podplukovník v. v. Antonín Potecký (* 1934)

Antonín Potecký, pplk. let. v. v.

 

„Jsem posledním držitelem deníku prastrýce Stanislava Zeinerta. Snažím se i skromným způsobem uchovat vzpomínku na matku Boženu Hlavičkovou a na Stanislava, jako památku na časy minulé. Pplk. let. v. v. Antonín Potecký, Inženýrsko-letecká služba, Prešov, narozen ve Zvoleněvsi, okr. Kladno.“

 

Poručík letectva Stanislav Zeinert byl jedním z těch, pro které přísaha republice byla celoživotním závazkem. Proto se po okupaci naší země zařadil mezi vojáky, kteří odcházeli do zahraničí a doufali, se že budou moci účastnit bojů proti okupantům Československa. Vyprávění o účasti našich letců v zahraničních armádách v období druhé světové války čerpal pplk. let. v. v. Antonín Potecký ze Stanislavova válečného deníku, jehož je vlastníkem.

                

Můj prastrýc por. let. Stanislav Zeinert se narodil 9. 12. 1915 v Neuměřicích u Slaného. Po okupaci Čech odešel do Polska, podepsal závazek do cizinecké legie, což mu umožnilo odjezd do Francie lodí Chrobry. Po porážce Francie odešel do Afriky, odtud do Anglie, kde působil jako pilot RAF 311. čs. bomb.Sq. 25. 5.1941 byl smrtelně zraněn následkem letecké katastrofy na letišti Langham, hrabství Norfolk. Skonal 26. 5. v nemocnici Cromer na vnitřní zranění.

 

Z vyprávění matky Stanislava Zeinerta jsem zaznamenal: „Nedlouho po narození Stanislava, zemřel jeho otec. Rodina bydlela v Neuměřicích, kde začal chodit do obecné školy. Po přestěhování školu dokončil v Kralupech. Matka se podruhé vdala za ovdovělého železničáře Hlavičku. Stanislav svoji matku Boženu velmi miloval, svědčí o tom zápisy v jeho deníku ze zahraničí. Přes neutěšené sociální podmínky dokázala paní Božena syna zabezpečit. Po vyučení od roku 1932 studoval na První státní průmyslové škole v Praze, kterou absolvoval s vyznamenáním v roce 1936.“

 

Do Prahy denně dojížděl s přítelem Miloslavem Švicem. Při nástupu na vojenskou službu se jejich cesty se na čas rozešly. Stanislav narukoval k dělostřelcům a Miloslav k letcům. Po nástupu NSDAP v Německu k moci velení naší armády potřebovalo absolventy vyšších průmyslových škol pro důstojníky Čs. armády v záloze. Stanislav nastoupil do školy pro důstojníky v záloze dělostřelectva u 52. dělostřeleckého pluku v Josefově, Miloslav Švic u leteckého pluku č. 6 v Milovicích. Z rozhodnutí MNO byli dělostřelečtí aspiranti zařazeni také ke službě u letectva. Projít lékařskými prohlídkami nebylo snadné, ale Stanislavovi a Miloslavu Švicovi se to podařilo. Jejich osudem se stal Cheb. Od roku 1918 Chebem prošla řada funkcionářů letectva. Koncem dvacátých let se přestěhovalo učiliště do Prostějova. Na podzim roku 1937 zde končil pokračovací výcvik pilotů, důstojníků letectva v záloze.

 

Z Chebu 1. 2. 1937 poslal Stanislav své matce zprávu, že si podal žádost do vojenské akademie. Od října 1936 do podzimu 1937 procházeli leteckým výcvikem absolventi důstojnické školy letectva v záloze, podle mimořádného rozkazu z 3. ledna 1937. Poslední letka č. 4 od let. pl. 1 TGM toto letiště opustila v lednu 1938, za mobilizace byla přeložena do Pardubic. Po mnichovské dohodě zde bylo letectvo Luftwaffe. Svědectví o létání S. Zeinerta a M. Švice, kteří se zde opět sešli, mohou podat jen fotografie a dopisy žijících pamětníků, fotografie jsou v příloze. Jejich učiteli létání byli rotmistr Policar, čet. dsl. Doležal a čet. dsl. Gutvald.

