Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Prokop (* 1958)

• narozen 26. ledna 1958 v Praze

• v roce 1968 zažil okupaci Československa v Krušných horách

• v 70. letech byl jeho otec, člen KSČ, vyloučen ze strany

• v roce 1973 nebyl přijat na gymnázium

• nastoupil do družstva Mechanika Praha a vyučil se elektrikářem

• v roce 1978 se oženil a založil rodinu

• od konce 70. let se pohyboval v prostředí disentu a undergroundu

• v roce 1986 byl na vojně ve Vlašimi

• aktivně se zapojil do sametové revoluce v roce 1989

Demokracie se musí podporovat. Tuto zásadu dnes zastává Jiří Prokop, radí mu to jeho životní zkušenost. Jako syn člena KSČ vyloučeného ze strany během čistek po roce 1968 musel ve svém životě čelit již od útlého mládí různým ústrkům režimu, které ho nakonec přivedly do kruhů usilujících o pád totality a obnovu demokracie v Československu.

Jako když sedíte v krabičce od sirek

Jiří Prokop se narodil v lednu 1958 v Praze jako druhé dítě do rodiny manželů Prokopových. Tatínek Jiří Prokop byl chemik a pracoval v té době jako úředník na ministerstvu průmyslu, maminka Věra Prokopová byla účetní na letišti. Prokopovi bydleli nejprve na Hanspaulce, později se přestěhovali do Dejvic. V roce 1964 nastoupil Jiří Prokop do školy, nejvíce ho bavil dějepis a zeměpis. Se spolužáky chodil také na Bílou Horu na kroužek atletiky.

Skoro celé prázdniny trávil vždy se svou starší sestrou Věrou, sestřenicemi a s babičkou na chatě v Perštejně v Krušných horách, zatímco rodiče pracovali v Praze. V létě roku 1968 obsadili Československo vojska Varšavské smlouvy. Jiřímu Prokopovi bylo tehdy deset let, v září měl nastoupit do páté třídy. „Babička nás hlídala,“ vzpomíná Jiří Prokop na srpnové dny toho roku. „Rodiče se tam nemohli dostat, protože to nešlo, přijeli pro nás asi za týden. Museli nás odvézt do školy, bylo to na konci prázdnin.“

Jiří Prokop dodává, že ve dnech bezprostředně po 21. srpnu žádné tanky ani vojáky neviděl. Setkal se s nimi až po cestě z Perštejna. „Potkávali jsme kolony tanků.“ Do Prahy ho rodiče vezli jejich rodinným trabantem. „Je to jako když sedíte v krabičce od sirek,“ popisuje hrůzu, kterou při pohledu na kolemjedoucí tanky Jiří Prokop zažíval.

Přítomnost okupačních vojsk v zemi pamětník po návratu do Prahy vnímal mnohem intenzivněji. „V Dejvicích bylo plno vojáků, byl to tam samý důstojník. Bydleli jsme u kasáren a tanky nám mířily do oken.“

Každý má svůj kříž

Nastupující éru tzv. normalizace pocítila celá rodina i v osobním životě. Tatínek Jiřího Prokopa byl vyloučen ze strany. Členem KSČ se stal krátce po komunistickém převratu v roce 1948. Jak vzpomíná Jiří Prokop, důvodem byla především kariéra. „Moc tomu ale nevěřil, věděl, že to je špatně,“ vysvětluje pamětník, „posílali ho do ciziny a tam to viděl.“ Jiří Prokop se domnívá, že případ jeho otce nebyl zdaleka ojedinělý. „Myslím, že plno lidí tomu vůbec nevěřilo.“ Dle jeho názoru jednal jeho tatínek jako mnoho jiných lidí, kteří vstup do strany vnímali čistě jako nutný krok v kariérním postupu. „On byl Sokol jako jeho rodiče,“ vysvětluje spíše účelový vztah Jiřího Prokopa staršího ke komunistické straně, „myslím, že to udělal kvůli práci.“

V závěru šedesátých let se otec pamětníka zapojil do demokratizačního procesu známého pod označením „pražské jaro“. Jiří Prokop byl tehdy malý chlapec, proto i vzpomínky na otcovy postoje jsou ovlivněny jeho tehdejším dětským pohledem. „V roce 1968 mě otec tahal na různé mítinky, na Majáles a tak.“ Tatínkovo nadšení pro chytané politické i ekonomické změny ve společnosti však nakonec zapříčinilo, že s obratem po nástupu normalizace neprošel kádrovými čistkami ve straně. „Nepřekvapilo ho to,“ snaží se Jiří Prokop nastínit, v jakém duchu se vyloučení otce neslo. Díky poměrně specifické kvalifikaci, kterou jeho otec měl, ho naštěstí nevyhodili současně i ze zaměstnání. „Jeho známí ho vcelku podrželi, ale kariérní postup už pak neměl,“ líčí Jiří Prokop, „po roce 1968 se už politicky neangažoval, nepodepsal souhlas se vstupem vojsk.“

