Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Svoboda je dřina, ale stojí to za to
narozen v Praze 9. června 1954
v 15 letech začal fotit
v roce 1969 šel do učení na reprodukčního grafika, kde se naučil i práci s fotografií
v roce 1976 vstoupil do Jazzové sekce
po střední škole pracoval v tiskárně Polygrafia, v roce 1978 nastoupil do tiskárny Panorama jako technický redaktor pohlednic
v 80. letech fotografoval na mnoha důležitých koncertech, např. Joan Baez
v roce 1991 začal pracovat v Bontonu, měl na starosti výrobu obalů na desky
od roku 2005 je na volné noze, provozuje nakladatelství Animal Music a organizuje výstavy
založil mezinárodní renomovanou soutěž Jazz World Photo
v roce 2022 žil v Praze
V dětství mu učarovala hudba, ale protože neměl pocit, že by svět v jeho osobě potřeboval nutně dalšího muzikanta, hudbu začal fotit. Postupně se jeho tvorba stala nezamýšleným dokumentem jedné doby, doby nesvobody, kdy i poslech desky mohl znamenat opletačky s policií. Klíčové koncerty, pořádání výstav a především spousta mravenčí práce v grafické oblasti, ať už jako člena Jazzové sekce nebo ve své profesi grafika v nakladatelství. Za Ivanem Prokopem je mnoho viditelné práce na poli alternativní kultury, ač jeho jméno zůstává spíše skryto. Hovoří za něj desítky obalů desek, knih, plakátů a další grafiky a především již zmiňovaných fotek. Dle svých slov se nikdy necítil obzvláště odvážným aktivistou, přesto byl u mnoha klíčových událostí druhé poloviny dvacátého století a jeho práce nám dává nahlédnout do jeho tajemných zákoutí.
Ivan Prokop se narodil 9. června 1954 v Praze. Oba rodiče - Luisa Lotta a Jindřich - byli členy komunistické strany. Do KSČ vstoupili po válce, protože dle svých slov po strašlivém válečném zážitku viděli v komunistické ideologii vizi kladné budoucnosti. V roce 1968 byli vyhozeni z KSČ i z rozhlasu, což otec podle pamětníka velice těžce nesl, protože pak již nenašel odpovídající uplatnění, navzdory svým kompetencím a bohatým zkušenostem. Otec byl ještě před propuštěním např. delegován Evropskou novinářskou asociací na olympiádu v Mexiku, naučil se kvůli tomu za půl roku španělsky a na olympiádě se pak staral mimo jiné i o tým mexických řidičů, kteří poskytovali servis evropským novinářům. Přesto normalizační režim o jeho služby nestál a oba rodiče pracovali po roce 1968 v nekvalifikovaných profesích.
Rodina žila ve Strašnicích, Ivana Prokopa odmalička bavila hudba, a to jak díky bratrovi, který mu nosil soudobou muziku, tak díky otci, který byl také muzikant, hrál na housle v kvartetu, a který mu naopak představoval svět vážné hudby. „Doma byla vážná muzika a brácha nosil domu rythm‘n‘blues, a hudbu, kterou moje generace v té době vůbec neposlouchala. Takže já jsem v deseti letech poslouchal třeba Otise Reddinga, Ray Charlese, Arethu Franklin, lidi, které ve škole nikdo neposlouchal a o kterých jsem se nemohl s nikým bavit, tak jsem se o tom bavil s bráchou,“ vzpomíná pamětník na určující postavu svého dětství, bratra Michala. Pozdeji ho bratr začal brát i na koncerty, seznámil se s Vladimírem Mišíkem, Petrem Jandou. „Takže mě začala muzika ovlivňovat od ranýho věku a hrozně jsem k tomu inklinoval,“ shrnuje.
