Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Procházka (* 1938)

• 1938 – narozen na statku v Přítokách u Kutné Hory

• 1951 – zestátnění statku a rodina vystěhována

• 1957 – vojenská služba v dolech na Ostravsku

• 1959 – návrat domů a práce agronoma v Uhlířských Janovicích

• 1990 – návrat na statek (restituce)

Ze školy jsem se vrátil do prázdného bytu

Bohuslav Procházka se narodil jako první ze čtyř dětí 4. srpna 1938 na statku v Přítokách u Kutné Hory. Jeho rodiče měli velké hospodářství, se kterým jim pomáhaly další dvě rodiny. „Když jsme přestali hospodařit, tak jedna rodina odešla do pohraničí. Jezdil jsem tam k nim na léto. Jeden rok měli chaloupku a druhý rok měli vilu. Třetí už měli svoje hospodářství. To jim pak taky vzali a neměli zase nic.“

Za války nastoupil do obecné školy v Přítokách. „Pak nám školu zabrali Němci, a tak jsme se učili po hospodách.“ V roce 1945 válka skončila, ale netrvalo dlouho a přišly další starosti. V roce 1947 panovalo velké sucho, což byla pro zemědělce, ke kterým patřili také Procházkovi, katastrofa. O rok později přišel komunistický převrat. V roce 1951 byl jejich statek zestátněn a rodina vystěhována. „Ráno jsem šel do školy, a vrátil jsem se už do prázdných místností. Mezitím nás prostě vystěhovali.“

Pamětníkův otec byl označen za kulaka a poslán na práci do dolů. „Otec byl zaměstnán v dolech v Příbrami a měl zákaz vrátit se do kutnohorského okresu... Matka měla na starost nás čtyři děti, ale neměla žádný potravinový lístky a bez nich se nedalo dostat jídlo.“ Paní Procházková s dětmi byla vystěhována do jiného domu na vesnici, který byl v dezolátním stavu. Když se situace trochu uklidnila, směl její manžel pracovat alespoň v dolech v Kutné Hoře, takže mohl jezdit domů. „Ale zanechalo to na něm následky a umřel na silikózu.“

Po obecné škole nastoupil Bohuslav Procházka na měšťanskou školu do Kutné Hory. Poté chtěl jít na Střední hospodářskou školu do Čáslavi. „Můj děda byl zakladatelem a prvním ředitelem té školy. Nedostal jsem se tam, protože ten režim se mstil i na dětech rodičů.“ Pamětník se snažil zákaz obejít tím, že se přihlásil dál od bydliště. Složil úspěšně přijímací zkoušky do hospodářské školy v Poděbradech. „Nechali nás až do 1. září. Ale když jsme měli nastoupit do školy, tak si nás zavolali do ředitelny s tím, že nesplňujeme podmínky. A poslali nás domů.“

Studium na střední škole nebylo tedy pamětníkovi z kádrových důvodů umožněno, a tak nastoupil na učňovskou školu v Horkách nad Jizerou. „Vzpomínám na to docela rád, protože jsme tam byli skoro všichni, kteří jsme byli vystěhovaní.“ Těžká doba se lépe snášela mezi spolužáky, kteří měli podobnou zkušenost. Bohuslav Procházka vzpomíná, že bohužel ne všichni měli s jeho těžkou situací slitování. „Kdykoliv jdu kolem hrobu toho ředitele školy, tak bych si nejradši odplivl. Byli jsme na letní škole a bylo to v těch padesátých letech. Doma jsme neměli lístky. Po večeři zbyly nějaký sýry. Kluci mi asi čtyři nebo pět těch sýrů dali, že si je vezmu domů. Zahlídl to ale ředitel té školy a hned mi vyčetl, jak jsem chamtivej. To mu dodneška nemůžu zapomenout.“

