Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Povala (* 1978)

• narozen 31. 10. 1978 v Havířově

• 1990 začíná s lehkými drogami

• 1991 přechází na nitrožilní aplikaci

• 1993 začíná vyrábět a distribuovat drogy

• 1996 prochází úspěšným léčením v komunitě Teen Challange

• 1999 zahajuje studium apoštolské Vyšší odborné školy misijní a teologické v Kolíně

• 2008 stává se pastorem Apoštolské církve v Rožnově pod Radhoštěm

Příběh Romana Povaly, někdejšího narkomana a dealera a v současnosti pastora Apoštolské církve, je v řadě ohledů typickým příběhem propadu drogově závislého mladíka. Od experimentování s alkoholem ve vyloženě dětském věku přešel k marihuaně, poté k tanečním drogám a nakonec k pervitinu. Ten posléze i vyráběl a distribuoval. Součástí jeho života je ale také mnohem méně typický obrat, relativně rychlý a velmi důsledný. Po něm se dokázal dostat až na místo člověka, který pořádá ročně stovky besed se studenty, kde o důvodech a nebezpečích závislosti otevřeně mluví. Zároveň jeho životní peripetie ukazují, jaký vliv mohl mít listopadový revoluční zlom na mladé lidi na malém městě.

Rodina

Roman Povala pochází z Havířova, z rodiny, která v podstatě ničím nevybočovala. Otec pracoval jako havíř, což zajišťovalo rodině nadstandardní příjmy, a matka šila oděvy. Víra, která je pro něj v současnosti základní životní kotvou, nehrála pro jeho rodiče žádnou roli. Doma se o ní nemluvilo, na bohoslužbě byl poprvé až v dospělosti. Čas trávil běžnými zájmy. Přitahoval ho sport, aktivně se již od šesti let věnoval karate, dokonce se dostal i do reprezentace, nějakou dobu byl také součástí ragbyového týmu. Ve škole se vždy spokojil s průměrným prospěchem a neměl problémy nacházet si kamarády.

Drogová závislost

To, co zcela zásadně poznamenalo jeho život, byly drogy. Zřejmě těžko přesně vystopovat důvody, kvůli kterým začal s drogami ve velmi raném mládí experimentovat a postupně víc a víc zabředávat do drogové komunity. Sám naznačuje, že vliv měly možná trochu paradoxně jeho sportovní zájmy: „Myslím, že i ten druh sportu mě k tomu trošičku přivedl. Byli jsme za hvězdy. Když jsem přišel na diskotéku, tak jsem se cítil jako největší frajer a myslím, že tohle mělo dost vliv na to, proč jsem s těmi věcmi začal koketovat. Měl jsem obavu přijít o tu pozornost.“ Není ale těžké si představit, že svou roli sehrála také nudná atmosféra hornického maloměsta, někdejšího komunisty protežovaného vzorového sídla, které Povala popisuje jako město bez kořenů a inspirativnosti. Ostatně vyhlášená drogová komunita se zde vytvořila již v době normalizace, takže braní drog mělo ve městě jakousi tradici.

Zásadní ale byla uvolněná atmosféra počátku 90. let, kdy se o drogách začalo mnohem více mluvit. Začaly být dostupnější a mladým lidem, dychtivým ve svobodné atmosféře zkoušet nové věci, nepřišlo nijak zvlášť nepatřičné překračovat zrovna tyto hranice. K marihuaně se dostal již na základní škole, v době těsně po sametové revoluci, už v prvním ročníku střední školy pak vyzkoušel pervitin. Sám zdůrazňuje, že postupným podléháním závislosti se dostal na úplné dno, ale dokáže také popisovat zásadní zlomy a drobné předěly na této cestě. Nejprve se bránil tomu vzít drogu ve všední dny, kdy chodil do školy, stejně tak posléze odmítal užívat nitrožilně, jelikož to chápal jako příznak naprosté degradace. Další hranici představovalo zvládnutí samotného píchání, protože pak už nemusel spoléhat na pomoc zkušenějších narkomanů. Z mladíka zkoušejícího trávu a taneční drogy se stával čím dál zkušenějším a známějším členem havířovské drogové scény. Sám začal pervitin vařit a prodávat, především v okruhu havířovského klubu Modrá svině. S překračováním bariér bylo spojeno i shánění peněz. Z domova odnášel rodinné šperky a otcovy úspory poschovávané pod kobercem, vykrádal auta a lékárny nebo podváděl nezkušené. Těm se předkládal pervitin ředěný, nebo se jim dokonce prodala jedlá soda. S tím souvisí také pozvolné otupování vůči situacím dříve nepřijatelným. „Když v začátcích ty věci berete, tak je nikdy neberete s tím, že je nevrátíte. Takže když vezmeš rodičům tu tisícovku, je to s tím, že ji přece vrátíš. Ale ono to pak nejde. Pak se to nabaluje.“

