Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Dagmar Procházková (* 1925)

• narozena 6. června 1925 v Praze

• od dětství vedena k sokolským myšlenkám

• v roce 1942 totálně nasazená do pražské montovny telegrafních zařízení ve Kbelích

• 14. února 1945 zažila nálet na Prahu

• v roce 1946 byla přijata na Univerzitu Karlovu v Praze, kde studovala filozofii a psychologii

• v letech 1948–1949 absolvovala, ale udělat doktorát jí nebylo umožněno

• roku 1949 se provdala za Jaroslava Procházku

• roku 1958 zatčen otec pamětnice, uvězněn na tři roky

• k práci psycholožky se dostala až v roce 1967

Dagmar Procházková, rozená Weitzenbauerová, se narodila 6. června v roce 1925 v Praze a její život je protkán mnoha drsnými zkušenostmi ze dvou totalitních režimů.

Ubohý dítě sokolský

Vyrůstala jako jedináček s rodiči v Praze 6 ve Střešovicích, od útlého dětství formována ušlechtilým, vlasteneckým a přírody milovným sokolským duchem, zděděným po dědečkovi, jenž cvičíval ještě s bratrem Tomášem Garrigue Masarykem. „Babička říkávala z legrace, že jsem ubohý dítě sokolský. Tatínek byl župním vedoucím žactva a maminka zase cvičila mladší dívky. Brávala mě do tělocvičny snad od mého narození.“

K sokolským aktivitám pamětnice se vážou ty nejkrásnější vzpomínky; například na její první všesokolský slet, který zažila v roce 1932 jako sedmiletá. Když vypráví o T. G. Masarykovi, se kterým se tam tváří v tvář setkala, dodnes neskrývá své dojetí.

Školu nám zabrali Němci

Začátek války zastihl Dagmar Procházkovou v jejích třinácti letech a napjatá atmosféra tehdejšího všesokolského sletu v roce 1938, jehož se účastnila, byla předznamenáním věcí příštích. Na jaře následujícího roku už se zatajeným dechem sledovala na Letné průjezd šedivého mračna německých motorek se sajdkárami a brzy nato tito vetřelci zabrali budovu státního gymnázia ve Sládkově ulici, kde studovala.

„Naštěstí nás přijala reálka na Strossmayerově náměstí. A tam jsme se učili odpoledne. Začínali jsme v půl druhé a končili v půl sedmé. Takto jsem tedy chodila do školy ještě dva roky poté, co nás obsadili Němci.“

Táta nás nechtěl děsit svým odbojářstvím

Domů se pamětnice vracívala oklikou, aby se nejdříve přesvědčila, zda u domu nestojí podezřelá auta. Nad sokolskou rodinou Weitzenbauerových se totiž vznášel permanentní stín obav; vždyť tatínek byl stále jedním z mála výše postavených sokolů v okolí, který nebyl zatčen. Dagmar Procházková ani její maminka tehdy ale netušily, jak opodstatněné jejich obavy byly. „Všimla jsem si, že tatínek občas dělal zvláštní věci. Například jednou se vrátil pozdě, celý špinavý a potrhaný. Říkal, že musel přelézt hřbitovní zeď, protože ho někdo honil. Nebo někam odcházel a bral s sebou potravinové lístky, ale vždycky to nějak zdůvodnil a my po tom nepátraly.“

Až po válce se pamětnice dozvěděla, že tatínek byl členem odbojové skupiny Jindra. Členství nejen v této skupině stálo při následné heydrichiádě život na tři sta lidí z řad odbojářů a jejich rodinných příslušníků za to, že podporovali české parašutisty vyslané z Anglie a připravovali podmínky pro zdárné provedení atentátu na Heydricha. „Pochopitelně nám o tom tehdy tatínek neřekl, v domnění, že nás naše nevědomost ochrání a také že sníží riziko prozrazení. Ani po válce o tom ale nemluvil. Jen řekl, že rozdával potravinové lístky těm, kteří to potřebovali.“

Válka potrápila pamětnici ještě jiným způsobem. Jednou ji připravila o zdraví a podruhé málem o život. Bylo jí necelých sedmnáct let, když musela z nařízení protektorátní moci odejít ze školy a přijmout úděl nuceně nasazené dělnice.