 

Aspiranti létali na školních letounech Praga E 39 a E 241. Na letišti se nacházel i jeden starší letoun Š 328 a stíhací letoun Avia B 534, který patřil četnické hlídce. Prožili zde pohnuté události z roku 1938 při nástupu ordnerů. Výcvik aspirantů probíhal od časných ranních hodin. Podle plánu školy měl každý pilot dosáhnout 250 letů v trvání 40–45 letových hodin. Z toho s instruktorem 130 letů v trvání 10–15 letových hodin a letů samostatných 110–120 v trvání 10–15 letových hodin.

 

Pokračovací výcvik pilota se uskutečnil v blížícím se podzimu r. 1937 na letounech E 241. Začínal cvičením jednoduchých a dvojitých zatáček, spirál a letů po okruhu letiště. Šlo v podstatě o opakování metodiky výcviku, ale na jiném stroji. Po mnoha létech Ing. Vilém Hofman vzpomněl: „Výcvik v Chebu nebyl zcela ukončen pro nevyhovující povětrnostní podmínky. Týkalo se především stíhačů záložáků. Jejich výcvik byl konán následně u let. pl. 4, u výcvikové letky v Praze.“

 

MNO umožnilo aspirantům studium na vojenské akademii po dobu jednoho roku. V Československu doznívala nezaměstnanost. Armáda pro důstojníky letectva z povolání se zdála být zabezpečenou budoucností. Dne 30. 9. 1937 byli aspiranti z Chebu svob. asp. Ignác Bodó (Slovák), Václav Čejka, Oldřich Doskočil, Alois Hochmal, Jan Jaška, Zdeněk Růžička, Václav Šebesta, Karel Štěpánek, Miloslav Švic a Stanislav Zeinert převeleni do vojenské akademie Hranice na Moravě. Ve vojenských kruzích byla vojenská akademie historicky známou institucí. Po 28. říjnu 1918 tvořili velitelský sbor v Čs. armádě důstojníci z c. a k. armády a po návratu do vlasti, legionáři. Mladí absolventi vojenské akademie však měli často větší znalosti než jejich nadřízení.

 

Se stoupajícím nebezpečím z Německa začala vláda budovat adekvátní obranu. Do vojenské akademie a vojenských škol na konci třicátých let byly přijímány větší počty občanů ČSR za vojáky z povolání. Plk. let. v. v. Jiří Maňák, DFC, vzpomíná: „V roce 1935–36 jsem začínal jako aspirant v Prostějově ve Škole důstojníků letectva v záloze. A jako záložák jsem mohl být jen pozorovatelem. V dalším roce jsem sloužil u letky 9,  let. pl. 3 gen. M. R. Štefánika v Piešťanech. V té době jsem se hlásil do vojenské akademie. Setkal jsem se s Zeinertem a Švicem. Oni přišli z ,pilotky‘ z Chebu z odvodního ročníku 1936–37. Bylo to poprvé, kdy se mohli aspiranti stát piloty. Zařazeni jsme byli u 5. roty vojenské akademie, velitelem byl škpt. Václav Krump. S Zeinertem jsme byli u 2. čety a naším velitelem byl por. let. Štangl (v roce 1948 se stal generálem ČSLA). Ve vojenské akademii se učily vševojskové předměty a po vyřazení 14. srpna 1938 nastoupili poručíci letectva k leteckým útvarům, kde je zastihla na stážích mobilizace.“ Podle deníku S. Zeinerta se oba setkali v Krakově a ve Francii.