V důsledku této prohlubující se závislosti se samozřejmě zhoršovala i jeho situace doma nebo ve škole. Rodiče ještě před tím, než dokončil střední školu, vyměnili zámek u dveří, především aby chránili jeho mladšího bratra. I přesto dokázal složit maturitu, ale s obtížemi a až na druhý pokus. Brzy se po něm začala shánět policie, před kterou se sice úspěšně skrýval, ale i rodiče se ho snažili kontaktovat a přimět k tomu, aby s ní začal komunikovat.

Situace, která pro něj samotného představovala pomyslné dno, přišla na vojně. Velmi brzy se zde dostal do vojenské psychiatrické léčebny, kde přístup k drogám zcela naráz ztratil. „Ve většině léčeben je pravidlo, které má svůj smysl, že pacienti nesmí spát mimo polední klid. A já jsem se snažil ty věci zaspávat, až do jednoho dne, kdy tam nastoupila jedna sestra, která chtěla, abych dodržel to pravidlo, nenechala mě spát. Pořád po mně křičela ,Vojín Povala, vstávejte‘. A opravdu mě dostala do tak zoufalého stavu, že já jsem se na té posteli takhle třásl a najednou jsem měl zatmění.“ Na důslednou sestru zaútočil s úmyslem ji zabít a po tomto naštěstí nezdařeném pokusu následovalo vyšetřování a ponižující vyloučení z vojny. I poté znovu odešel na několik týdnů z domova a bral, ale přece jen se v něm začal ozývat stud a posléze přijal i léčbu, na které trvali rodiče.

Setkání s vírou a léčení

Dostal se do prostředí organizace Teen Challange, kde našel vstřícný přístup k drogově závislým, kteří se snaží vyléčit. Setkal se zde ovšem také s vírou, s níž do té doby neměl v podstatě bližší zkušenost. Už předtím narazil na lidi, kteří se mu snažili pomoct. Důležité bylo pro něj setkání s lékařem, který v podstatě v začátcích jeho drogové kariéry na jednom vyšetření okamžitě poznal, že fetuje. Jakousi výchovnou lekci se mu pokoušela dát u maturitní zkoušky učitelka odborných předmětů, přesvědčená o tom, že musí ze školy dostat nějaký varovný signál. Jak mu potvrdila později, zcela záměrně ho nenechala projít. Ale až křesťanská komunita ho dokázala přimět k zásadní změně, přestože jejímu okázale křesťanskému přístupu se zpočátku usmíval a několik měsíců bral drogy stále dál, i když na setkání organizace už docházel.

Také v postupném zvládání závislosti, kdy se odrážel ode dna, a při cestě k současné roli přednášejícího a pastora by se daly vypíchnout stěžejní předěly. V době, kdy se prostřednictvím Teen Challange propracovával k víře, přestal pod silným dojmem konverze brát, aniž by na něj někdo tlačil. Čtyři měsíce čekal na uvolnění místa v komunitní léčebně, kde poté strávil dohromady rok, nejprve v Tyře u Třince a poté ve Šluknově. Významný zážitek pro něj představovalo také vracení kdysi ukradených peněz, například muži, jemuž odnesl holicí strojek.

Po úspěšné léčbě se rozhodl vystudovat teologii a stal se pastorem. Působil ve Valašském Meziříčí, poté se usadil v Rožnově pod Radhoštěm. Pravidelně navštěvuje školy, setkává se na besedách s mladými, jimž líčí svůj životní příběh, a snaží se jim předávat zkušenosti se závislostí. Hovoří také s jednotlivci, kteří mají s drogami problém, nebo s jejich blízkými. „Ta beseda je o tom, jak ovlivňuje závislost to, co dělá lidský život lidským životem. Takže se studenty mluvím o snech, o cílech, mluvíme o rodině, o přátelství. Mluvíme o tom, proč lidé začínají s drogami. Mluvíme o tom tlaku, když si nevěříme a kupujeme si pozornost někoho jiného.“

Dnes žije Roman Povala šťastný, naplněný život otce dvou synů a pracovně velmi vytíženého kazatele Apoštolské církve. Sám si ale uvědomuje, že po rychlém drogovém sešupu a krkolomném návratu zpátky zůstávají věci, které se zvrátit možná nedají. Například životy lidí, které „napíchnul“ on jakožto dealer a zkušený havířovský narkoman a kteří se propadávají dál, zatímco on už se dokázal zachránit.