Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pötzl (* 1946)

• Jan Pötzl pochází z tradiční houslařské rodiny

• narodil se 7. května 1946 v Lubech

• vystudoval místní vyhlášenou houslařskou školu

• pracoval v Cremoně, pak v mistrovské dílně svého otce

• po svatbě se přestěhoval do Karlových Varů

• otevřel si vlastní ateliér, kde vyráběl mistrovské housle pod Autorským svazem umělců

• celou profesní dráhu do roku 1989 se ho neúspěšně snažila získat StB ke spolupráci

V srpnu 1968 cestoval Jan Pötzl s budoucí manželkou po Itálii. Při návratu z dovolené je ve Vídni zastihly zprávy o okupaci ČSSR. Vzali si 14 dní na rozmyšlenou. Zvažovali všechna pro a proti. Zůstat - vrátit se - zůstat ... vrátit se ... Nakonec převážila zodpovědnost a láska k rodičům. Vrátili se domů. Státní bezpečnost je zpovídala hned po příjezdu. Proč se zdrželi, s kým tam mluvili ... Pro Jana Pötzla to bylo první z mnoha budoucích setkání. Jako mistr houslař si mohl v době normalizace pod záštitou n. p. Cremona otevřít svůj vlastní ateliér, cestoval po světových soutěžích mistrovských nástrojů. Francie, Belgie, NSR. Třikrát si ho předvolali k výslechu. Navštěvovali ho i v ateliéru. Tu s vínem, tu s pohrůžkami, že už se nikam nepodívá. Ale podíval. Housle „Pötzlovky“ byly v hudebním světě velký pojem. 

Češka Němce? Němec Češku? 

Jan Pötzl se narodil 7. května 1946 v Lubech u Chebu. Rodina z městečka pocházela. Tatínek Josef, vyhlášený mistr houslař a český Němec, se tu narodil do houslařské rodiny. Maminku pamětníka, Kateřinu Dekrovou z rodu Kozinů, si přivedl od Domažlic. Seznámili se, když narukoval na vojnu, k 35. pěšímu pluku v Plzni jako muzikant. Jednou hráli i v Bořicích, v hostinci maminčiných rodičů. Byla z toho svatba a také mrzení. V Domažlicích vadilo, že si česká holka vzala Němce. Přestěhovali se tedy do Lubů. Tam zase nebyla sousedům po chuti Češka. 

Manželé se rozhodli odejít. Krátce zakotvili v Nýrsku. Josef Pötzl tu založil kapelu, vyučoval hudbu, vyráběl nástroje. Dlouho se tu ale nezdrželi.  Nakonec našli domov až v Hranicích na Moravě. Tatínek si zde otevřel obchod s hudebními nástroji. Zase vyučoval hudbu, zase založil kapelu. Narodili se tu Janovi starší sourozenci, bratr a sestra. Kolo dějin poskočilo, zaseklo se, zavrávoralo a začala 2. světová válka. Josef Pötzl musel do wermachtu. Měl štěstí, místo pušky bojoval s klarinetem jako člen vojenského orchestru. Nejprve v Brně, pak v Praze. 

Tatínek Josef Pötzl

Už Janovi pradědové pracovali v manufaktuře, která v Lubech kvetla. Někdo dělal krky, někdo hlavičky, nástroje se přenášely z domu do domu, každý dělal něco. Kam se člověk podíval, všude byly hudební nástroje, korpusy se sušily na slunci, aby získaly správnou barvu. Říkávalo se, že v Lubech je nebe plné houslí. Otec pamětníka Josef Pötzl byl prvním, kdo v rodině začal vyrábět celý nástroj sám, od začátku do konce. Tatínek byl velmi všestranná osobnost. V mládí sportoval, hrál na několik hudebních nástrojů, maloval. Válku prožil jako muzikant ve vojenském souboru. Hráli v Brně i v Praze. Po válce se s rodinou vrátil do Lubů. Začal tu pracovat jako mistr houslař a učitel v houslařské škole. Opět založil orchestr, opět vyučoval hudbu. 

Josef Pötzl byl pro svou vstřícnou a spravedlivou povahu mezi lidmi v městečku velmi oblíben. Nabízeli mu dokonce starostování. Odmítl se slovy: „Gaunerem jsem nebyl a ani nebudu“. Trochu si tím pohoršil. Janovi starší sourozenci měli potíže s dalším studiem. Nebyl by to Josef Pötzl, kdyby se vzdal. Jako se nebál gestapa - když jim šel v roce 1942 vysvětlil, že bratranec jeho manželky nepatří do Terezína, a domohl se jeho propuštění - nebál se ani komunistů. Zajel si to vyříkat rovnou na ministerstvo školství a za dva týdny byl starší syn na vysokou přijat. Stejně tak později, když v podniku Cremona odmítali pustit Jana Pötzla do učení k otci. Vydal se rovnou na generální ředitelství do Hradce a do 14 dnů byl Jan u něj v dílně. Tatínek dělal vynikající nástroje vzor Stradivari a Guarneri. Vyvinul také svůj vlastní model houslí - tzv. Pötzlovky. Hrál na ně i Václav Hudeček. Jméno Pötzl bylo mezi muzikanty ve světě pojem. 

