Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valerie Princlová (* 1932)

• narozena 10. března 1932 v Plzni

• její otec Karel Vančok byl v roce 1944 uvězněn v Terezíně

• byla svědkem bombardování Škodových závodů 25. dubna 1945

• v květnu 1945 vítala americké vojáky v Plzni

• byla svědkem nafilmované přestřelky mezi americkými vojáky a německým odstřelovačem

• nedlouho po válce jí zemřeli oba rodiče

• v roce 1951 dokončila střední zdravotnickou školu a stala se porodní asistentkou

• v předvečer měnové reformy v roce 1953 se stala přímým svědkem a účastníkem nákupní horečky

• během srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 uvízla v Jugoslávii

Valerie Princlová se narodila do doby, kdy se neočekávalo opakování hrůz předchozí Velké války. V sousedním Německu ale od předchozích voleb 1928 posilovali nacisté, až na podzim roku 1933 převzali moc. Mladá Valerie však blížící se hrozbu příliš nevnímala. Německá okupace a s ní spojená druhá světová válka přesto citelně zasáhla do jejího života. Navíc nedlouho po válce zůstala sama, bez rodičů, kteří krátce po sobě zemřeli. Na jejich zdraví se patrně podepsala i represe okupační správy.

Šla jsem do první třídy a maminka plakala

Valerie Princlová, rozená Vančoková, se narodila 10. března 1932 v Plzni do rodiny elektromontéra Karla Vančoka. Až do svých sedmi let zažívala ničím nerušené dětství. Bydleli v činžovním bytě v Husově ulici. Peněz neměli na rozhazování, ale žili spokojený život. „Nevím, jak bych to řekla, ale moje dětství bylo pěkné,“ vzpomíná pamětnice. Poklidnou rodinnou idylku však náhle změnily události roku 1939. Nejprve v březnu došlo k obsazení zbytků Československa německou armádou a o necelý půlrok později vypukla druhá světová válka. Tehdy se zrovna psal první zářijový den, když Německo napadlo sousední Polsko. S datem se však pojil také začátek školního roku a pro mnohé to bylo poprvé, co zasedli do školních lavic. „Pamatuji si, že jsem začala chodit do první třídy a maminka plakala, že je válka a ve válce to vůbec nebylo pěkné,“ vzpomíná Valerie Princlová.

Esesák mi dal česky řečeno přes hubu

S německou okupací a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava začaly vznikat první skupiny odboje, které se nesmířily s tehdejším stavem věcí. Členové skupin čelili v případě dopadení nejvyšším možným trestům, přesto se na ilegální činnosti podílelo značné množství lidí. Do odboje se zapojil také otec mladé Valerie, jenže skupina byla počátkem července 1944 prozrazena. „Přišli v noci, asi ve čtyři hodiny v noci. Tatínka jsem chránila a říkala, že ho nepustím. Tak mi ten esesák dal česky řečeno přes hubu. Takhle jsem měla od jeho prstenu rozříznutou tvář,“ přibližuje nepříjemné probuzení a dodává: „Tatínek mě potom chlácholil a říkal: ‚Vždyť já přijdu zase za chvíli.‘“ Dle databáze instituce Památník Terezín transportovala Valeriina otce nacistická tajná státní policie, gestapo, do věznice v Malé pevnosti Terezín, odkud byl následně po necelém půlroce převezen do pražské věznice na Pankráci.

Maminko, slyšela jsem tatínka

Otec po celou dobu svého věznění pravidelně psal domů dopisy v naději, že se vrátí. Počátkem roku 1945 se naděje naplnily. „Ještě jsem spala v ložnici. Šla jsem do kuchyně a říkám: ‚Maminko, slyšela jsem tatínka.‘ Opravdu tam tatínek byl. Byl už vykoupaný. Daný trochu do pucu a vím, že říkal mamince: ‚Prosím tě, tyhle hadry a tohle všechno honem někam dej. Je to plný blech,‘“ vzpomíná na šťastné shledání. Ovšem ne všechny zadržené a obviněné z ilegální činnosti potkal stejný osud. Dle údajů z kolektivní monografie Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí lze odhadovat, že za odbojovou činnost bylo popraveno či zemřelo v koncentračních táborech deset až třicet tisíc osob.

