Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Procházková (* 1950)

• narodila se 30. července 1950 v domě na II. náměstí ve starém Mostě

• vyučila se prodavačkou

• stala se svědkyní natáčení amerického filmu Most u Remagenu

• v Mostě prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v únoru 1972 se vdala za Ladislava Procházku

• v polovině 70. let se museli ze starého Mostu vystěhovat

• v roce 1977 začala pracovat v Krušnohorských strojírnách v Komořanech

• v letech 1990–2009 podnikala, ve svém domě si v garáži zřídila večerku

• v roce 2024 žila stále v Mostě

Božena Procházková prožila dětství a mládí na II. náměstí ve starém Mostě. Žádné z míst, která milovala, už neexistuje. Zůstala jen v její paměti. Město zaniklo v sedmdesátých letech minulého století kvůli těžbě uhlí. Vzpomíná na kulturní dům Repre, na kašnu, ze které si jako dítě směla vzít naházené drobné mince, anebo na řeku Bílinu, která měla konzistenci připomínající vazelínu a nesnesitelně páchla.

Rodina pamětnice přišla kvůli demolici starého Mostu postupně o tři zahrady. „Tatínek z toho byl už unavený, vždy vybudoval zahradu, a po čtyřech až pěti letech ji musel opustit,“ vzpomíná. Ve starém Mostě Božena Procházková zažila také invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Vzpomíná, jak se krátce předtím natáčel pod jejich okny válečný film Most u Remagenu.

Ve starém Mostě byl život těžký, ale krásný

Božena Procházková, rozená Uxová, se narodila přímo v domě svých rodičů na II. náměstí ve starém Mostě. Maminka Justýna Uxová, za svobodna Maštalířová, měla v domě až do roku 1949 obchod se zeleninou. Výpěstky prodávala převážně z vlastní velké zahrady, kterou obhospodařovali s otcem Bohumilem Uxou a sourozenci pamětnice. Božena Procházková měla čtyři starší sourozence a dělil je velký věkový rozdíl.  

„Zažívali jsme tam kruté mrazy. Muselo se topit uhlím. V kbelíkách jsme museli uhlí vynášet do prvního patra, kde se v místnostech topilo. Voda byla jen studená a záchod přes chodbu,“ popisuje pamětnice život v centru starého, dnes již neexistujícího historického města. K domu patřil i malý dvorek, kde rodina chovala slepice a králíky. Matka pamětnice ukončila prodej zeleniny v obchodě, když se narodil bratr Bohumil. Poté jen prodávala na trhu, který byl pod okny domu.

Pamětnice jako dospívající hrála v Ochotnickém divadle rodiny Kupových. S rodiči docházela do Spolku Baráčníků. 

Bála jsem se v minoritském kostele i ve sklepě

Božena Procházková vzpomíná na zákoutí starého Mostu, který měl gotické základy. Dětským očím takový prostor evokoval řadu záhad a tajů prostřednictvím zákoutí a hlubokých sklepů. Ten jejich u nich v domě popisuje takto: „Bála jsem se do něj i jako dospělá. Bylo tam podloubí, úzké schody a všude byla tma. Navíc tam protékal potůček.“ 

V minoritském kostele se také bála. „Když jste se tam podíval nahoru, tak to vypadalo, jako když kdosi kládou sráží věžičku a že je tam díra. Samozřejmě to byla malba, ale byla tak realistická, že jsem se jí bála,“ líčí pamětnice. Starý Most byl podle ní plný míst, kde coby dítě vnímala tajemno a prožívala chvíle napětí. Od počátku šedesátých let se tam nesmělo nic opravovat ani renovovat.  

