Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Příhoda (* 1921  †︎ 2022)

• narodil se 8. července 1921 v Praze

• se starší sestrou Alexandrou a s rodiči žili na pražských Vinohradech

• jeho otec vlastnil podnik na výrobu umělých květin a obchod s nimi

• od dětství lyžoval, jezdil hlavně do Krkonoš

• po komunistickém převratu, který proběhl v únoru 1948, přišla rodina o svou firmu

• sestra Alexandra se prosadila do československé reprezentace ve sjezdu na lyžích

• v roce 1948 se zúčastnila zimních olympijských her ve švýcarském Svatém Mořici

• ve stejném roce se nevrátila do totalitního Československa ze závodů ve Švýcarsku

• v lednu 1949 opustili republiku její bratr František Příhoda a manžel Karel Nekvapil

• z Rakouska se všichni tři přesunuli do Belgie, odkud odcestovali v roce 1950 do australského Melbourne

• manželé Nekvapilovi a jejich přítel Antonín Šponar se v padesátých letech zasloužili o vybudování největšího lyžařského střediska ve Sněžných horách

• František Příhoda se v roce 1956 nominoval jako jeden z nejlepších australských lyžařů na zimní olympijské hry v italské Cortině d’Ampezzo

• v obřím slalomu obsadil 80. místo a ve slalomu 54. místo, českoslovenští reprezentanti se s ním jako s emigrantem nesměli stýkat

• v roce 1974 se z Melbourne přestěhoval do obce Thredbo pod Sněžnými horami

• po rádu totalitního režimu mohl znovu navštívit svou rodnou zemi

• do posledního závodu ve sjezdovém lyžování nastoupil ve Sněžných horách v 90 letech

• u příležitosti stých narozenin získal vyznamenání Ministerstva zahraničních věci Gratias agit za propagaci a šíření dobrého jména České republiky v Austrálii

• v roce 2020 obdržel medaili Snow Australia za reprezentaci Austrálie na zimní olympiádě v Cortině d’Ampezzo

• zemřel 10. listopadu 2022 v Melbourne

Na lyžích uprchl z Československa, jehož se v únoru 1948 zmocnila KSČ. V lednu 1949 na nich František Příhoda přejel Staňkovský rybník a překročil rakouskou hranici. Měl tehdy parťáka z rodiny, Karla Nekvapila, manžela své sestry Alexandry.

Oběma už totalitní režim přisoudil nálepku buržoazních nepřátel. Nekvapilovi prosluli v Brně před komunistickým převratem jako restauratéři, Příhodovi vlastnili továrnu na umělé květiny a obchodovali s nimi. „Po únoru 1948 jsem na jednom večírku veřejně prohlásil, že všichni musíme utéct. Říkali mi, co blbnu. Odpověděl jsem, že brzy uvidí, jak se situace za komunistů vyvine,“ řekl František Příhoda v roce 2020, když poskytl rozhovor Ondřeji Boháčovi, chargé d’affaires, tedy vedoucímu diplomatického úřadu České republiky v Austrálii.

„Bál jsem se, že skončím na práci v uranových dolech, v lepším případě na stavbě silnic,“ dodal František Příhoda při interview ve své nové vlasti Austrálii více než 70 let  poté, co se švagrem úspěšně překročili rakouskou hranice. Dostali se do Vídně, odkud zamířili do tyrolského Sankt Antonu. Tam s dalším emigrantem a vynikajícím alpským lyžařem Antonínem Šponarem postavili lanový vlek s navijákem. K jeho pohonu jim posloužil vyřazený válečný džíp. V roce 1950 odcestoval František Příhoda lodí do Austrálie. Žil na jihu země v Melbourne na dohled od Sněžných hor, kde navázal na kariéru šikovného českého sjezdaře.

Do Evropy se vrátil jako australský olympionik

Po šesti letech se vrátil do Evropy a na zimních olympijských hrách v Cortině d’Ampezzo reprezentoval Austrálii. Ve obřím slalomu skončil osmdesátý a ve slalomu padesátý čtvrtý. „Přišel jsem v Cortině k českým klukům, ale odsedli si a odvrátili se ode mě. Pak mě vzkázali, že jim funkcionáři zakázali stýkat se se mnou,“ vzpomínal. „Osobně jsem je už ani neznal, byli o hodně mladší. Pamatoval jsem si ale vedoucího výpravy Zdeňka Parmu a doktora Mathé.“