Modlili se, i když nebyli věřící

Když se otec vrátil z vězení, musel nastoupit do zaměstnání. Vrátil se opět do Škodových závodů, kde pracoval v kanceláři. Jenže Škodovka se stala 25. dubna 1945 cílem bombardování amerického letectva, jelikož podnik stále vyráběl zbraně pro německou armádu. Po ohlášení bombardování se tak mladá Valerie společně s rodiči urychleně odebrala do krytu. „Za nějakou dobu začalo hrozné bombardování kolem dokola. Najednou ve sklepě hrozné bouchání na dveře. Tak někdo otevřel a tam přišli lidi z velkého ředitelství, protože dole v tom ředitelství byl vchod a pošta. A ti lidi z té pošty přišli k nám do sklepa, do úkrytu. A za chvíli zase hrozný bombardování. Bylo to strašný,“ vzpomíná na vypjaté chvíle, kdy nikdo netušil, zda se z úkrytu ještě dostane na denní světlo. „Všichni se modlili, i když nebyli věřící.“

Bombardování skončilo přibližně po hodině. Když však kolem poledne vyšli z krytu, spatřili zkázu. „Vyšli jsme z domu a ředitelství, odkud ti lidi z té pošty přišli, bylo úplně zdemolované. Jenom stály čtyři rohy. Jinak celé ředitelství bylo vybombardovaný. Vedle byl sklad prken a ten hořel. Ředitelství potom začalo taky hořet,“ vzpomíná Valerie Princlová. Pokud by tenkrát z ředitelství neutekli zaměstnanci a zákazníci pošty do jejich krytu naproti přes ulici, nemuseli by bombardování přežít.

Američani tam potom honem stříleli

Bombardování Plzně ovšem jasně signalizovalo, že fronta se přibližuje a osvobození se blíží. Neuplynulo ani čtrnáct dní, když ráno šestého května vjížděla do města americká armáda. Právě Husovou ulicí, kde bydleli, přijíždělo první americké uskupení. „Američani přijeli asi v sedm nebo osm hodin. Co si pamatuji a utkvělo mi to hrozně v paměti, že oni přijeli s auty a tanky a měli u tanků zrcátko, jako je dneska u auta. Oni si tam dali umyvadlo, myli se a holili se. Dávali se, jak se říká, do pucu,“ vypráví pamětnice a krátce nato říká, co všechno tenkrát od nich dostali. „Dávali cukroví a čokoládu. Také jídlo. Všeho hrozně moc,“ vzpomíná především na oblíbené dětské sladkosti, které za německé okupace nebyly téměř k sehnání. Shodou okolností, zatímco jejich rodina žila na jednom konci Husovy ulice, na opačném konci žil Karel Soukup se svojí rodinou, jehož vzpomínky na příjezd Američanů ze stejného dne jsme zaznamenali zde.

Jenže německá armáda stále nekapitulovala, a ačkoliv mnozí němečtí vojáci hledali u spojeneckých jednotek úkryt před postupující Rudou armádou, našli se také fanatici, kteří se nehodlali vzdát. „Dřív v Tylovce byl výzkumný škodovácký ústav. Myslím, že je tam dodnes. Zda je to stále ústav, nevím, ale dům tam pochopitelně stojí. Odtamtud začali střílet Němci. Američané tam potom honem stříleli. Nevím, zda z kulometu. Z tanku asi ne, protože tam nebyly tak velké díry,“ vypráví zapomenutou přestřelku, která jako mnohé ostatní zapadla v dějinách.

