Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Lezce podezírali kvůli nápisu ‚Husák je vůl‘. Připomínali mu ho i po letech
narozen 16. srpna 1948 v Turnově
jeho otec Vladimír „Chroust“ Procházka lezl se známým lezcem Josefem „Joskou“ Smítkou
otce na konci války zatkli, skončil s kamarády v Malé pevnosti Terezín, jako jediný přežil
v roce 1954 se rodina přestěhovala do Liberce
po škole pracoval jeden rok v laboratoři v Textilaně
21. srpen 1968 prožil v Liberci s kamarádem Františkem „Pery“ Šídou
po okupaci v roce 1968 rok studoval vysokou školu v Pardubicích
na podzim 1969 se na něj StB pokusila hodit autorství nápisu na komíně v Textilaně ‚Husák je vůl‘
v roce 1972 si vzal Květu Zástěrovou
roku1973 tragicky zahynul v Norsku v horách jeho o dva roky mladší bratr Jan
do roku 1976 pracoval v Severografii, poté v tiskárně spadající pod družstvo Družba
v roce 2006 se opět přestěhoval do Turnova, kde žil i v roce 2024
Nikdy nezjistil, kdo na první výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1969 napsal na komín v Textilaně obřími písmeny nápis ‚HUSÁK JE VŮL‘. Z jeho autorství však estébáci podezírali Vladimíra „Chrousta“ Procházku. Jednak měl do továrny jako bývalý laborant přístup, ale také pocházel ze známé lezecké rodiny. Jeho otec se přátelil s legendárním Josefem „Joskou“ Smítkou, kterého nacisti popravili na konci války v Terezíně. Častokrát o něm slyšel svého otce vyprávět.
Vladimír Procházka ml. se narodil v Turnově 16. srpna 1948. Kamarádi mu říkají Chroust. Hodí se doplnit číslovka druhý, neboť přezdívku zdědil po svém tátovi Vladimíru Procházkovi. On byl Chroustem prvním.
„Říkat mu tak začali na skautském táboře. Na jednom byl můj táta ze všech nejmenší a nejmladší. A jak to bývá, starší kluci často mladším snědli večeři. Táta si pak ešus přivázal na šňůrky, vylezl na strom, jídlo v něm vytáhl za sebou a baštil ve větvích. Když ho viděli, někdo zvolal, že tam žere jako chroust,“ usmívá se prostřední z Chroustů, neboť stejně se po velkém brouku říkalo i jeho mladšímu bratrovi Janovi narozenému v roce 1950.
Jejich otec Vladimír Procházka se narodil 23. července 1918 v Poděbradech. „Jeho otec byl nezodpovědný CK důstojník, gambler. Když byly mému otci necelé tři roky, prohrál šílené peníze. Nedokázal se postarat o rodinu a spáchal sebevraždu. A jelikož máma byla věčně nemocná, tátu si jako malého kluka vzaly do péče tety z tátovy strany,“ líčí pamětník.
Tak se Vladimír Procházka starší ocitl jako kluk v Turnově. Ve městě obklopeném skalami velmi rychle přičichl k lezení. V polovině 30. let se ve skautském oddíle seznámil s Ladislavem „Fifanem“ Vodhánělem a s mladším Josefem „Joskou“ Smítkou, který se později stal legendárním lezcem.
Trojice Fifan, Joska a Chroust ráda pobývala v přírodě. Lezli nejen po skalách, v oblibě měli i tramping. Například v roce 1937 podnikli několikadenní túru přes Jizerské hory na Sněžku a zpět, o čemž pamětník četl v tátových zápiscích.
„Na německé straně poblíž Boudy prince Jindřicha viděli velký tábor, vlály tam fangle s ‚hakenkreuzy‘. Byl tam dav mladých holek z Hitlerjugend. Naši kluci tehdy smýšleli komunisticky a jako pozdrav používali zaťatou pěst,“ vypráví Vladimír Procházka.
Na německé straně hranice se navzájem s tímto gestem vyfotografovali. „Jenže ona to tlupa holek zpozorovala a dala se do pohybu. Najednou byly holky u nich, začaly řvát a mlátit je. A přestože kluci byli větší a prát se uměli, především Joska Smítka byl rváčem od přírody, najednou neměli šanci. Teprve když se Joskovi podařilo vytáhnout zpod opasku dýku a zašermoval s ní, mohli zdrhnout na naši stranu hranic a tam už si na ně netroufly,“ popisuje pamětník příhraniční incident dokumentující vzrůstající napětí v československém pohraničí ve druhé polovině 30. let.