Československo tehdy v alpském lyžování reprezentovali Kurt Hennrich a Evžen Čermák, lyžovali lépe než skoro pětatřicetiletý František Příhoda a ve sjezdu skončili na sedmém a na sedmnáctém místě. „Myslel jsem si, že se ve slalomu dostane někam ke třicátému pátému místu, ale závod se mi moc nepovedl. Jel jsem ho se startovním číslem 112 a ve druhém kole jsem šel na start kolem čtvrté hodiny dopoledne, kdy se šeřilo,“ popisoval. „V Cortině bylo málo sněhu, ale hodně mrzlo. Hasiči přes noc postříkali trať vodou a do rána se z ní stalo kluziště. Na olympiádě se nejezdilo mezi ohebnými plastovými tyčemi, ale mezi brankami ze smrkových kmínků zaražených do země. V jednu chvíli mně to vynášelo z trati, tak jsem se chytil smrčku, otočil se kolem něj a jel dál. Lidi se smáli, ale neudělal jsem nic proti pravidlům.“

Družstvo australských sjezdařů a slalomářů tvořili tehdy čtyři reprezentanti. Padesátým čtvrtým místem ve slalomu se František Příhoda stal druhým, nejúspěšnějším z nich. Předčil ho pouze Bill Day, ve sjezdu obsadil třicáté páté místo.

Poslední lyžařský závod jel v devadesáti

František Příhoda, jeho sestra Alexandra Nekvapilová, švagr Karel Nekvapil a skvělý sjezdař, olympionik z roku 1948 Antonín Šponar, se po emigraci podíleli na vybudování největšího australského zimního střediska v obci Thredbo pod Sněžnými horami. Jejich nejvyšší vrchol Mount Kosciuszko se vypíná do výšky 2228 metrů. František Příhoda zvládl na sjezdovce v Thredbu svůj poslední závod v roce 2011 ve svých devadesáti letech. „Dojel jsem a řekl si, že je čas skončit,“ svěřil se.

Zemřel v listopadu 2022 v Melbourne ve 101 letech. O rok dříve obdržel u příležitosti stých narozenin vyznamenání Ministerstva zahraničních věcí ‚Gratias agit‘ za propagaci a šíření dobrého jména České republiky v Austrálii. V roce 2020 převzal medaili Snow Australia za reprezentaci Austrálie na zimní olympiádě v Cortině d’Ampezzo.

Sestra ho uvedla do vybrané společnosti

František Příhoda se narodil 8. července 1921 v Praze. S rodiči a se starší sestrou žili na Vinohradech. Poté, co děti povyrostly, jezdili Příhodovi často do Krkonoš. „Poprvé jsem se postavil na lyže asi v pěti letech ve Špindlerově Mlýně. Bojácná maminka o mě měla strach, říkala mi, dej si pozor, tam nejezdi,“ poznamenal.

O dva roky starší sestra Alexandra se stala nejlepší československou alpskou lyžařkou a svou kariéru dotáhla až na zimní olympiádu 1948 ve Svatém Mořici. Tam vybojovala 14. místo ve sjezdu, 16. místo ve slalomu a 9. místo v kombinaci. Mladšího bratra brala do své party, kde se naučil velmi dobře lyžovat.

Alexandra Příhodová se dobře znala s Jiřinou Ascherovou, sestrou Zikmunda Aschera, československého reprezentanta ve sjezdovém lyžování z olympiády 1936 v Garmisch – Partenkirchenu. Byl světově známým židovským podnikatelem v textilním průmyslu, módním návrhářem a umělcem. Po obsazení Československa nacisty se mu podařilo i s manželkou uniknout do Velké Británie a stal se příslušníkem československé zahraniční armády. Po válce patřil mezi vůdčí osobnosti módního návrhářství v Evropě. František Příhoda se tak díky známosti své sestry s Jiřinou Ascherovou pohyboval jako mladík nejen ve vybrané sportovní společnosti.

Továrna mu kradla čas na lyžování

Před svým útěkem do Rakouska se jako alpský lyžař prosadil do širší československé špičky, na olympiádu 1948 se však nedostal. „V dětství a v mládí jsem jezdil hodně hlavně do Rokytnice nad Jizerou a na Dvoračky, na horskou boudu v polovině Lysé hory, nebo na Rennerovu boudu,“ uvedl František Příhoda.

