlantskému oceánu, tamní pobřeží a také poušť. Jednou se ale také stalo, že jeli na výlet na místní karneval, a když se po poledni vraceli, zjistili, že se z fabriky kouří. Někdo totiž zapálil transformátor, který zásoboval celou továrnu elektřinou.

Kromě samotné práce v továrně také Češi a Slováci pomáhali zvyšovat kvalifikaci místních zaměstnanců. „Portugalsky jsem neuměl, ale v portugalštině jsem musel učit matematiku, fyziku, chemii.“ Z původních dvaceti osmi žáků jich nakonec závěrečné zkoušky složilo šestnáct.

Celkově strávil Antonín Poštulka se svou rodinou v Angole jedenáct měsíců, poté se vrátil do Československa, do svého předchozího zaměstnání. Celý život se drží toho, že je potřeba pracovat poctivě a všechno zvládnout do nejmenších detailů, přijít věcem na kloub. A také vycházet s lidmi – má na paměti to, co vždycky říkával jeho otec: „Nesmíš si dělat nepřátele z lidí, protože nikdy nemůžeš vědět, kdy koho budeš potřebovat.“