Po škole se Vladimír Procházka starší dobrovolně hlásil do služby k horskému pěšímu pluku. „Protože mám rád hory a jsem obeznámen s životem v nich, vojákoval bych nejraději u vašeho pluku. Není to rozmar. Jsem si plně vědom těžkostí a odpovědnosti služby u pěšího horského pluku. Vím však zároveň, že zde budu na pravém místě, že zde posloužím své vlasti, Československé republice, nejlépe,“ stálo v žádosti, kterou otec pamětníka adresoval vedení pluku 7. července 1937. U ‚horských myslivců‘, jak se jednotce údajně říkalo, však už místa pro dobrovolníky nebyla. Velitel žádost zamítl. Pamětníkův otec pak absolvoval základní vojenskou službu coby absolvent gymnázia na poddůstojnické škole v Mladé Boleslavi. Na vojně zažil mobilizaci, podepsání mnichovské dohody i okupaci 15. března 1939. Do civilu odešel na konci března 1939.
Parta tehdy chodila lézt i do Příhrazských skal, kde vyčníval útvar nazývaný podle svého tvaru Kobyla. „Skoro na většinu skal vylezli jako první Němci, ale Kobyla byla tak těžká, že i jim dlouho odolávala. Poprvé na ni vylezli v červenci 1937,“ konstatuje Vladimír Procházka mladší. Po vojně v létě 1939 se německou cestou na pískovcovou věž vydal i jeho otec společně s Joskou a Fifanem. „Přesně dva roky po prvovýstupu. Tenkrát z toho bylo haló v novinách. Vycházely články o tom, jak to udatní čeští chlapci ukázali Němcům. Už to bylo za protektorátu, takže bylo také zajímavé, že to v novinách vyšlo,“ zdůrazňuje Procházka. Pak vytyčili cestu, která nesla jméno Chroustova, později byla přejmenována na Českou cestu. Dnes nese název Stará česká cesta.
Vladimír Procházka starší tehdy pracoval v několika podnicích, mimo jiné jako obchodní příručí. Fifan dělal soustružníka v mechanické dílně. A Joska Smítka měl být nuceně nasazený v Německu. „Hned po okupaci prohlásil, že na Němce nikdy pracovat nebude, což dodržel. Podařilo se mu z pracáku utéct tak, že šel na záchod, kde bylo malé okénko do světlíku. Připomínal skalní komíny. Slezl pět pater dolů, vyšel na ulici a zdrhnul,“ říká pamětník. Josef Smítka se poté skrýval ve skalách. Jeho příběh je známý zejména díky knížce Josefa Štyrsy „Kamarád ze skal“ a stejnojmenné televizní zkratce z roku 1974. Film z roku 2016 „Tenkrát v ráji“, kde Josku hraje kajakář a olympijský medailista Vavřinec Hradilek, však podle Vladimíra Procházky ml. příběh a souvislosti hrubě zkresluje.
V zimě 1944 byl však jejich úkryt ve skalách prozrazen. „Přišli je sebrat do masivu Monastýr. Joska ze zoufalství skočil v mezeře mezi skalami do stráně. Nejde o bajku, byť se někde píše, že z výšky až devět metrů. Relativně nedávno jsem se tam byl podívat. Je to strašná výška, což však může být dané tím, že za ty dlouhé roky písek zerodoval, takže skály v podstatě povyrostly,“ vysvětluje pamětník v roce 2023.
Nakonec Smítku přeci jen zatkli. Vladimír Procházka starší se ve skalách neschovával, chodil do práce. Přesto ho četníci rovněž zadrželi. „Mého tátu sebrali až po Novém roce 1945. Fifana nezatkli vůbec, ten byl opatrnější, protože měl rodinu. Jeden z jeho synů mi později říkal, že když Joska písknul, ať s ním jde jeho táta do kina, odmítl ho s tím, jestli se nezbláznil,“ líčí pamětník. „Dočetl jsem se ve svědeckých výpovědích, že táta byl při výsleších statečný a vydržel, protože po něm se zatýkání v téhle partě zastavilo,“ doplňuje.
