Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Eugen Příbaň (* 1935)

• narodil se 11. ledna 1935 v Praze

• během války byl svědkem bombardování Prahy či bojů mezi vlasovci a německou armádou

• v roce 1946 ztratil otce, čímž se dramaticky zhoršila i finanční situace rodiny

• na gymnáziu chodil do třídy s Janem Kučerou, jehož rodiče po jistý čas ukrývali manžela Milady Horákové Bohuslava Horáka

• před maturitou se angažoval ve svazáckých, skrytě satirických iniciativách

• na vysoké škole se oženil se svou spolužačkou Janou Holou, dcerou malíře Miloslava Holého

• po absolvování lékařské fakulty působil v nemocničních zařízeních

• v Nemocnici pod Petřínem ošetřoval studenty zbité během tzv. strahovských událostí

• v roce 1965 strávil půl roku na praxi ve vídeňské nemocnici Rudolfspital

• v srpnu 1968 s rodinou do Vídně nakrátko emigroval

• jako nestraník měl v normalizačním Československu zastavený postup, a tak se realizoval jako zlepšovatel

• své oddělení na poliklinice po revoluci zprivatizoval a působil zde až do důchodu

Ve vyprávění Eugena Příbaně, narozeného 11. ledna 1935 v Praze, často probleskuje humor – jako by mu pomáhal povznést se nad absurditu poměrů, ve kterých strávil prakticky celý produktivní život a kvůli kterým dostala jeho slibně našlápnutá kariéra krátce po třicítce stopku. V dětském věku přišel o otce, vyrůstal ve skromných poměrech, studoval za stalinismu a coby nestraník si za normalizace mohl o docentuře nebo profesuře nechat leda zdát. Přesto se nezapomněl smát a jeho vzpomínky jako by potvrzovaly pravdivost Čapkova výroku, že humor je sůl země, a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.

Válečné a poválečné dětství

Rodina Příbaňových pocházela ze Smíchova, dědeček a posléze i otec měli vlastní topenářskou a instalatérskou firmu. Za války se pamětníkovi rodiče Eugen a Marie (roz. Zavřelová) přestěhovali s malým Eugenem a o rok mladší Ludmilou z Malvazinek do Lesnické ulice nedaleko levého břehu Vltavy.

S touto lokalitou má Eugen spojeny své nejranější vzpomínky: zatemnění; prohlídka za heydrichiády, při níž německý voják přehlédl otcovu vojenskou pušku ve skříni; nálet na Prahu, po kterém zůstala na ulici vrstva střepů z vyražených oken, protiletecká obrana vyváděla přeživší ze zasaženého domu celé bílé po Jiráskově mostě a Emauzy hořely zeleným plamenem; náročný pěší přesun – v předvečer Pražského povstání a těsně před narozením bratra Jana – ze Smíchova ke známým do 30 kilometrů vzdálené Unhošti.

Jen co skončila válka, nastalo Eugenovi klukovské eldorádo: zámecký areál v Osečanech, který otec koupil před válkou s přáteli na prázdninovou rezidenci a jenž za okupace sloužil jako součást cvičiště SS, byl plný válečného materiálu. „S dětmi otcových přátel jsme si hráli v parku a nacházeli jsme granáty, pancéřové pěsti a další poklady. Já si tyhle věci nosil do skrýše v jedné opuštěné místnosti. Nastřádal jsem tam desítky ručních granátů, několik nábojů do flaku, nášlapné miny. Ale pak můj úkryt objevili dospělí a bylo po sbírce.“

Toto poměrně bezstarostné období záhy skončilo: otec onemocněl endokarditidou a v roce 1946 zemřel. Matka zůstala na tři malé děti sama, topenářskou firmu, jež se už předtím dostala do problémů, musela zavřít a jako úřednice měla co dělat, aby rodinu udržela. „Žili jsme z ruky do úst,“ popisuje Eugen Příbaň.

