Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Příborský (* 1947)

• narodil se 3. února 1947 ve Šternberku na Olomoucku v rodině nevidomého varhaníka a košíkáře

• viděl až do svých čtrnácti let, kdy po úrazu začal postupně zrak ztrácet, což vyústilo ve slepotu

• pro zrakové postižení otce si rodina pamětníka mohla ponechat trafiku a být i za socialismu soukromými živnostníky – na obživu to však nestačilo

• jeho rodina byla zatížena nejen příslušností ke katolické církvi, ale i ,,buržoazním“ původem otce. Ten proto dostával malý invalidní důchod, v čehož důsledku žili v chudých poměrech

• po vyučení absolvoval kurz telefonního manipulanta a na této pozici dále pracoval v Olomouci

• život zasvětil osvětě a péči o slabozraké a nevidomé, působil například v olomouckém Tyfloservisu a TyfloCentru

• v roce 2023 vykonával již desátým rokem funkci předsedy oblastní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) Olomouc

Jan Příborský je v Olomouci a okolí známý jako osobnost, jež se dlouhodobě aktivně věnuje pomoci zrakově znevýhodněným a nevidomým. Narodil se v době, kdy tito lidé neměli zdaleka takové možnosti jako dnes, což silně ovlivnilo jeho pozdější kariéru. Jeho otec, též nevidomý, měl možnost si díky svému postižení i za socialismu ponechat drobné podnikání. Toto se však promítlo v jejich hodnocení za minulého režimu, neboť buržoazní původ byl něco, co rozhodně nebylo žádoucí. V dětství absolvoval základní školu pro slabozraké děti, nebylo mu však dovoleno vystudovat. Právě to vedlo k jeho pozdější životní dráze. Působil v oblasti sociální pomoci nevidomým, založil olomouckou pobočku Tyfloservisu a obecně prospěšnou společnost TyfloCentrum.

Něco málo z rodinné historie

Jan Příborský se narodil 3. února roku 1947 ve Šternberku na Olomoucku. Pocházel z věřící katolické rodiny. Jeho otec, jenž nosil stejné jméno, se narodil na jižní Moravě a až do svých osmi let, kdy po úrazu přišel o zrak, prožíval relativně klidné dětství. ,,Tatínek doma pomáhal, když zvedal těžkou káď na vůz, při té námaze přišel o sítnice, což vedlo ke slepotě. V té době se to neřešilo, neproběhla žádná operace. Pak nastoupil na slepeckou školu v Brně, stal se varhaníkem a později košíkářem,“ uvádí pamětník. Jeho maminka pocházela z Morkovic, košíkářské oblasti, a byla druhou ženou svého manžela. Z této doby se v rodině traduje zajímavá historka. ,,Maminka byla kamarádka tátovy první ženy, která zemřela na tuberkulózu. Tradovalo se, že ta v průběhu nemoci požádala maminku, že pokud zemře, ať si tátu vezme za manžela, aby nezůstal sám.“ To se stalo a z tohoto manželství vzešly dvě děti. Pamětník Jan a jeho bratr Antonín.

Byl dvojí metr a my jsme žili chudobně

Ani Jan Příborský rodinnému znevýhodnění neušel a narodil se s vadou zraku, což se projevilo v jeho čtyřech letech. ,,Za socialismu byla relativně dobrá péče o zdravotně postižené, dokonce se poskytovala i sociální pomoc – důchody. Tatínek měl však za první republiky živnost, košíkářskou dílnu, a dokonce i dva tovaryše,“ vzpomíná. Byl tedy poznamenán buržoazním původem. Proto mu byl přidělen jen velmi malý invalidní důchod, který na uživení celé rodiny nestačil. Byla jim, jakožto rodině invalidy, přidělena trafika, z jejíchž příjmů mohli žít a otci ponechali i košíkářskou živnost. Zůstali tedy do jisté míry soukromými živnostníky. Nebylo to ale nic, co by jim zajistilo blahobyt, spíše naopak. Žili proto skromně a velmi často trpěli nedostatkem financí. Nosili například oblečení po sousedech. ,,Maminka byla též diskriminována. Jakožto manželka podnikatele byla poznamenána a později dostala velice nízký důchod. Navíc jsme byli věřící, takže jsem měl v papírech poznámku o náboženském zatížení. Všechno tohle bylo velké stigma,“ vzpomíná na toto období pamětník.

Ke komunismu jsme sympatie neměli

,,Táta měl velice blízko k náboženský kruhům. V roce 1968 tehdejší místní farář vstoupil do Československé strany lidové a otec též. Ke komunismu jsme sympatie neměli,“ zdůrazňuje Jan Příborský. V této době zrovna prožíval intenzivní degradaci zraku. ,,Začalo to v pěti letech. Měl jsem černý kašel a během nemoci se mi odchlípla sítnice na pravém oku. Byl jsem infekční, nesměl jsem do nemocnice, až potom jsme jeli do nemocnice v Olomouci, ale to už bylo pozdě,“ popisuje pamětník. ,,Nastoupil jsem do školy pro slabozraké děti v Litovli [1]. Tehdy jsem ještě relativně viděl, ale ve čtrnácti letech jsem měl úraz, narazil jsem hlavou do dopravní značky a došlo k poškození sítnice. Byl jsem v nemocnici a prodělal operaci. Pak mi zůstaly jen zbytky zraku. Nejdříve jsem viděl ruku přímo před očima, pak jen světlo a tmu, pak už nic,“ přibližuje tento proces pamětník. Vyrovnání se ztrátou zraku bylo těžké. ,,Byl to šok, byl jsem jako slepý tatínek. Trvalo mi to minimálně tři roky, než jsem se s tím smířil a pomohla mi i víra.“

