Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julie Poulíková (* 1939)

• narozena 13. října 1939 v Gemelčičce (rumunsky Făgetu) v severozápadním Rumunsku

• Slovenka z Rumunska

• za druhé světové války se rodina pokoušela adopcí zachránit židovské děvče

• strýc Lukáš Galek padl v maďarské armádě

• v roce 1948 rodina reemigrovala do Československa

• rodina se usadila v Chrasticích na Staroměstsku

• v letech 1960 až 1968 bydlela s rodinou na samotě Bystřina

• v roce 2020 bydlela ve Starém Městě

Chrastice (německy Kratzdorf) jsou malá vesnice spadající pod Staré Město, ležící mezi Králickým Sněžníkem, Rychlebskými horami a Jeseníky. Po poválečném vysídlení tamních původních německých obyvatel se do odlehlé pohraniční podhorské vesnice noví osadníci příliš nehrnuli. Tak jako mnoho jiných obcí v okolí proto byla určena pro příchod sedmihradských Slováků z Rumunska, kteří v letech 1947 až 1949 reemigrovali do Československa. V Chrasticích se pak na dlouhá léta stali nejpočetnější skupinou obyvatel. Patří k nim i Julie Poulíková.

V kopcích pohoří Plopiš

Julie Poulíková se narodila 13. října 1939 v Gemelčičce (rumunsky Făgetu, tehdy Valea Ungurului nebo také Magyarpatak) v bihorsko-salajské oblasti v severozápadním Rumunsku. Na svět přišla jako sedmé z deseti dětí rodičům Ondrejovi a Marii Galekovým. Obec rozprostřená v kopcích pohoří Plopiš (Munţii Plopişului) s průměrnou nadmořskou výškou přes 600 metrů byla a je svou rozlohou 42 km² největší slovenskou obcí v oblasti. Na katastrálním území, větším, než má dnes například město Havířov, tehdy žilo podle různých zdrojů kolem tří a půl tisíce slovensky hovořících obyvatel. Dvanáctičlenná rodina bydlela v malém hliněném domku s doškovou a slámovou střechou poblíž centrální části obce nazývané Košatina, kde se nacházela fara, kostel sv. Štefana a škola.

Jak se do této oblasti dostali její předci, Julie Poulíková bohužel netuší. Nejspíš tomu bylo podobně jako u ostatních Slováků v tomto kraji. Do bihorsko-salajské oblasti přišli první slovenští osadníci na konci 18. století, kdy toto území spadalo do Sedmihradska v habsburské monarchii. Na těžbu dřeva a příslib půdy je tam tehdy pozval kníže Baranyia. Další Slováci přišli z území Oravy, Kysuce, Šariše a Gemeru v druhé vlně kolonizace v letech 1811 až 1820 na pozvání knížete Bánffyho. A právě tehdy došlo k založení Gemelčičky. Je tedy možné, že předci pamětnice žili v Sedmihradsku již od počátku 19. století. Na základě Trianonské mírové smlouvy se po první světové válce stalo celé Sedmihradsko součástí Rumunska a místní Slováci jeho občany.

Rodinu živilo hospodářství, k němuž náležely polnosti, pastviny a rozsáhlý ovocný sad. Chovali krávy, prasata a drůbež. Tak jako ve všech ostatních domácnostech neměli v domě zavedenou elektřinu a pro vodu si chodili do blízkého potoka. Žili sice skromně, ale byli soběstační. Boty se nosily jen v zimě a do kostela. I konopné látky si vyráběli sami. Nejprve zpracovali vlastnoručně vypěstované konopí a pak během zimních měsíců utkali látku, z níž následně ušili oblečení. Do vzdáleného města tak chodili jen zřídka kvůli prodeji dobytka, prasat a vajec.

Rodiče vychovávali děti k víře v Boha, a tak všichni pravidelně navštěvovali mše svaté a večer usedali k modlitbám. Všichni sourozenci měli také řadu pracovních povinností. Julie ale vzhledem ke svému tehdejšímu věku vzpomíná hlavně na dětské hry. Využívali v nich blízký les, ovocný sad a hřbitov a vůbec členitou krajinu, plnou strmých kopců. „Co jsme našli, kus dřeva, plechu, tak na tom jsme v zimě i v létě jezdili. Bylo nás plno a vždycky to byla velká legrace,“ vypráví Julie Poulíková.

Chtěli adoptovat židovské děvče

Julie se narodila dva a půl měsíce po vypuknutí druhé světové války. Na konci srpna roku 1940 proběhla druhá vídeňská arbitráž, při níž Německo a Itálie donutily Rumunsko vydat polovinu Sedmihradska a s ním i Gemelčičku Maďarsku. Paradoxně oba tyto státy patřily mezi spojence nacistického Německa. Místní muži pak byli povoláni do maďarské armády. Na frontu tak museli i dva strýcové pamětnice. Zatímco Petr Daniel se po válce vrátil ze sovětského zajetí, Lukáš Galek na frontě padl. Zůstala po něm manželka s malým synem.