Začátkem roku 1945 převezli Josku Smítku, Vladimíra Procházku, bratry Václava a Karla Chlumovy a Ericha Swarzbacha do Malé pevnosti Terezín. Tam horolezce na konci března 1945 popravili. Jen pamětníkův otec se vrátil. „V Terezíně určitě věděl, že jsou mrtví kluci Chlumovi. Máma jim totiž ušila košile z nějakých cích, které měly speciální vzoreček. Nikdo jiný takový neměl. Když je jednou hnali do práce, viděl tam jejich oblečení srovnané. Tam táta prožil nejhorší noci svého života. Věděl, že jeho kamarádi už nejsou, stejně jako se to dalo předpokládat u Josky,“ říká Vladimír Procházka mladší.
Jak je možné, že jeho otec přežil? „Začalo se povídat, že je zradil, když přežil, a oni ne. Táta pak kvůli tomu na tom byl strašně blbě psychicky,“ přiznává s tím, že otec měl dvě teorie. „Krom prostého štěstí jim možná šel méně na nervy, protože na Josku měli od začátku pifku, když jim dvakrát zdrhnul. Bratři Chlumové měli smůlu, že u nich doma našli pajzry připravené na sabotáž v sychrovském tunelu. Údajně k nim šli na jistotu, někdo jim o nich musel říct. A táta nikde neměl v papírech, že umí německy. Takže měl tlumočníka a díky tomu měl čas si sesumírovat, co jim řekne. Také je možné, že v jeho papírech někdo vymazal označení návrat nežádoucí,“ vypočítává možná vysvětlení pamětník.
„Táta každopádně věděl, že vědomě nikoho nezradil. Říkal, že si byl jistý, že kluky neprásknul. Stejně na něj někteří z lezecké party koukali skrz prsty. Byl z toho nešťastný. Jak jsem znal svého tátu, tak věřím, že kdyby si uvědomil, že je dostal do průseru právě on, nedokázal by s tím žít,“ myslí si Vladimír Procházka.
Po válce Vladimír Procházka senior učil v Turnově ruštinu a češtinu. Odsunuto bylo mnoho jeho lezeckých kamarádů, ale řada německých rodin zůstala. „S některými z nich se táta sčuchnul,“ konstatuje pamětník. V roce 1954, když mu bylo šest let, se Procházkovi přestěhovali z Turnova do Liberce.
„Ochrannou ruku táta držel taky nad rodem Ginzelů,“ zmiňuje Vladimír Chroust známého dobrodruha Gustava z Jizerských hor. „Už před válkou byli výrobci speciálních textilií. Tatínek Gusty měl malou továrnu. Neodsunuli je, protože údajně neměli škraloup z pohledu dekretů, ale taky tady potřebovali lidi, kteří něco uměli. Měli pět dětí, tři syny a dvě dcery. Gusta byl nejstarší a živil celou rodinu – rodiče, sebe a čtyři sourozence postupně na studiích. Pamatuju si, jak vždycky zazvonil a přinesl dva plné koše hub. Takhle si přivydělával. Nedostatkem hub jsme rozhodně netrpěli,“ usmívá se pamětník.
Jeho otec se stal tajemníkem pro sport a tělovýchovu na krajském národním výboru. V roce 1956 vznikl Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) a Vladimír Procházka starší se stal prvním předsedou krajského výboru ČSTV až do roku 1960. V 60. letech řediteloval na škole na Keilově vrchu, pak vedl katedru tělesné výchovy na liberecké pedagogické fakultě a po jejím přesunutí do Ústí nad Labem také tam. V roce 1967 šéfoval Domu pionýrů v Liberci, v době pražského jara to již byl Dům dětí a mládeže, kam přizval i znovuobnovené skauty. V roce 1969 vedl první českou výpravu do Himalájí na Annapurnu IV. Poté opět šéfoval katedře tělesné výchovy v Ústí nad Labem, než přišly prověrky. „Vstup vojsk [v srpnu 1968] odsoudil. Chvíli to vypadalo, že nebude moci ani učit, ale docent tátu podržel, a i když už nebyl v partaji, až do penze tam směl působit alespoň jako odborný asistent,“ vrací se pamětník ke svému otci.