 

Vojenská akademie vychovala republice novou generaci důstojníků. Odchodem do zahraniční čs. armády mnozí prokázali morální kvality a vlastenectví. Vyřazeni byli v srpnu 1938 ve 20. jubilejním roce republiky. Seznam příslušníků 5. roty letců na vojenské akademii ročník 1937–1938 je v příloze. Po vyřazení z VA odjel Stanislav na dovolenou k mamince do Kralup nad Vltavou. „Kralupská dvojčata“ Stanislav Zeinert a Miloslav Švic se načas rozešli. Poručík letectva S. Zeinert byl zařazen k leteckému pluku na Slovensko, určen byl ke cvičné letce do Nové Vsi, kde byla vystavěna v roce 1937 nová letecká základna, aby doplnila obranný systém ČSR proti spojenci Německa, Maďarsku. Velitelem byl škpt. Josef Duda, rodák z Podřipska. V roce 1939 posloužilo moderní letiště Luftwaffe při agresi do Polska a v roce 1941 v rámci plánu Barbarosa do SSSR.  

 

Všichni vyřazení absolventi se v závěru roku 1938 sešli ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově při aplikačních kurzech polních pilotů. Zde se opět setkal Stanislav s Milošem Švicem. Opět procházeli náročným studiem s množstvím speciálních předmětů. V pozůstalosti Stanislava Zeinerta jsou dvě fotografie z jara r. 1939. Na fotografii skupina poručíků v kombinezách na letišti v Prostějově: por. let. S. Zeinert, M. Švic, Josef Zítek, Antonín Zimmer a Čeněk Rejšek. Mnozí z nich odešli po okupaci ČSR do zahraničí a do RAF a již nikdy se nevrátili domů. Aplikační kurz letců v r. 1939 nebyl dokončen, a proto nebylo co hodnotit. Mladí poručíci letectví pocítili trpkost služebního poměru, ještě před příchodem okupantů. Poměry v tzv. Česko-Slovensku a v armádě charakterizuje dobový dokument, kde se jedná o naše lidi židovského původu, viz přílohu.

 

Nastal 15. březen 1939, okupace Československa, první Němci se dostavili do LU v Prostějově před 11. hodinou. Druhého dne přijely další jednotky wehrmachtu. Během války se zde také dosti létalo a učilo, Luftwaffe potřebovala vycvičené piloty. Území protektorátu k výcviku nejlépe vyhovovalo. Československá armáda postupně likvidovala a 18. března propustila do civilu nováčky odvodního ročníku 1938. Následovali 19. března žáci leteckého dorostu. Ti se školili na funkce pilotů a leteckých mechaniků. Dne 22. března vyšel známý rozkaz pro kurz o dovolených frekventantů a 31. 3. byl propuštěn do zálohy odvodní ročník základní služby 1937. Skončilo dvacetileté trvání leteckých škol v Československu. Odchodem poručíků letectva do „svých domovů“ skončila jejich služba v tzv.bývalé čs. armádě do r. 1939. Přesto jim domů vojenská správa zasílala rozkazy pod hlavičkou LU, MNO a také rady, jak se mají zachovat. Osud každého letce se dále odvíjel od vlastního rozhodování. Vedle deníků S. Zeinerta se zachovaly i dobové doklady.

 

Pokud jde o kontakty s židovskou rodinou v Kralupech nad Vltavou, je pravda, že ještě za Rakouska pracovala za svobodna teta Božena Čermáková, matka Stanislava, u známé rodiny v Kralupech jako služebná. Pravděpodobně se mohlo jednat o rodinu Karsů, která bydlela v Žižkově ulici a v Praze vlastnila další byt. Božena Hlavičková, roz. Čermáková, vzpomínala, že tato rodina do Prahy odjížděla na neděli. Práce u židovské rodiny pro ni a její sourozence přinášela sociální jistotu.

