Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Prchal (* 1922)

• narodil se 26. května 1922 ve Slatiňanech

• v roce 1942 nuceně nasazen v berlínském Reinickendorfu

• pracoval jako nástrojař v závodě na výrobě leteckých motorů

• přeřazen do továrny Ambi-Budd Presswerk

• od prosince 1942 do března 1943 vězněn za ublížení na zdraví při potyčce s německým kolegou

• zapojil se do rozšiřování protinacistických letáků

• v únoru či březnu 1944 utekl z nuceného nasazení do Chrudimi

• po prozrazení se sám nahlásil četníkům

• zatčen a transportován do Ruzyně

• následně odvezen do Berlína na výslechy na Alexanderplatz

• následně převezen do Plötzensee, Drážďan, Plavna, Lipska a Ingolstadtu

• v říjnu 1944 transportován do koncentračního tábora Dachau

• 29. dubna 1945 se dočkal osvobození Dachau americkou armádou

• po válce pracoval v Trutnově v textilní továrně a následně na poště

• 23. prosince 1948 odsouzen za údajnou urážku ministra

• záhy po odsouzení amnestován

• poté pracoval v plynárnách a v Plynostavu

• v roce 2014 žil v Pardubicích

Vladimír Prchal se narodil 26. května 1922 ve Slatiňanech, ale celé své mládí strávil v Pardubicích. Jeho otec Josef Prchal pracoval od roku 1910 v Rusku a po vypuknutí první světové války se přihlásil do českých dobrovolnických jednotek. V Rusku se také seznámil se svou budoucí manželkou Tatianou, kterou si po válce přivedl do Československa.

„Když byl táta v ruských legiích, tak se v Petrohradu dostal do styku s některými ruskými politiky, kteří byli poté v ruské vládě. Jeden z nich, se kterým si také psal, byl Michail Kalinin. To byl za Stalina prakticky předseda vlády. Když se otec vrátil domů, tak se máma nemohla dostat do Ruska na návštěvu ke svým rodičům, tenkrát tam byly rusko-polské nepokoje, tak ji nepustili, a až na Kalininovu přímluvu se dostala za rodiči.“

Maminka pracovala v Petrohradu jako soustružnice, ale v Československu byla v domácnosti a starala se o Vladimíra a o jeho tři sourozence. Jen občas si přivydělávala šitím nebo dalšími domácími pracemi. Tatínek byl vyučený soustružník, pracoval mimo jiné v Kremnici, ale posléze se přes Slatiňany usadil v Pardubicích a nakonec pracoval jako poštovní úředník. Rodiče před druhou světovou válkou bydleli v Pardubicích, ale ještě v roce 1942 – necelých půl roku před odjezdem Vladimíra Prchala na nucené nasazení – se odstěhovali do Chrudimi.

Pamětník vychodil obecnou školu, měšťanskou školu a následně se vyučil na nástrojaře. Vzpomíná na stávku v Telegrafii (dnes Tesle Pardubice) v roce 1942, které se osobně zúčastnil a kde se možná poprvé projevila jeho vzpurná povaha. Stávkující nesouhlasili s vedením ohledně dodávky potravin a gestapo mnohé z nich (i nestávkující) zavřelo do věznice, což ostatní zaměstnance zastrašilo.

V roce 1942 dostal Vladimír Prchal povolávací rozkaz na nucené nasazení. Jak sám vzpomíná, mohl se tomu vyhnout, mohl pracovat v Teplicích nebo v jiné části Sudet, ale rozhodl se pro Berlín. Nucené nasazení se nevyhnulo ani jeho bratrům, Jaroslav pracoval v Ústí nad Labem a Josef v Teplicích.