Jeho otec vlastnil podnik na výrobu umělých květin a obchodoval s nimi. Dával živobytí až 100 lidem, převážně ženám. „Tatínek zemřel v mladém věku v roce 1937, bylo mi necelých šestnáct. Maminka vedla celou firmu. Chyběla jí obchodní zkušenost, ale byla oblíbená a lidi ji vycházeli vstříc.“

Syn matce pomáhal, kvůli čemuž musel zanechat studií na gymnáziu. Starosti o rodinný podnik mu ubíraly kromě jiného čas na lyžování. „Když byly v neděli závody, kluci na ně jezdili už ve čtvrtek nebo v pátek a mohli trénovat. Já se na ně kvůli práci dostal většinou až v sobotu odpoledne, “ prohlásil. Na úplně nejlepší soupeře proto stačil kvůli velkému pracovnímu vytížení jen málokdy.

Do Rakouska se rozhodli utéct přes rybník

Válku přečkala rodina bez větších problémů a zachována zůstala i firma. Zanikla až po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948 a vyvolal další vlnu znárodňování soukromých podniků a živností.

Po rozhodnutí odejít do svobodné Západní Evropy sondoval František Příhoda, kudy se nejlépe dostat přes hranice. V úvahu připadalo Rakousko a Západní Německo, volba padla na Rakousko, poněvadž pohraniční útvary Sboru národní bezpečnosti nestřežily hranici s ním tak důkladně jako hranici západoněmeckou. Rakousko totiž až do roku 1955 okupovaly čtyři vítězné mocnosti a s Československem sousedila zóna, obsazená spřátelenou komunistickou Sovětskou armádou.

„Nejdříve jsem se kvůli emigraci sešel v kavárně s obtloustlým pánem, baculaté ruce měl plné prstenů. Zdálo se mi zrádné uvěřit mu,“ podotkl František Příhoda. „Pak jsem se někde dozvěděl, že přímo na rakouské hranici je Staňkovský rybník. V létě se dal přeplavat a kousek od břehu stál hraniční kámen. V zimě jsme mohli Staňkovský rybník přejít po ledu.“

Staňkovský rybník se rozkládá v jižních Čechách pod Jindřichovým Hradcem, je přímo na rakouské hranici a na délku měří šest kilometrů. Na nejužším místě má necelých sto metrů. V létě 1949 František Příhoda rybník přeplaval a setkal se s rakouským hajným. Domluvili se, že poskytne českým uprchlíkům útočiště, pokud se jim podaří překonat hranici.

Hranici přešli v doprovodu srnek

„Útěk jsem plánoval na leden 1949 se švagrem Karlem Nekvapilem, žil v Brně. Jeho manželka a moje sestra Saška už byla ve Švýcarsku, kam jela na závody se dvěma kufry a dvěma kožichy,“ konstatoval. „Chtěli jsme se dostat do Rakouska po ledě přes Staňkovský rybník. Cestou jsme měli hrozný otřes, protože jsme jeli kolem rybníků, které nebyly zamrzlé. Říkali jsme si - Ježíšmarjá, když budeme muset Staňkovský rybník obejít, určitě nás zadrží. Ale jeho rameno bohudíky zamrzlo, dojeli jsme k němu na běžkách, vypadali jsme jako na vejletě.  Míjeli jsme na lyžích stanici budovu Pohraniční stráře. Nikdo si nás nevšiml. Po ledě šlo klidně stádo srnek, nebyly vyplašené, a tak jsme si řekli, že poblíž nikdo není. Přes hranici jsme došli k hajnému a ubytoval nás.“

Ve tři hodiny ráno vyrazili oba mladí muži na lyžích i s hajným na více než tříhodinovou cestu k železniční stanici. „Svítil měsíc, mrzlo a v lese bylo až metr sněhu. Na nádraží šel hajný koupit lístky do Vídně, ale vlak jel až ve tři hodiny odpoledne. Co se dalo dělat, dali jsme si lyže a ruksáčky do úschovny a šli se najíst do vesnice. Koupili jsme si čaj a chleba se sádlem a vrátili se na nádraží,“ vzpomínal František Příhoda. „Vyzvedávali jsme si věci a zřízenec od dráhy nám řekl, ať počkáme, že musí někam odejít. Napadlo nás, že tohle smrdí nějakým problémem.“

Policista je zavřel na noc do čekárny

Následovala kontrola jízdenek a vedle železničáře již stál příslušník rakouské pohraniční policie. Františka Příhody a jeho švagra se začal vyptávat, odkud jsou a kam jedou. Karel Nekvapil si vymyslel, že jsou Chorvati, ale policista chtěl cestovní pasy.

