Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Přeslička (* 1933  †︎ 2018)

• narozen v roce 1933 v Přerově

• rodině znárodněn obchod v Přerově

• od 31. 5. do 31. 8. 1950 ve vazbě na Pankráci

• odsouzen v monstrprocesu František Petrů a spol.

• 2 roky a 4 měsíce v nápravně výchovném ústavu pro mladistvé v Zámrsku

• v roce 1990 kooptován do funkce místostarosty Přerova

• předseda přerovské pobočky KPV

• zemřel 25. února 2018

František Přeslička se narodil v roce 1933 v Přerově. Jako teprve patnáctiletý chlapec se zapojil do rozšiřování protikomunistických letáků a předal revolver s třiceti náboji Kamilu Špačkovi, který se s přáteli chystal k útěku za hranice. V monstrprocesu nazývaném František Petrů a spol. byl za to odsouzen k osmiletému trestu, který mu byl jako mladistvému zkrácen na polovinu. Více než dva roky potom strávil ve výchovném ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, kam byli posíláni převážně odsouzenci za činnost proti komunistickému režimu.

 

František prožil své dětství v přerovské části Šířava, kde rodina vlastnila obchod se smíšeným zbožím. Jeho rodiče byli věřící a v katolické víře vychovávali i své tři děti. František tak již od osmi let chodil ministrovat do místního kostela. Navštěvoval také chlapeckou školu, ale ta byla za války uzavřena, a tak obecní školu dokončil v klášterní škole u Kongregace sester Neposkvrněného početí Panny Marie. „My jsme chodili do chlapecké školy a druhá polovina školy byla dívčí. Jak přišli Němci, tak dívčí školu vystěhovali a dívky chodily jinam. Od třetí třídy vystěhovali i chlapce a dali tam také hitlerjugend. Obsadili obě křídla školy a já jsem pokračoval v obecní škole v klášteře.“

 

 

 

Napojení na protikomunistický odboj

 

I když byla válečná léta pro všechny složitá, nijak razantně neproměnila život rodiny Přesličkovy. Změny nastaly až po únorovém puči 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana. Ještě předtím ale František musel nastoupit v rodinném obchodě, protože v roce 1946 mu zemřel na rakovinu žaludku otec Vincenc a František byl jeho jediným mužským potomkem, a tudíž se ve třinácti letech stal živitelem rodiny. „Já jsem se vyučil a hned jsem nastoupil, páč tatínek zemřel, když mně bylo třináct let, takže jsem z měšťanky hned nastoupil za pult, protože maminka byla sama, dvě sestry byly mladší, staříček měl dvaasedmdesát let, takže já jsem více méně šéfoval, když se to tak vezme. Všechno jsem zajišťoval a tak dál. Maminka se musela starat o domácnost.“

 

Už na podzim roku 1948 byl rodině znárodněn obchod, který založil dědeček František Přeslička. Pamětník si dodnes myslí, že to byl jeden z důvodu, který vedl k jeho předčasné smrti. „Možná je to moje konstrukce, ale prakticky když ten obchod znárodnili, tak staříček 1. listopadu na Dušičky dostal na hřbitově u hrobu své první manželky mozkovou mrtvici. Takže si říkám, asi první bolševická oběť v rodině.“ Nejen proto byl v rodině zakořeněn odpor vůči novému režimu. V roce 1947 se František Přeslička během hasičského kurzu seznámil s Vincentem Obrtelem, jen o dva roky starším chlapcem, který měl již zkušenosti s činností proti komunistické straně. „Já jsem byl dobrovolný hasič a v těch letech ještě před rokem osmačtyřicet jsem se zúčastnil sanitářského kurzu. Tam jsem se seznámil s hochem z Rokytnice a slovo dalo slovo a zjistil si, jakého jsem zaměření, a že už rozbíjejí komunistické skříňky a vydávají letáky a také se roznáší pastýřský list tehdejšího arcibiskupa Berana. Čili zas to bylo spíš zaměřený křesťanskou cestou. A slovo dalo slovo a já jsem dal tenkrát dohromady nějaký leták proti tomu a oni to otiskli a rozdali. Takže letáky a rozšiřování pastýřských listů. Taková činnost proti komunismu.“

 

Podle soudního spisu měla tato údajná skupina dvacet členů. Jednalo se většinou o mladé lidi a jejich věkový průměr byl 25 let. Vůdcem této takzvané protistátní skupiny měl být P. František Petrů, farář z Rokytnice u Přerova. I když byl František Přeslička na tyto lidi napojen, znal z nich jen Vincenta Obrtela. Jak už se pamětník zmínil, jediným jejich proviněním bylo prý roznášení letáků a pastýřských listů, které upozorňovaly na postupnou likvidaci církve komunistickým režimem. „Vysloveně protistátní to nebylo. To bylo spíš namířeno ke katolíkům,“ vzpomíná na obsah letáků a pastýřských listů pamětník.

