Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Prokop (* 1923)

• narozen 29. května 1923 v západoslovenském městě Holíč

• v roce 1943 nastoupil do letecké školy v Banské Bystrici, kde absolvoval výcvik u protiletecké kulometné obrany

• poté narukoval do slovenské armády

• po vypuknutí Slovenského národního povstání se přidal k povstalcům

• během bojů zraněn na hlavě, přesto dokázal zachránit život spolubojovníkovi

• po potlačení SNP zajat německou armádou a internován v zajateckém táboře Ervěnice v protektorátu

• zde až do konce války práce v uhelných dolech

• po válce nalezl zaměstnání na železnici

• poté až do penze zaměstnancem Svitu Zlín

Rodina

Jan Prokop se narodil 29. května 1923 v městě Holíč na západním Slovensku (nynější Trnavský kraj). Pochází z dělnické rodiny: jeho otec byl elektrikářem a matka zednicí.

 

Válečná léta na Slovensku

Během druhé světové války v roce 1943 nastoupil do letecké školy v Banské Bystrici. Zde následně absolvoval výcvik u protiletecké kulometné obrany a narukoval do slovenské armády.

„Co se týče slovenské armády, byli to všichni hlinkovci, kteří stáli při proněmeckém prezidentu Tisovi. Bylo to hrozné, těžko mohl někdo něco udělat: když se o něco pokusil, tak ho sebrali, zavřeli, třeba i zastřelili.“

 

Slovenské národní povstání

Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se pan Prokop se svojí jednotkou přidali k povstaleckým jednotkám. „Obsadili jsme železniční stanici v Tremošné, kde jsme měli hájit celý úsek až po vjezd do tunelu. Byl tam nasazen také náš pancéřový vlak ‚Hurban‘…“ Ten byl při jednom z německých útoků těžce poškozen a bylo nutné jej z bojů stáhnout a opravit ve Zvolenských dílnách.

Během jedné z bojových operací byl však pan Prokop zraněn. „Zahájili jsme palbu na německé postavení, aby mohli partyzáni snáze vniknout do jejich zákopů. V této palbě se před námi najednou zablýsklo a… byl jsem raněný. Dostal jsem to přes přilbu do hlavy. Byla to střelná rána od německých obránců, kteří drželi úsek hájenky u Banské Bystrice. Cítil jsem potom jen, že mi teče krev po obličeji. Ta přilba mě zachránila od jisté smrti.“

Přes své zranění se Jan Prokop nezdráhal znovu riskovat svůj život a zachránit spolubojovníka, zraněného v téže době: „Já jsem, přestože jsem byl zraněn, vběhl do palby a toho vojáka jsem zachránil: sebral jsem ho na ramena, naštěstí se nám tam už nic nestalo, a zanesl jsem ho k dělostřeleckému útočišti.“ Zde pak byli oba ošetřeni.

 

Vzpomínky na Slovenské povstání

„Strach vám ani tak nebyl, ale byly takové obavy: kam jsem se to dostal, co se může stát…? Zvlášť když něco před námi bouchlo, tak jsme hned leželi na zemi… Takové pocity byly pořád, ale tak za dva dny si na to člověk zvykl.“

Pan Prokop vzpomíná, že ke konci Slovenského národního povstání musel jít bránit každý, kdo měl zbraň – bez ohledu na jakoukoliv vojenskou organizaci, pro niž nebylo v takto naléhavé situaci místa. Domnívá se rovněž, že „kdyby (Němci) věděli, že ta síla, co jsme při Slovenském národním povstání měli, byla tak nepatrná, tak by nás zdolali velice brzy.“

O dění na jiných bojištích měl v té době pan Prokop a jeho spolubojovníci pouze minimální povědomí.

