Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iryna Volodymyrivna Potapova (* 1940)

• narozena 28. dubna 1940 v Lubartówské oblasti v obci v Lublinské oblasti ve východním Polsku

• v roce 1942 otce Volodymyra Ivanoviče transportovali do koncentračního tábora Buchenwald

• následně deportován do Dachau, kde v únoru 1945 zemřel

• roku 1945 v rámci poválečné polsko-ukrajinské etnické výměny rodina přesídlila do Oděské oblasti na jižní Ukrajinu

• následně se rodina přestěhovala do obce Račín na západní Ukrajině

• usídlila se ve městě Dubno

• pamětnice pracovala v bance

• po studiích univerzit v Užhorodu a ve Lvově pracovala jako učitelka v Molodavu, v Račíně, v Dubně a v Majdanu

Polskou pereselenkou z východního Polska

Iryna Volodymyrivna se narodila 28. dubna 1940 v Lubartówském okrese v Lublinské oblasti ve východním Polsku.[1] De facto přišla na svět v tzv. Generálním gouvernementu, což bylo označení správní jednotky části bývalého polského území ovládané v letech 1939–1944 nacistickým Německem. A právě tento režim se stal pro celou rodinu osudným. V roce 1942 byl totiž otec zatčen a odvezen do nacistického koncentračního tábora Buchenwald. „Přišli Němci nebo Poláci, já to sama nevím. Já si dokonce ani otce nepamatuji, nevím, jaký byl. Celou tu situaci si vůbec nepamatuji. Ale oni ho vzali do Buchenwaldu, to vím. Potom ho z Buchenwaldu přemístili do Dachau a tam jsme po válce jezdili k místnímu pomníku. Je tam takový sloup v parku a tam jsou pochovaní všichni, kteří zahynuli v onom koncentračním táboře. Byla tam ještě továrna na V-1 a V-2 v Mittelbau a tam můj otec pracoval. Tam žili v těžké situaci a umírali tam, protože se o ně nikdo nestaral,“ vypráví pamětnice. 

Iryna Volodymyrivna o osudu svého otce původně nic nevěděla, ale po válce napsala na Mezinárodní Červený kříž a obdržela vyrozumění, že otec zahynul v koncentračním táboře Dachau v únoru 1945. Sama dodnes přesně neví, za co byl odvezen do koncentračního tábora (ale s největší pravděpodobností za pomoc partyzánům): „Místní lidé i můj otec pomáhali ruským partyzánům[2] a podporovali je. Dávali jim najíst. Ale Němci začali Rusy pronásledovat a pálili domy. Oni ještě lidé říkali mému tatínkovi, aby se schoval, protože za ním mohou přijít. Ale on neposlouchal.“

Přesídlení do Oděské oblasti

Iryna Volodymyrivna je ukrajinské národnosti, stejně jako její maminka Matriona Petrivna a otec Volodymyr Ivanovič. Tehdy to ovšem nebylo nic zvláštního – na území celé Lublinské oblasti žilo v předválečném Polsku mnoho Ukrajinců a až s blížícím se koncem druhé světové války se rozhodlo o jejich přesunu na západní Ukrajinu. V roce 1944 byla totiž podepsána smlouva mezi Polskem a Sovětským svazem o etnické výměně Ukrajinců na Ukrajinu (respektive do Ukrajinské SSR) a Poláků z oblasti Volyně do Polska.

Iryna Volodymyrivna tak měla se svou rodinou – ovšem již bez otce – opustit svůj domov a odjet v dobytčím vagonu na jižní Ukrajinu, kde jim sovětští agitátoři naslibovali půdu a vyšší životní standard. Sama pamětnice uvádí, že tato etnická výměna proběhla „nasilno“, což v přeložení do českého jazyka znamená „násilně“. Samotná etnická výměna, zejména tedy Ukrajinců na Ukrajinu, nebyla totiž prováděna dobrovolně, protože Ukrajinci byli vyháněni ze svých domovů i za pomoci polské armády.

