Milan Poul (* 1931)

Milan Poul

 „Vždycky jsem mladým lidem říkal: Nechtějte žádnou revoluci!“

Rodina

Milan Poul se narodil 11. října 1931 a stejně jako jeho dva sourozence jej rodiče evangelíci vychovali v křesťanském duchu. Jeho bratr v červnu 1948 emigroval, očekávaje politicky nepříznivý vývoj situace: „Říkal: ,Já nebudu čekat, až tady budou ruští vojáci.‘“ Poul se však bratra ani přes politický tlak nezřekl a udržoval s ním korespondenční styk. [Veřejné zřeknutí blízké osoby byl akt, jímž si jedinec alespoň částečně mohl vylepšit svůj kádrový profil a rozšířit existenční a kariérní možnosti.] Každý dopis však podléhal úřední evidenci na okresním národním výboru KSČ. „Musel jsem každý dopis ohlásit.“ O Poulovi a jeho rodině tam byla vedena složka: „Byl tam takový útvar, který sledoval lidi.“ [Pravděpodobně se jedná o bezpečnostní výbor ONV nebo o okresní úřadovnu StB.] Písemný kontakt s bratrem později málem způsobil, že byl odveden k jednotkám PTP. Ve dvaceti šesti letech (v roce 1957) se oženil s manželkou Jaroslavou.

 

Studia

Milan Poul se vyučil v soukromém knihkupectví. Na učednická léta však vzpomíná nerad: „Tenkrát byl učedník skoro mučedník.“ Poté pracoval 16 let v konzumu, shodou okolností s okrskovým skautským vedoucím Ivanem [Kitzbergerem – písemná podoba nejistá], a vystudoval přitom pětiletou střední školu v Plzni. Jeho pracovní píle mu zajistila podporu u spolupracovníků, kteří se zasadili o to, aby nebyl odveden k PTP.

Po vyučení pracoval na Okresním národním výboru v Domažlicích, kde využil nabídky šestisemestrálního studia na Institutu ministerstva vnitra pro národní výbory a místní hospodářství [ten byl součástí soustavy podnikového vzdělávání pracovníků a jeho absolvování nahrazovalo pracovníkům pro personální a mzdové účely absolutorium vysoké školy 1)]. Jako člověk starší čtyřiceti let tak mohl zastávat povolání, pro které bylo nutné vysokoškolské vzdělání.

 

Období po roce 1945 a okolo roku 1948

Na osvobození na jaře 1945 a revoluci v roce 1948 Milan Poul vzpomíná jako na období pokroucených mezilidských vztahů a oportunistických změn názorů. „Po roce 1945 se lidé nechávali přejmenovat z německých na česká jména.“ V roce 1945 se podle něho „naučili lidi krást, zraňovat a zabíjet“ a v roce 1948 „to bylo něco podobného“. Toto období bylo pro něj také obdobím strachu. „Po roce 1948 jsem se musel bát i některých lidí, s kterými jsem působil ve skautu. Nebo někoho, s kým jsem chodil na obecnou školu. Tenkrát stačilo, když na vás někdo ukázal prstem, a už z vás nikdo vinu nesmazal.“ Prostředí domažlických skautů se podle něho od zbytku společnosti výrazně nelišilo: „Mezi námi skauty byli také takoví lidé, jako byli ve všech vrstvách.“ Revoluční léta v něm zanechala trvalý odpor k násilným změnám: „Vždycky jsem mladým lidem říkal: Nechtějte žádnou revoluci!“

 

Vojenská služba

Zařazení do PTP na počátku 50. let unikl, přesto nedostal důvěru ke službě se zbraní. Díky Svazu pro spolupráci s armádou [též Svazarm, československá branná organizace, jež od roku 1951 sdružovala a tak dohlížela na zájemce o některé odbornosti, mimo jiné zájemce o řidičský průkaz] získal ještě před nástupem do služby řidičský průkaz pro osobní a nákladní auta. Zakrátko jej ale po pohovoru na politickém oddělení vybrali ke studiu poddůstojnické školy. „Řekli: ,Vás je škoda na řidiče.‘“ Zásluhu připisuje disciplíně, kterou získal v Sokole a v Junáku. „Byl jsem čipernější než normální kluci, kteří se neuměli otočit na obrtlíku.“ Absolvoval desetiměsíční školení velitele protitankového kanonu 76 mm, které dokončil s výborným prospěchem a byl ihned povýšen na desátníka (přeskočil hodnost svobodníka). Zároveň jej přeřadili a přeškolili na tankistu, „neboť končila válka v Koreji a zjistilo se, že se musí posílit tankové vojsko“. Stal se velitelem tanku náčelníka štábu pluku.