Nucené práce byly peklo, nemocnice ráj

Ročníky 1922–1924 už byly totálně nasazovány do Německa, pamětnice, narozená až v roce 1925, patřila mezi ty šťastnější, kteří mohli pracovat ve své domovině. Ona konkrétně v Praze, ve kbelské montovně telegrafních zařízení, Ostmarkwerke. „Tam jsem cínovala, šábrovala ve velikánský montovně, kde se dělaly polní telefony,“ vysvětluje.

Práce v továrně by sama o sobě mohla být jen nepříjemnou epizodou v životě jedné mladé intelektuálky. To by ovšem podmínky nesměly být tak tristní. Aby stihla být v práci v šest hodin ráno, musela ji maminka budit v půl čtvrté. Ani tak ale nebylo jisté, že se dostane do práce včas. Několik přestupů a přeplněná hromadná doprava, do které se někdy ani nedostala, byly jen začátkem jejího trápení. Přijít pozdě nepřipadalo v úvahu, nuceně nasazeným dělníkům neustále šlapala na paty hrozba kárného postihu, který mohl znamenat i koncentrační tábor. Nařízení, že mladiství nesmějí pracovat déle než osm hodin, neplatilo. Dagmar Procházková musela dřít ve dvanáctihodinových směnách. „Pracovala jsem i celé noci, od šesti do šesti. Jídlo, které mi dávala maminka s sebou, jsem ani jíst nemohla, měla jsem žaludek naruby. Byly tam strašný pachy z laků. Ten agresivní puch se ani nedá popsat, ale šel rovnou do žaludku. To mi dělalo víc potíží než to, že jsem tvrdě pracovala. Ani to by ale pořád nebylo tak hrozný. Nejhorší byla psychika. Protože najednou se ze školních lavic dostat do tak tvrdýho života... Vadilo mi to vstávání, to osazenstvo, co tam bylo, a pak takový... zneuctění, řekla bych. Proč jsem to vůbec měla dělat? Nervově jsem to odnesla a nejvíc utrpěl můj žaludek.“

Lékař nechtěl nechat nuceně nasazenou studentku doma, protože se bál postihu. Ale situace byla stále vážnější. Jedné noci ji dozorci našli ležet u záchodů. Bylo jí tak zle, že už nedokázala nic předstírat. Pak vzaly věci rychlý spád. Se zánětem žlučníku, zhoršenou funkcí žaludku a slepým střevem si konečně mohla odpočinout v motolské nemocnici.„Připadala jsem si tam jako v ráji, protože pro mě byla nemocnice vysvobozením. Navíc byl květen, za okny kvetly akáty a z nedaleké kaple ke mně doléhaly liturgické zpěvy věřících. Byla to naprostá idyla,“ vzpomíná Dagmar Procházková.

Že je ale stále válka, jí připomněl dopis z kbelské montovny, aby okamžitě nastoupila do práce, jinak bude trestně stíhána.

Z montovny do kanceláře

Jejímu tatínkovi se však podařilo sehnat lékařské zprávy a doporučení, aby svou dceru uchránil před dalším utrpením a nemusela se už do montovny vrátit. Byla přeložena do velkoobchodu na Karlově náměstí č. 3, kde se zaučila jako účetní. „Představte si, podvojné účetnictví! To byly skoky!“ 

Celé přízemí rohové stavby naproti Faustovu domu patřilo koloniálu, nahoře v prvním patře byl velkoobchod a v pátém patře účtárna, kde pamětnice pracovala. Dnes se tam prodávají značkové židle, ale z fasády ještě prosakuje starý nápis: EMIL BOHÁČEK. „To všechno patřilo jemu. Byl to hokynář se vším všudy. Bilance nám dělal tatínek slavného houslisty Josefa Suka.“

Nálety přežila díky králíkovi na smetaně

Bylo 14. února 1945, když americká osmá letecká armáda se základnami ve Velké Británii chystala nálet na Drážďany. Dodnes není zcela prokázáno, zda šlo o tragický omyl při navigaci a záměnu Drážďan za Prahu, nedbalost, nebo snad dokonce záměr. V každém případě stál nálet život na 700 lidí a dalších 1184 osob bylo těžce zraněno.

