Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Hana Procházková (* 1928)

• narozena 21. června 1928 v Praze

• 1950 – vdaná za Vratislava Procházku, syna majitelky usedlosti Bulovka

• 1950 – usedlost Bulovka zabavena Státním statkem

• 1976 – usedlost pod ČSTV

• 2014 – získávají usedlost zpět

• lékařka

Byli jsme doktorská rodina

Hana Procházková se narodila 21. června 1928 v Praze. „My jsme byli doktorská rodina. Moje maminka byla praktická lékařka a v příbuzenstvu všude široko daleko samí doktoři.“ Maminka se ke studiu medicíny rozhodla až poté, co děti odrostly, tedy deset let po maturitě. Medicínu vystudovala v roce 1939 a založila si ordinaci na Malvazinkách, kde dělala praktickou lékařku až do svých pětaosmdesáti let. „Tak si ji považovali, že pro ni vždy (ve stáří, pozn. ed.) přijeli autem a zase ji odvezli domů.“

Otec byl chemik a úzce spolupracoval s profesorem Heyrovským. Kromě chemického výzkumu se až do druhé světové války živil také vyučováním na gymnáziu v Truhlářské ulici. Ač otec nebyl lékař, za války založil nový obor nazvaný pracovní lékařství.[1]

Jelikož byl bratr pamětnice často nemocný, rodiče se rozhodli děti posílat k babičce na venkov. „Vesnice se jmenovala Sudějov[2] a byla to vesnice o čtyřiceti číslech, ale přesto tam byla škola. Dvoutřídka, kam chodily děti z okolních tří vesnic.“ Do této dvoutřídky chodila Hana Procházková s bratrem vždy od března do října a na zimu se vraceli do školy do Prahy. Vzpomíná na vysokou úroveň vesnické školy, kterou vedl vlastenecky naladěný pan ředitel. „Tolik jsem se tam naučila, že jsem mohla ze čtvrtý třídy rovnou do primy.“

Po čtvrté třídě obecné školy složila zkoušky do Reformního reálného gymnázia v Drtinově ulici. „Pak jsem chodila do dívčího gymnázia. Tam už bylo hodně těch uprchlíků ze Sudet, když je vyhnali Němci.“ Rodičům vadilo, že se na tomto gymnáziu učila latina až od kvarty, a tak dceru po dvou letech přihlásili na sousední Vančurovo gymnázium. „To už bylo za války, to jsme měli furt němčinu. Víc němčiny než češtiny.“

Na konci války se kvůli náletům nechodilo do školy. Hana Procházková a její spolužáci si jen jednou za dva týdny vyzvedli úkoly, které za čtrnáct dní zase odevzdali. „Kluci byli u Luftschutzu. To byla taková polovojenská organizace. Měli uniformy takový hadrový a ve školách měli palandy a tam spali. Když byl nálet, tak uklízeli trosky.“

Nejničivější nálet potkal Prahu 14. února 1945, kdy město omylem bombardovala spojenecká letadla. Zrovna na Malvazinky, nedaleko místa, kde rodina bydlela, dopadlo několik bomb. V době náletu byla pamětnice ve škole v Křemencově ulici, nedaleko Karlova náměstí. Žáci byli už tak zvyklí na nálety, že je prolétávající letadla vůbec nezarazila. Ani nevěděli, že prolétla jen pár metrů nad Křemencovou ulicí, než bombami naprosto zničila Emauzský klášter.

Byli jsme lidi druhé kategorie

V roce 1946 Hana Procházková odmaturovala a po vzoru své maminky nastoupila ke studiu medicíny. Seznámila se s Vratislavem Procházkou, jehož rodina vlastnila statek Bulovka na Malvazinkách. Vzali se a pamětnice se na statek přestěhovala. Manžel v roce 1950 dostudoval architekturu a dostal na léto práci v západních Čechách, kde se opravovaly válkou zničené lázeňské domy. Hana Procházková jela s ním a zařídila si praxi v místní nemocnici. Hned po prázdninách nastoupil manžel vojenskou službu do Nýrska.