Poul o sobě říká, že jak na vojně, tak v zaměstnání měl aktivní a poctivý přístup k práci, k čemuž podle něho přispěla skautská výchova a na vojně možnost věnovat se odborným činnostem. Zásady čestného jednání, kterými se podle svých slov řídil, spojuje se skautskou výchovou: „Díky skautu, když jsem něco zkazil, pak jsem se k tomu přiznal. I v zaměstnání, když se mi něco nepovedlo.“

 

Zaměstnání

Do KSČ nikdy nevstoupil, což bylo v jeho pracovním postavení tehdy výjimečné. „Byl jsem samosebou jediný nestraník na okrese [okresní národní výbor], který dělal vedoucího oddělení.“ Ale na jeho kariéru to mělo, díky „dobrým šéfům“, jak Poul říká, jen malý vliv. „Nemusel jsem někomu podlízat.“ Pro své nestranictví však další kariérní postup nezaznamenal. „Kdybych se býval dal do strany, mohl jsem dělat i vedoucího odboru. Ale já jsem necítil potřebu, a byl jsem spokojenej.“ Před kariérismem preferoval, jak tvrdí, kvalitní mezilidské vztahy, jejichž budování se mu v zásadě dařilo: „Potěšilo mě, když mladí lidé, kteří během zaměstnání vystudovali vysokou školu, mi k jubileu napsali, že jsou rádi, že se mnou mohli pracovat. To bylo pro mě nejlepší vysvědčení.“

 

Ve skautském oddíle v poválečných Domažlicích

Na konci 30. let chodil Milan Poul do Sokola. Do Junáka stoupil během vlny jeho poválečné obnovy, nováčkovskou zkoušku složil okolo září 1945. Obnovený skauting se Poulovi pojí především s koncem války a poválečným nedostatkem. „Skautská výstroj a košile byly přepych.“ Svou první košili proto získal až v roce 1946; košile a tenisky však byly na příděl a musely se při přestupu do jiného oddílu vracet. Za války bylo obvyklé, že chlapci chodili v dřevácích a kožené boty se nechávaly pro lepší příležitosti.

Klubovna Poulova oddílu se nacházela naproti dnešnímu hotelu Koruna v domě U Matoušků, kde během války sídlilo Kuratorium für Böhmen und Mähren (Kuratorium pro Čechy a Moravu), mládežnická organizace, kam chodili i Poul a jeho spolužáci. Poté v domě vznikla středisková klubovna, v níž se skautské oddíly a družiny střídaly podle rozvrhu. O prostory však byla nouze, proto se oddíl často stěhoval. Nakrátko například našli klubovnu ve sklepním bytě u nádraží, v domě vedle Dřevařských závodů, kde bydleli rodiče Poulova spolužáka a člena oddílu. Vlastní klubovnu oddíl získal v lese u Dražinova u Dobré Vody v dřevo-zemních krytech, které vybudovaly ženijní jednotky německé armády. Byly to bunkry z borovicové kulatiny; do největšího skladu uprostřed lesa jezdil oddíl na víkendové výpravy. [Dražinov je pravděpodobně starší podoba názvu vesnice Draženov, ležící asi 5 km severozápadně od Domažlic.]

Důležitou součástí skautské výstroje byly praktické, stopadesáticentimetrové lískové skautské hole s kovovým bodcem, které vůdce Kuneš zajistil v Praze. „Byla to také dobrá zbraň, oštěp.“ Na ně se napínal typ stanu, který na rozdíl od novějších „áček“ používali skauti v 50. letech: vojenské jehlany. Jehlany se skládaly z celt (které se díky systému zapínání používaly i jako maskovací blůzy).

