Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pouzar (* 1952)

• narozen 23. ledna 1952 v Čakovci u Českých Budějovic

• hokeji se věnoval od dětství, zprvu v budějovickém Domě pionýrů a mládeže

• od roku 1967 hrál v dorostu za Motor České Budějovice

• od roku 1972 členem československého národního týmu

• v československé reprezentaci se dvakrát podílel na vítězství na mistrovství světa (1976 a 1978)

• v roce 1982 přestoupil prostřednictvím Pragosportu do kanadského týmu Edmonton Oilers

• v týmu Edmonton Oilers získal třikrát vítězství ve Stanley Cupu (1983, 1985, 1987)

• od roku 1985 působil v německé lize

• aktivní hráčskou kariéru ukončil roku 1990

• v letech 1992-1998 prezidentem HC České Budějovice

• roku 2002 onemocněl akutní leukemií, podstoupil úspěšnou transplantaci kostní dřeně

• v roce 2013 otevřel v Českých Budějovicích nový zimní stadion Hokej Centrum Pouzar, určený pro děti ze sociálně slabších rodin

Špičkoví hokejisté mohli i v letech normalizace hrát v týmech americké NHL nebo v západní Evropě, vždy ale až na sklonku kariéry a platili za to vysokou cenu: totalitní režim je ekonomicky vykořisťoval a jejich rodiny mnohdy držel jako rukojmí. Příkladem toho je i osud Jaroslava Pouzara, dvojnásobného mistra světa a čtyřnásobného držitele Stanleyova poháru. 

Jaroslav Pouzar se narodil 23. ledna 1952 a vyrůstal v Čakovci u Českých Budějovic. Jako syn porybného si první kroky na bruslích vyzkoušel samozřejmě na zamrzlém rybníce: „Bruslil jsem na šlajfkách, pak jsem dostal po bratrovi první opravdové brusle, které ale byly o pár čísel větší, takže jsem do nich musel nosit několikery ponožky.“ Jak říká, k hokeji se dostal vlastně omylem. Vydal se do budějovického Domu pionýrů, aby se přihlásil do střeleckého kroužku, ale protože ten nakonec neotevřeli, spolu s kamarádem Pavlem Dvořákem zvolili hokej jako náhradní variantu. Za hokejový tým Domu pionýrů potom hrál až do roku 1967, kdy si ho vybrali do dorostu hokejového klubu Motor České Budějovice. 

Přístup rodičů ke sportování dětí byl tehdy jiný než dnes, kdy mít v rodině malého hokejistu znamená nemalou časovou i finanční investici a mnozí rodiče doufají, že vychovají vrcholového profesionála. „Dokud jsem hrál za žáky a za dorost, rodiče se nebyli podívat ani na jeden můj zápas. Prý jen jednou, ale to jsem je v publiku nezahlédl. Rodiče nás nikam nevodili, děti si všechno řešily samy. Bral jsem to jako zábavu, nepředstavoval jsem si, že bych se mohl hokejem živit,“ říká Jaroslav Pouzar. „Dokud mi nepřineseš výuční list, nezajímá mě, co děláš,“ řekl mu otec, a Jaroslav se vyučil karosářem a automechanikem. 

Když ovšem v roce 1972 nastoupil do národního týmu, hokej se stal jeho profesí. Socialistický stát ale trval na tom, aby všichni sportovci byli alespoň naoko zaměstnaní v běžném povolání. „Všichni v nároďáku jsme byli zaměstnaní ve fabrikách, každý někde jinde. Bral jsem dva tisíce korun měsíčně, což byl na tu dobu docela dobrý plat, v klidu jsem uživil rodinu. Když jsme vyhráli mistrovství světa, dostali jsme jako odměnu každý padesát tisíc a přednostenku na žigulíka. Ale nebylo možné se hokejem finančně zabezpečit na celý život, jako je tomu dnes,“ vysvětluje. 

Zlatou medaili pro mistra světa přebíral poprvé v polských Katovicích v roce 1976. „Když hrála naše hymna, měl jsem po těle husí kůži, byl to vrchol mojí kariéry. Tenkrát jsem nemyslel na to, že bych hrál hokej v jiných zemích. Vyhrát mistrovství světa za československý národní tým, to byl můj cíl.“ Na československém vítězství světového šampionátu se podílel pak ještě jednou, v roce 1978 v Praze.