Devatenáctiletá Dagmar Procházková jen shodou šťastných okolností zůstala mezi živými.

„Pracovní dobu jsme měli od osmi do dvanácti a od dvanácti do dvou bylo volno. Bydleli jsme stále ve Střešovicích, a protože maminka byla doma a vařila, jezdívala jsem tramvají dvacítkou na ty dvě hodiny na obědy domů. Stíhala jsem se akorát najíst a hned zase zpátky do práce. Tak to bylo každý den. Jednou se ale mamince podařilo sehnat králíka. To bylo tenkrát něco! Udělala ho na smetaně. Říkala: ‚Nepojedeš domů, dám ti ho do kastrůlku a v práci na kamnech si ho ohřeješ...‘ Ohřívala jsem si tedy toho králíka, a najednou slyším strašnej šrumec. Tma jako v pytli a něco padalo. Sutiny a prach. A děsný rány. Bylo to strašný. Najednou jsem se ocitla pod stolem a pak ve skříni. Ale jak jsem se kam dostala, to nevím. Byl to pud sebezáchovy...“

Až když ji z pátého patra vyvedl kamarád do dvora s pavlačemi, teprve uviděla, co se stalo.

„Tam byla spoušť! Lidi plakali, okna na pavlače byly rozbitý, lidi pořezaný... Nejhorší byl ale ten pohled, když jsem vyšla na ulici. Půl ulice mrtvých lidí. Podskalská, Faustův dům byl rozbitý úplně. Proti nám byla nemocnice. Bylo to, jako když vezmete nůž a tu nemocnici rozkrojíte. Půl postele trčelo ven, půl postele bylo pryč. No hrůza. Všude tekla voda z kanalizací. V Emauzích byl biograf. Takže sedačky z toho kina visely na stromech.

A ta tramvaj dvacítka, kterou jsem ten den náhodou nejela, byla úplně zdemolovaná. Zemřela v ní moje kamarádka ze Sokola... to byl tedy Pánbůh se mnou. Nebýt toho králíka, tak jsem tam zůstala taky.“

Doktorát už si udělat nesměla

Dagmar Procházková měla celou válku před očima jediný cíl: dostudovat. Do gymnázia se vrátila již jako devatenáctiletá hned na jaře 1945 a už v září skládala maturitu. „Všechny předměty jsme dohnat nemohli, například zeměpis, dějepis... ale stát nám odmaturovat umožnil. Nejdůležitější byla tenkrát matematika a latina,“ vzpomíná.

Následně byla přijata na Univerzitu Karlovu v Praze. Chtěla studovat psychologii a to tehdy bylo možné jen ve spojení s filozofií. Dostudovat stihla s odřenýma ušima, protože rok 1948 opět rozdělil lidi na dva znepřátelené tábory a studenti i profesoři s nekomunistickým smýšlením se stávali nepohodlnými.

Dagmar Procházková vzpomíná, jak se v roce 1948 v univerzitní aule konalo názorové klání mezi profesory i studenty. „Bylo narváno, že se sedělo až na oknech. Profesoři odlišných názorů bojovali tvrdě; div si nešli po krku. Takto se velmi rychle zjistilo, kdo je na čí straně, a mělo to své dohry při prověrkách v roce 1949. Kdo ale prověřoval? Ti kluci straníci, kteří s námi byli v té aule a se kterými jsme se hádali. Koho chtěli, toho odrovnali. Mě taky. Sokolem a vším možným. Vyčítali mi: ‚Ty ses taky projevovala a prostě nemáš to cítění.‘ Tušila jsem, co bude následovat, a tak jsem rychle ukončovala všechny předměty a dělala zkoušky, abych měla školu hotovou.“

Doktorát už si přesto udělat nesměla, ale absolutorium už jí vzít nemohli. Titul jí přiznali až později, když se politická situace změnila.