Atmosféru na schůzkách líčí v několika příhodách: „V družině byli kluci mého ročníku a také třeba o tři roky starší, jeden z nich se učil instalatérem. Opravovali něco na hotelu v Babyloně [obec na Šumavě poblíž Domažlic]. A na jednu schůzku přišel podnapilý. Ta budoval byl bývalý obchod. Zároveň tam probíhala středisková schůzka. Položili jsme ho mezi starý nábytek a vedoucí oddílu měli strach, aby se nepřišli podívat vedoucí ze střediskové schůzky… Nebo jsme přišli na schůzku, a klubovna zavřená. Tak jsme si šli hrát na náměstí nějakou hru. Samozřejmě že nás chytil policajt. Tak jeden dostal facku a druhý zase od hlídače obecního kopanec… Přišli jsme na schůzku a vedoucí přijel na motorovým kole. Jeho tatínek byl četník, a tak měl motorové kolo, které se sebralo Němcům. A jeden kluk, taky veselá kopa, to na schůzce našlápl, nastartoval. V klubovně toho zápachu z benzinu! Tak se s nim vedoucí vadil. Anebo ten chlapec přišel a na schůzce vystřelil z revolveru

Na to, že takové případy se řešily důtkami, se Poul zpětně dívá s despektem: „Ze všeho ti chlapci vyrostou.“ Situace v domažlickém středisku byla nestabilní, oddíly trpěly především nedostatkem vedoucích a příchody a odchody starších členů. Reorganizace snížila počet oddílů ze zhruba osmi na tři. Přišli ti, kdo byli za války nuceně nasazení v Německu, kdo se vrátili z koncentračních táborů a kdo byli ve vězení. Množství starších chlapců potřebovalo složit maturitu, aby mohli pokračovat na vysoké škole v Praze.

           

Oddílový vedoucí Radek Kuneš

Důležitou postavou pro Poulův oddíl i jeho osobně byla postava oddílového vedoucího Radka Kuneše, který pocházel ze zámožnější obchodnické rodiny. „Kunešovi měli krásný obchod na rohu vedle věže – lahůdkářství – a bedforda [menší dodávku britské výroby].“ Poul na něho vzpomíná s obdivem: „V roce čtyřicet pět měl obchodní akademii a znal angličtinu.“

Radek Kuneš se v Domažlicích vyznamenal ještě před osvobozením americkou armádou. „Přešel hranice přes Pasečnici až skoro na Folmavu a informoval [americké] velitelství, jak to taky vypadá s německou posádkou.“ Po osvobození tlumočil představitelům americké armády při jednání s československými úřady a dostal skautské vyznamenání.

Charismatický vedoucí, který dokázal skauty strhnout svým nadšením, přišel do Poulova oddílu se záměrem vybudovat reprezentativní oddíl: zkvalitnit oddílový život, založit jej na zábavě i výchově a reprezentovat oddíl před veřejností. Skauty, kteří například neuměli pochodovat, naučil Kuneš americkým vojenským maršům. Zorganizoval výrobu skautského oblečení a vyšívání skautských šátků a vlajek. „Řekl: ,A teď dáme úkol vašim maminkám. Každý si opatříte na způsob družinové vlajky vlaječku.‘ A přinesl výkres, jak si to představuje, protože to byl chlapec nadaný. Byl trojúhelník jako vlaječka, z jedné strany byla lilie a z druhé strany psí hlava. A celá vlajka byla olemovaná fialovou stužkou. Opatřil všechny potřeby, karabiny a očka.“ Skauti se skautskými holemi pak podle vzoru amerických vojsk pochodovali na přehlídkách v Domažlicích a Kdyni, když se udělovala vyznamenání žijícím skautů nebo in memoriam vojákům a partyzánům.

Poul líčí další životní osudy Kuneše, který absolvoval vojenskou službu v Bratislavě: „Při záplavách na Dunaji stěhovali vojáci skladiště; do pasu ve vodě vynášeli věci. Kuneš nastydl a byl nemocný až do smrti.“ Po vojně Kuneš pracoval jako návrhář v propagačním oddělení Čedoku a staral se o rozvoj turismu. „U každého vjezdu do Domažlic vztyčil samorosty s kresbou města a nápisem Město Domažlice vás vítá. To je jeho práce.“ Kunešovu roli v poválečném skautingu Poul shrnuje: „Předběhl dobu a našel kolem sebe nepochopení.“

                       

Oddíl se dostává v nemilost

Poul popisuje nevraživé nálady, které vůči oddílu vznikaly v důsledku jeho činnosti: „To všechno bylo solí v očích skautskému vedení. Stále hledali záminky...“ V té době byl oddíl nucen opustit klubovnu, která se nacházela na soukromých lesních pozemcích. Poul se domnívá, že se dražinovští majitelé „těšili na vybourání bunkrů“, aby získali kvalitní stavební i palivové dřevo.