 

Přijel jsem se dvěma kufry

Brzy nato se ale situace změnila. V roce 1981 se hlavním trenérem reprezentace stal Luděk Bukač. „Chtěl si postavit vlastní tým, nechtěl přebírat hráče po bývalých trenérech a cítil jsem malinký tlak, že bych měl skončit,“ říká Jaroslav Pouzar. Krátce nato, na mistrovství světa v Helsinkách roku 1982, ho prostřednictvím televizního komentátora Jana Slepičky oslovil kanadský hledač talentů, který mu nabídl přestup do týmu Edmonton Oilers. „Řekl jsem, že bych tam šel, ale že to nezáleží na mně. Šlo o to, jestli mě pustí sportovní svaz.“ 

V té době se o „vývoz“ českých sportovců do zahraničí starala firma Pragosport, které šéfoval bývalý rozhodčí Quido Adamec. Hokejisté díky tomu mohli hrát za NHL, aniž by museli emigrovat. Ovšem za jistých podmínek. „Hokejistovi muselo být nejméně třicet let a musel mít odehráno sto padesát zápasů za národní mužstvo,“ vysvětluje Jaroslav Pouzar.

„Neuměl jsem anglicky, neznal jsem jejich hokejový styl, netušil jsem ani, kde Edmonton leží. Musel jsem se podívat na mapu a zjistil jsem, že to je v Albertě a že je tam velká zima,“ směje se Jaroslav Pouzar. Na letišti na něj čekali novináři i řidič s dodávkou, připravený převzít všechna zavazadla, kterého zaskočilo, že známý hokejista i jeho manželka dorazili do Kanady každý jen s jedním kufrem.

Jaroslav Pouzar zpočátku zápolil s orientací v cizím městě a zejména s angličtinou: „Neuměl jsem si říct ani o nové tkaničky nebo aby mi nabrousili brusle. Ale díky tomu, že v týmu nebyl žádný jiný Čech, jsem se do půl roku docela dobře domluvil.“ Zato po hokejové stránce patřil v mužstvu k nejzkušenějším. Edmonton Oilers byl v té době mladý tým, nováček v NHL i ve Stanley Cupu, a Wayne Gretzky, hlavní hvězda týmu, byl v té době teprve mladý, začínající hokejista. Jaroslav Pouzar tak měl příležitost občas uplatnit svou autoritu: například před finálovým zápasem Stanley Cupu v sezoně 1983/1984 pronesl ke spoluhráčům řeč, ve které je vyzýval, aby hráli týmově a nechali zbytečných rvaček. Jindy se ovšem musel sám poprat, aby v tvrdém prostředí kanadského hokeje dokázal obstát. „Musel jsem těm Kanaďanům ukázat, že se nebojím,“ říká a dodává: „V Kanadě mají výběr z takového množství hráčů, že se s nikým nebabrají. Kdo nevydrží ten psychický tlak, propadne, i kdyby měl jinak kdovíjaký talent. Osmnáctiletým začátečníkům dají čas se rozkoukat. Ale mně bylo třicet, neměl jsem čas se něco učit. Hrál jsem hokej, jaký jsem uměl, a všichni si vážili toho, že jsem se nebál a šel jsem do každého souboje.“

 

Prodali ho za pět tisíc marek

Příjmy v Kanadě samozřejmě daleko převyšovaly jeho dosavadní výdělky v Československu, polovinu svých honorářů ale musel odevzdávat Pragosportu a kromě toho ještě platil kanadské daně. Manželka i dcera zpočátku žily v Kanadě s ním, na poslední sezonu už je ale z Československa nepustili – možná jako pojistku, aby hokejista neemigroval. „To jsem ale neměl v úmyslu. Moji rodiče a bratr ještě žili, nechtěl jsem přijít o možnost je vídat. Rozhodl jsem se vrátit do Evropy.“

