Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Milan Prokeš (* 1931)

• narozen 11. května 1931 v Zábřehu

• rodina se po okupaci v roce 1938 přestěhovala do Brodku u Přerova

• strýc Květoslav Prokeš za války bojoval v československé a francouzské armádě

• strýc Květoslav Prokeš organizoval odbojovou skupinu, která se chtěla pokusit svrhnout komunistický režim

• strýc Květoslav Prokeš 5. listopadu 1949 popraven na Pankráci v Praze

• otec Antonín Prokeš odsouzen na deset let

• bratr Vladimír Prokeš odsouzen na jeden rok

• Milan Prokeš v roce 1951 vyloučen z vysoké školy

• v letech 1952–1954 v PTP

• v roce 1959 vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• dlouhá léta působil ve Svazu PTP

• v roce 2016 vyznamenání Záslužným křížem ministra obrany České republiky III. stupně

• v roce 2018 žil v Brodku u Přerova

Milan Prokeš musel v mládí zvládnout několik těžkých ran. V šestnácti letech mu zemřela maminka, o tři roky později jeho tátu komunistická justice odsoudila k deseti letům vězení, bratra k ročnímu vězení a strýce Květoslava Prokeše za organizování státního převratu popravili. Milana pak vyloučili z vysoké školy a následující dva roky strávil v pomocných technických praporech (PTP).

Utekli z pohraničí

Milan Prokeš se narodil 11. května 1931 jako mladší ze dvou synů rodičům Antonínovi a Otýlii Prokešovým v Zábřehu. Otec ve městě pracoval jako zubní lékař a matka se starala o domácnost.

Zábřeh byl jedním z mála měst v pohraničí, kde se většina obyvatel hlásila k Čechům. V roce 1930 šlo o dvě třetiny obyvatel. Do života ve městě se zapojila i rodina Prokešova. Malý Milan chodil do místního junáckého oddílu a vzpomíná si, že ho na srazu skautů na ramenou nesl samotný zakladatel této organizace Antonín Benjamin Svojsík.

Nálady německy hovořících obyvatel se ve druhé polovině 30. let začaly radikalizovat a většina Němců v pohraničí usilovala o připojení k nacistickému Německu. V čele těchto snah stála Sudetoněmecká strana SdP (Sudetendeutsche Partei) Konrada Henleina. Její příznivci ve městě pořádali pochody, při nichž docházelo ke střetům mezi Čechy a Němci. „Vzpomínám si, že jsem od těch kluků v bílých punčochách dostal taky nějakou facku,“ vypráví Milan Prokeš.

Po takzvané mnichovské dohodě Zábřeh spadl do oblasti, kterou zabralo nacistické Německo a v níž vznikla říšská župa Sudety (německy Reichsgau Sudetenland). Manželé Prokešovi v ní žít nechtěli a odstěhovali se do Brodku u Přerova, kde otec nechal postavit dům, v němž si zřídil zubní ordinaci.

Statečný strýc

Milan v Brodku nastoupil do obecné školy a později se přihlásil na gymnázium v Přerově. „Chodil tam jako dozor Němec s hákovým křížem na klopě a ten řekl, že jsem nordický tip a že mě mají přijmout,“ vzpomíná pamětník, tehdy modrooký blonďák.

Rodina v Brodku neměla za války výraznější potíže a nacistický aparát je ponechal v klidu, ačkoliv otcův nevlastní bratr Květoslav Prokeš utekl za hranice. Jako důstojník československé armády se za okupace zapojil do odboje a v listopadu 1939 ze země uprchl. Následně proti nacistickému režimu bojoval v československých a francouzských jednotkách.

Z válečného období Milan Prokeš vzpomíná nejvíce na osvobození. S bratrem a rodiči se tehdy několik hodin ukrývali ve sklepě, zatímco nad jejich hlavami probíhaly tuhé boje mezi německými a rumunskými jednotkami a přímo u domu stál německý tank. Matka už tehdy několik měsíců odolávala zrádné rakovině, které nakonec rok po konci války podlehla. Milan Prokeš vzpomíná, že smrt maminky ho těžce zasáhla a dlouho se s ní nemohl vyrovnat.