Po absolvování učňovské školy vychodil Bohuslav Procházka ještě dvouletou rolnickou školu v Kutné Hoře a pak šel pracovat jako praktikant na statek v Jindicích u Uhlířských Janovic. „Mně bylo patnáct let. Ty ostatní byli dospělí, zralí chlapi, kterým jsem chtěl vždycky stačit. Večer jsem se vracel úplně vyčerpaný.“

Na vojně jsme byli, abychom makali

Na začátku července 1957 dostal pamětník povolávací rozkaz k vojenské službě. Narukoval do Kroměříže a pak byl poslán k technickému praporu v Ostravě. „Na vojně mi přinesli přihlášku do komunistické strany, ale nikdy jsem tam nevstoupil. Byl tam politruk, který se choval ke mně a ke klukům jako kamarád.“ Po nějaké době byl Bohuslav Procházka převelen na šachtu do Petřvaldu. Práce v dolech byla těžká, ale dostávali za ni alespoň trochu zaplaceno. „Když jel člověk tou šachtou dolů, tak viděl, jak se ta dírka nahoře zmenšuje a zmenšuje, až se ztratila. Dělali jsme v hloubce asi tisíc metrů, ale tam se to prakticky nepoznalo.“

„My jsme chodili jen v trenýrkách, gumákách a helmě. Nic víc na sobě člověk nesnesl, protože tam dole bylo horko a potili jsme se.“ Bohuslav Procházka rád vzpomíná na kamarády, se kterými na vojně pracoval. „Jinak v té partě byli vybraný výborný kluci. Dělal tam jeden za všechny a všichni za jednoho. Nahoře se mohli poprat, ale dole byli kamarádi.“ Ke konci vojenské služby pamětník onemocněl žloutenkou a nějakou dobu musel strávit v nemocnici v Odrách na Moravě. „Pak jsem už nemohl dělat v těžní partě, ale převedli mě na nádraží.“ Po propuštění do civilu si za peníze vydělané na vojně koupil motorku.

Domů se vrátil po dvou letech, v roce 1959, a brzy se oženil s Evou Krausovou z Kutné Hory. S manželkou dostali byt v Uhlířských Janovicích a pamětník zde získal práci jako agronom. Procházkovým se narodili syn a dcera. Narození dětí považuje Bohuslav Procházka za nejkrásnější chvíle svého života. V šedesátých letech už nebyl režim tak přísný, a pamětník si tedy mohl splnit sen o studiu na čáslavské hospodářské škole. Dostudoval ji večerně po práci.

Bál jsem se, že je přivedu do úzkých

Změnu režimu v roce 1989 uvítal. „Vnímám to dobře, zbavili jsme se totality. Bylo to ale až moc sametový. Myslím, že jsme se jinak měli chovat k některým lidem, který v podstatě jenom převlíkli kabáty a pak se nám smáli dál.“ Konec komunismu přinesl Bohuslavu Procházkovi možnost požádat o navrácení zabaveného statku v restitucích. Vyřizování restitucí bylo poměrně náročné a zdlouhavé, ale postupně byl rodině všechen majetek vrácen. „Dohodli jsme se s mladými, že se vrátíme domů na statek. Bylo to hrozný, neměli jsme kde bydlet, nebyly stáje, nebyla tu voda ani elektrika. To se všechno zlikvidovalo před náma. My jsme začínali od píky.“

Na statku čekalo pamětníka a jeho rodinu obrovské množství práce. „To hospodářství jsme se snažili trochu pozvednout a myslím, že se nám to podařilo.“ V roce 2009 předal správu statku definitivně svým dětem. „Hodně jsem se bál, že s sebou beru mladý, a že když nám to nevyjde, tak je dostanu do úzkých.“

Od dětství měl Bohuslav Procházka rád koně a staral se o ně po celý život. „V Uhlířských Janovicích jsem zavedl chov koní. Pak jsme měli dostihovou stáj i v Chuchli.“ Dalším generacím vzkazuje následující: „Buďte hodně opatrný a dávejte si pozor na sladký řeči. Nepřináší většinou nic dobrého a je za nimi někdy hodně zla.“