 

Deníky por. let. Stanislava Zeinerta nás informují, že si deník začal psát po příchodu do Francie, 22. září 1939 na letecké základně ve St. Cyr u Paříže. Je ozdoben symboly z vlasti, fotografiemi Prahy a prvního prezidenta Československé republiky dr. Tomáše G. Masaryka. Při jeho otevření mu měl v cizině připomínat rodný domov.  Jeho přáním bylo: „Prosím, aby v případě mé nehody byl zápisník odevzdán mé matce Boženě Hlavičkové, Kralupy nad Vltavou, Lučební 727,  Čechy.“ A přání ve službě u RAF: „Po mé smrti v Anglii nechť je deník odevzdán por. let. Tomáši Kozákovi, mému starému kamarádu, který jej odevzdá mé matce.“

 

Jsem posledním držitelem deníku prastrýce Stanislava Zeinerta. Snažím se i skromným způsobem uchovat vzpomínku na matku Boženu Hlavičkovou a na Stanislava, jako památku na časy minulé. Pplk. let. v. v. Antonín Potecký, Inženýrsko-letecká služba, Prešov, narozen ve Zvoleněvsi, okr. Kladno.          

 

V pondělí 26. června 1939 se por. let. Stanislav Zeinert dozvěděl od Václava Šebka příslušného do Zeměch, pilota záložáka leteckého pluku č. 6, že za pomocí Svazu čs. letců může emigrovat do Polska. Stanislav už předtím zvažoval, jak ilegálně překročit hranice. Chtěl pokračovat v létání a předpokládal, že Československo bude opět existovat. Chtěl být, jak píše v deníku‚ v kondici.... Proto druhého dne odjel vlakem z Kralup do Prahy, aby zjistil situaci ve Svazu čs. letců. Přijal ho sekretář svazu pan Malý. Zapsal si jeho jméno a požádal Stanislava, aby vyčkal příchodu por. hospodářské služby Šedivého, příslušného k leteckému pluku č. 6. Poručík Šedivý se objevil před 11. hodinou a předal mu instrukce: „Budete vedoucím skupiny osmi lidí, 28. 6. se dostavte do sokolovny v Dejvicích. Obdržíte podrobné informace o přechodu hranice do Polska.“ Stanislav mu sdělil, že by rád přizval do odboje por. let. Miloslava Švice, k čemuž dostal souhlas. Při cestě z Prahy přemýšlel, že se vrhá do nejisté budoucnosti a doma zanechá matku. Ještě v Praze se rozloučil s přítelkyní Růženkou. Ve Svazu čs. letců mu doporučili turistické oblečení. Nebylo to příliš rozumné, protože se stali nápadnými a gestapo již v té době pátralo, kdo organizuje útěky. Z pošty v Kralupech zatelefonoval Mílovi Švicovi do Hostína a sdělil mu, jak pořídil ve svazu. Švic souhlasil s odchodem z protektorátu a bylo rozhodnuto. 28. června, ve středu, odjížděli do neznáma.

 

Loučení v rodinách probíhalo těžce. Stanislavova matka ze synova rozhodnutí radost neměla, ale chovala se statečně. V té době si mysleli, že válka je za dveřmi, a že se brzy vrátí. V Bubenči vystoupili z vlaku a odešli pěšky do sokolovny v Dejvicích. Ve skupině, kterou dostal Zeinert na starost, se nacházeli: četař letectva v záloze Bohumil Příhoda, letecký mechanik od Československé letecké společnosti, četař letectva pilot Oldřich Jambor, svobodník pilot Prokop Brázda, svobodník pilot Jindřich Zákravský od let. pl. 3, četař pilot Oldřich Tošovský od let. pl. 6 a vojín pilot Viktor Vycha od let. pl. 1 T. G. M. Všichni s napětím očekávali příchod poručíka Šedivého. Vyplatil jim 400 Kč a vydal potřebné informace: „V Příboře najdete na ulici Hlávkova 14 železničáře Vojtu Pavlíčka. Heslo je: Bolest. Sdělí vám vše potřebné, jak se dostat přes hranice. Za převod zaplatí každý 50 Kč.‘ Stanislav Zeinert měl v Katovicích najít Mlýnskou ulici 14, Dr. Poláka, nebo v Krakově na ulici Potockyho 8 M Dr. Poláka. Následně poslat pohlednici na adresu Kruh přátel Prostějova, Praha II, hotel Paříž. Další pohlednici poslat na adresu Tobiáš, Levná obuv, Praha II, s podpisy každého a on se měl podepsat „Zubař“.