Nedokáže posoudit, jaká atmosféra vládla před rokem 1968, jako dítě politiku nevnímal, vnímal svět jako místo plné hudby, chodil do Lucerny, Radiopaláce, vnímal svět svobodně, ale jak říká, viděl to zřejmě skrze ty dětské oči. Skrz tatínka měl představu o životě za hranicemi, protože táta tehdy ještě jezdil po světě jako redaktor. Pamětník má jednu vtipnou historku, kdy si uvědomil, jak je na svého tátu hrdý – jednou mu otec přivezl z Anglie džíny, pamětník v nich šel do školy. Dostal za ně poznámku, soudružka učitelka napsala, že si nepřeje, aby v tomto oblečení chodil do školy, a tatínek odepsal, že syn bude chodit v tom, v čem bude chtít.
Zlomový koncert pro něj byl koncert Keith Emmersona (skupina The Nice, přijela tehdy na druhý ročník tzv. Beatového festivalu v Lucerně, přivezla s sebou progresivní rock) v roce 1968, to byl impuls, který ho dostal k bigbítu. Formativní pro něj později byla též skupina jeho přátel, s kterou doma poslouchali hudbu, chodili do kina. Pamětník říká: „Vzdáleně si sáhnout na něco jinýho, než co bylo proklamovaný politickou garniturou.“
Zásadnější zážitek z dětství má ovšem přímo z roku 1968, kdy rodiče spolupracovali na podzemním vysílání Československého rozhlasu během okupace. Říká k tomu: „Deset dní jsem je vůbec neviděl, nejdřív jsme lítali s klukama po ulicích s vápnem, než nám to nevlastní babička zakázala... Tehdy jsem si poprvé uvědomil, co se děje. Byl to pro mě strašnej šok, já jsem si myslel, že to je válka a ona to svým způsobem vlastně válka byla.“ Odmítl vstoupit do SSM, snažil se držet stranou a být apolitický, otec se pořád snažil hledat pozitivní momenty, skrze ty prvotní ideály komunismu, omlouvat věci, ale pamětník zůstával poměrně radikální a s otcem míval drobné střety. „Když pak nastoupila husákovská garnitura a začala nám odpírat všechno, tak to ve mně vzbuzovalo ještě větší radikalismus a začal jsem mít s otcem i politické neshody. Ve mně se to vařilo. Argumentoval jsem tím, že z mého pohledu je to, jako když sem vlítli Němci...“
Od 15 let už začínal fotit. Focení byl pro něj způsob, jak zachytit krásu okamžiku – a zůstat u hudby. „Chtěl jsem zůstat u muziky, ale neměl jsem na to být hudebník, tak jsem hledal cestu, jak tam zůstat a fotoaparát byla ta příležitost a ještě mě na tom bavil ten moment, že jste mohl zastavit prožitek, snímek si zachovat a moci se k němu vrátit, což v době, kdy nebylo moc koncertů, bylo fantastický.“ V roce 1969 nastoupil do učebního oboru reprodukční grafik, tam se naučil základy práce s fotografií, v černé komoře, v ateliéru, přefocovali si obaly desek, které si půjčovali. Během učení měli praxi v tiskárně Polygrafia, kde ho to velmi zaujalo. Říká, že tamní dělníci byli docela jiná sorta lidí. V jakém smyslu? Paradoxně dělníci, režimem vzývaná třída, byli v tiskárně podle něj absolutně apolitičtí, drželi se stranou, starali se jen o své rodiny, na schůze ROH chodili z povinnosti. Práci v tiskárně si užíval, říká, že tam tiskli zajímavé a krásné věci i na export, takže se dostal ke knihám, ke kterým by se jinak nedostal. Perličkou je, že tam krátkou dobu pracoval s Jiřím Kozlem, baskytaristou skupiny Blue Effect, s úsměvem si vybavuje, že prý seděl pořád v koutě a jen cvičil na basu.