„Dali jsme mu české, ale neměly výjezdní doložku, tak byly neplatné,“ dodal František Příhoda. „Řekl nám česky, že si to myslel. Byl to sudeťák. Zavřel nás na noc do čekárny, že musí všechno oznámit nadřízenému.“

Venku mrzlo, až praštělo, ale v čekárně si uprchlíci mohli zatopit v kamínkách. Přišel za nimi jeden nádražák a nabízel jim, že jim otevře dveře a ať utečou. „Venku bylo možná mínus patnáct stupňů, tak jsme si řekli, kam bychom chodili, ještě bychom zmrzli,“ poznamenal pamětník. „Ráno přišel policista a poslal nás ke kapitánovi. Čekali jsme venku, každý jsme dali policistovi pět dolarů, byl celý šťastný. Karel šel ke kapitánovi první, vyzpovídal ho a Karel mu dal deset dolarů, taky jsem mu pak dal na úvod deset dolarů. Pustil nás, ale do pasů nám nedal žádné razítko.“

Po útěku přes hranice a pobytu na železniční stanici byli František Příhoda a jeho švagr špinaví a unavení. Kapitán prohlásil, že by se měli alespoň oholit, zavolal strážníka, který oba Čechy odvedl k holiči. „Pak nás vzal do hospody, dali jsme si oběd a po něm sedli na vlak do Vídně. Vystoupili jsme a šli na adresu jedné mé tety, klepeme, nic, nic, vyjde sousedka, a říká, vy nevíte, že paní Uličná umřela? Vydali jsme se za druhou vídeňskou tetou, naštěstí byla doma a ubytovala nás.“

V Tyrolsku se živili jako vlekaři

Karel Nekvapil měl spojení na známé, kteří utekli do Vídně z Brna. Poradili mu, aby se vypravil do jedné kavárny za padělateli cestovních pasů. Horší falzifikáty stály rakouských 1000 šilinků, lepší 1500. S novými doklady odjeli oba příbuzní do tyrolského Sankt Antonu, kde s dalším emigrantem Antonínem  Šponarem podnikali na lyžařském vleku.  

Antonín Šponar vybojoval pro Československo na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici sedmnácté místo ve sjezdu, dvacáté druhé ve slalomu a deváté místo v kombinaci. Ještě před svým útěkem do západní Evropy přesvědčil československé sportovní funkcionáře, aby mu povolili odjet do Alp s bývalým vojenským džípem. Přesvědčil je, že ho využije jako pohon pro vlek, na němž by reprezentanti ČSR trénovali před mezinárodními závody.

„Džíp se k Tondovi dostal tak, že za ním přišel jeden kamarád a řekl mu: ‚Chceš ho? Dej mi dvanáct tisíc korun a můžeš ho mít.‘ Sám ho koupil po válce od Rusů za slivovici,“ prozradil František Příhoda. Český vlek fungoval v Sankt Antonu do Velikonoc 1949, pak se cesty českých emigrantů na čas rozešly. Alexandra a Karel Nekvapilovi s Františkem Příhodou našli útočiště v Belgii, odkud se v roce 1950 přesunuli do australského Melbourne.

Do Austrálie je nalákaly londýnské Timesy

Impulsem pro jejich cestu na druhý konec světa byla nedělní příloha londýnských Timesů, které odebíral Karel Nekvapil. Psalo se v ní o náboru emigrantů do Austrálie a popisovala tamější život, ale také počasí. „V Melbourne měli podle článku čtyři roční období jako u nás. Když jsem tam přijel, zjistil jsem, že jsou tam někdy čtyři roční období během jediného dne,“ žertoval.

František Příhoda obdržel na cestu k ‚protinožcům‘ příspěvek od bruselské pobočky International Refugee Organization. Zaplatila mu polovinu ceny lodního lístku z italského Janova. V Melbourne získal stylově a zcela v duchu rodinné tradice zaměstnání v jedné továrně na umělé květiny, což si dojednal už v Evropě.

„Platili mě dobře, deset liber týdně. Řemeslník měl tehdy v Austrálii sedm liber a něco. Ale do továrny jsem se nehodil a vydržel jsem tam asi čtyři měsíce,“ svěřil se. Uchytil se nicméně jako podnikatel a v Austrálii vedl spokojený život.

Olympiáda byla jeho první mezinárodní závodem

Přetrvávající láska ke sjezdovému lyžování ho dostala v roce 1956 na zimní olympiádu do Cortiny d’Ampezzo. V rozhovoru pro Český rozhlas se svěřil, že od australského olympijského výboru vyfasoval kabátek s odznakem Austrálie a šponovky. Dostal 320 liber dopravu lodí do Evropy a měl hrazený pobyt v Alpách. „Připlatil jsem si sto osmdesát liber a udělal jsem si leteckou cestu kolem světa,“ prohlásil.