Myslel jsem, že nás napadli Němci

Kvůli svému postižení nemohl jít Jan Příborský na střední ani vysokou školu. ,,Tenkrát nebylo vybavení ani pomůcky. Školský zákon neumožňoval, aby nevidomí studovali, neexistovala ani integrace. Mohli jsme jít akorát na řemeslo. Špatně jsem to nesl.“ Vyučil se proto čalouníkem, což je obor, kde je potřeba hodně ruční práce, a brzy po studiích nastoupil do čalounických dílen ve Šternberku. V roce 1967 absolvoval kurz telefonního manipulanta a jako telefonista nastoupil na telefonní ústřednu Okresní zemědělské správy v Olomouci, kam denně dojížděl. Stejně tak tomu bylo i v roce 1968, kdy do Československa vtrhla invaze vojsk Varšavské smlouvy a začala okupace. ,,Vstával jsem brzy a zapínal jsem rádio. Hlásili, že vojska cizích armád překročila hranice. Myslel jsem, že nás napadli Němci,“ vzpomíná na tento den pamětník. ,,Až potom jsem se dozvěděl, že to byl Sovětský svaz. Byl to šok. V Olomouci byli vojáci se samopaly a kulomety, procházeli jsme mezi nimi, mířili na cestující. Když jsem šel úplně těsně kolem nich, tak jsem ty samopaly viděl, měl jsem ještě zbytky zraku.“

Za komunistů byly nedostatky

,,Na začátku jsme byli všichni proti okupaci, někteří se ale pomýlili a začali s tím souhlasit. Já jsem názor nezměnil,“ říká Jan Příborský. Za komunistů dle něj byly velké nedostatky ve vzdělání zrakově znevýhodněných a nevidomých studentů. ,,Nevidomost byla kontraindikací pro přijetí na střední školy s maturitou, a tím ani nebyla možnost vysokoškolského studia. Existoval tehdy Svaz invalidů, ale muselo to jít v politické linii, museli jsme podporovat komunismus sběrem druhotných surovin.“ Během sedmdesátých let změnil práci, začal pracovat jako telefonista v Teplotechně a také přišel o poslední zbytky zraku. Mezitím se oženil a z tohoto manželství vzešla dcera Zuzana. ,,Na dceru jsem jako mimino, úplně zblízka, ještě viděl. Pak už ne. Zhruba v mých třiceti letech nastala úplná, definitivní slepota.“

Za změnu jsem rád

Za převrat v roce 1989 je Jan Příborský rád. ,,Byl jsem rád, že komunismus padl, necinkal jsem klíčema, ale chodil jsem na náměstí, když byla generální stávka. Kromě mě tam z Teplotechny byl už jen jeden kolega. Neměl jsem strach, stávkovat jsem šel,“ vzpomíná. Už pár let před revolucí začal Svaz invalidů politicky slábnout. Pamětník se znal s tyflopedem Janem Jesenským [2]. Pod jeho vedením prosazovali novinky – začali chodit se správnou bílou slepeckou holí amerického typu, vybudovali systém sociální rehabilitace pro zrakově postižené, založili kurzy prostorové orientace a Braillova písma. Po revoluci pamětník vstoupil do nově vzniklé České unie nevidomých a slabozrakých (pozdější SONS [3]). Tam se seznámil s psychologem a tyflopedem Josefem Cerhou [4], jenž v roce 1991 založil Tyfloservis. Pamětník záhy založil olomouckou pobočku. Hlavním posláním jsou sociální služby a pomoc pro zrakově znevýhodněné a nevidomé. ,,Po revoluci jsme mohli poprvé vyjet do zahraničí. Vybavenost školství pro nevidomé byla úplně někde jinde. Bylo tam vše, co takový student potřebuje. Byli nesrovnatelně vepředu.“ V roce 2000 stál u vzniku olomouckého TyfloCentra a působil v něm až do roku 2013 také jako ředitel. V roce 2023 bydlel v Olomouci a stále působil v oblasti sociální pomoci a péče pro nevidící a slabozraké.

 

[1] ZŠ prof. Vejdovského pro slabozraké byla v Litovli založena oftalmologem Václavem Vejdovským už v roce 1954. V té době šlo o jedinou školu na Moravě, v níž mohly slabozraké děti pomocí speciálních pomůcek dosáhnout úplného základního vzdělání. V roce 2012 se téměř po šedesáti letech přestěhovala do nové budovy v olomouckém Hejčíně. – Základní informace o prof. Vejdovském např. v článku zde: http://archiv.zurnal.upol.cz/zprava/clanek/pred-120-lety-se-narodil-vynikajici-oftalmolog-a-prvni-dekan-lekarske-fakulty-univerzity-pal

[2] Základní informace o odborníkovi z oboru tyflopedie Janu Jesenském zde: https://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=460

[3] Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky SONS: https://www.sons.cz/

[4] Životopis – tyfloped a psycholog Josef Cerha: https://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=175