Vladimír Procházka mladší vychodil pod Ještědem základní školu. Na střední škole maturoval v roce 1967 v Turnově z oboru monokrystaly, přestože se chtěl vyučit tiskařem, neboť odmala si liboval v knihách. „Takže mám vystudovaný obor, který jsem pak vůbec nedělal, protože když jsme byli ve druháku, výrobu v Turnově v továrně za nádražím Sověti přemístili do [Sovětského] svazu a pro nás nebylo místo,“ podotýká.
Od podzimu 1967 pracoval v laboratoři v liberecké Textilaně – pouze jeden rok. Další podzim nastoupil na vysokou školu v Pardubicích. Pražské jaro a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zažil v laboratoři, kde měl na starosti rozbory pro potřeby teplárenské kotelny.
„Ráno 21. srpna 1968 jsem vylítl ven a mazal do práce, kde nikdo nepracoval. Celá fabrika byla vzhůru nohama,“ popisuje dění. Údržbáři kotlů tam autogenem vyřezali z plechů obrys republiky, kde u „Užhorodu“ byla šipka směřující k Moskvě. „S tím jsme běhali a cedule instalovali po městě, aby věděli, kam mají jet,“ vzpomíná.
S kamarádem Františkem „Pery“ Šídou se v osudný den ocitl i na náměstí před libereckou radnicí. „Zažili jsme tam špalíry lidí, jak ukazují pěsti a nadávají. Najednou byla v koloně tanků prodleva a jel tam gazík. Přibrzdil, vyskočil z něj divný starší chlap s ostře řezanými rysy, s baretkou na hlavě. Měl plnou náruč květin. Bylo jasné, že půjde o propagandu. Jen co začal na přijíždějící vojáky házet květiny, tak Pery Šída, přestože nikdy nebyl žádným rváčem, se prodral skrze lidi dopředu a tomuhle důstojníkovi dal takovou dělnickou facku, až mu ulítla baretka. I za menší incident byli schopní střílet, ale tenhle si naštěstí jen sebral baretku, kytky, mávnul na další vozidlo a byl pryč,“ popisuje Vladimír Procházka příhodu z náměstí, kde se ten den dopoledne střílelo.
Aktivní však zůstal dál. „Tenkrát hlásili, že StB [Státní bezpečnost] zatýká lidi, chodí po barácích a že je blbé, když tam lidé mají na zvoncích a schránkách napsaná jména. Vzali jsme to za své, lítali po Liberci a vylupovali jmenovky ze zvonků a schránek. Vzali jsme si i štafle a žebřík a sundávali názvy ulic, až jsme dostali od nějakých lidí vynadáno. Jeden chlap nás dokonce chtěl hnát holí. Tenkrát jsem to nechápal,“ připouští. Vladimír Procházka starší se po invazi urychleně vrátil ze zájezdu v Dolomitech. Rodina dokonce uvažovala o emigraci, nakonec však zůstala v okupované zemi.
Pár týdnů po invazi začal Vladimír Procházka mladší studovat vysokou školu v Pardubicích, kde se rychle seznámil s tamní lezeckou komunitou. Ostatně ke skalám měl díky tatínkovi blízko odmala. „Poprvé mě vzal na lano Fifan, když mi bylo sedm let,“ pamatuje si svou první cestu na Lavici nad Kapelníkem.
Stále má před očima vývěsku pardubického horolezeckého oddílu ve vestibulu školy. „Šlo o skříňku zevnitř vylepenou černým papírem, nebyla tam jediná fotka. Barvy už si přesně nepamatuju, ale bylo tam dejme tomu oranžové kolečko a vedle na bílém papíru bylo napsané: ‚Vážení přátelé, připojte se s námi k tvrzení TASSU [Telegrafní agentura Sovětského svazu], že tento čtvereček je modrý,“ popisuje. Jejím autorem byl odborný asistent František Jaroš.
„Specializoval se na fyzikální chemii. Na vysoké škole pracoval na prvním počítači široko daleko – počítač zabíral víc jak dvě místnosti. Po 21. srpnu strávil několik dnů v Praze. Viděl tam mrtvé lidi. Šokovalo ho to, rozhodl se, že bude držet hladovku. Sólo vylezl na Milence,“ zavzpomínal v roce 2023 pro Paměť národa Jaroslav Lada, jak vyčerpaného Františka Jaroše po pěti dnech ze známé skály v adršpašsko-teplické oblasti kamarádi sundávali.