 

 

Monstrproces skupiny Františka Petrů a spol.

 

Státní orgány připravovaly další z monstrprocesů a na návrh státní prokuratury v Praze bylo zahájeno vyšetřování s touto skupinou. Postupně byli pozatýkáni všichni údajní členové a zatčen byl také František Přeslička. Nejprve v srpnu 1949, kdy byl 17 dní vyslýchán na StB, a následně na konci května 1950, kdy byl odvezen na Pankrác. „Maminka, ta z toho byla úplně nešťastná, protože my jsme už zažili jednu věc. To bylo 4. srpna 1949, ale měsíc předtím tam byl západní voják. Za rohem byla ulice, takzvaný Trávník, a tam se vrátil Oldřich Vodička. Byl u motoristů, tak pochopitelně přijel na džípu a Posseltovi, kteří na Šířavě zastupovali Jawu, obchod s motorkami, tak ti mu drželi na tom Trávníku dílnu, z které odešel bojovat proti Němcům, a měsíc před mým zatčením ho zavřeli a prakticky utloukli. Takže já jsem nastupoval, když on byl už utlučenej. To se vědělo, že ty výslechy nepřežil. Tak co si maminka asi musela myslet, že se mnou bude na tom StB?“

 

V té době mu bylo pouhých 16 let a nejprve prošel další sérií výslechů, na které dnes takto vzpomíná: „My vzhledem k té činnosti, co jsme měli, tak to nebylo jako třeba ten Vodička, co ho utloukli. Viděl jsem tam případy katastrofální, že nesešli ze schodů, jak byli dotřískaní, páč tam byly vyslýchací pomůcky, tehdy byly na kočárkách takový gumy, které měly vevnitř drát a tím se vyslýchalo. U mě to byla nějaká facka, kde se nesrovnávaly výpovědi. ,Co zas lžeš!‘ Bác, bác, bác. Jednou mně při výslechu dokonce přihodili černej klot přes hlavu. ,Proč myslíš, že to máš?‘ –  ,Abych neviděl, kdo mě bije.‘ –  ,Ne, to abys nevěděl, kdo s tebou mluví.‘ Tak nevím, co to bylo, jaká konfrontace. Tak těch nervů pro mě bylo taky dost. Horší potom bylo, že i když byl začátek srpna, tak mě vzali z obchodu, jak jsem byl. Tam ještě nebylo vybavení. Přistavovalo se tam pro StB, jak jsem se potom dozvěděl, jedno poschodí. Čili tam ty prostory neměli a my jsme byli ve sklepě. Tam byla takhle šikmá pryčna a na tom jsme leželi, spali, seděli a všechno. Deku a takový věci nic. Abychom se tam třeba neoběsili. Takže tam bylo ve sklepě i v srpnu trochu chladno.“

 

Soud, kterému předsedal JUDr. Vladimír Siegl a kde žalobu zastupovala Pechoušková a Ivanovová, proběhl v termínu 29.–31. srpna 1950. Farář František Petrů byl při něm označen za organizátora a intelektuálního vůdce skupiny. „U soudu se potom objevila dvacetičlenná skupina. Oni to poskládali tak, jak potřebovali, protože tehdy v padesátých letech začala katolická akce,“ vzpomíná František Přeslička, který byl obviněn z podílu na výrobě a rozšiřování protistátních letáků, ale navíc také ze styku s ilegální skupinou Milana Sedláka ve skupině Hory hostýnské, která údajně připravovala sabotážní akce. Obviněn byl také z předání pistole s 30 náboji Kamilu Špačkovi, který se chystal na přechod hranic. Takto pamětník popisuje napojení na tuto protistátní skupinu. „Měl jsem kamaráda ze školy, spolužáka, a jeho strýc měl takzvanou Půčkovu osadu na Trojáku. To je v Hostýnských vrších. Byly tam chatky a jídelna. Bylo to inzerovaný i v kině na reklamách. Tam jezdili na dovolenou nebo na víkend ti, co si to mohli dovolit. Strýc Milana Sedláka tam dělal vedoucího. Tak tam jsme taky jezdívali, jenže tam už taky byli hoši, třeba Kamil Špaček, kterého si pamatuju. Byli asi tři starší dvaceti let a ti se chystali na přechod hranic. Potom nakonec jsem měl bubínkový revolver, a když měli odcházet, tak jsem ho Kamilovi předal. Nebyl problém v penězích, ale problém byl, jak ty hochy vyživit. Takže mamince jsem pochopitelně všechno řekl. My jsme se netajili. Byli jsme naučení všechno říct. Tak mně vždycky nafasovala potravinový lístky, páč z toho obchodu nebyl problém. Na konci měsíce se lepily na archy. Dalo se to na obec a z toho šly potom odběrový poukázky a tam se předávalo nějaké procento takzvaně na rozprach. Čili tam z toho obchodu bylo možno nějaké ty lístky sehnat, aby je strejda Milana Sedláka využil. Čili tak jsem byl zapojen ještě na skupinu na Trojáku. No a u soudu státní zástupkyně, když přečetla obžalobu, tak najednou: ,Rozšiřuju obžalobu na Františka Přesličku za trestnou činnost skupiny Hory hostýnské – Troják.‘ Takže já jsem z těch mladistvých dostal osm let. A hoši dostali pět let. A jako mladistvým nám to snížili prakticky na polovinu.“