 

V Praze se rozdělili, aby nebyli nápadní, a odjeli do Ostravy. Stanislav se kontaktoval železničáře Vojtu Pavlíčka. Vojta mu ukázal cestu k místu, kde měli ve 23.00 hod. čekat na převáděče. Ve 23.15 při průjezdu nákladního vlaku naskákali do brzdařských bud. V každé budce se tlačili čtyři. Na polské straně je již čekaly bezpečnostní orgány, které s nimi sepisovaly osobní data. Potom je autobus odvezl do Frýštátu, kde se setkali se s dalšími asi patnácti poručíky. Dne 10. července byli přesunuti do Krakova. V Krakově se postupně shromáždilo mnoho čs. vojáků a bylo nutno řešit jejich ubytování. 15. července 1939 došlo ke stěhování do tábora v Bronowicích. Tábor byl ve špatném stavu, uklízelo se a vylepšovalo prostředí. Velitelem tábora je štábní kpt. Novák a celé skupiny pplk. pěchoty Ludvík Svoboda. 24. července na dvoře tábora složili přísahu a byla sloužena mše. Dne 29. 7. po lékařských prohlídkách se nalodili na loď Chrobry. Druhý den minuli Kodaň. Ve výsostných vodách se k lodi přiblížila loď německé policie. Žádali, aby přistáli v německém přístavu. Kapitán lodi to striktně odmítl, stejně jako žádost Němců o vydání seznamu cestujících. 1. srpna 1939 se vylodili ve francouzském přístavu Boulogne sur Mer. Odpoledne odjeli vlakem do Paříže a autobusem na leteckou základnu ve St. Cyr. Zde následuje přehled transportů z Polska do Francie, který je přílohou.

             

V dubnu 1939 zahájili plk. generálního štábu Kalina a Dr. Štefan Osuský jednání s francouzským štábem o převzetí československých vojáků do francouzské armády. Francouzské ministerstvo požadovalo, aby byli přijati poddůstojníci do 30 let a důstojníci do 35 let, s minimálním počtem 500 letových hodin. Podle francouzských zákonů mohli cizinci sloužit pouze v cizinecké legii. 21. srpna přijel do Francie z Polska poslední transport 83 československých vojáků. 24. srpna vyhlásila Francie mobilizaci č. 3 a 4 a druhý den ji zdůvodnil premiér Daladier. Postupně se začalo vyjasňovat. „Tentokrát to Hitlerovi jen tak neprojde,“ stojí v deníku. Období spokojenosti a lhostejnosti našich bývalých spojenců skončilo. Pro naše vojáky končilo období nejistoty, ale pro mnohé Francouze se stalo obdobím smutku. Nechápali, že politika neskončila mnichovskou dohodou.

 

