Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chava Pressburgerová (* 1930  †︎ 2022)

• narozena roku 1930 v Praze ve smíšeném česko-židovském manželství

• oba rodiče esperantisté, dědeček antikvář

• mladší sestra Petra Ginze, vydavatele chlapeckého časopisu Vedem v Terezíně

• 1944: jako míšenka 1. stupně transportována do Terezína, blok L410

• v Terezíně se krátce setkala s bratrem, který odjel v září 1944 do Osvětimi a tam zahynul

• spolu s otcem se dočkala osvobození v Terezíně, v Praze se shledala s matkou

• na pobytu sionistické mládeže se seznámila s budoucím manželem Avrahamem Pressburgerem

• 1948: odjeli do Francie organizovat emigraci Židů do Izraele

• 1949: emigrace do Izraele

• v Izraeli se věnuje výtvarnému umění, známá jako malířka

• žije v Omeru u Beerševy na jihu Izraele

• vydala „Deníky mého bratra“ Petra Ginze

• zemřela 3. září 2022

Chava Pressburgerová žije v Omeru nedaleko jihoizraelského města Beerševa. Narodila se v roce 1930 jako Eva Ginzová v Praze, měla o dva roky staršího bratra Petra. Jméno Petra Ginze v roce 2003 obletělo svět v souvislosti s tím, že izraelský astronaut Ilan Ramon, který zahynul společně se svými americkými kolegy při katastrofě raketoplánu Columbia, vzal na palubu vesmírné lodi Petrovu kresbu zobrazující pohled na Zemi z Měsíce. Petr Ginz, zavražděný v roce 1944 v Osvětimi, byl však známý už dříve, i když jen užšímu okruhu zájemců o historii terezínského ghetta, zejména jako šéfredaktor a vydavatel chlapeckého časopisu Vedem, který vydávali chlapci z dětského domova L417. Jeho sestra Eva, v Izraeli známá jako Chava Pressburger, tam proslula jako malířka.

 Měli jsme výhodu dvou kultur

Eva i Petr pocházeli ze smíšené česko-židovské rodiny. Vyrůstali v Praze v Petrské čtvrti. „Jsme taková stará česká rodina, jejíž otcova část byla židovského vyznání. I my dvě děti jsme chodily do židovské obecné školy v Praze. Maminka nebyla židovského původu, pocházela z okolí Hradce Králové, z vesničky, která se jmenuje Číbuz. Její otec, můj dědeček z maminčiny strany, byl vesnický učitel, přesně takový, jako popisuje Božena Němcová ve své knize Pan učitel.“

Když se její rodiče seznámili, snad jen židovští prarodiče z tatínkovy strany zpočátku pochybovali o smíšeném manželství. Z maminčiny české křesťanské strany, rodiny Dolanských, prý žádné předsudky nikdo neměl. Evina maminka často citovala, že: „Mezi Čechy se říkalo,že když si český děvče vezme Žida, tak udělá díru do světa. To znamená, že to bude nejlepší manželství, protože Žid nepije, nebije ženu, většinou dobře vydělává a je výborný otec rodiny. Prarodiče z křesťanské strany byli spokojeni s maminčinou volbou a ze židovské strany zase s tatínkovou.“  

Chava Pressburgerová pokračuje: „Měli jsme zvláštní postavení, výhodu, že jsme patřili do dvou kultur, do židovské i křesťanské, takže jsme mohli čerpat z obou stran. U židovské babičky byla literatura po dědečkovi, sbírka všelijakých starých tisků, které nám babička dovolila kolorovat vodovými barvami, všelijaké zajímavé věci se daly nalézt v její domácnosti. V té křesťanské polovičce, kam jsme jezdili na Vánoce, tam to bylo úplně jiné. Pod vánočním stromem jsme dostávali dárky, což se nám taky líbilo. Ovzduší bylo plné lásky, takže jsme čerpali z obou stran. Na naše hradecké pobyty mám velice krásné vzpomínky.“