V roce 1948 se otec znovu oženil. Za ženu si vzal Marii Škopovou, kterou za války kvůli napojení na odboj nacisté čtyři a půl roku věznili v koncentračním táboře Ravensbrück. V době jejich svatby už státní aparát od února 1948 ovládala komunistická strana. Demokraticky smýšlejícího strýce Květoslava Prokeše tehdy zprostili služby v armádě a poslali do výslužby. S novou totalitou se nicméně nemínil smířit a začal organizovat odbojovou skupinu, která se chtěla pokusit o státní převrat a pomocí vojenského puče obnovit demokratické poměry v zemi. Akci organizovali hlavně mjr. Květoslav Prokeš, JUDr. Jaroslav Borkovec a bývalý kriminální rada Rudolf Hrbek, ale zapojilo se rovněž mnoho dalších lidí. Puč měl proběhnout 17. května 1949 a jediným překvapivým úderem měly být obsazeny centrální úřady, ÚV KSČ, generální štáb, policejní centrála, rozhlas, letiště a také pankrácká věznice, odkud chtěli osvobodit politické vězně. Jenže den před plánovanou akcí Květoslava Prokeše i ostatní aktéry zatkla Státní bezpečnost (StB).

Období temna

Nejspíš stejný den si StB přišla také pro otce, který se prý do odbojové skupiny nijak aktivně nezapojil. „Přijel jsem ze školy a šel domů a tam byl plný barák estébáků. Posadili mě tam a prohledávali celý dům. Pak otce odvezli,“ vzpomíná pamětník. Otec i strýc potom prošli krutým mučením a v létě roku 1949 spolu s dalšími lidmi stanuli před soudem v jednom z největších monstrprocesů té doby. Rodinu do soudní síně nevpustili. „Trvalo to týden a ten týden jsme stáli na schodech na Pankráci a čekali, až vyjde obhájkyně a něco nám řekne,“ dodává Milan Prokeš.

Strýce Květoslava Prokeše za zločin velezrady a vyzvědačství odsoudili k trestu smrti a 5. listopadu 1949 byl spolu s dalšími odsouzenými Jaroslavem Borkovcem, Vratislavem Jandou, Emanuelem Čančíkem, Josefem Charvátem a Vratislavem Polesným popraven v Praze na Pankráci.

Otce za to, že skupinu neudal, odsoudili na deset let vězení. „Odložili rozsudek na dvě hodiny odpoledne. S materiály odjeli na ÚV KSČ a tam rozhodli. Obhájkyně přitom otcovi řekla, že bude osvobozen, a mně řekla, že si otce vezmeme domů. A místo toho táta uslyšel deset let.“ O něco později přímo na vojně ze stejných důvodů k roku vězení odsoudili bratra Vladimíra.

Milan tak doma zůstal sám se svojí nevlastní matkou. V květnu 1950 ho kupodivu připustili k maturitní zkoušce na gymnáziu v Přerově. „Zachovali se ke mně slušně,“ dodává pamětník, který toužil po studiu medicíny. Jenže kvůli třídnímu původu ho žádná škola nepřijala. Nastoupil proto jako pomocník v lékárně ve Fakultní nemocnici v Olomouci. „Dělal jsem zednické práce, míchal masti a prášky a roznášel je po celé nemocnici. Až pozdě odpoledne jsem se za odměnu převlékl do bílého pláště a vydával léky v lékárně.“

Milan Prokeš se ale svého snu nevzdal a neustále posílal přihlášky na vysoké školy. A stal se zázrak. V jedné z přijímacích komisí byl i jeho kamarád Miroslav Švestka. „Z Brodku na mě přišel naprosto zničující posudek a Mirek se na to podíval a ostatním řekl, že ten člověk, co ho psal, je lump a ožrala a ať se podívají, co je tam za razítko. Nedal tam razítko KSČ Brodek, ale Kino Oko Přerov. Vzali to a přijali mě,“ vypráví Milan Prokeš, jak se dostal na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Ležel pak doma v knihách a měl vynikající prospěch.

