Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Prchalová (* 1931)

• narozena 19. července 1931 v Jamném u Jihlavy

• v padesátých letech byla rodina perzekvována kvůli odmítnutí vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• roku 1959 bratr František odveden na práci do dolů, kde zemřel

• její manžel byl kriminalista

• věnovala se ochotnickému divadlu

Když na dodávky neměli, tak on to dodal za ně

Marie Prchalová se narodila 19. července 1931 v Jamném u Jihlavy. „Tenkrát byla bída, naši nic neměli, ale nějak jsme žili… Hračky žádný nebyly, já jsem třeba zabalila vařečku do utěrky a to byla moje panenka.“ Když bylo Marii Prchalové šest let, tak se jí narodil bratr František. „Musela jsem ho kolíbat a pak jsem ho musela všude tahat s kamarádkama.“

V roce 1939, kdy začala druhá světová válka, jí bylo už osm let, takže si na vše dobře vzpomíná. „To bylo takový škaredý počasí. Přišla sousedka a říkala: ,Tak už jsme pod Němcem.‘“ Marie Prchalová vzpomíná hlavně na Richarda Schillera, úspěšného německého podnikatele, který bydlel za války na zámku v Jamném a významně pomáhal ostatním obyvatelům Jamného.

Mariini rodiče museli odvádět předepsané dodávky ze své úrody. „Když na ty dodávky neměli, tak pan Schiller to za ně dodal. Ten byl hodnej člověk. S tatínkem byli stejně starý, chodili spolu do školy. Po válce ho vystěhovali a s tatínkem si psali.“ Když Mariin tatínek zemřel, tak si s panem Schillerem dopisovala Marie až do jeho smrti.

Musely jsme se schovávat

V chalupě v sousedství rodiny bydlely tři Romky s dětmi. Ty byly za války převezeny do Brna, kde měly nastoupit do transportu do koncentračního tábora. Richard Schiller se však do Brna vypravil a díky svým kontaktům ženy z transportu osvobodil a dovezl zpět do Jamného.    

Marie si vzpomíná i na osvobození Jamného Rudou armádou v květnu 1945. „Zastavili na Špičáku nad Jamným a my jsme utíkaly je vítat. Pamatuju si, že Němci vyskakovali z aut a utíkali do lesů… Pak jsme se ale musely taky schovávat, aby nás ty Rusi někde nepřepadli, jsme byly už holky dospělý.“ Marie s dalšími dívkami se schovávaly v domech a tajně pozorovaly osvobozující armádu, bály se, aby je vojáci neznásilnili.

Maminka se zlobila, že jiný holky už vydělávaj

V roce 1945 dokončila Marie Prchalová základní školu, kde se jí velmi dobře dařilo. Paní učitelka se u jejích rodičů přimlouvala, aby ji poslali na další studia. To se rodičům nelíbilo, protože potřebovali, aby Marie pomáhala doma a vydělala peníze. Už během měšťanky, na kterou dojížděla do Velkého Beranova autobusem, bylo jasné, že v dalším vzdělání ji rodiče nepodpoří. „Vždycky když jsem si říkala o peníze na jízdenku, tak se maminka zlobila, že jiný holky už si vydělávají a já budu pořád chodit do školy, co z toho máme.“

Marie tedy nastoupila na textilní školu v Heleníně a začala pracovat v pletařské dílně, kde byla velmi náročná práce. Mimo studium a práci neměla Marie příliš volného času, protože bylo nezbytné, aby pomáhala doma. Situace se ještě zkomplikovala během kolektivizace, kdy měli dát pole do jednotného zemědělského družstva (JZD). Otec to odmítl a podle předpisů tak musela rodina mlátit obilí pouze v noci. Tatínek musel chodit pracovat do lesa a jednou ho udal jeden z komunistů za úplně nevinnou poznámku, kterou v lese pronesl. Za to tatínka zavřeli na dva týdny do vězení těsně před Vánoci.