Zajímavý je postřeh pamětníka k tomu, jak pomalu, plíživě a nenápadně taková nesvoboda přichází: „Zákazy kapel přicházely postupně, začala být horší informovanost, o některých koncertech jsme nevěděli, pak se i zakazovaly, přesouvaly, tak postupně lidi na určitý druh hudby přestali chodit, a ta se začala poslouchat doma, nebo v neveřejných prostorách.“ Konstatuje, že do roku 1974 svobodná kultura prakticky zmizela. V tomto roce také rukoval na vojnu: „Ztratil jsem dva roky nesmyslným životem, tam jsem zažil pocit těžké deprese a beznaděje, že nemáte vůbec žádnou svobodu, strašně těžce jsem to nesl,” vzpomíná.
Pamětník mohl zblízka sledovat vývoj svého bratra Michala Prokopa, úspěšného hudebníka, který z bigbítu odešel k popu a nakonec i podepsal antichartu, v té době se od sebe trochu vzdálili. Viděl, že ho režim občas dostal do situace, ze které byl bratr bezradný. Dnes s odstupem času pamětník tvrdí, že bratrovi zpětně rozumí a chápe jeho kroky, protože měl malé děti a hledal poctivě nějakou cestu, jak se sám sobě podívat do očí. Dodává, že si ho váží za to, že své selhání umí veřejně přiznat a že jej svou další tvorbou napravil.
Do Jazzové sekce (oficiální součásti Svazu hudebníků ČSSR) přišel v roce 1976. Byl to pro něj důležitý moment, popisuje, že to bylo jako jiný svět: to, co měli a poslouchali za desky tehdy tajně doma, tady bylo najednou plně legální. Specifičnost a výjimečnost Jazzové sekce navíc postupem času nabírala na síle – sekce se podílela na zaštiťování nejen jazzu a jiné hudby, např. bigbítu, ale i literatury a výtvarného umění a toto neočekávané spojení s dalšími styly podle něj způsobilo, že na činnost sekce dlouho nebylo moc vidět. „Byla by škoda tomu publiku nenabídnout i něco jinýho. Pro mě bylo zásadní, že jsme se pohybovali na hraně nějaký legality a ilegality, ale vždycky jsme se snažili, aby to bylo legální, protože jsme neměli pocit, že děláme něco, co bychom dělat neměli. Vnímal jsem jako štěstí, že mohu získávat nějaké nové informace a ještě je mohu šířit dál. To pro mě bylo klíčové,“ vysvětluje. V jazzové sekci dělal, co bylo potřeba, pracoval na programech, pomáhal, lepil věci, vozil do a z tiskárny, všechno probíhalo na dobrovolné bázi. Každý přispíval tím, co uměl – ať už šlo třeba o vaření, společné sázení stromů, uklízení… Důležité bylo, že se přitom pořád bavili o kultuře, což jej vnitřně naplno uspokojovalo.
Zmiňuje mnohá známá i méně známá jména aktivních osobností Jazzové sekce a svých dlouholetých přátel – Joska Skalník, Karel Srp, Vladimír Kouřil, Tomáš Skřivánek, Čestmír Huňát, Jiří Volek, Josef Vlček, Marcela Krčmářová, Vlastík a Eda Krčářovi a další. Mezi legendární akce Jazzové sekce řadí určitě Jazzové dny a později i výstavy, které sahaly i mimo Prahu, např. výstavy Antonína Raise ze severních Čech, Pal‘o Maruščáka v Bratislavě, Petra Cibulky v Brně. Aktivity se takto šířily a lidé byli ochotni se jim věnovat. Jednou z nejvýznamějších knih, na kterých se podílel, byl rockový slovník, kniha Rock 2000 (třídílné legendární dílo, autor Josef „Zub“ Vlček), kniha o Lennonovi, Hudba terezínského ghetta, Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala, mnohé výtvarné publikace inspirované činností Josky Skalníka a další.