Rodiče se přátelili s Židy, kteří v obci provozovali hospodu a obchod. Pamětnice si už ale bohužel nepamatuje jejich jména. Nacistické konečné řešení židovské otázky v podobě masových deportací do vyhlazovacích koncentračních táborů maďarská vláda odmítala, ale v březnu 1944 zemi obsadila německá armáda a do čela státu byl dosazen pronacisticky smýšlející Döme Sztójay. Krátce nato vláda začala soustřeďovat maďarské Židy do ghett a následně je transportovala do plynových komor v Osvětimi. Během velmi krátké doby tak nacisté vyvraždili přes půl milionu maďarských Židů. Lidé už tušili, že Židy nečeká nic dobrého, a tak se rodiče pokusili zachránit alespoň malou dceru jejich židovských přátel. „Měli blonďatou holčičku a naši navrhli, že by zůstala u nás a na faře by se to přepsalo, aby nešla na odsun. Jenže na poslední chvíli si řekli, že když jedou všichni, tak s nimi půjde i ona. Tak to nepřepisovali nebo už to přepsali… To nevím,“ vzpomíná Julie Poulíková a vzápětí dodává, že o nikom z této rodiny už nikdy neslyšela.

Boje druhé světové války se odehrávaly daleko od rodiště pamětnice a jen během osvobození bylo slyšet vzdálené dunění děl. V obci se ale na noc zastavili ustupující němečtí vojáci a později i vojáci Rudé armády. Několik z nich z obou těchto armád přespalo v domě Galekových. Julie Poulíková vzpomíná, že nikomu v domě neublížili a ráno pokračovali v cestě.

Těžko se smiřovala s odchodem

V červnu roku 1946 v Bukurešti podepsali zástupci Československa a Rumunska protokol o reemigraci Slováků do Československa. Pro Slováky určili lokality v českomoravském pohraničí, vylidněném po odsunu Němců. Od února 1947 do prosince 1949 z Rumunska reemigrovalo 21 tisíc Slováků, ale také Čechů, z toho 14 tisíc z bihorsko-salajské oblasti. I Galekovi se vydali na cestu do Československa. Nejprve odjel bratr Karel a sestra Anna se svým manželem Ignácem Albertem. Ke konci roku 1948 odcestoval také zbytek rodiny i s teprve roční Anežkou. Tehdy devítiletá Julie ztrátu domova a kamarádek velice těžce nesla. „Nepochopila jsem, proč jdou naši pryč, když tam zůstal dobytek. Krávy na nás hleděly okýnkem z maštale. Nesla jsem to hrozně těžce, zatímco naši klidně šli. Dokonce jsem cestou onemocněla a přestala jsem jíst. Volali mi doktora, ale všechno bylo marné. Pak mi dali kyselé zelí a to mě zventilo a začala jsem jíst.“

Rodina se usadila v Hynčicích pod Sušinou na severozápadní Moravě, kam už předtím přijelo několik rodin Slováků z Rumunska. Krátce poté se přestěhovali do domu po původních německých majitelích ve vedlejších Chrasticích, který dostali k dispozici od státního statku. „Byl to velký statek s velkou klenbou do domu a německou orlicí,“ dodává pamětnice.

Teprve tam Julie v devíti letech poprvé nastoupila do školy. Po prvním ročníku přešla rovnou do třetího a základní školní docházku ukončila již po absolvování šesté třídy.

V Chrasticích rodiče pracovali na státním statku. Otci se ale prudce zhoršil zdravotní stav. Trpěl na astma, které u něj propuklo již v bojích první světové války, kterých se účastnil v řadách rakousko-uherské armády. Za svůj majetek v Rumunsku rodiče nedostali žádnou kompenzaci a dům v Chrasticích sice užívali, ale nebyl jejich vlastnictvím. Finanční situace rodiny se výpadkem otcova příjmu zhoršila, a to ještě v roce 1953 přišla během měnové reformy o všechny úspory. „Naši horko těžko ušetřili nějakou korunu, a přišli o ně. To byla hrozná lumpárna,“ dodává pamětnice. O rok později otec ve svých pětapadesáti letech zemřel. Všichni se pak museli zapojit do práce na státním statku. Po absolvování dvouleté zemědělské školy do něj v šestnácti letech nastoupila i Julie.