Z místa bojů se přesto dochoval filmový záznam, který pořídil americký kameraman. Snímek zachycuje průběh boje s popisem, že se údajně jedná o osamoceného německého odstřelovače skrytého na půdě již zmíněného ústavu. Zmiňovaný snímek lze přehrát pod tímto odkazem. O sporadickém odporu hovoří také archivní záznamy z Národního archivu Spojených států (NARA, Washington D. C., RG 111, Local ID: 111-ADC-4353; přivítání Čechů a odstřelovači v Plzni, osvobození Plzně, 6. 5. 1945; Tamtéž, Local ID: 111-ADC-4432, okupace Plzně, 6. 5. 1945), které lze nalézt v dodatečných materiálech či pod těmito odkazy: telegram o přivítání od Čechů a telegram z okupované Plzně. Ještě dlouho po válce pak na daném místě zůstaly stopy, které kolemjdoucím připomínaly, že se zde vedl boj. „Mohu vám říct, že tam byly hrozně dlouho. Je to asi deset až patnáct let, co ten dům ohodili a ty díry tam po tom střílení už nejsou,“ přibližuje Valerie Princlová.

Zůstala jsem sama

Konec války měl znamenat návrat do klidných časů. Jenže takové období dlouho nevydrželo. V únoru 1948 přijal nemocný prezident Edvard Beneš demisi demokratických ministrů a pověřil vůdce komunistické strany Klementa Gottwalda doplněním vlády, kde již zasedla většina komunistů či kolaborantů s nově nastoleným režimem. Mnoho lidí se cítilo být v ohrožení, a tak se rozhodli pro emigraci. Mezi nimi byl také bratranec Valerie Princlové. „Bylo to hrozné, protože u nás byli furt esenbáci, co je jako s ním,“ vzpomíná na dohled represivních složek. Od té doby ji postihla řada nešťastných událostí. „Asi tak za dva roky, co utekl, umřel tatínek na rakovinu žaludku a za sedm měsíců maminka na mozkovou mrtvici. Nebylo mi ještě ani osmnáct.“ Ačkoliv byla sama, dokázala vystudovat střední školu. Vybrala si zdravotní školu a v roce 1951 se stala porodní asistentkou.

Dala jsem za pyžamo tisíc korun

Mezitímco komunistický režim pronásledoval své odpůrce, dokázal zdevastovat hospodářství státu. Přestavba průmyslu a zemědělství dle sovětského vzoru selhala. Navíc stále existoval přídělový systém zavedený již za německé okupace a v bankách bylo uloženo množství nekrytého oběživa. Proto se režim rozhodl provést měnovou reformu k prvnímu červnu 1953, která měla stáhnout z oběhu peníze a zrušit přídělový systém. Když však na veřejnost unikly nepotvrzené zprávy o této změně, doslova vypukla nákupní horečka. V obchodech se zbožím z volného trhu, které se dalo nakoupit bez přídělových lístků, ale za mnohonásobně dráž, byly najednou prázdné regály. „Měla jsem částečně nastřádáno na nový nábytek a vím, že jsem za to nedostala nic. Na Skvrňanské byla partiová prodejna a tam vše bylo k dostání bez lístků, protože předtím bylo vše na lístky. Právě v té partiové prodejně jsem dala za pyžamo tisíc korun. Byly to šílené peníze,“ vypráví Valerie Princlová. Pro srovnání, o jak velké peníze tenkrát šlo, lze uvést, že průměrná měsíční mzda dělníka v roce 1952 byla okolo tisícikoruny. „Když jsem nastoupila do porodnice, tak první plat byl devět set korun,“ dodává Valerie Princlová, která do zaměstnání nastoupila v roce 1951.

Demonstrací, které vypukly v důsledku špatně vyplacených mezd, jež se v rámci reformy staly bezcennými, se tehdy nezúčastnila, jelikož byla v práci. S vyhlášením měnové reformy se přesto pojí ještě jedna zajímavost. „Jeden den večer říkal, myslím, že ještě Zápotocký, tak říkal, že žádná měnová reforma nebude, ale druhý den byla vyhlášena,“ vzpomíná na velkou lež. V současnosti vedou historikové debatu, zda se skutečně projev prezidenta pouhých pár dní před provedením reformy uskutečnil, či nikoliv, jelikož se nedochovaly žádné archivní materiály.