Pamětník pracoval v tiskárně do roku 1978, pak už se mu to tam zdálo neúnosné a odešel. Své další působiště našel v nakladatelství Panorama, což bylo nakladatelství tiskových podniků ÚV KSČ, kde dělal technického redaktora výroby pohlednic. Na tu dobu vzpomíná takto: „Byla to výborná škola, poznal jsem tam spoustu významných českých fotografů, kteří se živili fotografováním místních pohlednic, byla tam skvělá parta lidí, skoro nikdo nebyl v partaji, třeba Standa Dvorský, Míťa Gaydečka, Milan Krupička, Franta Stach.“ Seděl s nimi v jedné kanceláři, říkali jim prý revanšistická buňka, protože se ničeho nezúčastňovali. Dokonce si mnohdy půjčil tajně klíče od kopírky a něco tam množil pro Jazzovou sekci, což shrnuje známým rčením „pod svícnem tma.“ Na konci 70. let, v roce 1978, se také oženil, narodila se mu dcera.
V roce 1983 došlo k likvidaci redakce časopisu Melodie, většina redaktorů odešla. Toto období trvalo do roku 1987. Poté se začala tvořit nová redakce časopisu a on časem začal s časopisem spolupracovat. Největší zážitek pro něj přišel v roce 1988, kdy v Československu hráli UB40, renomovaný novinář Jiří Černý jej oslovil a požádal o fotoreportáž z tohoto koncertu pro svou recenzi v časopise Gramorevue, což dodnes považuje za velkou poctu. V roce 1988 přešel v nakladatelství Panorama z oddělení pohlednic, kde pracoval na pozici technického redaktora, do oddělení časopisů, zde dělal technického redaktora všem časopisům (Fotografie, Film a doba, Melodie, Čtenář...). V druhé polovině 80. let vládla dle jeho slov zvláštní atmosféra – lidé v sobě měli zakódovaný pocit, co se může a co ne. „A zkoušet si po krůčkách otevírat možnosti,“ popisuje svůj vnitřní pocit. Na přelomu 80. let také začalo tažení proti novým stylům v hudbě. V Rudém právu tehdy vyšel článek redaktora Kojzara „Nová vlna se starým obsahem“, který se obul do nových hudebních proudů. Jako reakci na to vydala Jazzová sekce vlastní stať Rock na levém křídle, kde se snažili objektivně za hudebníky postavit a vysvětlit, že na hudbě není nic závadného. Tažení režimu proti svobodě vyznávané skrze hudbu vyvrcholilo 2. září 1986 zatčením výboru Jazzové sekce.
„Byl to totální šok. Sice jsme se o tom bavili, že může k represi a zákazům dojít, ale když k tomu došlo, byli jsme totálně nepřipravení a nevěděli si s tím rady.“ Postupně se setkávali s lidmi, kteří jim dokázali pomoci, např. lidi z okolí Charty (Pamětník zmiňuje Petra Uhla, Annu Šabatovou a Mikoláše Chadimu, kteří je po zatčení představitelů sekce dost podrželi a radili, jak se chovat) a undergroundu, hledali společně cestu, jak z toho ven. Část lidí myslela, že je třeba jít do undergroundu, část tvrdila, že by měli trvat na tom, že vše je legální a nic ilegálního se neděje. Nicméně co se týká samotného soudu, nakonec to odsouzení bylo dle slov pamětníka v podstatě vágní, režim podle něj prohrál. Pamětník si myslí, že z velké části díky podpoře ze zahraničí a také hlavně díky tomu, že se bránili a to legálními prostředky. „Myslím, že to měl režim špatně připravený, nečekal, že se budeme bránit,“ myslí si.
Soud byl pro něj hrozný zážitek. Vzpomíná, že když jeho kamarády vedli, snažili se je podpořit skandováním, pak je vyklidili z budovy a vše se dozvídali jen zprostředkovaně přes právníky nebo Hlas Ameriky. Když se režimu nepovedlo zrušit organizaci legálně byrokratickými nástroji, začal kriminalizovat jednotlivé osobnosti. „Myslím, že se jim to nepovedlo, navzdory tomu, že nakonec v kriminálu opravdu skončili, z toho jeden to později nepřežil. Myslím, že to byl fatální přešlap režimu.“ Joska Skalník, Čestmír Huňát a Tomáš Křivánek dostali podmínku a byli propuštěni po uplynutí vazby, ve vězení zůstali jen Karel Srp, který dostal nejdelší trest, šestnáct měsíců, a Vladimír Kouřil deset měsíců. Vladimír Kouřil se vrátil z vězení s podlomeným zdravím, z čehož se léčí dodnes. Ale nejvíce vazbu odnesl Miloš Drda, pokladník jazzové sekce. Podle Ivana Prokopa mu bylo už poměrně dost let (75), vrátil se nemocen, už nedokázal vstát z postele a v roce 1990 zemřel.