Před olympiádou se australští alpští lyžaři připravovali v rakouském zimním středisku Bad Gastein, kde bydleli ve stejném hotelu jako Čechoslováci. Tam se s Čechy na rozdíl do Cortiny mohl bavit bez potíží. „Byl jsem šťastný, že mohu závodit na olympiádě. Zdálo se mi neskutečné, že jsem pryč jen pět let a reprezentuji jinou zem. Austrálie mi dala kvůli olympiádě australský cestovní pas o půl roku dřív,“ konstatoval František Příhoda. „Nikdy předtím jsem nelyžoval na mezinárodních závodech, atmosféra v Itálii byla přátelská a výborná, ale olympiáda není žádná sranda ani zábava. Člověk je pod tlakem, v obřím slalomu jsem upadl hned v první brance, ale závod jsem dokončil.“

František Příhoda dojel rovněž slalom a dostál slovům zakladatele novodobých olympiád Pierra de Coubertina: „Není důležité vyhrát, ale bojovat čestně a ze všech sil.“

Největší skiareál v Austrálii má české srdce

Podle Františka Příhody se v druhé polovině padesátých let začal v Austrálii zdvíhat zájem o sjezdové lyžování. Velký podíl na rozvoji zimního střediska v městečku Thredbo měli Češi. „Tonda Šponar tam byl jedním ze zakladatelů lyžování, moje sestra se švagrem tam měli lodge (poznámka autora – rekreační chatu) a v roce 1959 otevřeli druhou komerční lodge,“ poznamenal. Antonín Šponar vybudoval se svou paní Elisabeth v Thredbo hotel na místě, kde vyhořel hotel Kosciusko. Ve Sněžných horách postavil na začátku byznysu spojeného se sjezdovým lyžováním lanový vlek.

Do Sněžných hor se přesunul nastálo z Melbourne také František Příhoda, byť o poznání později než Nekvapilovi a Antonín Šponar. „Život na sněhu se mi líbil a v Thredbu jsem si v roce 1974 pořídil obchod arts and crafts (poznámka autora – obchod s uměleckými a řemeslnými výrobky). Ve Sněžných horách měl zaměstnání dost Čechů. Pak se poměry začaly měnit a přicházelo stále víc Australanů, kteří přicházeli na chuť práci na sněhu.“

Podle Františka Příhody zůstala česká stopa ve Sněžných horách navždy. Po jeho sestře se jmenuje jedna sjezdovka Sasha Schuss, po jeho švagrovi nese jméno kotvový vlek – Karel T Bar a jeden vlek se nazývá po Antonínu Šponarovi. V Thredbo nyní stoupá nad sjezdovky šest lanovek, jedna z nich gondolová, a devět vleků.

Nelámal sis ty hnáty nadarmo

„V červnu 2021 jeden svah pojmenovali po mně Franks Face. Generální manažer v Thredbo mi to oznamoval na dolní stanici nové gondoly, řekl jsem mu, že sjezdovky neměly být přece pojmenované po žijících osobách,“ uvedl. „Odpověděl: ‚My jsme ale tohle pravidlo kvůli tobě změnili.‘ Když mně dali v roce 2020 medaili Snow Australia věnovanou všem členům olympijského družstva z roku 1956, napadlo mě: ‚Nelámal sis na lyžích ty hnáty nadarmo.‘ “

Po roce 1989, kdy se v Československu zhroutil komunistický režim, odletěl František Příhoda několikrát do rodné země. „Cítil jsem se být Australanem, ale měl jsem touhu a nutkání podívat se domů. Moje výlety částečně motivovalo hledání ztraceného mládí. Každý člověk ho hledá, ale nenalézá ho,“ svěřil se.

Dožil se více než 101 let. Zdravou výživu převzal od své maminky, ačkoliv jako dítě nenáviděl špenát, jímž ho ládovala. Žádný recept na dlouhověkost však neměl. „Žil jsem střídmě, ale ne úplně. Věnoval jsem se sportu, i když nejsem soutěživý typ,“ přiznal. „Chtěl jsem mít slušnou pověst, všechno dělat dobře a ku prospěchu všem, partnerům a zákazníkům. Dnes chtějí lidi vydělat, my tenkrát chtěli taky, ale jinou cestou, poctivější. Snažil jsem se vždy odevzdat za dobré peníze dobrou práci, dobrý skutek.“