 

Skupina dvaceti lidí zařazená do tohoto monstrprocesu byla odsouzena k souhrnnému trestu ve výši 164 let odnětí svobody a k celkové pokutě 200 000 Kčs. Mezi odsouzenými byli i tři mladiství Jaroslav Roubal, Oldřich Sládek a pamětník František Přeslička, který z nich za velezradu dostal nejvyšší trest.

 

 

Ve výchovném ústavu pro mladistvé delikventy

 

Po soudu byli všichni tři převezeni do ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku. V té době se v něm nacházeli především nezletilí odsouzenci z činnosti proti komunistickému režimu, ale byli tam také mladí zloději a násilníci. Podmínky v něm byly snesitelnější než v klasickém vězení. František Přeslička byl zařazen na práci v kuchyni, a mohl tak občas opustit zdi zámku, aby v obci doplnil potřebný sortiment k vaření. V ústavu dokonce absolvoval jeden ročník učebního oboru truhlář a účastnil se hudebního kroužku, v němž se naučil hrát na saxofon. „Nás se snažili převychovat, takže tam byl pěvecký kroužek, recitační kroužek, hudební kroužky, takže jsem tam měl možnost naučit se hrát na saxofon, páč pak jak byly nějaké oslavy, tak nás vyvezli. Bude se to zdát divný, ale kriminál, i když má zlatý mříže, je pořád kriminál. Tak jsme toho využívali. (…) Byla tam osvětová výchova. Jenomže my už jsme věděli svoje, páč jsme se setkali s těma tlučenýma lidma. Nemůžou vás převychovat, jako že se řítíme do světlých zítřků, když vám tam přinesou chlapa, protože se neunese na nohách.“

 

Po dvou letech a čtyřech měsících byl František Přeslička náhle propuštěn. „V té době potřebovali přestěhovat děvčata ze Lnářů. Tak část propustili u nás, aby se uvolnily prostory pro ty děvčata.“

 

 

Vyhrožovali, že jim vezmou syna

 

Krátce po propuštění nastoupil pamětník na vojnu a potom byl zaměstnán v přerovských strojírnách. „Když mě propustili, tak jsem si mohl vybrat. Do obchodu mě nepustili a mohl jsem si vybrat doly nebo těžký průmysl. Tak jsem nastoupil do přerovských strojíren, než za mnou přišli z Pramene, protože maminka v Pramenu pokračovala. Musela se starat o děvčata a vydělávat. Takže po těch šedesátých letech, jak se to začalo uvolňovat, tak přišli z Pramene, že bych se mohl vrátit do obchodu.“ Později se pamětník stal dokonce vedoucím velkoprodejny v Přerově.

 

V roce 1957 se oženil s Boženou Bijovou a později spolu adoptovali syna Petra. Manželé žili v katolické víře a chtěli k ní vychovávat i syna. Jeho učitelka jim jejich úmysl dost razantně rozmlouvala. „Paní učitelka potom přišla až za manželkou: ,Víte, on by byl jediný, který chodí do náboženství. Neposílejte ho tam. Nedělejte to, nebo vám ho taky vezmou.‘ Čili vyhrožování.“

 

Po pádu komunismu byl František Přeslička kooptován za Lidovou stranu do funkce místostarosty Přerova a v roce 1991 se stal předsedou přerovské pobočky Konfederace politických vězňů. Dnes žije stále v Přerově a s dnešní společenskou i politickou situací u nás není vůbec spokojen. „Je mi líto těch lidí, co ztratili životy. Byli stříleni na hranicích, vražděni v dolech a kriminálech a ti se musejí v hrobě obracet, protože si to podle mě představovali všichni jinak.“

VÁŇA, J., P. František Petrů. Římskokatolický kněz v Rokytnici u Přerova a vězeň komunistického režimu. Bakalářská diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010.