Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Milan Práger (* 1930)

• narozen 21. dubna 1930 v Praze

• 1941 vstoupil do ilegálního oddílu na Klamovce

• 1942 otec transportován do Terezína a následně do Osvětimi, kde zemřel

• za války i smrt maminky

• 1945 oddíl obnoven jako středisko

• 1952 pamětník vystudoval matematiku

• práce v Matematickém ústavu Akademie věd

• 1990 návrat ke skautingu – oldskauti

Moje první setkání se školou byla zkouška

Milan Práger prožíval až do začátku války idylické dětství. Narodil se 21. dubna 1930 v Praze a s rodiči žili v Košířích. Velkou část dětství trávil s dětmi hraním si na ulici. „V Košířích byla spousta dětí. Vždycky jsem jen mamince řekl, že jdu ven. Vyběhl jsem a na ulici byl vždy někdo z kamarádů. Ulice byla slepá a na jejím konci byl lesík. Na to vzpomínám rád.“

Dědeček byl učitelem a školním komisařem. Jeho vnuk se mu zdál nanejvýš talentovaný, a proto se rozhodl, že by měl nastoupit rovnou do druhé třídy. Milan Práger se tedy s dědečkem půl roku učil, aby složil zkoušky a přeskočil první třídu. „Moje první setkání se školou byla zkouška.“ Ještě za první republiky tedy začal pamětník chodit do obecné školy v Košířích. Po začátku okupace jejich třídu přesunuli na nějakou dobu na Kavalírku. Následně chodil na Vančurovo gymnázium,[1] kde v roce 1948 odmaturoval.

Tatínek pracoval v textilní firmě, která měla pobočku také v československém pohraničí. Tam otec odjel i v roce 1938, v době po tzv. mnichovské dohodě, a byl zde svědkem německého záboru pohraničí. Byl to pro něj stresující zážitek, ale podařilo se mu dostat se zpět do Prahy. Bohužel, ta největší katastrofa ho teprve čekala, jelikož byl židovského původu. „Z důvodů finančních i jiných, já o tom moc nevím, se naši rozvedli. Maminka umřela, když mi bylo dvanáct. Tatínek už půl roku předtím odjel do Terezína a později, koncem roku 1944, z Terezína do Osvětimi a tam stopa končí. O mě bylo postaráno, žil jsem u maminčiných rodičů.“ Na konci války zůstal tedy dospívající Milan jako sirotek.

Abych nebyl jen maminčiným mazánkem

Milan Práger byl jedináček. Když nastoupil na gymnázium, maminka se rozhodla dát ho do skautského oddílu. Již předtím sice chodil do Sokola, ale chyběl mu kolektiv stejně starých chlapců. Na gymnáziu učil náboženství pan profesor Pavelka. Ten rodičům řekl o možnosti, aby děti chodily do skautského oddílu. Maminka tedy malého Milana v roce 1940 přivedla do oddílu, který měl klubovnu v suterénu vilky na Klamovce. „Jenomže krátce nato byl skauting zakázán německými úřady, takže tím jsem skautovat přestal.“

Činnost oddílu se však zastavila jen na chvíli. Pan profesor se rozhodl podstoupit velké riziko a oddíl obnovit ilegálně pro pár chlapců z gymnázia. Milan Práger a několik jeho spolužáků se začali scházet na faře na pražském Podskalí. „Měli jsme normální skautský schůzky, kde se vykládal skautský zákon. Hlavně se hrály skautské hry. Chodili jsme na výlety. V sobotu nebo v neděli se šlo do okolí Prahy.“ Jediné, čeho se musel ilegální oddíl vzdát, byly skautské kroje a další atributy příliš upozorňující na zakázanou činnost.

Pamětníkův vedoucí zašel dokonce tak daleko, že s chlapci v létě 1941 uspořádal ilegální tábor nedaleko Bechyně. Na rozdíl od tradičního skautského tábora nespali ve stanech, ale v místním mlýně. „Tam jsme se učili základní skautské dovednosti, učili jsme se skautský slib a co to je skautský zákon. Tábor potom skončil tím, že já a ti mí dva kamarádi jsme složili skautský slib.“ Letní dobrodružství však mělo tragickou dohru, jelikož na konci léta byl pan profesor za svou činnost zatčen a vězněn. Měl však štěstí a válku přežil.

V roce 1943 se opuštěného oddílu ujal Přemysl Mucha-Dóďa. Opět svolal chlapce z Vančurova gymnázia a oddíl v ilegalitě pokračoval.

