Jaromír Prach

„Byly tam i takový zajímavý věci, že tam byl nějaký Honza Tomer, on potom emigroval, a to byl hrozný dobrodruh. Ten dokázal najít třebas krabici zakopaných hloubkařských nábojů, tam to vyhrabaly slepice, a on je rozebral, vysypal z toho prach a dělal nám takový cestičky a zapaloval to a bylo to pro nás hrozný dobrodružství. Tam v těch roklích se našly i ostrý granáty, opravdu. A on třeba našel granáty a šel je rozebírat do sklepa. My jsme jenom čekali, kdy se ozve nějaký výbuch a Venca přijde s utrhanýma rukama, a podobně… Ale toho já jsem se nerad zúčastňoval, takových věcí, já jsem spíš přes ty časopisy a přes ty Rychlý šípy a přes toho Foglara. A začalo mi to čarovat, očarovávat. A pak přišel právě ten krásný rok 1956. Samozřejmě, že ty Rychlý šípy jsme četli všichni, i brácha, a i kluci kamarádi, půjčili jsme si to takhle. A brácha potom říkal: ‚Co kdybysme si založili taky takovej klub, jako měly Rychlý šípy?‘ A já jsem z toho byl úplně nadšený. Tak jsme byli vlastně první dva členi, potom k nám přistoupil nějaký Jarda Skružný, potom Venca Kobes, Míra Kasala… A bylo nás pět jako Rychlých šípů.“

„Jeli jsme na Sázavu a tam jsme přišli k jednomu ohni. A tam jsme si udělali večeři a ráno jsme se probouzeli a byl tam nějaký bláznivý kluk, který si říkal Šerif Pedro. A ten do nás začal kopat a začal říkat: ‚Vstávejte, volové, vstávejte, medvědi, Rusáci nás přepadli!‘ A my jsme říkali: ‚Pedro, nech toho! Prosím tě, nedělej tady takový alotrie.‘ A on: ‚Fakt! Opravdu, Rusáci nás přepadli!‘ A teď jsme viděli, že se kluci všichni balí, tam nás bylo takhle víc osad, tak jsme se sbalili taky a šli jsme. A najednou jsme přišli do takový chatový oblasti a tam už ty vzrušený hlasy. Rozhlas, že se tam střílí, že jsou už i mrtví a tohleto… Poslouchali chataři z rádií, už se taky pakovali a odjížděli domů. Teď jsme zůstali koukat… Já tam byl ve vojenským, tak jsem řekl klukovi: ‚Víš co?‘ – on měl takový hasičský sako – ‚Dej mi to hasičský sako a vem si to moje zelený. A já musím domů do posádky, kdyby něco bylo.‘ Protože já měl vlastně dovolenou. Tak jsme přijeli domů, museli jsme jet až… A to jsme opravdu už potkávali ruský tanky, že jezdí už po silnicích. A dostávali jsme se potom zpátky až někudy na Ražice, na Tábor. Já jsem jel jen s jedním kamarádem, ten jel se mnou, ostatní, že pojedou přes Prahu, že to chtějí vidět. Já říkal: ‚Kluci, neblbněte, nejezděte tam, vždyť slyšíte, že se tam střílí.‘ – ‚Ne, ne, my se tam pojedeme podívat!‘“