Zakázaná psychologie

Stejně jako sociologie, dostala i psychologie cejch buržoazní pavědy. I když ji bylo možné v padesátých letech studovat dokonce i jednooborově, šlo v ní spíše o tzv. učení o vyšší nervové činnosti. Velká díla z oboru psychologie museli studenti studovat bokem. Pro psychology nebyla pracovní místa. Dagmar Procházková tedy do roku 1953 vystřídala několik pozic; například jako učitelka či sociální pracovnice a nakonec se rozhodla zůstat v domácnosti. Ještě netušila, jak dobře udělala. Sokolskou rodinu čekala nejtvrdší životní zkouška a dobrou práci by si zřejmě stejně neudržela.

Tatínek, „podvraceč“ lidově-demokratické republiky

Nejtvrdší politické represe první poloviny padesátých let měl již národ za sebou; na popravišti našlo smrt na 240 nepohodlných. Přesto ještě v roce 1958 měla rodina Weitzenbauerových strach, že Václav Weitzenbauer dostane provaz.

„V padesátém osmém roce byl tatínek zaměstnaný v tiskárně jako mechanik, můj manžel na ministerstvu a synovi byly čtyři roky, bydleli jsme spolu s mými rodiči v Praze-Liboci. Z ničeho nic zazvonil zvonek a před domem stála dvě černá auta. Hlavou už mi proběhlo nejhorší, ale to jsem ještě nevěděla, jestli jde o tatínka, nebo o manžela, který býval členem Skauta...“ popisuje Dagmar Procházková první okamžiky, z dnešního pohledu značně absurdní, které ovšem převrátily rodině život naruby.

Domovní prohlídka StB za přítomnosti sousedky trvala od dvou hodin do osmi. „Hrabali se úplně ve všem a můj čtyřletý synek, který vůbec nechápal, o co jde, pořád žadonil, abych mu četla Broučky. Neumíte si představit, jak mi bylo... Estébáci prohledávali všechno, knihovnu, list po listu, ale nic zajímavého nenašli, jen turistické pohlednice a dopisy nebo několik sokolských písniček napsaných na mém psacím stroji, který mi hned zabavili.“

V té chvíli byl již Václav Weitzenbauer zatčen, spolu s dalšími jedenácti bývalými členy tehdy již neexistujícího Sokola. (ÚV KSČ ho zrušil v roce 1956.)

„Mysleli si zpočátku, že to bude velká ryba, že objeví nějakou protistátní činnost, a i když nic špatného nedělali, báli jsme se, že jim přišijí velezradu, a za to byl trest smrti.“

Dagmar Procházková týden nevěděla, kde tatínek je, a až na ministerstvu vnitra zjistila, že sedí ve vazbě v Ruzyni. Tam každého z bratrů sokolů vyšetřovali půl roku, hlavně v noci. „Když jsme tatínka s maminkou směly konečně po několika měsících navštívit, byl to vyhublý, ztrápený člověk. To byla hrozná situace,“ popisuje pamětnice. V té době mu bylo osmapadesát let.

Vidět tatínka v řetězech byl nejhorší zážitek mého života

„Jednou jsem šla náhodou po městě, a když jsem procházela kolem vinohradského soudu, zrovna tam přijelo auto s vězni, kteří vystupovali ven... A mezi nimi jsem poznala tatínka! No to byla rána! Vidět vlastního otce takhle, to bylo příšerný... Nemohl mě vidět, protože musel jít se skloněnou hlavou. Říkala jsem si, kdybys aspoň pohnul očima, stojím tady vedle tebe…“

Neviděl ji a volat na něj Dagmar Procházková nechtěla, aby mu nezpůsobila problémy. Později se dozvěděla, že ho tam přivezli na výslech z Ruzyně.