Zábavné a riskantní hry s režimem

Přibližně v téže době se Eugen dostal na smíchovské gymnázium. V jeho třídě vládla zvláštní atmosféra: zatímco nemalá část společnosti vítala nástup komunistů k moci, Eugen v okruhu svých známých a spolužáků nepotkal téměř nikoho, kdo by prodělal nějakou – jak sám říká – „rudou horečku“. Ba právě naopak: mezi jeho kamarády patřil syn faráře a pozdější profesor matematiky Jan Kučera, který se ze smíchovského evangelického sboru znal s rodinou Milady Horákové a jehož rodiče přechodně ukrývali manžela Milady Horákové Bohuslava Horáka.

Že byli vůči novému zřízení v Eugenově třídě až na jednu výjimku naladěni všichni přinejmenším kriticky, však nic neměnilo na tom, že platila všeobecná povinnost být členem Československého svazu mládeže (ČSM) a na různých akcích provolávat režimu slávu. Na názor se nikdo neptal. A protože Eugen a jeho kamarádi chtěli po maturitě dál studovat, rozhodli se k cimrmanovskému útěku vpřed. „Bylo nutné se politicky angažovat, a tak se hrály hry,“ shrnuje Eugen Příbaň.

Do jedné z těchto her se zapojil skvělý hudebník Josef Smetana, který na gymnázium přišel v zásadě za trest jako učitel zpěvu a založil zde pod hlavičkou ČSM pěvecký sbor. Ten fungoval na základě nikým nevyslovené, ale všem zúčastněným zřejmé dohody, že repertoár bude na oko vycházet vstříc požadavkům diktatury proletariátu – gymnazisté sezpívají například spirituály jako písně zotročeného afrického lidu, kromě hezkých zážitků získají také potřebnou „čárku“ a budou mít klid. „Přistoupili jsme na to a mohli jsme díky tomu koncertovat třeba na Žofíně nebo ve Smetanově síni,“ říká pamětník.

Některé formy angažovanosti byly o zlatou mříž – třeba když sbor na Soutěži tvořivosti mládeže vystupoval s rádoby korejskou písní, kterou ale ve skutečnosti – jak gymnazisté tušili – zkomponoval sám sbormistr. „Byla tehdy válka v Koreji, tak jsme nacvičili korejskou píseň. Slova byla nesmyslná a my jsme to věděli. No blbost, absolutní blbost! Bylo to ovšem náročné, protože celá skupina, řekněme čtyřiceti studentů, absolutně nesměla dát nic znát. Byla to napínavá hra, jenže tupí členové establishmentu na to nepřišli – mysleli si, že to je vážně. Seděli tam, sborově tleskali a my jsme to ústřední kolo vyhráli! Za odměnu jsme dostali pobyt v někdejším táboře YMCA.“

Jako satiru, jejíž skutečná povaha však byla známa jen zasvěceným, pojali Eugen s pár kamarády také zkoušení znalostí z Fučíkova odznaku. „Řekli jsme si, že Fučíkův odznak musíme vzít do svých rukou. Vytvořili jsme zkušební komisi a domluvili jsme se se zkoušenými, i když pochopitelně ne úplně s každým. Měli jsme nacvičený systém otázek a odpovědí. Vypadalo to zhruba takto: ‚Tak, soudruhu, co tě nejvíc zaujalo při četbě Proti všem? Co tě nejvíc zaujalo?‘ ‚Víte, soudruzi, mě nejvíc zaujalo, jak hejtman na vrchu Žižkově říkal soudruhům: Poslali jste do vinice, jak jsem řekl? A oni mu odpověděli: Poslali. Co nevidět vyrazí v bok.‘ Udržet se, aby se člověk nezačal smát, to bylo velmi obtížné! Nicméně to byla dobrá zábava, když to trvalo hodinu, seděli tam okresní funkcionáři a soudruzi z okresního výboru strany ve svazáckých košilích a pokyvovali hlavami, jak nám ta kultura pěkně vzkvétá. Bylo to úžasné. Bylo to úžasné a bylo to velmi riskantní.“