Zpátky v Lubech

Když otec narukoval do války, jeho žena zůstala v Hranicích. Dál vedla obchod s hudebními nástroji a vychovávala dvě děti. Blížil se konec války a na Moravu vtrhla Rudá armáda. Maminka sbalila děti a odjela k rodičům do Domažlic. Obchod v Hranicích bohužel padl za oběť řádění sovětských vojáků. Nezůstalo nic. V Lubech začínali opět od nuly. Nejprve bydleli v pronajatém bytě po Němcích. Tatínkova sestra byla provdaná za Němce, který zůstal po válce v zahraničí. Odešla za ním v roce 1948 i s dcerou v rámci spojování rodin. Pamětníkova rodina po ní zdědila dům v Lubech, na Růžovém vrchu. Tady si otec pamětníka otevřel dílnu a celý život zde pracoval.  

Jan Pötzl slyšel o odsunu lubských Němců od starší sestry. Skoro v každém domě se prý tehdy stloukaly bedny. To se obyvatelé chystali na odsun. V první vlně ale mnoho lidí neodešlo. Museli zůstat, aby pomohli znovu rozběhnout poválečnou výrobu. Někteří se dokonce vraceli už z nádraží, kde je vyvolávali zpět z vagonů. Zkonfiskovaný materiál odsunutých houslařů se shromažďoval v jedné hale Produktivy. „Zažil jsem tam také, když ty nádherné korpusy a skoro dodělané housle pálili v kotli. Byly to modely, které se nepoužívaly při současné výrobě, tak někdo nařídil je zlikvidovat. To byla ohromná škoda!“ vypravuje pamětník. Vysušené resonanční dřevo, hotové části nástrojů, korpusy. Co zbylo, shořelo při požáru haly v roce 1962. 

Nejmladší by to měl převzít

Zprvu nebylo zcela zřejmé, zda se některé z dětí vydá v otcových stopách. Starší bratr byl geodet, sestra vystudovala ekonomickou školu. Nejmladší Jan měl také jinou představu. „Ale už ve škole mě začali zpracovávat. Okolí i muzikanti, co jezdili za otcem, mi říkali: ´Jsi nejmladší, měl bys to převzít´. Tak jsem se nakonec tu profesi vyučil. Já jsem byl takový poddajný a hlavně mě to začalo zajímat, když přišly první úspěchy. Úspěchy v přehrávkách, mezinárodní soutěže. To už jsem se chytil.“ Jan Pötzl vystudoval houslařskou školu v Lubech. Pak pracoval rok v Cremoně, na opravách nástrojů. V letech 1967 - 69 si odsloužil povinnou vojenskou službu u dělostřelectva v Plzni. Vrátil se do Cremony a vyučil se mistrem u svého otce. 

V roce 1972 se oženil a brzy poté se s manželkou odstěhovali do Karlových Varů. Manželka, vystudovaná socioložka, tu měla práci v nově zřízené Pedagogicko-psychologické poradně.  Ve Varech si pamětník otevřel s pomocí podniku Cremona vlastní mistrovský ateliér. Časem se osamostatnil a nástroje prodával pod záštitou Svazu houslařů. Díky podniku Cremona se dostal na stáž do Hamburku. Ve firmě Winterling se učil restaurovat historické nástroje za milionové částky. Byla to náročná práce, ale vydržel. „Já byl ucho, zelenáč, vůbec jsem neznal ten systém, neuměl jsem se na západě chovat. Ze všeho jsem byl strašně vyjukaný. Šéf, bývalý Lubák, měl v úmyslu mi celý podnik předat. Chtěl končit a přál si to dát někomu ze Schönbachu. Ale já nechtěl emigrovat, tak z toho sešlo. Dostal to kolega, Johanes Gunter. Můj syn David u něj pak dělal přes rok praxi,“ doplňuje pamětník. 

Cremona, n.p. Luby

Cremona, národní podnik na výrobu hudebních nástrojů, vznikla v Lubech na základech původní předválečné tradice manufakturní výroby. Část byla zaměřena na sériovou výrobu, kde se vyráběly obyčejné, školní nástroje. Pak bylo vyčleněno několik mistrů, kteří doma v dílnách vyráběly špičkové hudební nástroje v nejvyšší kvalitě. Špičkový výrobci,  jako například Josef Pötzl, Josef Vávra, Alfred Neudörfer a jejich nástupci Emil Lupač a Karel Zadražil předávali svůj um dále v rámci praxe pro vybrané absolventy navazující na tříletý učební obor v místní houslařské škole. Mistři houslaři se svými nástroji vyhrávali soutěže po celém světě. Jednou za rok probíhaly tzv. přehrávky. To byl v Lubech hudební svátek. Sjeli se sem profesionální muzikanti, odborná porota a všechny mistrovské nástroje vyrobené za celý rok se přehrávaly a hodnotily.  