Uprostřed lesů na samotě Bystřina

V roce 1960 se Julie provdala za hajného Josefa Poulíka. Ten samý rok se přestěhovali na samotu Bystřina, kde se jim v roce 1961 narodil syn Jaromír a o dva roky později dcera Hanka. Z Bystřiny obklopené lesy to bylo do nejbližší civilizace čtyři kilometry, což přinášelo potíže při zásobování nebo návštěvě úřadů či doktora. „V zimě tam byla spousta sněhu. Lyžař jsem nebyla, ale musela jsem jezdit na lyžích. Když jsem přijela na kopec do Chrastic, tak jsem to neuměla zastavit a vždycky jsem sebou řízla do sněhu. A v létě… Já jsem byla dobrodruh… Dvěstěpadesátka motorka a jela jsem do Žibřidovic nakoupit. Tam jsem to pak nějak nastartovala a přijela jsem lesníma cestama přes Cibulku zpátky s nákupem.“

Julie Poulíková se zmiňuje, že často přejížděla přes osadu Cibulka (německy Cibulkafeld či Cibulkenfeld), v té době již pusté místo bez obytných domů. Přitom v této bývalé německé osadě žilo před druhou světovou válkou kolem osmdesáti lidí v jedenácti domech. Všichni ale museli v roce 1946 nastoupit do odsunu Němců. Zůstat mohli jen antifašisté Weiserovi. Karolína a Josef Weiserovi pak od roku 1954 bydleli na samotě bývalé hájenky ležící stále ještě v katastru Cibulky v nadmořské výšce 840 metrů. Pamětnice je tam často navštěvovala. Josef Weiser si totiž přivydělával jako krejčí a občas něco za drobný peníz Julii ušil. Po smrti manželů Weiserových hájenka zpustla. Její sklep a základy jsou dnes posledním hmotným pozůstatkem osady.

Odlehlost Bystřiny také skýtala určitá nebezpečí. Julie Poulíková vzpomíná, že jednou při trhání třešní zahlédla procházet dva muže v pruhovaných mundúrech. Naštěstí si jí nevšimli. Později se dozvěděla, že šlo o uprchlé polské trestance, které pak zadrželi v Hanušovicích.

Pamětnice byla zaměstnána ve Státních lesích. S dvěma malými dětmi obhospodařovala lesní školku a později vařila pro lesní dělníky. Hodně jí přitom pomáhali jediní sousedi na samotě, Bohumíra a Hermann Pressfreundovi, kteří byli německé národnosti. Stali se z nich velcí přátelé, přestože Hermann neuměl mluvit česky. „Velice jsme se tam sžili, že bez nás na Bystřině nechtěli zůstat. Tak si v Chrasticích koupili blízko nás domek a zase jsme bydleli blízko,“ vzpomíná Julie Poulíková, která se s rodinou kvůli nástupu nejstaršího syna Jaromíra do školy přestěhovala v roce 1968 do Chrastic.

Vylidněná vesnice

V roce 1972 se manželům Poulíkovým narodil ještě nejmladší syn Josef. Julie pak nastoupila do podniku Zetor v blízkém Starém Městě, kde pracovala až do odchodu do penze. Vzpomíná, že život v Chrasticích byl tehdy mnohem družnější a přátelštější. Lidé se pravidelně scházeli a pořádali různé kulturní a sportovní akce, jako například Den dětí, divadelní představení, promítaní filmů nebo fotbalové zápasy. Symbolem obce se také na nějaký čas stala laň Silva, kterou zranili zemědělci při sekání louky. Poulíkovi ji ošetřili a pak asi tři roky žila u jejich domu. Ochočená laň je ale všude doprovázela, což přinášelo nemalé potíže. Dokonce chodila s hajnými na lov. „Když jsem šla na vlak, tak jsem musela nastupovat poslední a rychle zavřít, protože tam strkala hlavu,“ vypráví Julie Poulíková a dodává, že jejich laň bohužel v obci způsobila i dopravní nehody. Nezbývalo tak nic jiného než ji odvézt do zoologické zahrady na Svatém Kopečku v Olomouci.

Velká část Slováků žijících v Chrasticích se postupně odstěhovala na Slovensko a odcházeli i ostatní. Chrastice se staly součástí Starého Města a počet jejich obyvatel klesl pod stovku. Po manželově smrti se z obce do Starého Města přestěhovala i Julie Poulíková a bydlela tam i v roce 2020.

Do své rodné domoviny v Rumunsku, kde stále žijí potomci jejích dvou tet, se už nikdy nepodívala. Dnes v Gemelčičce stále žije kolem osmi set slovensky hovořících obyvatel. Způsob jejich života se dosud příliš nezměnil a zachovali si svou víru v Boha, rodnou řeč a tradice. Do Gemelčičky ještě dnes nevede asfaltová cesta a místní lidé stále žijí ve svých chalupách, roztroušených po okolních kopcích a údolích. Největší změnu přineslo zavedení elektřiny v letech 1989 až 1996. Chybí tam však střední generace, protože mladí před tvrdou realitou místního života odcházejí do zahraničí.

„Celý život mě držela víra v Boha. Mám silnou úctu k životu. Když vidím, jak se topí moucha, tak ji z vody vylovím,“ končí své vyprávění Julie Poulíková.