Helena Pražáková

„A tahle Lída Cemprová měla tatínka amerického Čecha. A tam se domohl nějakého majetku, vrátil se sem s rodinou a koupil si statek. Na půdě měl uložené staré americké noviny, ale úplnou náhodou. Oni po něm už zřejmě šli, protože to byl americký Čech, a ty noviny mu tam našli. Hned ho sebrali. Druhý den ho hlásili v rádiu, že je Cempr zrádce národa, takže ho zabili. Lída musela ale do školy. To by si maminka nedovolila, aby ji nechala doma. Pořád si to pamatuji, Lída ležela na lavici na rukou a plakala. Nikdo z kantorů si jí nevšiml, nikdo si to nedovolil, jen pan učitel Svoboda si k ní sedl, hladil ji a říkal: ‚Já vím, Lidunko, já vím, Lidunko.‘ To byly takové zvláštní doby, tohleto.“

„Vždycky, když byly volby, tak tam tihleti komunisti, takoví skalní – teda oni nebyli mnohdy ani moc chytří – tak oni se vždycky chlubili, že na sto procent to tam vyhrála strana. A já jsem sice věděla, že tím nic nenapravím, ani mi o nic tak dalece nešlo, ale říkala jsem si: Tak já to jednou zkusím, když jsem byla u těch prvních, když tam dám bílý lístek, tak jestli to přiznají. Tak jsem si ze zápisníčku A5 vytrhla list, schovala jsem si ho a šla jsem za plentu normálně volit a místo kandidátky KSČ jsem tam strčila ten papír. Když jsem se pak potkala s někým z těch komunistů, ptala jsem se, jak dopadly volby, a on povídá: ‚Ta kurva nějaká, ona nám to zkazila, představte si, že tam dala bílý lístek!‘ V duchu jsem se strašně smála. Ale přiznali to, nebyli stoprocentní a byla to velká hanba pro obec.“