Po roce 1989 přešla Cremona do soukromých rukou. Zprvu se privatizace zdála úspěšná, avšak jako mnoha jiným oborům ani tomu houslařskému se nevyhnuly krize. Všudypřítomná levná, ale stále kvalitnější konkurence z Asie, finanční a energetické krize přinesly postupně úplný zánik podniku. „Cremona, to bylo jedno takové tělo a něco se tam přece jen dělalo, i za těch komunistů bylo dobře, že to nenechali padnout a že se to snažili znovu postavit na nohy. Sice už to nebylo takové, ale pořád ta Cremona měla ve světě popularitu a byla známá. Snažili se to řemeslo zachovat a rozvíjet a povedlo se to až do té privatizace a pak bohužel, staletá tradice zmizela,“ povzdechne si pamětník. 

Napij se, podepiš !

Srpen 1968 trávili s budoucí ženou v Itálii. 21. srpna se vraceli přes Vídeň domů. Dva týdny. Rozhodování, zda se vrátit za rodiči do okupované země nebo zůstat na Západě nebylo pro mladé lidi snadné. Vrátili se o dva týdny později a následně museli Státní bezpečnosti vysvětlovat, proč tak pozdě. Z okupace se za rok stala konsolidace poměrů a Jan Pötzl musel poté vysvětlovat ještě mnohokrát. „No... jak sem vnímal tu normalizaci - když jsme chtěli vyjet, museli jsme cestovat oficiálně přes Cremonu. Vždycky jel s námi někdo z vedení, aby na nás ´dohlédl´. Itálie, Belgie, Francie, NSR, Polsko... Až když jsem začal jezdit soukromě, tak to bylo ostřejší. Po návratu jsem musel pokaždé na StB, kam si mě předvolali a začali mě zpovídat.“ 

Houslařovy cesty za svobodou se Státní bezpečnosti zdály jako vhodná příležitost k „vytěžení“. Vedli jej v evidenci jako takzvaného kandidáta tajné spolupráce (KTS) pod krycím jménem Nicolo. Všemožně se snažili přimět ho ke spolupráci, svazky se však k dnešním dnům nedochovaly. Jan Pötzl vzpomíná: „Když se mne snažili získat, tak za mnou jeden takový mladý příslušník přišel s flaškou vína. Že mě opije a budu povolnější. Dal mi papír, řekl, co tam mám napsat. Celé to sezení jsem si byl vědom, že mě chce nějakým způsobem dostat, tak jsem to sepsal a nasekal tam schválně takových chyb a hrubek, že už se mi nikdy neozval. Takové žvásty a blbosti, ale nebylo to nic, co by mne mohlo poškodit. Já to víno nepil, pil hlavně on.“ Jednou přišel dopis z Taiwanu, v angličtině,  se zakázkou na 10 houslí. Dal ho přeložit kamarádovi. Za dva dny byl předvolán. Kvůli dopisu. Když vycházel ze služebny, potkal ve dveřích onoho kamaráda... „Chodili za mnou i do ateliéru, zkoušeli to přes muziku, vyhrožovali... Do KSČ mě nedostali, do tohohle taky ne. Jak říkal táta, gaunerem jsem nebyl a ani nebudu.“ O tom, že si na něj StB dokonce zavedla spis, nevěděl.

V hlavní roli dřevo

Jak se člověk stane mistrem houslařem? „Musí se do řemesla nějakým způsobem zamilovat a pak za tím musí tvrdě jít, není to jednoduché. Prosadit se, sehnat materiál, který je drahý, nářadí, a dostat se do povědomí lidí, muzikantů. Úspěchy člověka popohání. Není to jednoduché, ale když člověk chce, tak, zřejmě jako v každé profesi, může něčeho dosáhnout,“ vysvětluje pamětník a pokračuje: „První rozeznění nástroje, na to se těším! Na to se těší každý výrobce, to je na tom to nejhezčí! Když ho naladíte a zjistíte, že už s ním nemusíte nic dělat, že je to opravdu špička, to je ideální.“ 

Jan Pötzl dělal violoncella a různé modely houslí a především otcovy Pötzlovky, s těmi měl velký úspěch. „Nyní jsem se vrátil k modelu, který dělal otec, a to byly takové malé Guarnerky, tak tomu říkal. Tyhle modely dělal ještě v Hranicích a vyprávěl, že s nimi měl velké úspěchy. Já se k nim nyní vrátil a je zajímavé, že se mi ještě nestalo, že by to nehrálo nebo to hrálo špatně. Ten model je takový zajímavý a zázračný. Má všechny vlastnosti, co by měl mít, a je už takový vyhraný, medový a přitom sytý, a dobře se na něj hraje. Jeden muzikant mi vyprávěl, že je měl v Japonsku, a když je tam viděl mistr houslař, nevěřil, že to není starý italský nástroj. Takové jsou tátovy Pötzlovky,“ vypravuje pamětník a dodává: „Velkou roli hraje velikost. Malý korpus se rozezní jinak než větší. A pak dřevo. Jaké je struktury a kde rostlo. Jednou dovezla Cremona krásný materiál z Íránu. Bohužel, veškerý tento materiál shořel při požáru v roce 1962. To byla veliká škoda.“