Křtěná jsem nebyla, přesto jsem navštěvovala náboženství

Otec i matka pamětnice byli křtění. Tatínek Bohumil Uxa ale nebyl věřící. Matka Justýna Uxová ano. Božena Procházková vzpomíná na nepovinné hodiny náboženství ve škole: „Líbily se mi příběhy, do notýsku jsme dostávali obrázek, který jsem si vždy vymalovala. K tomu modlitbičku. Ráda jsem recitovala, tak se stalo, že jsem několikrát v neděli večer před oltářem v kostele přednášela báseň nebo modlitbu.“

Pamětnice také vzpomíná na četné křesťanské pohřby, kdy se pohřební průvod vydával přes celé město a procházel i pod jejich okny na II. náměstí, kolem souboru budov bývalého kláštera minoritů.

Řeka Bílina mi připomínala vazelínu a přitom neskutečně páchla

„Řeku Bílinu, nebo také Bělu, jak se jí říkalo, jsme měli za domem. Nebyla jen cítit fenolem, přímo šíleně páchla,“ popisuje pamětnice vodní tok, který po válce znečistil těžký průmysl. „Řeka ani netekla. Měli jsme za domem dvě řeky, jednu Bělu a druhou Bělu. První Běla, to byl fenol, který ani netekl a velmi páchl. Bratr, když do ní jednou spadl při jízdě na kole, se ani nenamočil, protože to byla skutečně vazelína. Otec s matkou mi ale vyprávěli, že v minulosti byla voda v řece tak čistá, že tam tatínek chodil lovit štiky.“

Při vzpomínce na řeku si pamětnice vybavila i pověstné mlhy: „Kolikrát, když jsme šli domů, tak jsme sahali na domy, abychom poznali, který dům je náš.“

Pro mince se dalo skočit do kašny a na čaj do Repre

Božena Procházková s láskou popisuje, jaké byly kde obchody. „Most byl jeden obchod vedle druhého. Měli jsme tam čtyři biografy a u nás na II. náměstí se konaly pravidelně trhy. K sehnání byla zelenina, domácí zvířata i jiné výrobky. Pamatuji se na pána s fezem na hlavě a opičkou na rameni, jak prodával turecký med, a také na staršího muže, který prodával za korunu štěstíčka, která vybíral jeho papoušek,“ popisuje trhy pamětnice.    

Na II. náměstí stála barokní kašna. Lidé do ní během roku házeli drobné mince. Před Vánocemi se přímo z kašny prodávali kapři. Když pak došlo jednou za dva roky na její čištění, mohly místní děti mince vysbírat a ponechat si je. „Když se mince vybraly, šlo se z II. na I. náměstí do automatu Jelen, kde jsme si všichni za dvacet čtyři korun koupili velký nanukový dort. Byl v papírové krabici s velkou eskymáckou hlavou, čokoládový, a my jsme se o něj rozdělili,“ vypráví pamětnice.

Do tanečních chodila Božena Procházková do kulturního domu Repre a líčí: „Kromě divadla a kina tam byl i sál. Konaly se tam honosné plesy. Když jsme tam chodili na čaje o páté každou neděli, hrála tam kapela Klub 49. Za sedmdesát haléřů jsme si koupili limonádu, kávu za korunu sedmdesát a připadali jsme si jako dospělí!“  

O všechno, co rodiče sami vybudovali, postupně přišli

Otec pamětnice Bohumil Uxa vlastnil rozlehlou zahradu pod vrchem Ressl. Vysázel tam desítky ovocných stromů, pěstoval zeleninu i ovoce. „Sklízeli jsme hrušky, jablka, rybíz apod. a vezli jsme to na vozíku dolů na II. náměstí. Někteří lidé si u nás zazvonili a kupovali to přímo z domu. Druhý den to maminka vzala na trh prodávat,“ vzpomíná Božena Procházková. Dokument, kterým tehdejší československá vláda odsouhlasila demolici starého Mostu a výstavbu nového města, spatřil světlo světa na jaře 1963.