Němec mi dal přes hubu a já jsem mu to vrátil

Vladimír Prchal nejprve pracoval jako nástrojař v továrně v berlínském Reinickendorfu, ale na jméno této továrny si již nepamatuje. Vzpomíná, že české nuceně nasazené vnímali Němci lépe než Poláky nebo Rusy. V továrně však měl i problémy: „Byli jsme poměrně malá skupina, kde se brousily nástroje na setiny milimetru. Mistr byl na takovém vyvýšeném postu, seděl a koukal po nás. Pak tam přivedli nového zaměstnance, to byl Němec, a on mi na češtinu říká: ‚Co je to za cikánskou řeč?‘ Já jsem mu odpověděl: ‚Tou cikánskou řečí rád mluvil váš nejznámější spisovatel a básník Goethe.‘ On mi dal přes hubu a já jsem mu to vrátil. Ale on mi dal facku a já jemu pěstí. Neupadl, ale mistr vylétl, chytil mě a zavolal policii.“

Vladimíra Prchala odvedli k vedení závodu, kde uvedl, že se pouze bránil. Mohl zpět k práci, ale mistr ho už jako pracovníka odmítl. Vladimíra Prchala tedy přemístili do dílny, kde zaškoloval holiče, pekaře a další profese na zámečníky, brusiče a jiná dělnická povolání. Zde se také setkal s inženýrem s příjmením Elbe (česky Labe), se kterým dobře vycházel.

Následně však putoval do závodu Ambi-Budd Presswerk. Zde naopak zažil příjemné přijetí: „Mistr mi říkal: ‚Podívej se, je ti tolik let, tak já bych mohl být tvůj táta. Tak mě ber jako svého otce. Když tady nejsi doma ve svém rodišti, tak jsem já tvůj táta.‘“

Vladimír Prchal se tam také seznámil s komunistickým odbojářem Arthurem Liebenau: „On se s tím netajil, tak jsme se dohadovali. Někdy začal mluvit o Česku a prostě jsme v přátelství došli tak daleko, že mi nakonec dával letáky, abych je rozšiřoval. (...) Někdy jsme je dělali u něj doma a někdy v továrně. (...) Ale byly psané německy. Tak jsem je rozšiřoval po závodech, házel jsem je třeba i přes plot nebo jsem je ‚ztratil‘ někde v kanceláři. Pak to prasklo a dozvěděla se o tom německá policie.“

Pamětník dodnes neví, o jakou ilegální skupinu se přesně jednalo. Na letácích byly napsané různé informace – například počet sestřelených německých letadel nad Berlínem, které továrny byly úplně zničené, kolik lidí zemřelo při náletech nebo že docházelo k popravám zajatých anglických vojáků. Arthur Liebenau poté byl nasazen na frontu, kde padl.

Vladimír Prchal vzpomíná, že poprvé ho zatkli na nádraží. Před výdejem jízdenek k němu přišla policejní kontrola a požádala ho o Ausweis (tedy o průkaz totožnosti). Po předložení průkazu se domluvili, že pamětník se může podívat na jízdní řád, ale nádraží musí opustit. „Vypadl jsem odtamtud, šel jsem z nádraží na příměstskou S-bahn, ale jenom jsem vyšel, tak tam byli dva chlapi. Jeden měl přes padesát let a druhý asi dvacet let. Ten starší mi řekl: ‚Jste Čech?‘ – ‚Jsem, co si přejete?‘ – ‚Nemohl byste jít s námi? Tam si promluvíme.‘ Tak jsem si říkal, že asi bude chtít něco přeložit. Když jsem tam přišel, začalo vyšetřování, jestli se znám s tím lyžařem.“

Vladimír Prchal tak putoval v prosinci 1942 na tři měsíce do vězení. Důvodem měla být ona potyčka s německým spoluzaměstnancem v Reinickendorfu. V únoru či březnu 1943 ho propustili a poté se vrátil na své pracoviště.

Český inženýr řval, že se kvůli nám nenechá zavřít

Tehdy již nacistické Německo pravidelně bombardovali Spojenci. Nuceně nasazené využívali k odklízení trosek. Jednou tak uklízeli po bombardování a po návratu Vladimíra Prchala zastavili na vrátnici. Měl počkat na „dva pány“, kteří s ním prý chtějí mluvit. Pravděpodobně kvůli roznášení letáků: „S tím vrátným jsme si povídali. Bylo devět hodin, v šest hodin jsme měli jít do práce, a furt se nic nedělo. Tak jsem tomu vrátnému říkal: ‚Můžu si dojít pro svačinu?‘ – ‚Ale ano, běžte se najíst, už je devět hodin.‘ Ale místo jídla jsem vlezl na střechu, tam byla taková králíkárna, skočil jsem přes drátěný plot a hnal jsem se na nádraží. Na nádraží jsem si koupil jízdenku a dostal jsem ji bez kontroly.“