Etapou, která zásadně ovlivnila osudy oddílu, byla spolupráce s 5. oddílem vodních dívčích skautek z Plzně. Vedoucí Kuneš přišel se zprávou, že skautky chtějí u Domažlic tábořit, a tento nápad se skautům zamlouval: „Říkali jsme si, že by to bylo pěkný: pěkný skautky a vodní skautky měly pěkný kroje.“ Spolupráce s plzeňskými skautkami měla pro chlapce z malého města určité společenské kouzlo: „Byly to holky kultivované, my jsme byli takoví kluci otrapové.“ Vhodné tábořiště nalezli na Folmavě v domcích po Němcích, kteří nečekali na státní odsun do Německa. „Utekli v noci sto metrů a byli v Německu.“ Skauti obsadili domek s truhlářskou dílnou a kuchyní, kde zbudovali kapitánku, místnost pro vedoucí. Opravy domku trvaly dva týdny a včetně zbudování tříposchoďových paland je zaplatil a zařídil vedoucí Kuneš. „Financoval to z obchodu rodičů.“ Skauti s pomocí truhláře opravili a vybílili srub, vyčistili hnůj z chlívků a hnojiště zakryli. Malíř stavení vyzdobil romantickými výjevy Indiánů a zapadajícího slunce. Materiál bylo také možné získávat z opuštěných domů. „Půl vesnice byli lidi a půl vesnice nebyli, tak když se něco potřebovalo, tak řekl vedoucí oddílu: ,Přineste sekyry, přineste pily, přineste nějaké lavice.‘ Obešly se baráky, kde byl nábytek, protože lidi utekli.“

Při opravách táborového srubu se skauti zapojili do odsunu Němců. Pro Poula i jeho druhy to znamenalo silný zážitek. „Utkvělo mi v paměti, jak se starý člověk loučil s koněm.“ Žádnými zábranami však netrpěl: „Těch lidí mi nebylo líto. Bylo jednoduché měřítko: Kdo byl Němec, byl nacista. Proto se s těmi lidmi tak špatně zacházelo.“ Na druhou stranu zpětně přiznává, že se špatně zacházelo se „stovkami nebo tisíci lidí, kteří nikomu nic neudělali“.

Na tábořišti vztyčili stožár s ráhny, hlídkovým košem a provazovým žebříkem z amerického telefonního drátu. Drát zahodili Američané, stejně jako munici, zásobníky a granáty, jež skauti hledali. „Šlapali jsme do půl těla v bahně, abychom našlapali munici a zásobníky. Když jsme našlapali granát, šli jsme třeba dál.“ Vedle tábornické činnosti pomáhali skauti pod Kunešovým vedením Domažlicím. Poul chválí, že vedoucí oddíl nenechal zahálet: „Zahálka je pro mladé lidi to nejhorší.“ Skauti zametli domažlické náměstí, vysázeli na něm trávník ve tvaru americké hvězdy a vybavili centrum města improvizovanými odpadkovými koši z milířů na výrobu dřevěného uhlí, které věnoval Kitzberger. Kuneš také učil skauty společenské výchově.

Společný tábor skautů a skautek vzbudil pozdvižení mezi místními i skautským vedením: „Ptali se: ,Jak to, že domažlický skauti spí s holkama?‘“ Poul však kritiku odmítá: „Když skončila válka, bylo mi čtrnáct let. Byli tam ale i starší chlapci a holky se jim líbily, to je normální a přirozené. Po válce jsme byli segregovaní, byla dívčí škola a chlapecká škola a dívčí a chlapecký skaut. Smíšené oddíly nebyly. Pro velmi ctnostné lidi v Domažlicích to ale bylo pozdvižení.“

