Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Přibová (* 1925)

• narodila se 15. dubna 1925 v Hostomicích pod Brdy

• vystudovala tříletou odbornou školu pro ženská povolání v Praze, při zaměstnání ještě obchodní akademii

• v letech 1935–1938 trávila každé léto v pohraničí, kde se učila německy

• v červenci 1943 nastoupila jako dělnice na Masarykovo nádraží, odkud se také vypravovaly transporty do koncentračních táborů

• na konci roku 1944 jedním z transportů odjela i její spolužačka Libuše Sedlaříková

• po roce 1948, kdy nesouhlasila s „Vítězným únorem“, musela z nádraží odejít pracovat do Národního pozemkového fondu

• v roce 1951 se vdala a v roce 1953 se jí narodil syn, patnáct let poté se vdala podruhé

• pracovala v Koncertním jednatelství a v Českém fondu výtvarných umění

• po roce 1989 ubytovávala německy mluvící turisty a dělala jim průvodkyni

„Bylo mi devatenáct a mluvila jsem s nimi německy, asi proto mi to tenkrát všechno prošlo. Možná také byli tihle Němci jiní než ti, co je pak v těch koncentrácích tak trápili,“ vzpomíná Libuše Přibová na dobu, kdy za války na Masarykově nádraží pomáhala lidem z transportů, které směřovaly i do Terezína.

Libuše Přibová je ročník dvacet pět, a tak měla odejít hned po studiích pracovat do říše. Díky protekci se však dostala na tehdejší Hybernenbahnhof jako dělnice I. třídy - zapisovatelka vlaků. Jednou, když šla do práce, si všimla, že z velkého auta před nádražím vystupuje její spolužačka Libuše Sedlaříková. Šla ji tedy pozdravit. Ona ji ale stroze odmítla s tím, že s ní nemůže mluvit, nebo ji také seberou. Do té doby si Libuše Přibová lidí a vlaků, které odjížděly do koncentračních táborů, nevšímala. Téměř rok promarodila s komplikovanou zlomeninou nohy, a když se na nádraží vrátila, říká, že si hleděla své práce. „Když mi došlo, kam jde, tak jsem letěla přes celé nádraží, Hybernskou ulicí k řezníkovi. Tam byla fronta. A já říkám: ‚Prosím vás, moje spolužačka jede do koncentráku, dejte mi něco, aby se najedla.‘ Všichni lidé ustoupili a řezník mi dal salám. Odstřihl mi potravinový lístek, to ano,“ vzpomíná. „Šla jsem s tím do skladu, kde je shromažďovali. A tam jsem tomu, co je hlídal, řekla, jestli bych mohla něco dát své spolužačce, samozřejmě německy. A on tedy dělal, že mě nevidí. Opravdu!“ Kamarádka ji tehdy ještě stačila poprosit, jestli by nezatelefonovala její sestře. A když si Libuše Přibová poznamenávala její číslo, přidalo se se stejnou prosbou ještě několik dalších lidí.

Pak ještě mnohokrát využila svého mládí a dobré znalosti němčiny, aby přilepšila odjíždějícím alespoň malou svačinou. „Samozřejmě že jsem se bála. Když mě třeba jednou na nástupišti zastavil nějaký muž a ptal se, co jsem jim tam házela, byla ve mně malá dušička. Řekla jsem, že jídlo a cigarety. A představte si, on sáhl do kapsy a vyndal balíček cigaret, ať ho dám někomu z příštího transportu.“

Po válce znovu zkoušela telefonovat na některá čísla, která měla od deportovaných lidí. Jestli se ale někomu z nich podařilo vrátit domů, dnes může s jistotou říct jen o jediné. „S Libuškou jsme se setkaly u její sestry. Byla těhotná a byl s ní československý voják. Ale asi po těch zážitcích nebyla nijak sdílná. Od té doby jsem ji už nikdy neviděla.“

Zatímco Libuše Sedlaříková tehdy mířila od Němců co nejdál, někam na Moravu, Libuše Přibová odcestovala do pohraničí. Před válkou tam totiž trávila každé prázdniny, aby se naučila dobře německy. Vyměňovala se tehdy s německým chlapcem Herbertem, který se jezdil zdokonalovat v češtině zase k nim. Libuše Přibová tak měla spoustu přátel jak mezi Čechy, tak Němci. „Když jsem tam po válce přijela, famílie Charwat tam už nebyla. Strašně chtěli zůstat, ale měli kadeřnictví a o to tam tehdy někdo stál, tak museli odejít. V jejich domě jsem ještě našla za vitrínou svou fotku v kroji,“ vzpomíná. „Druhá rodina Pruy, ke které jsem jezdila, tam ještě rok po válce zůstala, ale pak přišla jejich dcera, která byla vždycky tak trochu Heil Hitler, že všichni kamarádi jedou do Německa, a tak šli nakonec taky.“ Žádného vřelého přijetí se ale nedočkali. Všude byla velká bída a jejich krajané je vnímali jen jako další hladové krky.

Přátelství však přetrvalo dodneška. „Herbert, který narukoval a po válce byl šest let v ruském zajetí, tak ten vždycky říká, že u nás strávil nejhezčí roky svého života.“