Vladimír Prchal měl v plánu, že se pokusí dostat do Drážďan a poté přes hranice do Pardubic. Ze zvědavosti se ale v poledne vrátil k závodu jen proto, aby zjistil, zda ho už v práci hledají. Házel kamínky do oken svých spolupracovníků a jeden mu radil, ať urychleně uteče, protože se po něm ptalo gestapo. Zároveň se však ozvali i další jeho spolupracovníci, kteří také chtěli zpět do Československa, a požadovali tak po pamětníkovi, aby jim koupil jízdenku, že utečou spolu. Vladimír Prchal skutečně další tři jízdenky zakoupil, ale ve čtvrtém případě mu ji už neprodali, a tak se musel čtvrtý spolupracovník spokojit s peronkou (vstupenkou na nástupiště).

Cestou do Drážďan se do vlaku nahrnuli němečtí vojáci a inženýr z Brna a společně s nimi jela ještě jedna žena, která začala rozhovor nepříjemnou otázku. Ptala se, zda jede Vladimír Prchal se svými kolegy domů a zda je pustili. Pamětník a jeho spolucestující přiznali, že utíkají. To by nebyl takový problém, kdyby se v kupé nenacházeli němečtí vojáci. Paradoxně to byl ale inženýr z Brna, který představoval největší nebezpečí: „Němečtí vojáci se spolu dohadovali, že nás nechají pod lavičkami projet, ale inženýr z Brna říkal, že jestli odtamtud nevypadneme, tak okamžitě zavolá policii. Řval na nás, že se kvůli nám nenechá zavřít. Pak přišel nějaký kluk, který na ten řev reagoval. Tak jsem mu to vysvětlil a ta žena, jak tam byla, se vracela z koncentráku, odbyla si trest, a tomu inženýrovi řekla: ‚To se nestydíte? Já bych tady s nimi seděla, když je Němci nechají, a vy byste je udal?‘“

A nebijí tě tady?

Utečenci přejeli hranice pod lavičkami a šťastně se dostali až do Prahy, odkud se mohli rozjet do svých domovů. Vladimír Prchal se dostal do Chrudimi, nastoupil do práce, ale poté musel ze zaměstnání odejít, protože se po něm sháněli čeští četníci. Nakonec se dobrovolně odebral na četnickou stanici a nechal se zatknout.

Z Pardubic byl převezen do pražské Ruzyně. Zde strávil poměrně krátkou dobu, ale zároveň musel pracovat v Dolních Břežanech a poté v Bukovanech. V Ruzyni ho pak jednou navštívil strýc: „On měl nějakou vyšší vojenskou šarži, a tak vždycky křičel hodně nahlas: ‚A nebijí tě tady?‘ – ‚To by si nedovolili.‘ Četníci to samozřejmě slyšeli.“

Vladimír Prchal chodil také na práci do Vysočan, kde bydlel zase jiný strýc, pracující na železnici. Mohl se tak stýkat se svými příbuznými: „Ovšem strýc mi za nějaký čas říká: ‚Hele, nechoď k nám. Už si tady povídají lidi, že k nám chodí vězeň.‘ Já jsem to řekl četníkovi a on se mě zeptal: ‚Máš něco ze svého civilního oděvu?‘ – ‚Mám.‘ – ‚Tak si to vezmi.‘ Tak jsem chodil ke strýcovi v civilu. To jsou až neuvěřitelné události.“

Třetí den jsem chtěl vyskočit z okna

Poté Vladimíra Prchala odvezli do Berlína na výslechy. „Já jsem byl na ránu zvyklý, protože jsem zamlada chodil boxovat. Rány jsem se nebál, ale jak tam pálili s pomocí cigaret anebo jak jsem slyšel, co všechno dělali, tak toho jsem se bál. Když už mě vyslýchali třetí den, tak jsem chtěl vyskočit z okna. Znal jsem totiž jednoho, který vyskočil z okna pardubického gestapa, a vzpomněl jsem si na něj.“

Vladimír Prchal se přiznal k rozšiřování komunistických letáků a následně putoval do Wuhlheide. V třeskutých mrazech vězni museli pracovat na výkopech. Pamětník dokonce uvádí, že to pro něj byla horší zkušenost než v koncentračním táboře. Poté byl odvezen zpátky do centra Berlína na Alexanderplatz a následně do Plötzensee, věznice neblaze proslulé častými popravami. Pro Vladimíra Prchala to však byla naštěstí jen přestupní stanice do dalších věznic.