O něco později se začala plánovat výstavba nové nemocnice. Jedna z příjezdových cest k ní měla vést přes zahradu rodiny Uxových. „Otec byl strašně smutný a hrozně ho to štvalo. Zahrada už byla ve stadiu, kdy stromy i záhony výborně rodily. Museli jsme zahradu odevzdat, rodiče za ni získali peníze ve výši odhadu, takže velká suma to nebyla,“ konstatuje pamětnice.

Druhou zahradu koupili Uxovi ve čtvrti Souš pod hradem Hněvín. „Byly tam keře rybízu i angreštu, takže jsme zase chodili trhat, o prázdninách mi pomáhaly děti z II. náměstí,“ líčí Božena Procházková. Po čtyřech letech ale musel Bohumil Uxa opět čelit skutečnosti, že musí zahradu odevzdat. Tentokrát musela ustoupit stavbě dopravního koridoru mezi Mostem, Litvínovem a Chomutovem.

„Otec už byl znechucený a nechtěl nic budovat, třetí zahradu proto koupila maminka ve vesničce Čepirohy u Mostu. Otec na ní už ale nic dělat nechtěl a maminka na to neměla sílu. O zahradu se proto začala pamětnice starat se svým manželem. Nakonec o zahradu přišli i potřetí, tentokrát kvůli výstavbě rodinných domů pro zaměstnance Dolu Ležáky.

„Všechno to, co rodiče vybudovali, tak o to přišli,“ hodnotí Božena Procházková. Podle ní zmizela všechna místa spojená s jejím dětstvím a dospíváním. „Místo, kde se oba rodiče narodili, zbourané. Město, kde jsme vyrůstali a chodili do školy, zbourané. Záluží, kde jsem se vyučila, zbourané. Často se mi o Mostě zdá, procházím se ulicemi a říkám si, že tam bylo těžké žití, ale bylo to krásné,“ zamýšlí se pamětnice.  

Herce na náměstí pod okny vystřídala okupační vojska

Most, kde platila od počátku šedesátých let stavební uzávěra a nic se nesmělo opravovat ani renovovat, lákal filmaře. Vzniklo tam několik filmů. Například Boj o Moskvu, Jatka č. 5 nebo Radost až do rána. Jedním z nejslavnějších filmů se stal Most u Remagenu. Na natáčení filmu z období druhé světové války si pamětnice dobře vzpomíná. Sledovala, jak se na obchodech objevovaly německé nápisy, některé domy představující německý Remagen filmaři nabílili, jiné natřeli na žluto.

„Bylo to léto 1968, my jsme na to koukali z okna, protože se natáčelo také u nás na II. náměstí. Z našeho domu, kde byla prodejna tabáku, byl Tabakwarren, naproti restaurace byla Gasthaus. Každý z herců tam měl svou židli se jménem, já jsem to tam obcházela a nechávala si ty herce podepsat. Najednou tam stály tanky,“ popisuje Božena Procházková. Život na náměstí se vždy musel během natáčení zastavit, pak se vracel do normálu.

Jedno ráno ale filmové tanky nahradily tanky skutečné. „K ránu nás maminka budila a volala, abychom vstávali, že asi bude válka,“ vzpomíná pamětnice na začátek okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1968. Božena Procházková už v té době prodávala v oděvech. Ten den se ale zaměstnanci dohodli, že obchod zavřou. „Vedoucí mi dala peníze a řekla mi, abych utíkala do potravin, kde byly už velké fronty, abych nakoupila svíčky, sůl a potraviny, kdyby se něco dělo,“ líčí pamětnice.

Cestou viděla na velké křižovatce silnic vedoucích na Chomutov a Litvínov sovětského regulovčíka. Kolem něj stály cedule s nápisy „Moskva 25 km“, „Berlín 50 km“, které tam umístili nad ránem Mostečané. Voják podle pamětnice stál, čekal na kolonu a byl očividně zmatený. Velmi těžce vnímali situaci rodiče pamětnice.