Jeden z nejsilnějších zážitků předrevoluční éry pro něj znamenal festival v Lipnici v roce 1988, kde vystoupil na pódiu Václav Havel, kam ho pozval Jan Rejžek. „Myslím si, že osmdesát procent diváků vidělo prvně v životě, jak Havel vypadá. Byla to neuvěřitelná demonstrace radosti, tak pozitivní moment, to cítím dodneška.“ Vystoupení Havla tehdy ovšem poměrně tvrdě odnesli pořadatelé Vladimír Hanzel a Jarmila Poláková, mnoho lidí bylo perzekuovaných. Pamětník si ve spojení s Lipnicí vybavuje zajímavý zážitek den poté, když vyvolával fotky a ukazoval je v práci v nakladatelství Panorama. Někteří lidé tehdy prý po zjištění, že se jedná o Václava Havla, z místnosti odešli. „To byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků. Jak u lidí funguje strach.“ Bylo proto pro něj zajímavé sledovat, jak se ti samí lidé chovali po Listopadu. „Najednou z nich všechno spadlo a měli pocit, že oni jsou ti, kdo tady dělají tu revoluci. To byl moment, kdy jsem viděl, jak se lidi dokážou změnit a otočit během jedné vteřiny.“
Když zatkli Petra Cibulku v roce 1988, byl povolán na výslech StB. „Bylo to pro mě psychicky náročné. Zažil jsem to poprvé, měl jsem všechno načtený a věděl jsem, jak to teoreticky probíhá, ale ta zkušenost byla strašná,“ popisuje. Vzpomíná přesto na úsměvný okamžik, který převážil poměr sil u výslechu v jeho prospěch. V místnosti byla na stole krabička s lístečky něco na způsob kartotéky, kterou se příšlušník během výslechu významně probíral a listoval. Když odešel, pamětník to nevydržel a na lístečky se podíval – všechny byly prázdné. V ten okamžik pochopil, že StB na něj toho moc neví a nic na něj nemají a získal vnitřně převahu. Poté byl výslech po relativně krátké době ukončen. Obtěžování režimem zažíval i na pracovišti, popisuje oblíbenou taktiku, kdy si jej čas od času pozval tajemník buňky KSČ a snažil se z něj tahat informace o sekci, ale on prý vždy kličkoval a vymlouval se. Osobně tedy na něj žádné významné represe nedolehly. „Měli nás pod kontrolou a to jim asi stačilo,“ vysvětluje.
Proces a neustálý nátlak na členy Jazzové sekce vyvolal její nenávratný rozpad. V roce 1987 na pozůstatcích sekce usilovali o vznik nástupnické organizace pod názvem Unijazz. Nicméně po návratu Karla Srpa z vězení došlo mezi členy k neshodě ohledně dalšího směřování a Karel Srp založil samostatně Artforum. Do složité doby navíc vstoupila revoluce. Čestmír Huňát mohl již svobodně postavit společnost Unijazz, která funguje dodneška a kde podle pamětníka dodnes setrvává původní duch Jazzové sekce.
