Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník v. v. Vladimír Procházka (* 1923)

• život v České Krošně na Volyni

• hladomor na Ukrajině v roce 1933

• otec odvlečen na Sibiř

• 2. československá paradesantní brigáda

• zraněn granátem u Przemyślu

• boje o Poprad, Ružomberok a Žilinu

• odsun Němců v květnu 1945

• repatriace volyňských Čechů do Československa

• kontakt s okupačními vojáky v srpnu 1968

• ztráta zaměstnání v letech normalizace

• členství v KSČ od roku 1948 do roku 1970

• práce v OPBH v Praze

Vladimír PROCHÁZKA

Vždycky jsme byli vlastenci

Vladimír Procházka se narodil v české rodině, která žila už čtvrtou generaci na ukrajinské Volyni. Jeho praprarodiče sem přišli v 80. letech 19. století za lákavou nabídkou levné a úrodné půdy od ruského cara. On sám znal svoji pravlast jen z vyprávění, přesto se vždy cítil českým vlastencem. Když měl během války možnost vstoupit do československé jednotky, neváhal ani minutu. Podílel se na osvobozování Československa a v rámci bojů byl vážně raněn.

Česká Krošna

Narodil se 29.10. 1923 v České Krošně nedaleko Žitomíru. Zakladatelé této české vesnice přišli původně z Kupičova vzdáleného asi 200 kilometrů. Podle krosen, v nichž nesli svoje majetky, dostala prý vesnice svůj název, vysvětluje Vladimír Procházka. V době jeho dětství měla Česká Krošna asi 90 čísel popisných. Rodina Procházkových žila nejprve ve Zdolbunově, a když oblast připadla k Polsku, přestěhovala se k Žitomíru do Krošny. Vztah Vladimíra Procházky k Československu se formoval českými zvyky, domácí českou kuchyní a hudbou (hrál od dětství na trubku). Zpočátku také chodil do české školy. Od čtvrté třídy ale tato možnost skončila. Na Ukrajině zesílil nacionalismus a české děti se musely učit rusky a ukrajinsky. Ukrajina byla součástí SSSR a vládnoucí komunistická ideologie ostře vystupovala proti náboženství a církvím. Vladimír Procházka byl svědkem svržení křížů z místního kostela a všechny děti se musely stát členy „klubu bezbožníků“.

Hladomor

Neúrodou v létě 1933 začalo pro Ukrajinu nesmírně těžké období označované jako hladomor. J. V. Stalin nařídil izolaci rozsáhlého území a brzy zde zavládla bída, jakou nikdo do té doby nepamatoval. Do izolované oblasti spadala i vesnice Česká Krošna. Pamětník vzpomíná na nuzné příděly chleba, 400 gramů na osobu. Stávalo se, že ho přepadli výrostci a vzali mu chleba pro celou rodinu. Na ulici potkával zbídačené lidi, kteří umírali hlady, vyprávělo se i o kanibalismu. Lidé se varovali, aby nekupovali salámy, protože prý obsahují lidské maso. Rodinu Procházkových zachránila vlastní půda, vypěstovaná zelenina a domácí zvířectvo. Přestože se musely odvádět vysoké dávky, přece něco zbylo a rodina přežila.

Muži odvlečeni neznámo kam

V roce 1938 byli čeští muži z vesnice odvlečeni neznámo kam a s nimi i pamětníkův otec Josef Procházka. Už nikdy je nikdo živé neviděl. „To bylo brzy ráno, za tmy, ještě jsem spal,“ vzpomíná pan Procházka. „Najednou burácení na dveře. Dva milicionáři. ,Bydlí tady Josef Procházka?‘ – ,Ano.‘ Tak ten jeden Josefa vzal a vedli ho na obecní úřad. Mezi tím už jich tam dvacet bylo odvedených a všichni seděli v nákladním autě. Když se rozednilo, tak je pořád ještě sbírali. Asi tak v osm devět hodin sběr ukončili a odvezli je. Tehdy jsem mu naposledy zamával.“ Když v roce 1968 vznesla matka Nina Procházková oficiální dotaz, co se s ním stalo, dostala od ruských úřadů dopis, že její manžel zemřel v roce 1944 na zástavu srdce. Vladimír Procházka se ale domnívá, že všichni byli někde blízko vesnice hned zastřeleni. Josef Procházka byl členem KSSS a pracoval nejprve v žitomírské elektrárně, později v blíže neurčeném úřadě.

Do armády

Pamětník vychodil sedm let školní docházky a učil se zámečníkem v žitomírském kovodělném závodě. Po vyučení tu zůstal pracovat v nástrojárně. Když byl Žitomír osvobozen od německé nadvlády, byl pamětník mobilizován do sovětské armády. Psal se prosinec 1943. Po měsíci ho ale jako Čecha uvolnili a přeřadili do československého oddílu, který byl součástí 38. brigády Rudé armády. Odjel do Jefremova, kde se formovala 2. paradesantní brigáda. Zde prodělal šestiměsíční výcvik. „První seskoky byly z balonu z výšky 600 metrů.“ Naučili se doskakovat na zem, skládat padák a podobně. „A pak začal tvrdý výcvik z letadel, z dakot. Nejprve jsme to cvičili na starém typu padáku, to když jsme skákali z balonu, a pak nám dali nové typy, které už měly uprostřed díru, usměrňovač.“ V dubnu 1944 příslušníci paradesantní brigády složili přísahu a byli připraveni k boji. Nakonec ale nebyli nasazeni na Prešovsku, jak se plánovalo. „Proto jsme museli padáky odložit a byli jsme zařazeni do sovětské 38. armády a spolu s ní jsme probojovávali cestu k sovětským hranicím,“ vypráví Vladimír Procházka, který nakonec nikdy v bojové akci neskákal.