Rodiče trpěli traumatem z války, z okupace měli strach

Před druhou světovou válkou žili rodiče pamětnice v Českém Jiřetíně nejprve v hornické osadě, později si postavili rodinný dům. V paměti obou se zapsal rok 1938, kdy jako Češi vnímali vzrůstající agresi německých obyvatel obce. „Začali tam chodit němečtí ordneři, házeli jim do oken kameny a nadávali Čechům na ulici. Když pak přišli Němci, tak maminku zatkli a drželi ji v Jiřetíně ve škole,“ vypráví pamětnice. Později ji pustili, rodiče i s dětmi utekli do Rokycan a pak do Plzně, kde prožili válku.

„Když koncem války bombardovali Spojenci Plzeň, nestihla maminka utéct do krytu. Vyprávěla, že první slovo, které se sestra Stanislava naučila, bylo slovo ‚hloubkový‘. Podle varování před hloubkovým náletem, které vysílal rozhlas,“ popisuje vzpomínky své matky pamětnice.

Traumatizující se pro matku pamětnice stala vzpomínka, jak tajně převážela v batohu na kole mák. Pašování potravin a máku obzvlášť bylo během války tvrdě trestáno. „Když matka dorazila domů, chvíli poté před jejich činžovním domem zastavil vůz gestapa a muži vešli dovnitř. Matka si myslela, že si jdou pro ni, a přichystala si židli a provaz, chtěla se ze strachu oběsit. Muži ale šli k sousedovi, kterého si odvedli. Kdyby nezabouchali u souseda, oběsila by se,“ říká pamětnice.

Všichni se smáli, že jsem zastavila přesun kostela

V roce 1970 si přišel do obchodu s oděvy ve starém Mostě koupit oblečení Ladislav Procházka. Šlo o lásku na první pohled. O dva roky později se vzali. Pracoval jako geodet na šachtě. V roce 1973 se pamětnice s manželem a rodiči už museli ze starého Mostu přestěhovat do domku ve čtvrti Souš. Narodil se jim syn Robert a zemřel tatínek Bohumil Uxa. V roce 1975 začalo stěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie z původního místa ve starém Mostě na místo nové.

Stěhování dvanáct tisíc tun těžké stavby bylo v té době světovým unikátem a zapsalo se do Guinnessovy knihy rekordů. Kostel popojížděl na čtyřech kolejích. Barokní památka urazila cestu dlouhou více než osm set čtyřicet metrů rychlostí více než dva centimetry za minutu. Trvalo jí to bezmála měsíc. Stavební firmy, ale i hasiči a tehdejší Veřejná bezpečnost úzkostlivě dbali na bezpečnost při celé akci. Na kolejnice před jedoucí kostel proto nikdo nesměl. Pamětnice, která si vzácnou podívanou nenechala ujít ve vysokém stadiu těhotenství, ale získala výjimku.

Božena Procházková vzpomíná na den, kdy porodila: „Druhého října jsme koukali na jedoucí kostel. Uvědomila jsem si marnost, že všechno končí. Najednou to na mě dolehlo. Ucítila jsem, že mám porodní bolesti. Kolem byla spousta zaměstnanců, kteří to hlídali. Manžel zařídil, aby mě pustili níž, kam lidé nesměli přecházet. Pomohli mi přes panely a koleje, abych mohla do nového Mostu do nemocnice. Po narození dcery se všichni smáli, že jsem zastavila stěhování kostela, kvůli mně ale ve skutečnosti nezastavil.“

Druhý domov našla v nově postaveném Mostě

V roce 1976 se rodina z matčina domu v Souši přestěhovala do řadového rodinného domku, který postavila šachta na okraji nového Mostu. Sametovou revoluci Božena Procházková vnímala, ale neprožívala ji, bránila jí v tom vážná nemoc, kterou prodělávala. Od roku 1990 podnikala v garáži svého domku, kde měla večerku. Od roku 2010 je v důchodu. Nejvíce lituje toho, že už nemůže svým vnoučatům ukázat místa, která milovala, kde trávila své dětství a dospívání.