 

V německém zajetí

Po potlačení Slovenského národního povstání byli jeho účastníci těžce postiženi: „Jak nás Němci obklíčili, tak nás všechny sebrali, některé postříleli – ty, co se snažili utéct. Já jsem se zachránil tím způsobem, že jsem vlezl do ‚výhybky‘ – do takové budky. I s tím chlapcem, kterého jsem zachránil…Ale nepomohlo to: přišli, a jak nás obklíčili, tak nás sebrali a zavlekli nás do seřazovacího tábora v Banské Bystrici.“

Z Čremošného, kde byli zadrženi, se tedy museli přesunout pěšky a urazit tak vzdálenost přes 70 kilometrů, než dorazili do Banské Bystrice. Odtud pokračovali dále pěšky do Čadce, kde byli naloženi do transportních vagonů směřujících do dalšího seřazovacího tábora.

„Co jsme zažili, to byla hrůza. Němečtí civilisté, co tam byli, nás mlátili, když jsme šli kolem. Tenkrát bylo velice špatné počasí: pršelo, mrzlo…“

 

Internace v protektorátu

Jan Prokop se nakonec dostal do skupiny zajatců, kteří byli posláni do Čech do pracovního tábora v Ervěnicích u Chomutova. Zde byli nasazeni na práci v uhelných dolech u Mostu, kam denně docházeli pěšky. Pan Prokop zde strávil zbytek války: zůstal zde internován až do osvobození tábora Rudou armádou.

Dozorci se k vězňům podle Prokopových vzpomínek chovali velmi krutým způsobem: „Byli tam říšští Němci-strážní, kteří byli strašně zlí. Jak se jim trošičku něco nelíbilo na někom z nás, začal ho kopat a bít.“ O takovémto přístupu výmluvně hovoří i tato událost: „Když jsme šli do práce a z práce, tak tam jeden starší člověk už nemohl a zdržoval se pořád pozadu. Vždycky jsem se podíval dozadu, co s ním bude. Bohužel ho odstranili: už nemohl, a tak ho shodili do hluboké šachty. A to bylo všechno. Já jsem za to ještě pykal: byl jsem zavřený v dřevěné šopě, celý den jsem tam byl a nedostal jídlo. Jen za to, že jsem to viděl.“

V Ervěnicích byli vězněni rovněž sovětští vojáci. Za pomoc jednomu z nich byl pan Prokop tvrdě potrestán. „Měl jsem jenom jeden přestupek: že jsem dal jednomu ruskému zajatci přes plot kus chleba. Byl jsem za to potrestán tím způsobem, že jsem byl vysvlečený a musel jsem stát na velkém kameni v mrazu.“

Věznění vojáci dostávali k jídlu „shnilé ovoce, řepové listí a sem tam pět deka chleba.“

 

Osvobození

V Ervěnicích se Jan Prokop dočkal konce války a osvobození: „Čekali jsme, že půjdeme ráno zase do práce. A pořád nám neotvírali dveře. Bylo už světlo, přes skulinky bylo cítit, že už je teplo a v celém lágru bylo ticho – byli jsme zamčení a Němci utekli.“ Kolem půl desáté dopoledne pak byli osvobozeni Rudou armádou.

Po osvobození se věznění vojáci účastnili razií u německých rodin, z nichž byla následně většina vysídlena. Všichni z vězňů se však nejvíce toužili dostat zpět do svých domovů. Janu Prokopovi se to podařilo až po čtyřdenní cestě.

 

Život po válce

Několik prvních poválečných měsíců byl pan Prokop nucen strávit v lékařské péči: kvůli špatným podmínkám v táboře se musel jeho organismus nejprve vypořádat s následky podvýživy.

Po uzdravení nalezl zaměstnání na železnici v Roudnici nad Labem. Poté se dostal do Hodonína a pak Otrokovic, kde pracoval v pneumatikářském závodu. Jeho posledním zaměstnavatelem byl Svit Zlín (Gottwaldov). Následně odešel do penze.

 

Poselství

„Rád bych apeloval na mladé lidi, kteří neznají naši poválečnou historii, aby se zajímali o to, co se stalo a čemu by se mělo zabránit, aby se měli lépe, než jsme se měli my.“