Jednu noc strávil v Drážďanech a poté byl několik dní v Plavnu (Plauen) a v Hofu. Následoval třítýdenní pobyt v Lipsku a poté celkem dva dny v Ingolstadtu: „To byly všechno věznice, kde se nepracovalo. My jsme tam byli akorát zavření. Vyslýchali nás, abychom jim řekli tohle a tamto. To byly stále policejní věznice. My jsme tam třeba byli svázaní tři a tři k sobě pomocí želízek a ke každé trojici bylo lano. Každá trojice byla k tomu lanu přidělaná. Pak nás napadaly místní Němky a dozorci nás hnali, abychom před nimi utekli.“

Dachau

Cílovou stanicí jeho cesty byl koncentrační tábor Dachau nedaleko Mnichova, kam se pamětník dostal v říjnu 1944 s označením „návrat nežádoucí“. Nemohl ani dostávat dopisy, protože byl tři neděle v karanténě a následně měsíc na volném bloku. Vězeňskou uniformu již nedostal a zůstal v civilu, akorát měl na zádech namalovaný kříž, aby byl poznat status vězně. V Dachau pracoval Vladimír Prchal opět jako nástrojař a nakrátko byl umístěn do dvacátého, „českého“ bloku, ale většinu času strávil na bloku číslo osm. Jak však dodává, se samotnými Čechy se moc do styku nedostal.

„Nejstrašnější bylo, když jsem viděl, jak lidé vypadají jako úplní kostlivci a jak jsou zavěšení jeden za druhého. Teď se tak klátili a šli ke koupelně. To bylo strašné. Jako když člověk vidí chodit mrtvé. To mě nenapadlo, že za chvíli budu vypadat také tak. Ale já jsem to na sobě nepozoroval.“

V prosinci 1944 dostal zápal plic a až do dubna 1945 byl v nemocnici – k zápalu plic se totiž přidala ještě flegmona, voda v nohách, úplavice, skvrnitý tyfus a další onemocnění: „Já jsem byl v pořád v nemocnici. Lepší bylo, že nás tam leželo málo. Nebylo nás tam tři sta na jednom bloku jako v táboře, ale maximálně sto a bylo tam teplo. V Dachau se jinak prakticky netopilo. Jenom někde.“

V jednom momentě měl horečky přes 40 stupňů a už ho dávali na chodbu, že půjde do krematoria. Bylo to i z kapacitních důvodů: „Ale já jsem měl při té smůle vždycky štěstí. Jednoho pacienta propustili a mě na jeho místo hned uložili.“

Jídlo samozřejmě bylo nedostatečné. Vladimír Prchal vzpomíná, že na blocích dostávali krajíc chleba ráno a večer a v poledne se dostával eintopf. V nemocnici se však vůbec nedostávala snídaně, akorát k obědu byla polévka a chleba. Pamětník si tak musel dělit chleba, část snědl hned a část později, aby netrpěl úplným hladem.

V nemocnici ležel vedle Belgičana Roberta Leekense, který dostával balíčky od Mezinárodního červeného kříže. Občas si tak mohl od něj přilepšit, ale stejně vážil po všech prodělaných nemocech a podvýživě celkem 37,5 kilogramu.