Domníval se, že bude hrát za Mnichov nebo Düsseldorf, ale až na letišti se dozvěděl, že nastupuje do mnohem méně známého Iserlohnu. Majitel iserlohnského hokejového klubu mu později prozradil, že ho získal do týmu za úplatek. „Řekl mi: ,Šéfovi Pragosportu Quidovi Adamcovi jsem dal pět tisíc marek a on mi tě prodal,‘“ cituje Jaroslav Pouzar. Není tak vyloučeno, že kromě oficiálních obchodů s vývozem sportovců byl Pragosport také živnou půdou pro korupci a soukromé kšefty. Poté, co Iserlohn zbankrotoval, přestoupil Jaroslav Pouzar do bavorského Rosenheimu, kde v roce 1990 ukončil aktivní kariéru.

 

Jak dlouho se asi ještě budu dívat

Ani potom ovšem neopustil svět sportu: v Českých Budějovicích otevřel fitness centrum se sportovní prodejnou, v letech 1992–1998 byl prezidentem HC Motor České Budějovice. Současně také seděl v městské radě jako nezávislý radní.

Jenže v padesáti letech mu dosavadní život radikálně změnila těžká nemoc: „V roce 2002 mi zjistili leukemii. ,Můžu vám říct pravdu, pane Pouzare?‘ zeptal se doktor. ,Máte stejný druh leukemie, jako měl Josef Lux.‘ V duchu jsem si říkal, kolik mi asi zbývá času. Seděl jsem doma na terase, díval se na stromy a na bazén a říkal jsem si, jak dlouho se budu ještě takhle moci koukat.“

Rozhodl se podstoupit transplantaci kostní dřeně, která je sice rizikovější, ale dává pacientovi šanci na úplné vyléčení. Léčbu absolvoval na hematoonkologické klinice v Brně u profesora MUDr. Jiřího Vorlíčka. „Dostával jsem asi sto čtyřicet prášků denně, jejich cílem bylo zastavit mou vlastní produkci krve. Výživu jsem dostával jenom nitrožilně. Ze sebemenšího poranění bych mohl vykrvácet, mohl bych umřít na nepatrnou infekci. Proto jsem byl izolovaný v malé místnosti, kterou nazývají ostrov života. Tak jsem žil asi měsíc, dokud darovaná kostní dřeň nezačala produkovat novou krev.“ Se zdravotními problémy však bojoval ještě dlouho poté: vnitřní herpes mu například napadl trojklanný nerv a ochrnul na polovinu obličeje.

 

Snažím se tu kapitolu uzavřít

„Místo abych si užíval důchodu, postavil jsem zimák pro děti,“ konstatuje Jaroslav Pouzar s poněkud hořkým úsměvem. „Každý fňuká, že nemáme dobré mladé hokejisty. Chtěl jsem udělat něco pro to, abychom je našli v sociálně slabších vrstvách. Proto jsem založil klub pro děti, ve kterém nejsou tak vysoké poplatky.“ Jedná se o velkorysý projekt českobudějovického Hokejového centra Pouzar, které se začalo stavět v roce 2012 a o rok později bylo otevřeno. Jaroslav Pouzar ho financoval zčásti z vlastních peněz, zčásti z úvěru. Evropské dotace, se kterými počítal, ale nedostal a projekt se začal propadat do finančních potíží. Dnes je v insolvenci a o jeho dalším osudu není rozhodnuto. „Snažím se tu kapitolu se zimákem uzavřít, abych si mohl obout bačkory, procházet se po zahradě, sem tam něco posekat a dát si pivo,“ konstatuje.

Současný hokej se podle něj posunul k větší rychlosti, chybí mu ale hravost, technika a radost z přihrávek. Největším problémem českého hokeje je podle Jaroslava Pouzara, že naši hráči na sobě málo pracují: „Američané a Kanaďané jsou vychovaní v tom, že musí bojovat, že musí něco předvést, aby byli úspěšní. Ale tady to pořád lidi chtějí nějak ošulit. Ulejvají se z tréninků. Teprve když se kluci vrátí z Kanady nebo i z Německa, začnou sami od sebe chodit posilovat, jezdit na kole, cvičit. Zjistí, že takhle to ve světě funguje. Jsme prostě národ lenivej.“