Začal na něj vyskakovat, že ho vyloučí

Největší zálibou Marie Prchalové bylo divadlo. Už od dětství organizovala ostatní děti a nacvičovali spolu představení. „U nás v kuchyni bylo hlediště a v sednici bylo jeviště. Hráli jsme Sněhurka a sedm trpaslíků, jenže nebyla rakev, tak jsme vzali necky.“ Po válce začala hrát ochotnické divadlo a tam se také seznámila se svým budoucím mužem Eduardem. S ochotnickým souborem se Marie zúčastňovala i různých dramatických soutěží.

Po svatbě se Marii a Eduardovi narodily dvě děti. Marie Prchalová je vychovávala k víře, protože sama byla katoličkou. Její muž do kostela nechodil, protože byl členem komunistické strany. Pracoval jako kriminalista, ale po roce 1968 byl propuštěn a onemocněl rakovinou. „Pak už doma jenom ležel, neměl sílu, a přišel tam jeden soudruh se zeptat, jak to vypadá a komu fandí v komunistický straně. On tehdy řekl, že jedinej, kdo je tam slušnej, je Dubček, a ten tam na něj začal vyskakovat, že ho vyloučí. Za tři týdny umřel.“

To bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila

Když měla Marie Prchalová malé děti, tak s nimi chodila pracovat na pole. Po jejich nástupu do školy si našla práci jako listonoška. Po smrti manžela v roce 1970 začala pracovat ještě jako prodavačka v Jednotě. „Lidi byli rádi, že nemuseli chodit na poštu, donesli mi třeba šeky do Jednoty. Měla jsem u sebe furt troje peníze, svoje, jednoťácký a poštovní, ale manko jsem neměla nikdy.“ Protože nebyla vyučenou prodavačkou, tak si musela ještě po práci školu dostudovat, a nakonec se vyučila až na vedoucí.

Jeden z jejích nejhorších momentů v životě byl ten, když byl její mladší bratr poslán ve 22 letech na práci do dolů. František byl velmi nadaný na hudbu a pracoval v Klavírce v Jihlavě, kde ho naverbovali k práci horníka. „Musel tam, protože tatínek nebyl soudruh a ani do družstva nechtěl jít.“ Během práce však Mariin bratr zemřel. „To bylo nejhorší, co jsem kdy zažila, bratrův pohřeb.“

Horníci byli během komunistického režimu velmi ideologicky vyzdvihovaným povoláním a Františkův pohřeb tedy organizovali hodně komunisté, kteří trvali na tom, že je to politický pohřeb a musí se tam hrát Píseň práce. Mariin a Františkův otec byl velmi proti a musel ho přemluvit pan farář, aby si radši nezadělával na další problémy, takže komunistickou Píseň práce na jeho pohřbu skutečně zahráli.

Chlapi všechno prožerou, tak půjdeme my

Překonat smutek z bratrovy a později z manželovy smrti pomáhalo Marii Prchalové kromě víry hlavně divadlo. Zorganizovala spolek dětí a s nimi secvičila různé tanečky, mimo jiné třeba celou Českou besedu, kterou tancovali jako předtančení na plesech. Vzpomíná, že během práce s dětmi byla nejšťastnější. „Jezdili jsme na otvírání studánek po vsích.“

Marie Prchalová byla aktivní i mimo divadlo. Působila například jako předsedkyně výboru žen. Vzpomíná na to, když se z jedné garáže udělal kulturní sál, který ale nebyl vůbec vybavený. „Já jsem povídala: ,Chlapi, když chodí o masopustě, tak pak všechno prožerou, tak půjdeme my!‘ Chodily jsme, a co jsme vydělaly, tak jsme koupily ubrusy a vybavení.“ Láska k divadlu Marii neopustila ani dnes, i když už nezvládne aktivně hrát. Pamatuje si však neuvěřitelné množství dlouhých básní a pasáží z divadelních her. „Tohle si pamatuju, ale co jsem měla včera k obědu, už nevím,“ směje se Marie Prchalová. V roce 2023 žila v Lukách nad Jihlavou.