Výchova v esperantu

Rodiče, oba esperantisté, se setkali na esperantském kongresu. Prý dlouho netušili, že jsou Češi. Evina maminka si o budoucím manželovi myslela, že je Španěl. I později, když už se poznali lépe, tak mezi sebou často mluvili esperantsky. Někdy se uvádí, že sourozenci Petr a Eva byli vychováváni v esperantu, paní Chava říká, že tomu tak úplně nebylo, oba však tento umělý jazyk ovládali. Ona sama prý ne tak dokonale, starší bratr mluvil i psal lépe.

„Tím, že rodiče byli esperantisté, navíc takoví oddaní a idealističtí, učinili náš život mnohem zajímavějším. K nám často chodili hosté z ciziny a různých národností, někdy u nás přespávali. Také černoši, to si pamatuji, viděla jsem poprvé černocha, jmenoval se Kola Jai. Bylo to někdy před Vánoci, kdy bylo zvykem se na ulici převlékat za čerta a Mikuláše. Tatínek šel po ulici s tím černochem, s tím svým esperantským přítelem. Jedna paní se strašně lekla a začala křičet: ‚Čert, čert!‘ Také viděla černocha poprvé. Přátelé rodičů s námi také mluvili esperantsky, ale s naší slabou esperantštinou to asi bylo velice zajímavé.

Ačkoliv děti nebyly vychovávány nábožensky, židovské tradice se v rodině Ginzových dodržovaly. Maminka se přizpůsobila a dodržovala košer kuchyni. „Naše domácnost byla česko-židovská, totiž židovská v tom, že moje maminka se naučila od židovské babičky všechny předpisy a zákazy týkající se košer stravování a vedla košer domácnost. Masitá jídla se nevařila s mléčnými produkty a tak podobně. Také si pamatuji, že jsme kupovali maso v Dlouhé třídě, kde se prodávalo jen košer maso. Maminka se přizpůsobila židovským zvykům, ačkoliv byla vychovaná jako katolička. Ona i její sestra Božena, později Sklenčková, matka známého herce Oty Sklenčky, byly zkrátka takové dvě revolucionářky.“

Transport do Terezína

Eva i její o dva roky starší bratr Petr byli podle norimberských zákonů evidováni jako židovští míšenci prvního stupně. To znamenalo, že oba museli po dovršení čtrnácti let odjet do ghetta Terezín. Petr nastoupil do transportu v roce 1942, Eva ho následovala o dva roky později. V Terezíně se krátce setkali, nebylo jim však dopřáno mnoho společného času ‒ Eva pobývala v terezínské nemocnici a v září 1944 Petr odjel transportem do Osvětimi a tam zahynul.

V únoru 1945 přestalo být dodržováno pravidlo, které chránilo manžele ze smíšených manželství. Otec Oto Ginz musel také nastoupit do transportu do Terezína. Naštěstí spolu s dcerou Evou přežil a okamžitě na konci války se vydali zpět do Prahy. „Osvobozeni jsme byli Rudou armádou a na jednom z jejích nákladních aut jsme se vrátili domů. Měli jsme domluvený signál, takové zvláštní písknutí. Bydleli jsme ve čtvrtém patře nahoře. My jsme pískali dole, maminka viděla nás dva stát dole a první její otázka byla: ‚Kde je Petr?‘ Pak jsme čekali na Petra, že se vrátí, ale on se nevracel a nevracel. Celá rodina mého otce zahynula taky. Jeho dvě sestry a dva bratři i příbuzní, všichni bratranci a sestřenice. Babička zemřela ještě v Terezíně. Tak jsme tušili, že je to beznadějné, že Petr se nevrátí.“