„My jsme odjeli, ale já si nepamatuji, jak to bylo, protože jsem byla velmi malá. Bylo to někdy na jaře. Zavezli nás do Oděské oblasti a tam už si to trochu pamatuji, protože mi bylo čtyři nebo pět let. Byli jsme v obci Suchyj Tašlik. Strávili jsme tam několik měsíců a pak jsme se rozhodli, že se znovu vrátíme do Polska. Já a ještě jeden můj příbuzný jsme jeli na voze a starší sestra a bratr šli pěšky.“

Iryna Volodymyrivna si z Oděské oblasti pamatuje především na ubytování: „Byly tam prázdné domy a naše rodina žila v prázdném domě. V naší vesnici žily celkem tři nebo čtyři rodiny.“               

Zaměstnání a nízká penze

Rodina se tak chtěla vrátit do Polska, protože podmínky na jižní Ukrajině byly otřesné – kolektivizace a poválečná situace společně s neúrodou mohly dokonce způsobit hladomor. Polští přesídlenci – neboli polsky pereselenci, jak se na západní Ukrajině dnes tyto osoby označují – tak chtěli odjet zpět do svých domovů. „Navraceli se na hranice, ale dále nedojeli. Lidé jeli k hranicím, ale nikdo je nepustil. Zůstali jsme tedy zde v Račíně a potom v Dubně. Opravili jsme si dům a v roce 1947 jsem už šla do školy,“ dodává pamětnice.

Maminka zpočátku prodávala na bazaru a poté si našla práci uklízečky. Iryna Volodymyrivna se učila ve škole v letech 1947–1957 a pak si našla práci v bance: „Mně se ale v bance nelíbilo. Pracovat s těmi penězi... Já jsem nejdříve pracovala jako revizor a poté jako pokladní. Potom jsem ale nastoupila na univerzitu v Užhorodě a pak do Lvova. Po studiích jsem pracovala jako učitelka. Nejdříve v Molodavu a potom v Račíně.“

Pamětnice učila také v Dubně, ale nakonec nejvíce učitelského času strávila v obci Majdan, kde byla až do roku 1991: „Pak nám ani peníze nedávali, a tak bylo těžké dojíždět. Tak jsem přešla na čtyřicet procent práce a potom jsem znovu šla dělat různé práce. Víte, abych to dopracovala do důchodu. Pět let jsem ještě musela dělat. Do penze jsem šla až nedávno. Penze je malá, pracovala jsem čtyřicet šest let, ale dostávám tak malou penzi.“

 V roce 1967 se pamětnice provdala a s manželem žili šťastně až do jeho skonu v roce 1993.

Vztah Ukrajinců a Rusů

Iryna Volodymyrivna je sečtělá a vztah mezi Ukrajinci a Rusy hodnotí s ohledem na dějinné procesy: „Ve východních oblastech Ukrajiny to byla po válce tragédie. To já vím, hodně jsem o tom četla. Četla jsem o hladomoru, to je vina Ruska a jeho představitelů, protože oni se velice špatně chovali k Ukrajincům. To je fakt. Oni je ani nebrali jako lidi, protože je dávali do vězení. Lidé bojovali ve válce, přišli z armády, a oni je poslali do pracovních táborů. Obecně místní obyvatele mají za banderovce. Když jsem chodila do školy a byla jsem malá, tak jsem chodila kolem autobusového nádraží. Byla tam policie a jednou jdeme, já se dívám a venku před policií stálo plno lidí. Přišli jsme blíž a tam leželi mrtví a zabití chlapci a děvčata. Oni to byli banderovci.“

Iryna Volodymyrivna jezdila do Polska za svými příbuznými – i po přesídlení autochtonních Ukrajinců tam totiž zůstal strýc s bratranci – ale také jezdila do Německa podívat se na místo skonu svého tatínka. Sama uvádí, jak se evropské země postupně budovaly, ale na Ukrajině se nebudovalo téměř nic – byl zde pouze socialismus a komunismus: „A kdo jsou komunisté? Ti nenávidí lidi. Nenávidí všechno progresivní. Oni sami nevěděli, co chtěli. I ten Putin je takový. Rusko potřebuje jenom kolonie a to je všechno.“

Iryna Volodymyrivna dnes žije ve městě Dubno na západní Ukrajině a je jednou z posledních polských pereselenek, které žijí v Rivnenské oblasti.

 

[1] Pamětnice uvádí rovněž obec narození (Kanyvoda – ?), ovšem danou obec jsem nemohl najít.

[2] Pamětnice udává, že otec pomáhal ruským vojákům z Rudé armády, kteří utíkali z fronty, ale to je velice nepravděpodobné.