Pokud dostal povolení, jezdil navštívit otce ve vězení. Vzpomíná, že zvláště setkání na Borech pro něj vždy bylo velmi traumatizující. „Pravidelně tam dostával bití, korekci – bunkr. To je v podzemí, beton, chleba, voda. Vzpomínám si, že nás při návštěvě spolu pustili na záchod. Myslím si, že to bylo záměrné, abych viděl, že čůrá krev. A já byl kluk. Strašný to bylo…“

Z PTP rovnou na studium medicíny

Vynikající studijní prospěch však Milanu Prokešovi pranic nepomohl a po roce ho z politických důvodů vyloučili ze všech vysokých škol. Následoval povolávací rozkaz a nástup na základní vojenskou službu. Jako „politicky nespolehlivého“ ho zařadili do 52. pomocného technického praporu, který státu sloužil k získávání levných pracovních sil a v němž vojáci místo zbraně dostali do ruky krumpáč a lopatu. Milan Prokeš se tak v PTP sešel s kněžími, vyhozenými vysokoškoláky, syny „kulaků“ nebo lidmi, kteří se pokusili přes hranice dostat do svobodného světa. S dalšími vojáky ho nejprve ubytovali v Českém údolí u Plzně, kde je určili na výkopové práce. „Bylo to tam dost nepříjemné, protože baráky byly děravé a dovnitř nám sněžilo. Když jsme se chtěli umýt, tak jsme museli vysekat led v řece a alespoň trochu se opláchnout.“ Po dvou měsících je přeřadili do Stříbra, kde stavěli kasárna. Díky své šikovnosti se Milan Prokeš stal technickou silou na stavbě, a ačkoli jeho prapor pak přeřadili do obce Zbůch, on na přímluvu stavbyvedoucího zůstal až do konce vojny ve Stříbře.

Po 25 měsících se v listopadu 1953 konečně mohl vrátit domů. I v PTP neustále posílal přihlášky na medicínu a na konci roku 1954 ho opět přijali na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého. Zasloužil se o to prof. MUDr. Josef Zrzavý, který si ho z předchozího studia pamatoval jako vynikajícího studenta a který objevil jeho přihlášku a osobně se za něj zaručil.

Propuštění otce a emigrace syna

Byla to další dobrá zpráva. Krátce předtím totiž po pěti letech otce podmínečně propustili z vězení. Milan Prokeš si myslí, že to bylo zásluhou jeho nevlastní matky, která několikrát žádala o prezidentskou milost. Dobře totiž znala Marii Zápotockou, manželku prezidenta republiky Antonína Zápotockého, s níž strávila několik let v koncentračním táboře Ravensbrück. Otec se pak z prožitých hrůz ještě dlouho vzpamatovával. „V noci často křičel,“ vzpomíná pamětník a dodává, že otec ze svého pobytu ve vězení nikdy ani slůvkem neobvinil svého bratra Květoslava a vždy o něm mluvil jen s úctou.

Po úspěšném ukončení studia nastoupil Milan Prokeš jako zubní lékař ve Fakultní nemocnici v Olomouci, kde nakonec pracoval více než pětačtyřicet let. Otec ale po propuštění z vězení nemohl sehnat zaměstnání, a tak musel dojíždět do zubních ordinací do velmi vzdálených lokalit, než mu Milan Prokeš zařídil místo laboranta ve fakultní nemocnici.

V roce 1961 ještě rodině znárodnili jejich dům v Brodku u Přerova, v němž se kromě bytů nacházela zubní laboratoř a ordinace. Všichni se potom přestěhovali do Olomouce. Ten samý rok se Milan Prokeš oženil s Helenou Svatošovou, s níž měl rok poté dceru Michalu a za další tři roky syna Tomáše. Obě děti později vystudovali medicínu. Tomáš v roce 1987 emigroval do Spolkové republiky Německo a časem se odstěhoval do Kanady.

Po pádu komunismu soud rehabilitoval otce i pamětníkova strýce a rodině vrátili znárodněný dům v Brodku. V roce 1992 pamětníkovi zemřela manželka a syn Tomáš se pak vrátil z Kanady, aby v rodinném domě provozoval zubní ordinaci. V roce 1995 se Milan Prokeš oženil znovu. Vzal si Irenu Najmanovou, s níž v roce 2017 žil stále v Brodku u Přerova.

Milan Prokeš se dlouhá léta aktivně angažoval ve Svazu PTP a působil také jako člen jeho ústřední rady, za což v roce 2016 obdržel vyznamenání Záslužným křížem ministra obrany České republiky III. stupně. „Mrzí mě, že je tady plno lidí s nalomeným charakterem, což bylo dáno dlouholetou komunistickou diktaturou. A mimo jiné se na charakteru našeho národa podepsal státem řízený ateismus,“ dodává na závěr MUDr. Milan Prokeš.

FILIP, Z.: Cesta hrdinů československého zahraničního odboje 1939–1945. Veduta Štíty, 2002.

http://www.zubni-olomouc.cz/images/PLK%20PROKES_dotisk.pdf