Jak tvrdí pamětník, tatínkovým důvodům k členství ve straně vlastně rozuměl, i když on sám o vstupu do KSČ nikdy neuvažoval. „Já jsem se do toho nechtěl angažovat, byl jsem vždycky proti tomu,“ říká, aby objasnil své postoje. „Nebylo to tak jednoduché,“ dodává však smířlivě, „každý má svůj kříž, který si nese, a musí se s tím vypořádat.“

Buřty jsme si mohli opékat v obýváku

Vyloučení otce ze strany pro něj sice neznamenalo ztrátu zaměstnání, avšak neobešlo se úplně bez následků. Ty se dotkly i Jiřího Prokopa. Měl od té doby nepříznivý kádrový posudek, kvůli kterému nebyl po dokončení devítiletky v roce 1973 přijat na gymnázium. Nastoupil tedy do družstva Mechanika Praha, kde se vyučil elektrikářem. V roce 1977 se přihlásil na dálkové studium na Střední průmyslové škole elektrotechnické. O rok později se oženil a narodila se mu dcera.

„Bylo to náročné,“ vypráví Jiří Prokop o poměrně hektickém období, ve kterém musel kombinovat práci se studiem a péčí o rodinu. „Ve čtyři jsem vstával, šel jsem na šestou do práce, od jedné jsem měl školu, tam jsem seděl do večera a v deset jsem chodil domů,“ popisuje svůj nabitý program, i když připouští, že si našel čas i na pivo s kamarády.

K tomu všemu se ještě Jiří Prokop se svou novou rodinou na konci sedmdesátých let dvakrát stěhoval, po náročné nemoci mu zemřela maminka, proto se nastěhovali k tatínkovi. Krátce nato však Prokopovi vyměnili byt za dva menší a čekalo je opět stěhování, tentokrát na Žižkov. „Byt jsme si rekonstruovali svépomocí,“ líčí pamětník. „Ty baráky se neopravovaly, voda tam nebyla, to jsme si museli všechno předělat.“ Přiznává, že si není jist, zda si dnešní generace mladých dokáže představit, za jakých podmínek tehdy na Žižkově bydleli. „Potkani tam běhali po schodech, pro uhlí jsme museli chodit, měli jsme troje kamna. Každý den jste musel běžet s kýbly do sklepa.“ Na tyto roky však vzpomíná i s jistou dávkou nostalgie. „Člověk byl rád, že to má. Dá se na to docela pěkně vzpomínat, když jsme si mohli opékat buřty v kamnech.“

V roce 1983 Jiří Prokop dokončil střední školu. Tím však jeho velmi aktivní život nijak nezchudl. Ve snaze vyhnout se vojně začal studovat strojírenství na vysoké škole. Finanční situace tříčlenné rodiny Prokopových však byla velmi složitá. „Žili jsme z tisícovky měsíčně, dvě stě nebo tři sta korun byl nájem,“ vypočítává Jiří Prokop, „takže my jsme měli sedm set korun na měsíc pro tři lidi.“ Na vysoké proto vydržel jen krátce a záhy studium vyměnil za práci u Vojenských staveb. Za příslib práce pro Vojenské stavby na několik následujících let byla Jiřímu Prokopovi zkrácena vojenská služba na pět měsíců. Tu si nakonec odbyl v roce 1986 ve Vlašimi jako kotelník a hlídač ve vojenské správě.

Nacházet si vlastní cesty

Již od poloviny sedmdesátých let Jiří Prokop postupně pronikal do prostředí undergroundové kultury. „Kultura a muzika,“ vypráví Jiří Prokop, „to byla jedna z mála věcí, co nás držela nad vodou. Chodili jsme na big beat, to jsme měli rádi.“ S kamarády také rád navštěvoval hospodu U Zpěváčků nedaleko Národního divadla, kde se v té době scházeli i disidenti. „V disentu jsme nebyli, protože jsme byly mladé děti,“ vysvětluje, ale zároveň dodává, že měli velkou touhu žít nezávisle na komunistickém režimu. „Snažili jsme se žít svobodně, snažili jsme se nenechat se svazovat těmi předpisy, co tu byly, a nacházet vlastní cesty.“ V té době Jiří Prokop hltal běžně nedostupnou literaturu, například Josefa Škvoreckého a další.