Pamětník měl totiž známého doktora Rudolfa Schicka, rodáka z Prostějova, který v lágru sloužil jako lékař. Vladimír Prchal se jednou u něj přimluvil, aby se podíval také na nemocného Belgičana, který trpěl zápalem plic a dalšími nemocemi. Doktor Schick se na Belgičana podíval, pomohl mu a tím si s ostatními doktory způsobil „zlou krev“ – jiní doktoři-vězni totiž počítali s tím, že Belgičan má speciální balíčky od Mezinárodního červeného kříže, a tak ho vždy za cukr (nebo za jiné jídlo) ošetřovali. Rudolf Schick nakonec Belgičanovi pomohl, a tím se mezi nimi zrodilo celoživotní přátelství.

Než to půjde k soudu, bude po válce

V Dachau čekal Vladimír Prchal na soud: „Když u někoho proběhl soud, tak pak šel hned na popravu. Za tři měsíce ho odsoudili a popravili. Takže jsem byl v Plötzensee a oni mi říkali: ‚Neboj se popravy. Než to všechno půjde k soudu, tak to trvá i rok a půl a to už bude po válce.‘ Takhle mě utěšovali.“

Vladimír Prchal vzpomíná na osvobození Dachau, které proběhlo dne 29. dubna 1945: „My jsme už slyšeli v dálce kulomety. Tak jsme doufali, že brzy přijdou. Dlouho se nic nedělo a pak v půl šesté večer začali Američané skákat přes bránu. My jsme vyběhli a ještě jsem se dostal do prvního baráku, kde místo skla byly plechové tabulky. Přes ně jsem se díval, kdo skáče, co se děje a kolik jich je. Němci už zvedali ruce vzhůru.“

Vladimír Prchal i další vězni však zůstali v Dachau i po osvobození až do května 1945, a to kvůli karanténě a rekonvalescenci. Problémem bylo, že vězni dostávali jídlo – třeba půlkilovou konzervu hovězího – a pokud ji někdo snědl hned, tak mohl kvůli náhlému přísunu většího množství jídla zemřít. Vladimír Prchal si pomaličku a postupně přidával jídlo a neměl díky tomu vážnější zdravotní problémy.

Tak si běžte, kam chcete

Dne 23. května se vrátil do Československa, ale ještě v Plzni ho společně s dalšími vězni zastavili kvůli možné karanténě na Borech: „Tak se lidé vzbouřili, že jsme karanténu prožívali už kolikrát. Já jsem ji měl vlastně trvale. Nakonec to dopadlo dobře: ‚Tak si běžte, kam chcete.‘ Do Prahy nás pak vezli autobusem, ale vystoupit jsme mohli, kde jsme chtěli.“ Vladimír Prchal se dostal ke svým rodičům do Slatiňan společně se svým bratrancem Karlem. Pamětník se cítil slabý, nemohl mluvit a čekalo ho dlouhé období rekonvalescence.

Trest za urážku ministra

Po válce získal zaměstnání v textilní továrně v Trutnově a poté na poště. Kritizoval však nastupující komunistické poměry, a tak se záhy dostal do křížku s novou totalitou. V prosinci roku 1948 byl souzen na Pankráci za nactiutrhání, za křivé obvinění a za zneužití politické příslušnosti. Napsal totiž ministrovi Janu Masarykovi dopis, ve kterém kritizoval místní poměry; dopis poslal po jednom z poslanců. Jan Masaryk mezitím po pádu z okna zemřel, ale v pozůstalosti byl právě tento pamětníkův dopis nalezen.

Všechno bylo klasifikováno jako urážka ministra, za kterou měl dostat jeden až tři roky vězení: „Na Štědrý den mi dali rozsudek jeden rok. Mně se udělalo tak špatně, když mi řekli, že mě čeká rok vězení... Teď bylo dítě na cestě. Ale hned nato přišla amnestie prezidenta Klementa Gottwalda. To platilo do jednoho roku, tak proto mi dali rok, a ne tři roky.“

Vladimír Prchal porovnává vyšetřovací praktiky za komunistů a za nacistů. Zatímco za války ho vyšetřovatelé bili, komunisté mu pouze vyhrožovali.

Po amnestii vystřídal pamětník mnohá zaměstnání. Pracoval mimo jiné v Plynostavu, kde rodině přislíbili byt. Zůstal v něm celkem třicet let. V roce 2014 žil Vladimír Prchal se svou manželkou v Pardubicích jako jeden z posledních vězňů koncentračního tábora v Dachau.