Složité začátky v pohraničí

Díky těmto „zářezům“ neměl Eugen problém s přijetím na lékařskou fakultu, a jak se jeho studium chýlilo ke konci, doufal, že se bude moct uplatnit v chirurgii. Úřady s ním ale měly jiné záměry, a když nastala distribuce absolventů, dostal i s manželkou Janou, dcerou malíře Miloslava Holého, umístěnku do zdravotnického střediska v Krásné Lípě. „První dojmy byly hrozné. Dorazili jsme do lehce zpustlého špitálu pro tuberáky a primář nás přivítal s tím, že já si vezmu muže, manželka ženy a on dovolenou. S tím se s námi rozloučil a šel. Měli jsme tři druhy léků a 150 tuberáků. Z medicínského hlediska šlo o monotónní práci: spočívala v tom, že jsme snímkovali pacienty a míchali jim ze tří léků koktejly,“ hrozí se i po šedesáti letech Eugen Příbaň.

Takto si Příbaňovi práci ve zdravotnictví rozhodně nepředstavovali. Eugen navíc prahl po chirurgické praxi, a tak si vymohl přeložení do nemocnice ve Varnsdorfu a posléze do rumburské nemocnice. Ani tam to ale nebylo jednoduché: doktorů jen hrstka a pacientů mnoho, některé navíc musel lékař ve službě objíždět sanitkou a v zimě se za nimi brodit závějemi.

Děčínský okres přibližně patnáct let po válce představoval zvláštní kraj: částečně vysídlený a s poměrně vysokým podílem lidí, jejichž mateřštinou byla němčina. „Saniťák Wartzl prošel východní frontou a při nočních službách, kdy jsme jezdili se sanitkou po výběžku, vyprávěl příběhy z války. Primář na ortopedii ve Varnsdorfu Otto Mandl a primář na chirurgii v Rumburku Erich Springer byli Židé, kteří přežili koncentrák. Židovky se našly i mezi sestřičkami, z nichž řada měla německá jména. Byly to Elfriede Kindermannová, Brigitte Rektorová, Miriam Taussigová. Elfriede a Erich spolu mluvili německy. Německého původu byla stará zdravotní sestra Friebertová z Krásné Lípy, které Češi vyhnali rodinu. Vztahy mezi lidmi byly na Šluknovsku dobré, jen se nesmělo mluvit o odsunu.“

Zůstat, či odejít?

Krajinu a přírodu Lužických hor si postupem času Příbaňovi oblíbili, pracovně ale tíhli do Prahy a stále zkoušeli různé možnosti, až se Eugen přibližně po třech letech dostal na konkurz do Nemocnice pod Petřínem, dnes známé též pod názvem Nemocnice Milosrdných sester. „Jeptišky tam sloužily i za komunismu – byly potlačené, ale zůstaly. Pod Petřínem tehdy vůbec pracovala zajímavá parta. Třeba v kotelně topilo několik disidentů, vídali jsme se s nimi přes oběd v závodní jídelně. A chirurgickou kliniku vedl profesor Váhala, což byla ohromná kapacita. Pod Petřínem jsem měl místo aspiranta, posléze asistenta.“

Kolem roku 1963 se na Eugena opět usmálo štěstí: vystoupil na kongresu Mezinárodní společnosti chirurgů ve Vídni. Celý okouzlený svým prvním výletem na Západ chodil po Mariahilfer Straße, a když si v trafice kupoval známku do Československa, prodavačka se s ním dala česky do řeči a rovnou jej seznámila s jiným zákazníkem, který jej jako kolega z oboru tentýž den představil na Wiener Poliklinik. „Řekli mi, ať se domluvím se šéfem, že mám u nich dveře otevřené. Mohl jsem rovnou vyfasovat bílý plášť. Jen jsem se zmínil, že potřebuji oficiální pozvání, dostal jsem doklad o pozvání na studijní pobyt. V Praze jsem šel za prof. Váhalou – byl nadšen. Jenže tím teprve začalo vyjednávání s úřady.“ Vyjednávání se táhlo, až nakonec Eugen dostal povolení odjet na půl roku, služební pas a 4 000 šilinků na cestu. Doma však musel nechat manželku a syna Davida.