Nicméně dlouholetým přátelům přinesla revoluce nejen tolik žádanou svobodu, ale vrazila mezi ně i klín. Jak se zjistilo, někteří z členů byli aktivními spolupracovníky StB. Mezi nimi například vůdčí osobnost Karel Srp: „My jsme to nikdo netušili, nejdřív jsme tomu vůbec nevěřili. Vždyť nám dělal školení, jak se chovat u výslechu! Pro nás byl Karel vůdčí osobnost, my jsme mu strašně věřili, to, co se stalo po roce 1989 je pro mě obrovské rozčarování, s kterým nejsem schopen se vyrovnat,“ říká k tomu Ivan Prokop. Na otázku, jestli se sám šel někdy podívat do archivů StB, odpovídá: „Já tam nikdy nešel, neměl jsem na to sílu.“ Přesto pamětník říká, že je k těmto lidským selháním, zvláště i po své zkušenosti z výslechu, spíše shovívavý, protože si neumí představit, co by na jejich místě dělal on. Umí si představit ten tlak, vydírání, kterému asi čelili. Vadí mu však, když se někdo ani po letech nedokáže k celé situaci postavit čelem a přiznat to, omluvit se. „Ve schopnosti omluvit se je síla. Pokud to někdo neumí, tak to degraduje i celou jeho další práci.“ Když Jazzová sekce zanikla, nesl to těžce a chybí mu dodnes.
Skutečná svoboda na něj prý prvně dýchla, když vznikla petice Několik vět, to už cítil opravdové uvolnění a vyvrcholilo to pro něj v červnu 1989 na Bratislavské Lyře koncertem Joan Baez, kde proběhlo další legendární vystoupení Václava Havla. „Najednou tam přišel Havel s tím futrálem, já jsem to rychle fotil, Honza Šibík stál vedle mě, máme v podstatě stejný záběr, byla to chvilka, byl tam Vojta Lindaur, Vláďa Merta, můj bratr, to byla taková... jako kdyby to byla párty. Byl to neuvěřitelný moment. Pak začal hrát Ivan Hoffman, toho vypli, a Joan Baez vytáhla Havla na to podium, a že pro něj zazpívá – to byl strašně silnej moment,“ vzpomíná na jeden z určujících momentů tehdejší doby.
Listopad 1989 prožil v ulicích, těsně před zásahem na Národní třídě se odtud dostal, protože dle jeho slov výprask byl ve vzduchu. Nebyl u politických událostí, ale účastnil se všech tehdy tak důležitých koncertů, včetně třeba Koncertu pro všechny slušný lidi, kde zažíval velký pocit sounáležitosti a opět vzpomíná na Havla: „Když tam pak přišel Havel na podium, bylo tam cítit, že se lidé teprve učí svobodě, že se už nemusí bát.“ Následoval Koncert pro všechny ohrožený druhy, kde už cítil daleko víc, jak se lidé otevírají.
V nakladatelství Panorama byl nakonec podstatnou část svého života, od roku 1978 do roku 1991, kdy přešel do Bontonu, což bylo před revolucí nefunkční družstvo, které založil Martin Kratochvíl a Michael Kocáb. Tam měl na starosti výrobu obalů, s hudebníky dohodl koncepci, kterou pak realizoval s grafiky a fotografy. Pracoval tam do roku 2005, pak odešel a začal sám produkovat alba. S Petrem Ostrouchovem spolupracuje pro jeho vydavatelství Animal Music, vydali přes 100 alb, nejnověji Vladimíra Mišíka. Nebo třeba produkuje výrobu alb pro Dana Bártu. Od roku 2014 organizoval výstavy v Café Campus. S Patrickem Markem a Tomášem Katschnerem založil také mezinárodní fotografickou soutěž Jazz World Photo a vybudovali z ní celosvětově respektovanou soutěž.
Porevoluční doba pro něj znamenala otevření všech možností. Jak říká, měl pocit, že může úplně všechno.V roce 1989 si představoval, že člověk bude mít úplnou svobodu v tom, co chce dělat, a ono mu to půjde, a vůbec si prý neuvědomil, že to není tak jednoduché. „Teprve postupem času člověk přijde na to, že je to velká dřina si vůbec tu svobodu jako takovou udržet, není to úplně tak, že to člověku spadne do klína, ale musí se na to setsakra nadřít,“ hodnotí na závěr svou životní zkušenost.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Martina Mia Svobodová)