Dne 1. září 1939 v 5 hodin 45 minut začala druhá světová válka, oficiálně a skutečně. Velkoněmecká říše po anšlusu Rakouska a okupaci Československa napadla Polsko. Druhý den vyhlásila Francie generální mobilizaci a následně proběhlo patnáct mobilizačních dnů. 12. srpna předal por. let. Jan Mašat por. let. Stanislavu Zeinertovi leták, který si vlepil do deníku. Je přiložen jako příloha. Naši vojáci ve Francii neměli dostatek informací, situaci ve válčící Evropě sledovali v tisku. Také Stanislavův deník se opíral o francouzský tisk, jako jediný pramen informací. 5. října probíhala jednání o podepsání závazku do cizinecké legie. Mezi našimi vojáky se o vstup do legie tradoval nezájem, bylo známo, že v ní slouží dobrodruzi. Jednání se účastnil plk. Berounský, poslední velitel leteckého pluku 4 v Praze, který se snažil vysvětlit všechny důvody pro vstup do legie. Podepsání pětiletého závazku do legie bylo stanoveno dohodou z 2. 10. 1939 mezi předsedou vlády Daladierem a velvyslancem Československé republiky ve Francii Dr. Osuským. Dekretem bylo sjednáno přijímání československých dobrovolníků do tvořící se československé armády ve Francii, což se týkalo pozemního vojska s uznáním hodností v Československé armádě. Dovětek dekretu připouštěl i možnosti týkajících se letectva. Podpis pětiletého závazku se udál 7. 10. 1939 od 11.00 hod. do 13.30 hod. ve Versailles. Poručíci letectva měli sloužit v hodnostech seržantů cizinecké legie. Ostatní, a to i rotmistři, jako vojíni. Por. let. Stanislav Zeinert a Miloslav Švic se stali na dobu neurčitou „sergeant a titré etrangere“. Číslo Stanislava Zeinerta bylo No 3629.    

 

Od 9. 10. 1939 byli českoslovenští letci ze St. Cyr přidělováni na základny francouzského letectva. Existuje seznam letců z 9. 10. 1939, do kterých základen byli přiděleni. V úterý 10. října se skupina důstojníků letectva vydala z kasáren St. Cyr na pařížské nádraží Austerlitz. Druhý den v 9 hodin přijeli do Toulouse. Ubytováni byli v samostatných ložnicích. Po předchozích zkušenostech to bylo příjemné. Všichni se však těšili především na létání. I když byli seržanty, velitel výcvikové bombardovací základny s nimi jednal jako s důstojníky.

Zasněžené vrcholky Pyrenejí Stanislavovi připomínaly službu ve Spišské Nové Vsi s pohledem na vrcholky Vysokých Tater a tím i na domov a maminku. Obdrželi stejnokroj seržanta cizinecké legie a vše potřebné na zimu. Českoslovenští důstojníci, seržanti, byli přiděleni k 3. rotě letecké báze 101. Po přeškolení měli být posláni na frontu.                  

 

Ve čtvrtek 23. 11.1939 v 10.20 hod. na letounu Potez 25 uskutečnil seržant Stanislav Zeinert svůj první samostatný let ve Francii. V prosinci obdržel francouzský pilotní diplom – Militaire de Pilote d´Avion /Brevet/. V lednu 1940 byl spolu s M. Švicem jmenován pilotem francouzského letectva a 9. května opět poručíkem čs. letectva ve Francii. Když byla v květnu 1940 Francie napadena německou armádou, oba se účastnili bojů o její záchranu. Po kapitulaci byli čs. vojáci odsunuti do Afriky. Odtud odpluli v červenci do Anglie. 2. srpna byl Stanislav Zeinert a Miloslav Švic jmenováni důstojníky RAF a přeloženi k operační letce 311. perutě v Esst Wrethamu. 25. května 1941 při cvičně bojovém letu na střelnici letoun s posádkou: piloti P/O S. Zeinert a P/O M. Švic, navigátor P/O Josef Čermák, radiotelegrafista F/O Miroslav Vild, přední střelec Sgt. František Dušek a zadní střelec Sgt Milan Štoček. Dále byli na palubě další dva muži, britský zpravodajský důstojník F/Lt Fleming Van Der Bijl a staniční mechanik Cpl. Litterland, jenž letěl jako černý pasažér, havaroval v poli u Langhamu. Všichni utrpěli vážná zranění, jimž Stanislav Zeinert, Miloslav Švic, František Dušek a Milan Štoček podlehli. Jsou pochováni na hřbitově St. Ethelbert v East Wrethamu, hrabství Norfolk.

 

 

Nahrávku pořídila a zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2012