15. ledna 1959 mu byl přečten rozsudek s trestem tři roky odnětí svobody nepodmíněně. Rodině se ulevilo, že to nedopadlo hůř. „Nikdo jsme ale stejně nechápali, za co. Rozsudek byl takový demagogický blábol,“ říká pamětnice. V rozsudku se například dočteme, že v roce 1954 do skupiny svých přátel měl pan Weitzenbauer přinést několik letáků Svobodné Evropy. Také prý rozmnožoval dopis spisovatele Karla Čapka z roku 1938 namířený proti kolaborantům a měl tak provokativně poukazovat na politickou paralelu. Prozápadní texty měl údajně přinášet i v letech 1956 a 1957.

„Těch dvanáct přátel sokolů rozstrkali po věznicích po celých Čechách, tatínek šel do Valdic a dělal tam na soustruhu korálky. Někteří to měli horší,“ doplňuje Dagmar Procházková.

Maminka to odnesla nejvíc

Odsouzení pana Weitzenbauera za podvratnou činnost mělo dramatický dopad na celou rodinu. Maminka pamětnice, která byla celý život v domácnosti a zůstala náhle prakticky bez prostředků, dostala mrtvičný záchvat. Naštěstí to trvale odnesla jen ruka zhoršenou pohyblivostí.

O devatenáct let mladší bratr pamětnice nesměl studovat a byl rád, že se mohl vyučit alespoň soustružníkem. Dagmar Procházková se ani nepokoušela vrátit se do práce, i když každá koruna navíc by teď byla dobrá. „Bylo mi jasné, že stejně jako mamince by mi nenabídli nic lepšího než místo hajzlbáby, a já jsem se raději chtěla věnovat synovi a vychovat si ho,“ vysvětluje.

Manžel pamětnice se ale v nejtěžší chvíli zachoval bezvadně. Jeho zkušenosti technického úředníka byly žádané, a tak i bez členství v KSČ a navzdory politicky pronásledovanému tchánovi o práci nepřišel. „Manžel mi řekl: ‚Musíš teď počítat, že nás je v rodině o dva víc.‘ Naše rodina s malým synkem, moje maminka i bratr jsme tedy žili z manželova platu. Bylo to těžké, ale šlo to.“

Tatínek se dočkal rehabilitace, kterou za normalizace zrušili

Trápení ale definitivně neskončilo ani návratem tatínka na amnestii v roce 1960. Muž, který celý svůj život zasvětil dětem v Sokole, měl nyní veškerý zákaz styku s mládeží. I když se pak ještě vrátil do pracovního procesu, musel splácet náklady na vězení, a i když si celý život připlácel na důchod, nakonec dostal jen minimální penzi.

Rehabilitace se pan Weitzenbauer dočkal na konci šedesátých let a stát jej odškodnil dvaceti tisíci korunami. S nástupem normalizace v roce 1971 bylo ale rozhodnutí soudu o nevině opět zrušeno a Dagmar Procházková si vzpomíná, že musel peníze státu vrátit. Zemřel v roce 1975 a jeho žena nedlouho po něm.

Pamětnice v roce 1967 začala po osmnácti letech pracovat ve svém vysněném oboru psycholožky, ve kterém zůstala až do důchodu.

„Prožili jsme scénu veselou, truchlivou i kašparovskou. Museli jsme být přizpůsobiví. Abychom vůbec došli a neztratili přitom čest. To bylo to důležitý. A co se týká režimu? Ten jsem neměla ráda od začátku, nejen protože mi zavřeli tátu. Ale pravou nenávist nakonec neznám. Toho oni ani nejsou hodni. Ten negativní cit je pro ně škoda. Ale dali nám zabrat,“ uzavírá svůj příběh dnes již se smířlivým úsměvem devadesátiletá Dagmar Procházková.