Situace v pohraničí byla po válce velmi dramatická. „Skoro každou noc se na Folmavě střílelo.“ Poul vypráví historku: „Když mladší, dvanáctiletí, drželi hlídku, starší šli tancovat na Babylon na Baštýrnu. Vypili tam nějaké pivo, a když se vraceli, schválně na sebe mluvili německy, a když už byli blízko a viděli, že tam bude hlídka, říkali: ,Franz, gib mir Panzerfaust,‘ – Franto, dej mi pancéřovou pěst. No a kluci pískali na poplach. Němci si tam chodili pro věci, kamna a tak dál. Esenbáci tam jezdili na koních. A ráno například chyběl kus dobytka. Někteří Češi Němcům pomáhali.“ Poul vzpomíná na vyprávění jednoho z aktérů, jenž pracoval v pastvinářském družstvu na Folmavě a s nímž se Poul setkal později jako se starým mužem: „Já jsem byl obviněný, že jsem pomáhal krást dobytek. Ale já jsem se musel přiznat, protože kdybych se byl nepřiznal, byli by mě utloukli.“

Posléze tábor navštívila delegace okrskového vedoucího Kitzbergera a chtěla jej ve stávající podobě zakázat, nicméně skauti odmítli a postavili se za svého vedoucího. Ten dostal „přísnou junáckou důtku“, protože se „zpronevěřil“. Vedoucí starší chlapci byli vyloučeni z oddílu, půl roku nesměli nosit žádnou ze součástí skautského kroje a oddílu bylo zakázáno jako takovému vystupovat. Členové vedoucímu zachovali věrnost, nicméně později byli přeřazeni k jinému oddílu, což znamenalo konec oddílu. Vedení také po čase oznámilo, že oddílu už nepatří oddílová chata, což Poul chápe jako velkou nespravedlnost: „Radek do toho dal spoustu peněz, jak jsem poznal po čase.“ Rozpuštění oddílu vysvětluje jako konzervativní snahy starších členů vedení Junáka. „To prosadilo pár takových lidí, co odmítalo modernizaci. To je jako, kdybychom dnes chtěli, abyste si hráli jako my. To je nesmysl. Starci vám nemůžou radit.“ Dodává však, že „nikdo na to, co se stalo, nevzpomíná ve zlém“.

           

Obnovení skautingu v roce 1968 a opětovný zákaz v roce 1970

Poul se účastnil obnovení skautingu v roce 1968 jako tajemník okresní rady Junáka. K obnovení činnosti se jej snažil motivovat Kitzberger, který sice ještě před rokem 1948 Poulův oddíl jakožto okrskový vedoucí rozpustil, nicméně Poul na něj vzpomíná s úctou a uznáním. „Kitzberger pracoval původně ve spořitelně. Byl to pán na úrovni, který udělal pro Domažlice mnoho významného.“ V roce 1968 jej pobízel: „Řekl mi: ,Milane, chopte se toho skautingu...‘ A já mu řekl: ,Ale Ivane, vždyť ty jsi mě, člověče, tehdy vyloučil!‘ On na to: ,Ale prosím tě, to byla volovina.‘“

Po opětovném zákazu skautingu v roce 1970 se Poul zhostil úlohy toto rozhodnutí vlády a strany tlumočit skautům. Při této vypjaté situaci se cítil nervózní a nesvůj, což přičítá své citlivosti. „Já jsem měl jako chlapec nervy jako dráty.“  Nicméně se podle svého tvrzení snažil vystupovat korektně: „Zachoval jsem si pokud možno čistý štít.“

 

Po roce 1989

Po sametovém převratu byl požádán ke vstupu do rehabilitační komise, což odmítl. „Řekl jsem, že do rehabilitační nepůjdu, protože mně nikdo neublížil, a pokud ano, tak už jsem mu odpustil. Nechovám nenávist k lidem podle jejich stranické příslušnosti, vždy jsem si vážil lidí podle toho, jak se chovali.“

 

Poselství současným skautům

„Dnešním skautům přeju, aby až budou starší, měli na co vzpomínat, na dobrý věci, a aby je nepotkávaly ty věci, které jsme museli my od dětství někdy překonávat.“

 

 

1) Mužík, Jaroslav: Vznik a vývoj teorie dalšího profesního vzdělávání dospělých, in: www.uklizeno.cz/docmuzik/doc/ukazky/p10.doc, staženo 28. VII. 2012.

 

Editor: Petr Andreas,petr.andreas@yahoo.com

Sběrač: Hana Märzová – Bivojka, 3. 3. 2012 hanma@seznam.cz