V hospodě U Zpěváčků se také dozvěděl o Chartě 77, bylo mu tehdy 21 let. „Tam to všichni věděli, v prostředí mániček to nebylo nic tajného.“ O jejím vzniku tedy sice věděl, ale nepodepsal ji. „Nebylo to nikde publikované, k tomu jsme se dostávali až v průběhu let vždycky po kouskách.“ Vždycky je těžké odhadovat, jak by se člověk choval za jiných okolností, a není možné nic tvrdit s určitostí, ale Jiří Prokop je přesvědčen o tom, že kdyby měl text Charty k dispozici, všechno by se možná odehrálo jinak. „Kdyby mi to tehdy někdo dal,“ domnívá se, „tak bych to asi podepsal.“

Temné Československo vs. osvětlený Západ

Podobné nasazení vydrželo Jiřímu Prokopovi až do závěru osmdesátých let. V roce 1986 změnil práci a nastoupil do Papíren Holešovice, ve stejnou dobu se jemu a jeho manželce Vlastě narodilo druhé dítě, tentokrát syn. Na sklonku roku 1988 se rozhodl, že navštíví svého kamaráda Jirku, který v roce 1987 emigroval do Mnichova. Když za něj kamarád v cizině zaplatil dvě stě dolarů, Jiří Prokop za ním mohl vyjet na pozvání. „Tam jsem se dostal mezi emigranty,“ vzpomíná na svou cestu do Německa, „Jirka byl v utečeneckém táboře, to byl takový vysoký panelák. Bylo to tam divoké.“ V období azylového řízení, kdy emigranti dostávali od státu podpůrné dávky, nesměli být nikde zaměstnáni. Ne vždy ale toto pravidlo respektovali. „Všichni pracovali, ale načerno,“ vysvětluje Jiří Prokop, „uklízeli, jezdili s taxíky, kdo se dokázal naučit řeč, vesměs příležitostné práce.“

Během měsíčního pobytu v Mnichově navštěvoval Jiří Prokop se svým kamarádem hospodu Kreuzberg, kde se scházeli emigranti. Od nich dostal v Československu nedostupnou literaturu, kterou poté vezl zpátky domů, Škvoreckého, Jirouse, Tigrida. Převážel nakonec nejen literaturu, ale i další věci, které bylo třeba do země doručit. „Něco jsem měl dodat někomu konkrétnímu, třeba i osobní věci.“ Kromě toho v Mnichově sehnal různé předměty, lyžáky, barevnou televizi a další. To všechno naložil do starého trabanta, tiskoviny schoval do dutin v autě a vydal se směrem k hranicím.

Přejezd přes hranice se ale zkomplikoval. „Viděli, že vezu haraburdí, tak se ptali, jestli to mám proclené.“ Jiří Prokop sice celníkům sliboval, že převážené předměty proclí, to je však nezastavilo. „Celé auto mi rozebrali, vyndali všechno pod sedadly ven, ale nesundali ty papundekly.“ Prohlídka auta byla poměrně důkladná, trvala přibližně dvě hodiny. Napětí umocňovalo špatné počasí, Jiří Prokop líčí, že pršelo a sněžilo zároveň, do toho už padala tma. „Já jsem na sobě nesměl nechat nic znát, že tam něco je. Kdyby tam něco našli, to by mi tam auto asi nechali a mě by rovnou zavřeli,“ uvažuje dnes po více než pětatřiceti letech. Nakonec mu celníci zabavili jen několik věcí, schované knihy neobjevili, a pustili ho přes hranice do Československa. „Nechali mě to všechno naložit zase zpátky, tak jsem to naložil, vyjel jsem a úplně jsem se rozklepal.“

Doba postupně zrála

Jiří Prokop v tomto období nepolevoval ani v aktivitách namířených proti komunistickému režimu. „Vždycky jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Ono to vždycky hrozně šustilo. Když jsem měl noční, tak jsme ladili.“ Právě z těchto stanic se Prokopovi dozvěděli o petici Několik vět, která vznikla v červnu 1989.  „V té době nám bylo třicet. Ta situace byla už dost nazrálá,“ popisuje Jiří Prokop okolnosti, za kterých se nakonec i on s manželkou Vlastou rozhodli k podpisu tohoto dokumentu, „vůbec jsme nepřemýšleli, pro nás to bylo jasné.“ Přestože mnoho signatářů Několika vět bylo za svůj čin pronásledováno, v případě Jiřího a Vlasty Prokopových žádná reakce nepřišla. „Podle mě jsme byli takoví málo zajímaví, tak nás nechali být,“ uvažuje Jiří Prokop nad tím, proč tomu tak bylo. „Ale ono to nebylo v té době už žádné hrdinství,“ dodává, „mohli mě vyhodit z práce, ale já bych se jako elektrikář uživil vždycky.“