Zranění

Počátkem září byli vojáci nasazeni do oblasti Przemyślu. Asi po čtrnácti dnech bojů dostal Vladimír Procházka zásah ručním granátem. Útočili na Němce, ti ale byli v lepším postavení skryti v lese. Při útoku se Procházka blížil k lesu, a náhle se před ním objevil německý voják a hodil obranným granátem: „Bylo štěstí, že jsem byl trošku níž. Ten Němčour musel být hrozně blízko, protože kdyby se trefil o jeden metr, tak to trefil přímo do mě. Dopadl asi dva metry ode mě.“ Kamarád odváděl silně krvácejícího Procházku, když se náhle objevil jiný německý voják s pistolí. „Měl jsem samopal s plným kulatým zásobníkem. Zahájil palbu. Tak jsem se ještě vzpamatoval a tou bolavou rukou jsem vypálil. Celý zásobník snad ne. Jen jsem něco zaslechl, jak volá: ,Mutter, Mutter...‘ Byl to kluk, možná mu bylo šestnáct sedmnáct let. Ale byl to voják.“ Pak kamarád zajistil od místního sedláka koně a vůz a převezl zraněného na převaziště a pak do nemocnice.

Uzdraven se vrátil do boje

Vladimír Procházka strávil v nemocnici čtyři měsíce. Na osvobozeném cípu východního Slovenska se v té době formoval záložní pluk z vyléčených a nově získaných slovenských vojáků. Vladimír Procházka byl zařazen sem. Velitelem praporu byl volyňský Čech František Fanta. Jednotky postupovaly slovenským územím směrem k českým hranicím a pomáhaly osvobozovat Poprad, Ružomberok a Žilinu. Do Prahy přijeli krátce po osvobození města. Velení je ubytovalo v bílinských kasárnách, dostali proto příkaz pomoct zde při odsunu německého obyvatelstva. Dva dny v okolních vesnicích, na jejichž názvy už si dnes pamětník nevzpomíná, asistovali při vyvádění civilních německých osob, především žen a dětí, z jejich domovů do internačních středisek. „Ty Němce jsme soustřeďovali do skupin a pak přijížděla auta a odvážela je za hranice. Asi dva nebo tři dny jsem tam byl.“ Chodili dům od domu: „,Silber, Gold, všechno na stůl!‘ Byly na to pytlíky, to se muselo zapečetit, kdo něco měl. Většinou to měli poschovávané, samosebou.“ Pan Procházka přiznává, že někdy docházelo i k incidentům. Na určených místech už Němce přebírali členové revoluční gardy. Vojáci se po třech dnech vrátili do Prahy, kde byli demobilizováni. V německých bytech tak zůstával všechen majetek. Pamětník upozorňuje, že sem přijížděli takzvaní „zlatokopové“, kteří se do bytu oficiálně nastěhovali, odvezli cenné věci a odjeli pryč.

Repatriace volyňských Čechů

Vladimír Procházka se po měsíci vrátil vlakem domů do České Krošny. Zde se shledal s matkou a sestrou. Nepobyl tu ale dlouho, vzápětí přišla nabídka na přesídlení do Československa. Stal se členem místní komise, která organizovala akci, pomáhal s přípravou a překládáním osobních dokumentů do češtiny, pomáhal s prodejem domů, byl vedoucím vlaku a podobně. Celou žitomírskou oblast měl na starost Procházkův spolubojovník František Fanta. V roce 1947 se tak Procházkovi s tisíci dalších volyňských Čechů přestěhovali do Československa, Procházkovi se usadili v Teplicích.

Život v nové vlasti

Vladimír Procházka se po nějaké době přesunul dál do Prahy, kde získal místo úředníka ve Správě pasů a víz. Mohl zde využít svoji znalost ruského jazyka. Fyzicky pracovat nemohl, protože měl následky válečného zranění. Aby si doplnil vzdělání a chybějící maturitu, absolvoval školu pro pracující. V roce 1948 vstoupil do KSČ. Deziluzi přinesla sovětská okupace o dvacet let později. Pražskému jaru Vladimír Procházka věřil a vítal ho jako nutný pozitivní proces. Když ale v Praze ve Vršovicích na ulici potkával ruské okupanty, kontaktoval je a snažil se jim vysvětlit, že v Československu neprobíhá žádná kontrarevoluce, kterou by bylo potřeba potlačovat. Samozřejmě marně. Pro tyto své postoje dostal na začátku normalizace ve Správě pasů a víz výpověď a byl vyloučen z KSČ. Až do penze pak pracoval jako dopravní dispečer OPBH na Praze 3.

Podle nahrávky z 22. ledna 2013 napsala Lenka Faltýnková.