Ačkoliv je kolektivizace spojena především s československým venkovem, nevyhnula se ani statkům v Praze. Statku Bulovka byly nastaveny nesmyslně vysoké dodávky, a protože je tchyně pamětnice Anastázie Procházková nezvládala odvádět, odevzdala ho Státnímu statku Praha. „My jsme měli jedině tu výhodu, že to babička dala dobrovolně, tak jsme tady mohli zůstat bydlet. Měli jsme byt nahoře. Jenže v přízemí bydleli krmiči. Tady bylo dvacet krav a několik párů koní. Zahradu nám taky sebrali, jen tři řady stromů nám nechali. To bylo období velice nepříjemný.“

Procházkovi s malými dětmi bydleli v horní části domu a museli každý den chodit okolo nových nájemců. Rodina krmičů, která dostala statek ke správě, se snažila původním majitelům pobyt v domě co nejvíce znepříjemnit. „Já jsem si tady třeba dala dvě pelargonie. A oni mi je do rána vyrvali a pohodili. Nebo vymontovali pojistky ve stodole a nám nešla elektrika. Dětem postavili domek, který končil těsně pod našimi okny, a děti nám tam lezly a mlátily nám do oken. Když jsme šli ven, tak všichni seděli na dvoře a dělali na nás poznámky. To bylo velice nepříjemný.“

Život na statku, který tradičně patřil jejich rodině, se pro Procházkovy stával nesnesitelný. Na šikanu ze strany nových sousedů si mohli stěžovat u místní přestupkové komise. Bohužel, ředitel této komise měl prase u nich na statku a krmič mu ho načerno vykrmoval. Procházkovi u něj tedy neměli žádnou naději na řešení situace. „My jsme byli lidi druhé kategorie. To nebyl vůbec příjemný pocit.“

Tchyně Anastázie Procházková byla již v té době vdovou. Jako živnostnice si před rokem 1948 spořila na penzi, ale naspořené peníze jí komunistické úřady vzaly. Musela tedy až do pozdního věku chodit do práce. Chodila každý den dojit vlastní krávy, které jí vzal Státní statek.

Státní statky hospodařily na Bulovce do roku 1976. „Pak už to těm vedoucím začalo padat na hlavu, tak to opustili a hledali pro to jiný využití. Sem k nám dali jezdecký koně. To spadalo pod ČSTV.“[3] Na Bulovce začal působit jezdecký klub z Holešovic a na statek přicházely děti učit se jízdu na koni. Od té doby byla pro Procházkovy situace v jejich domě mnohem snesitelnější.

Doktor je potřeba za každého režimu

Ještě během studia medicíny se Haně Procházkové narodila dcera. Manžel byl v tu dobu na vojně. Když pamětnice medicínu absolvovala, byla jí přidělena umístěnka do Františkových Lázní. Bránila se, že s roční holčičkou a manželem na vojně nemůže nastoupit do práce na druhý konec republiky. Důvody však nikoho nezajímaly. Hana Procházková proto neměla jinou možnost a do přiděleného zaměstnání nenastoupila. Půl roku nemohla dostat jinou práci a následně jako pomstu za neuposlechnutí získala zaměstnání na oddělení infekční žloutenky. „Když jsem nastoupila, tak mě pan ředitel přivítal a oznámil mi, abych si uvědomila, že nemám pracovní dobu a budu pracovat, kdy to bude potřeba. Já jsem na to samozřejmě kývla, co jsem měla dělat...“

Po nějaké době opět otěhotněla a narodil se jí syn. Po mateřské, která tehdy trvala jen pár měsíců, šla pracovat jako praktický lékař do pražských Jinonic. Ředitel jí po nástupu vysvětlil, že to není práce pro ženu, a pokoušel se jí najít místo jinde. Po půl roce jí navrhl, aby pracovala jako závodní lékařka v továrně Waltrovka, ale Hana Procházková odmítla a zůstala v Jinonicích následujících čtyřicet let. „Lidi museli tehdy chodit k těm doktorům, kam spadali bydlištěm. Já jsem takhle znala tři generace z těch rodin.“