Během celého roku 1989 se Jiří Prokop účastnil mnoha demonstrací pořádaných v různá významná výročí: na Palachův týden, 21. srpna či například 28. října. Protestovat vyrazil i 17. listopadu na Albertov. „S manželkou jsme tam šli. Ale samozřejmě jsme zase neměli hlídání, takže děti jsme nechali doma.“ Z Albertova pokračovali s davem až na Vyšehrad, kde se rozhodovalo, kudy se půjde dál. „Byla to taková tichá pošta,“ vysvětluje Jiří Prokop, „přenášelo se to tam zezadu dopředu, ti lidé si to říkali jeden druhému.“ To bylo podle vzpomínek pamětníka asi v sedm hodin. „Byla tma, byla zima. A my jsme měli ty děti, tak jsme říkali, že už půjdeme. Tak jsme šli přes Nuselák domů.“ Tímto rozhodnutím se manželé Prokopovi vyhnuli večernímu střetu demonstrantů na Národní třídě, který později vstoupil do dějin jako začátek sametové revoluce. O něm se dozvěděli až zpětně z rádia.

Druhý den, 18. listopadu, se Jiří Prokop vydal přímo na Národní třídu, aby tam získal více informací. „Pohybovalo se tam plno takových zvědavců jako já,“ vzpomíná dnes s odstupem, „debatovalo se, co se tam stalo. Nikdo pořádně nic moc nevěděl.“ V následujících dnech se ale v Praze začalo demonstrovat ve velkém. „Lidi chodili na Václavák,“ vypráví Jiří Prokop. Demonstrace se v týdnu po 17. listopadu konaly v centru Prahy každý den. „Vždycky jsme šli z práce a pak jsme šli večer na demonstraci.“ První dny se ještě Jiří Prokop obával, že může dojít k nějakému otevřenému střetu s policií, který by celý vývoj zastavil a všechno vrátil do původních kolejí. Zásadní zlom ale dle jeho názoru nastal, když demonstranti získali podporu lidí mimo Prahu. „To byla asi zásluha studentů a herců, že to dokázali mimo sdělovací prostředky rozšířit všude.“ Potom už bylo všechno jistější a série protestů se začala měnit v oslavu ukončení vlády jedné strany. „Pak už to byl takový happening,“ líčí pamětník období kolem Vánoc 1989. „Vánoce tím vlastně byly trošku zastíněné. Protože v té době se volil prezident, byly různé koncerty, prostě bylo kam chodit.“ Začínalo být jasné, že éra komunistické totality v zemi nadobro končí.

Populismus: to nejhorší, co může být

Po revoluci se začal proměňovat život Jiřího Prokopa i v osobní rovině. Během privatizace mu postupně došlo, že papírna, ve které dosud pracoval, již není dále konkurenceschopná, a že je třeba se poohlédnout po nové práci. Jeho kamarádi založili na začátku devadesátých let firmu zabývající se vzduchotechnikou a Jiří Prokop se stal jejich prvním zaměstnancem. „Tam jsem byl spokojený,“ pochvaluje si Jiří Prokop, „jezdili jsme po celé republice, dokonce jsem byl na školení v Anglii.“ Manželka Jiřího Prokopa Vlasta se již během sametové revoluce dostala úřad městské části Prahy 3. „Vstoupila do OF na Praze 3 a kooptovali ji jako úřednici na radnici.“ Začala tam pracovat na sekretariátu, a přestože je teď již v důchodu, působí tam dodnes. Později Jiří Prokop založil vlastní firmu s elektroinstalacemi, po nějaké době začal vyrábět i okna. Podařilo se mu postupně vybudovat úspěšný rodinný podnik, kde stále pracuje společně se synem a kamarády.

Zápal pro demokracii a dění na politické scéně mu vydržel i po revoluci. Podporuje spolek Milion chvilek pro demokracii, je totiž přesvědčen o tom, že toto hnutí bojuje proti populismu a lhaní. Právě překrucování pravdy považuje za skutečnou hrozbu demokracie. Zásady populismu jdou podle jeho názoru proti demokratické zásadě respektu a tolerance svobody druhých lidí. „Populismus to strhává na jinou stranu: co se mi dneska líbí, je dobré, a zítra to bude jinak.“ Takový vrtkavý přístup k životu a ke společnosti však Jiří Prokop odmítá. „Zásady demokracie jsou stálé a neměnné,“ vysvětluje. Demokracie tak podle Jiřího Prokopa přináší trvalé hodnoty společnosti. Proto, jak se o tom ve svém životě mnohokrát přesvědčil, stojí za to ji podporovat a rozvíjet.