S Jaroslavem Ladou se Vladimír Procházka seznámil na začátku školního roku. Působili spolu v redakční radě studentského časopisu Spiritus, který se později, v roce 1969 – v době počínající normalizace – stal cílem Státní bezpečnosti a autoři kvůli obrázkům parodujícím Gustáva Husáka stanuli před soudem. Tehdy však už byl Vladimír Procházka mimo: „Chtěl jsem emigrovat, takže jsem ze školy na jaře 1969 vycouval,“ vysvětluje. Šel se v Liberci učit vysněnému oboru, tiskařině. S Jaroslavem Ladou se znovu potkali po letech v roce 2023 ve studiu Paměti národa.
Výslechu se však ani Vladimír Procházka mladší nevyhnul. Na první výročí od invaze vojsk Varšavské smlouvy se totiž v noci na 21. srpen 1969 na komíně v areálu Textilany objevil obrovský nápis ‚HUSÁK JE VŮL‘. Sice v tamní laboratoři již rok nepracoval, ale v kontaktu s kolegy zůstal. „V laboratoři pracoval známý liberecký horolezec Miroslav Machovič, přezdívaný jako Punťa. Když jsem se v roce 1969 vrátil ze zájezdu, chtěl jsem si vyvolat filmy a vývojku jsem si načerno namíchal u Punti,“ zmiňuje, jak pár dnů před 21. srpnem 1969 navštívil laboratoř a na vrátnici o něm věděli. Na výročí okupace proběhly pod Ještědem velké nepokoje a střety s esenbáky. Estébáci pak začali vyšetřovat, kdo namaloval na komín protistátní nápis.
„Začátkem září mi někdo telefonoval, ať si dám pozor, že jestli nemám alibi, tak budu mít problém,“ líčí. Alibi neměl. Střety demonstrantů opět sledoval z bytu rodičů ve věžáku nad Rybníčkem. Otec byl tehdy mimo republiku na první československé expedici v Himalájích.
„Koncem září si mě vyzvedli estébáci a tlačili mě, abych se přiznal. Dodnes nevím, komu jsem za to vděčný,“ vypráví.
Absolvoval čtyřhodinový výslech u otevřeného okna. Již bylo chladno, třásl se zimou. „Byla ve mně malá dušička,“ připouští s tím, že přemýšlel i o útěku otevřeným oknem. „Nakonec mi dali podepsat nějaký protokol. V roce 1990 jsem se bál, že se najdu v seznamech, že jsem něco podepsal,“ připouští. Později se dozvěděl, že ve vedlejší místnosti vyslýchali zase Miroslava Machoviče.
Podezření, že má s nápisem cosi společného, nad ním ovšem viselo dál. Znovu mu to připomněl horolezec Milan Náhlovský, syn otcova kamaráda Václava Náhlovského a člen Expedice Peru 1970, když v dubnu 1970 Vladimír Procházka mladší se svým bratrem doprovázel na letiště výpravu mířící na Huascarán. „Jeli jsme autobusem od Kotvy, když mi říkal: ‚Vládíku, dej si na ně pozor! Oni na ten komín ještě nezapomněli. Říkali nám, že když jim povíme, kdo ten nápis napsal, tak dostaneme na expedici dvakrát tolik. Ale nedozvěděli se vůbec nic,‘“ popisuje, co se dozvěděl coby tehdy dvaadvacetiletý student.
V Peru celá výprava zahynula po silném zemětřesení. O jejím osudu se dozvěděl při praxi v Severografii: „Zrovna jsem šel za Karlem Beránkem, což byl o něco starší kluk z naší party, který pracoval v knihtisku,“ vzpomíná. Ten mu říkal, ať nechodí do korektorny, že kluci jsou mrtví. „Pracovala tam manželka Milana Černého Jára Černá, řečená Matenice. A jako sazeč tam byl i švagr Ládi Mejsnara,“ vysvětluje důvod.