Po válce začala Eva dohánět zameškanou školu, doučovala ji profesorka Irma Lauscherová a díky ní mohla nastoupit do kvinty gymnázia. Chodila do gymnázia Hany Benešové ve Vinařské ulici, později přešla do reálného gymnázia v Dušní ulici. V té době se také začala více věnovat výtvarnému umění, navštěvovala výtvarné kurzy. Sionistické hnutí ji nikdy nezajímalo na rozdíl od jejího budoucího manžela Avrahama Pressburgera. Seznámili se na lyžích během pobytu, který pro židovskou mládež zorganizovali sionisté. Avraham byl jedním ze sionistických vedoucích, Eva Ginzová si jen tak užívala lyžování. Její budoucí manžel ji napomenul, jestli není tak trochu egoistka, když by mohla ostatní učit lyžovat. Eva se neurazila, naopak. Byl to počátek jejich lásky a pozdějšího manželství. Zapálenou sionistkou se nestala ani potom. Vnímala však zhoršující se politickou situaci v Československu a byla rozhodnutá, že odtud odjede. Její láska k Avrahamovi rozhodla, že se cílem jejich cesty stal Izrael.

V roce 1948 odjela napůl ilegálně s falešným pasem za Avrahamem, který pobýval na žádost mezinárodního vedení sionistické organizace Hašomer Hacair ve Francii. „Po únoru 1948 se znova objevil strach, co nastane. V jiném ohledu, ne ani tak proti Židům, ale strach z nesvobody. Právě proto, že jsem trpěla nesvobodou, pro mě byla svoboda vždy velice důležitá, a to platí dosud.“Po roce stráveném ve Francii oba odjeli do Izraele. Kdyby záleželo na Evě, snad by i zůstali ve Francii, Avraham však chtěl do Izraele, kde se o něco později vzali. Po několika letech odloučení se rodina Ginzova sešla v Izraeli, Evini rodiče Oto a Marie z Prahy za dcerou přijeli v roce 1956. Jak již bylo řečeno, Eva Ginzová nebyla zpočátku sionistka, dokonce její původem křesťanská maminka se cítila víc židovsky než Eva: „Moje křesťanská matka byl mnohem více sionistka než já sama, také se snažila mnohem víc dodržovat košer předpisy než já.“ 

Deník mého bratra

Chava Pressburgerová se věnovala výtvarnému umění, uspořádala mnoho výstav, učila na výtvarné škole v Beerševě. Nejvíce si považuje své samostatné výstavy v Izraelském muzeu v Jeruzalémě. V posledních letech zasvětila část svého života šíření památky bratra Petra. Krátce po katastrofě raketoplánu Columbia, která se mimo jiné stala v den Petrových nedožitých narozenin, se Chavě Pressburgerové ozval jistý člověk z Prahy, který na půdě modřanského domu našel deník Petra Ginze. Po složitém vyjednávání se jí podařilo bratrův deník odkoupit. Říká, že by se mohla na toho člověka zlobit, protože chtěl prodejem deníku zbohatnout, ale na druhou stranu je mu vděčná, že deník zachránil a nevyhodil. Chava Pressburgerová pak vydala knihu s komentářem pod názvem Deník mého bratra, která měla celosvětový úspěch a byla přeložena do mnoha jazyků. Podle osudů jejího bratra byl v USA natočen i film Poslední let Petra Ginze, který OSN vybrala jako jeden z ukázkových filmů promítaný dětem na celém světě v rámci výuky holocaustu. Chava a Abraham Pressburgerovi žili v městečku Omer nedaleko Beerševy. Společně vychovali dvě děti, dceru a syna.

Její životní krédo? „V životě člověk musí být statečný. To je velice důležitá vlastnost. Lidi, kteří nebyli stateční, často zahynuli. Je třeba mít ještě kromě normálních povinností životních nějaké zájmy. U mě to bylo umění, které mi v životě velice pomáhalo a nadále pomáhá. Nemusí to být pouze umění, ale i nějaký zájem, který by člověka odpoutal od nepříjemných věcí v životě, a ten se tak mohl soustředit na něco příjemného.“