Medicína se dala během režimu jen těžko ideologicky zatížit. Jelikož pamětnice nebyla v komunistické straně, nemohla zastávat vedoucí pozice, ale svou práci mohla vykonávat po celou dobu. „Doktor se uživí za každýho režimu, protože ho všichni potřebují.“

Kromě práce chodila Hana Procházková od mládí do kanoistického oddílu a s přáteli se vídá dodneška. Na životě v Československu jim velmi chyběla možnost cestovat, a tak se snažili využít jakékoliv možnosti někam odjet. „Povolili nám třeba jet do Polska, ale jen do Zakopaného. Tak jsme dojeli do Zakopaného a chtěli jsme do Krakova, ale ten už byl za tou čárou. Tak jsme tam nechali auta a koupili jsme lístky na místní autobus. Děti měly zakázáno mluvit, aby se nepoznalo, že nemluví polsky, a jeli jsme si prohlédnout Krakov.“

Na konci šedesátých let se cestování do ciziny stávalo stále dostupnější, a tak se Procházkovi v roce 1967 mohli svým wartburgem vypravit na výlet do Itálie. O rok později pak novým trabantem do Francie. „Museli jsme si tím autem všechno vézt, protože jsme nedostali žádné peníze. Vezli jsme brambory, cibuli, všechno.“ Z Francie se vrátili domů 20. srpna 1968. Okupace Československa, která nastala v noci po jejich návratu, jim cestování v následujících dvaceti letech opět znemožnila.

Nakonec jsme si koupili zpět to, co nám ukradli

S rokem 1989 a s koncem komunistického režimu v Československu přišla pro Procházkovy naděje na navrácení jejich statku. „Oni nám to vrátili, ale ne celý. To, co využívali ty koňaři, nám nedali, že je to tělovýchovná jednota a to že se nevrací. To všechno jim nechali. Oni utvořili občanské sdružení. To je hrozný podvod. Oni všechno můžou, nic nemusí a nic se o nich nedozvíte.“ Občanské sdružení získalo část statku Bulovka zdarma od ČSTV s podmínkou, že to během deseti let nesmí prodat ani pronajmout, a s povinností provozovat zde tělovýchovu pro děti. Ve skutečnosti na Bulovku žádné děti nedocházely, sdružení pozemky pronajímalo a získávalo dotace.

„Když uplynulo deset let, tak můj syn, protože to mému muži slíbil, že se to pokusí dostat zpátky, tak to chtěl od nich koupit. Tři roky s nima vyjednával. Oni chtěli pětkrát víc, než byl odhad. Jedině tím, že jsme je zažalovali, že nám neplatili nájem... Z toho měli takovou hrůzu, tak jedině, když syn stáhl žalobu, tak nám to prodali. Takže my jsme si nakonec koupili to, co nám v roce 1950 ukradli. Teď to dáváme do pořádku. Od toho roku 1950 do toho nikdo nedal nic.“

V současnosti Procházkovi stále opravují svou usedlost. Syn pamětnice s rodinou bydlí přímo na Bulovce a dcera žije nedaleko. „Takže je mám všechny okolo. Už mám pět pravnoučat. Všechno jde nějak moc rychle.“ Dcera dodržela rodinnou tradici a stala se také lékařkou. Ani jednoho ze čtyř vnuků pamětnice to však už k medicíně netáhne. Její syn je fyzikem v kosmickém výzkumu a vyučuje na ČVUT.

Rozhovor byl nahrán v rámci projektu Příběhy našich sousedů

[1] Pracovní lékařství je interdisciplinární obor, který se zabývá vlivem práce, pracovního prostředí a podmínek na zdraví pracovníků.

[2] Sudějov se nachází přibližně mezi Kutnou Horou a Kolínem.

[3] Československý svaz tělovýchovy.