Zpívali jsme si a auto projelo jedno za půl hodiny

Do skautského oddílu se mohl Milan Práger legálně vrátit opět až po skončení války v roce 1945, kdy Junák zažíval největší příliv příznivců. Z oddílu vzniklo středisko Mawadani. „Ona byla jiná doba. My jsme chodili po silnici, a když nás bylo víc, tak jsme šli ve dvojstupu. Zpívali jsme si a auto projelo jedno za půl hodiny.“

Hned v létě 1945 vyrazili skauti na tábor do Kunkovic. Následující rok se tábor konal v Hostinném v Podkrkonoší. „Tam jsme udělali hráz na potoce, normálně jsme z toho brali vodu a nic se nám nestalo. To by dnes nešlo.“ Rok poté tábořili skauti na řece Teplá u Mariánských Lázní. „V dětství mě na tom zaujala ta hravost a schopnost samostatnosti. Ta byla v mém případě docela důležitá, nebýt jenom maminčin mazánek. Potom taky jsem byl rádce, tak jsem měl po roce 1945 družinu, kde bylo asi pět chlapců. Tak jsem zase musel vynakládat určité úsilí, abych jim něco vykládal nebo něco pro ně připravil.“

Skautování si však Milan Práger a jeho kamarádi moc užít nestihli, jelikož v roce 1948 byl Junák zařazen do jednotné organizace Československý svaz mládeže. Spolu s ostatními skauty v roce 1948 ještě v krojích pochodovali k městské knihovně, aby demonstrovali svou nechuť k začlenění Junáka do jednotné organizace. Dalšímu zákazu skautingu však už zabránit nedokázali. „Na jedné straně ten režim chtěl mít jednotnou organizaci, kterou by měl plně pod kontrolou. Na druhou stranu skauting byl mezinárodní, tak to se jim taky nelíbilo. Sídlo původního skautingu bylo v Anglii.“

Někteří členové střediska se rozhodli pro ilegální skauting v období padesátých let a pár z nich to odneslo mnohaletými tresty vězení. Pamětník se skautingem v roce 1948 přestal a věnoval se práci a rodině. V roce 1968, kdy se Junák znovu obnovoval, se již do činnosti oddílu nezapojil. „Na to já jsem se koukal jako na nějaké zjevení. Mě to vůbec nenapadlo, že bych něco takového mohl dělat. A to byla moje chyba, samozřejmě.“

Ke středisku se Milan Práger vrátil až po třetí obnově Junáka v roce 1990, i když zpočátku spíš z formálních důvodů. „Aby se skautské středisko mohlo nazývat střediskem, tak potřebuje určitý počet oddílů. Tehdy těch oddílů nebylo tolik, tak se založil oddíl oldskautů, tedy starých skautů. Tak proto jsme se začali scházet a zjistili jsme, že je to docela hezký se scházet se starými známými.“ Od té doby se oldskauti setkávají každé dva měsíce a přibližně čtyřikrát do roka pořádají společné výlety. Bohužel se jich však schází čím dál méně.

Matematický ústav byla vzácná oáza

Když pamětník v roce 1948 odmaturoval na Vančurově gymnáziu, rozhodl se pro studium matematiky, která tehdy na univerzitě spadala pod přírodovědeckou fakultu. Obor v roce 1952 absolvoval a hned nastoupil na strojní fakultu jako asistent. Po dvou letech složil zkoušky na aspiranturu do Matematického ústavu Akademie věd, kde na různých pozicích působil až do roku 2005. „Matematický ústav byla vzácná oáza. I když tam samozřejmě buňka komunistické strany existovala, žádný zvláštní tlak na zaměstnance nebyl. Jedině bylo povinné být členem ROH a účastnit se prvomájových průvodů.“

Pamětník se jen těsně vyhnul přísné vojenské službě za ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Vojnu si odsloužil při studiu vysoké školy. „Chodil jsem jednou týdně na vojenské školení a dvakrát jeden měsíc během léta na vojenské cvičení. Tak to byla veliká výhra.“

Na konci šedesátých let dostal možnost matematiku i vyučovat. K práci v ústavu se tedy až do devadesátých let věnoval i pedagogice. „Matematika není jen počítání, ale i přemýšlení kolem toho.“ Výhodou jeho práce bylo, že matematika se jen velmi těžko dala ideologicky zneužít. „Netrpěl jsem žádným nátlakem, jen tím ovzduším. Myšlenky na emigraci stejně člověka napadly, ale žena tu měla rodinu.“

[1] Za války se gymnázium jmenovalo Státní reálné gymnasium v Praze XVI a od roku 1941 Reálné gymnasium v Praze XVI. Jméno po spisovateli Vančurovi získalo až po roce 1945.