Vladimír Procházka starší pak o tragédii psal do Československého sportu. „Pořádal i panychidu, která se konala v červenci 1970 na tzv. Sahaře ve Skaláku,“ připomíná Vladimír Procházka mladší. Poděkování pak jeho tatínkovi napsal i spisovatel Ota Pavel: „To, co jste připravili ve Skaláku, bylo vkusné, milé a krásné. Nebylo to vlastně rozloučení a ani ten krutý pohřeb, bylo to jako podání ruky někomu, kdo na čas odchází, abychom se s ním jednou zase setkali,“ napsal mu. Vyměnili si několik dopisů.
Další tragédie v horách poznamenala přímo i rodinu Procházkových, když v Norsku v roce 1973 zahynul pamětníkův bratr Jan. Ten byl o dva roky mladší, narodil se 28. října 1950. Na přelomu 60. a 70. let patřil k nejvýraznějším mladým lezcům. „Dostal se i do juniorské reprezentace, kde však skončil, protože v roce 1969 naházel v Praze rudé vlajky do Vltavy, když šli s kamarádem z hospody. Chytili je, seděl i na Ruzyni. Naštěstí soud kvalifikoval jeho čin jen jako výtržnictví, a ne jako hanobení spřátelené mocnosti. Jinak by dostal tvrdý trest. V base si tak pobyl asi tři týdny, ale nemohl na vysokou,“ vypráví pamětník. Jan Procházka se pak vyučil zedníkem. „Měl hodně času na skály a lezení,“ říká jeho bratr.
Když Janovi v roce 1973 vypršela podmínka, poprvé mohl vyjet za lezením za hranice. Osudným se mu stalo Norsko, kde za nejasných okolností s dalšími čtyřmi parťáky 14. července v Trollryggenu zahynul. „Údajně šlo o největší tragédii v norských horách. Nikdo neví, co se přesně stalo, nikdo u toho nebyl. Existují jen všelijaké domněnky. Mého otce to naprosto zdrtilo, neboť v bratrovi se viděl.“
Vladimír Procházka už v té době pracoval jako tiskař. Výuční list dostal v roce 1971. Tiskařskou teorii jezdil studovat i do Prahy, kde bydlel ve fotoateliéru Jana Švába. V roce 1972 se oženil s Květou Zástěrovou z rodiny advokáta Zástěry. V roce 1973 se manželům narodil první syn Marek a o dva roky později Dan. Do roku 1976 pracoval v Severografii, poté působil v malé tiskárně patřící pod hlavičku družstva Družba. Tam zůstal až do sametové revoluce. V 80. letech se o něj opět zajímala Státní bezpečnost. Od roku 1981 vydával samizdatový časopis Hory. Byl to občasník a rozjížděl ho v Praze Ivan Boháček a Stanislav Vaněk, kteří později po sametové revoluci redigovali a zachránili časopis Vesmír.
Když v roce 1984 do Švédska emigrovala bývalá snoubenka jeho bratra MUDr. Marika Škvorová a on dostal devizový příslib na zájezd do Jugoslávie, dostal další předvolání k výslechu. „Opět se mě ptali, zda ještě maluju na komíny. Ptali se i na doktorku Škvorovou a tlačili mě do toho, abych řekl, že jsem jí pomáhal. Vypadalo to, že mě nutí ke spolupráci, ale vykroutil jsem se z toho. Jsem naprosto v pohodě a čistý. Jsem rád, že jsem jim nepodlehl,“ konstatuje.
Po sametové revoluci ho překvapilo, kolik jeho blízkých s StB spolupracovalo. „Někdo říkal, že Cibulkovy seznamy jsou podvrhem, jenže takový padělek by nikdo nedokázal vyrobit ani za 20 let, natož za tak krátkou dobu. Tam data narození seděla s přezdívkami. U lidí z horolezecké branže jsem našel přezdívky, kterými byli známí ve skalách, ale nejednou tam byly i přezdívky třeba podle skalní oblasti, kterou měl dotyčný oblíbenou. Zapadalo to do sebe,“ hodnotí pamětník, který se po listopadu zajímal i o složku, kterou na něj vedla Státní bezpečnost, ovšem žádnou nenašel.
Po revoluci vstoupil do Občanského fóra. Ještě nějaký čas pracoval v tiskárně, ale později přešel na volnou nohu. V roce 2006 se opět přestěhoval do Turnova, kde v roce 1948 jeho život začal. V srdci Českého ráje žil i v roce 2024.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Hynek Preisler)