Nejezděte domů. Nejezděte!

Valerie Princlová se ještě před měnovou reformou provdala a společně s manželem Milanem Princlem založili rodinu. Ani poté se příliš nezajímala o politickou situaci, vstoupit do komunistické strany vždy odmítala. Jenže politika ji ještě jednou doběhla. Tentokrát v roce 1968, kdy do čela komunistické strany nastoupilo reformní hnutí vedené Alexandrem Dubčekem. Vyhlásil Akční program, který měl transformovat socialismus do lidštější podoby, tzv. socialismus s lidskou tváří. Sovětský svaz a ostatní komunistické státy ale sledovaly reformní hnutí v Československu s jistou nevolí. Obávaly se, že zde ztratí moc, a tak se po neúspěšných jednáních rozhodly vojensky zasáhnout.

V noci z 20. na 21. srpna vtrhla do země vojska Varšavské smlouvy, která měla dle jejich slov zachránit společnost od kontrarevoluce. Valerie Princlová tehdy ale nebyla v rodné zemi, nýbrž na dovolené s rodinou v Jugoslávii. Návrat domů plánovali zrovna na dobu, kdy do země vjížděly okupační armády. „Když jsme se připravovali, že pojedeme zpátky, tak nám Jugoslávci říkali: ‚Nejezděte domů. Nejezděte! Tam je to špatný. Tam je to špatný.‘ Říkali jsme jim: ‚Jakpak, že nemůžeme. Musíme jet. Máme zaplacený letadlo. Musíme jet domů. Přeci to takhle nejde,‘“ vypráví pamětnice. Tehdy stále netušila, co se mezitím odehrálo v Československu. Když však vzlétli, letadlo se najednou otočilo zpátky na letiště a z interkomu se ozvalo: „‚Československo nepřijímá. Vracíme se do Záhřebu.‘ Ještě jsme si říkali, že nás mohli vzít na Slovensko do Bratislavy. Bylo nám to divný.“

Poté, co přistáli, viděli z haly, že jim vyndávají z palubového prostoru jejich kufry. Ovšem stále netušili, co se děje. „Po chvíli nám ale řekli, že Československo nepřijímá. Osvobozují nás Rusáci. Tak jsme zkejsli čtrnáct dní v Jugoslávii.“ Zde se pamětnice setkala s neuvěřitelnou mírou sympatie a pomoci, jelikož neměli už žádné peníze. „Měli jsme úplně všechno zadarmo. Ještě jsme fasovali zvlášť víno, sušenky, děti čokolády. Prostě na co si vzpomenete, to jsme měli,“ vzpomíná a posléze dodává: „Ještě dneska je mi z toho do breku, když si na to vzpomenu.“ Během jugoslávské anabáze diskutovali, zda emigrují. Nakonec se rozhodli, že se vrátí domů.

Epilog

Po návratu z dovolené nastalo období normalizace, tedy návrat k normálním poměrům. Valerie Princlová se však nadále držela stranou od politiky. Spíše se věnovala rodině a záležitostem okolo ní. Později přešla z porodní asistentky na všeobecnou sestru. Nástup Michaila Gorbačova do vedoucí funkce v Sovětském svazu ale jako mnozí ostatní uvítala. „Ten myslím, že nebyl tak nejhorší z nich. Rozumíte? Jako že z těch pohlavárů byl, bych řekla, nejrozumnější.“ Jenže ani Gorbačovovy reformy, kterými se snažil udržet východní blok, nemohly již pomoci zachránit skomírající režim. Pád komunistické moci se blížil. Po více než čtyřiceti letech se v roce 1989 vzdali moci také českoslovenští komunisté. „Byli jsme v práci furt na rozhlase a poslouchali jsme, co se děje,“ vzpomíná Valerie Princlová na období, které vešlo do historie pod názvem sametová revoluce. Na pozici všeobecné sestry setrvala až do důchodu, do kterého odešla v roce 1992. V roce 2023 stále žije v Plzni.