Ačkoli na Wiener Poliklinik už bylo místo obsazené, Eugen se nedal odradit a dohodl se s nemocnicí Rudolfspital. Se sháněním bytu, což ve Vídni šedesátých let nebyla vůbec snadná záležitost, mu pomohla tchánova známá Methodie Bachmannová. „S bydlením to bylo dost špatné. Byty byly staré, po válce ještě rozbité. Ubytoval jsem se v pavlačovém domě v ulici Kransgasse. V bytě se muselo topit uhlím. Háček spočíval v tom, že uhlí bylo v Rakousku asi desetkrát dražší než v Československu. A i když jsem ve Vídni měl jako lékař zhruba čtyřnásobně vyšší plat než v Praze, platit tak horentní sumy za otop se mi zajídalo. Takže když jsem asi po měsíci poprvé vyrazil na otočku za rodinou do Prahy, tam jsem vezl šusťákovou soupravu, mandarinky a autíčka synovi k Vánocům, a zpátky auto plné uhelných briket.“

Po půl roce, během kterého stihl i různé výlety po Rakousku, se Eugen vrátil do Nemocnice pod Petřínem. V roce 1967 jej zde zastihly tzv. strahovské události: studenty zmlácené Veřejnou bezpečností odvezli na Eugenovo oddělení, mladý asistent se mihl na jedné fotografii a tento nezasloužený vroubek jej poté, co ideologicky přituhlo, stál místo.

Ještě předtím ale stihl Eugen emigrovat: v srpnu 1968 neváhal, zamířil s rodinou rovnou do Vídně a rychle sehnal byt v Grundsteingasse i pracovní povolení. Ve Vídni se na konci léta 1968 sešlo mnoho Eugenových kolegů ze studií; společně dlouze rokovali, jestli zůstat v emigraci, nebo se vrátit. „Byly to neradostné rozhovory, volba nebyla lehká. S manželkou jsme se nakonec jako jediní poměrně brzy vrátili. Ostatní udělali na Západě úžasné kariéry, ale v cizině šťastní nebyli. Svědčí o tom to, že se vracejí, i teď po letech se vracejí. Prodávají své nemovitosti a stěhují se sem.“

Z nezbytí zlepšovatelem

S otevřenou náručí v Praze na Eugena nikdo nečekal. Nemocnici pod Petřínem tehdy musel opustit nejen on, ale také třeba polistopadový ministr zdravotnictví Petr Lom. Eugen se pak uchytil na poliklinice na Praze 6, kde byla jeho kolegyní obvodní lékařka Jana Krčmářová. O práci sice nouzi neměl, ale scházelo mu větší vyžití v operativě a jakékoli kariérní perspektivy vzaly v normalizačním bezčasí za své: do KSČ vstoupit nechtěl, toužil se ale nějak výrazněji realizovat, a tak se stal na poliklinice zlepšovatelem.

„Byl to způsob, jak jsem se jako nestraník mohl angažovat. Z dnešního pohledu se to zdá absurdní: ve zdravotnictví bylo někdy tak žalostné vybavení, že stačilo vymyslet úplnou blbost – třeba navrhnout pro rekonvalescenci končetin v sádře nahrazení železné konstrukce molitanem, nebo přijít s nápadem vyrobit vibrační pilku pro odstraňování sádry - a už jsem se stal zlepšovatelem a mohl jsem jezdit na schůze zlepšovatelů nebo po výstavách zlepšovacích návrhů. Byla to recese, protože šlo o věci jinde vymyšlené – tady se o nich ale nevědělo, takže jsme vymýšleli vymyšlené. Se zlepšovatelskou činností byl spojen titul a snad i drobné prémie. Kvůli tomu jsem to ale nedělal, chtěl jsem se prostě vymanit z šedi všedních dnů.“

Bez omezení mohl Eugen svou praxi rozvíjet až po revoluci, kdy své oddělení zprivatizoval a působil v něm až do důchodu.