Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Prokop (* 1934)

• narozen 13. října 1934 v Užhorodu

• matka dcerou bývalého československého legionáře Josefa Pelce

• vyučen zámečníkem

• v letech 1954–1960 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze

• od roku 1962 restaurátorem nástěnných maleb a sgrafit

• v srpnu 1968 se zapojil do protestů proti sovětské okupaci

Z Užhorodu do válečné Prahy

Zdeněk Prokop se narodil 13. října 1934 v Užhorodu, kde jeho otec Emanuel pracoval jako pošťák. Když bylo Zdeňkovi necelých pět let a jeho sestře Vlastě jen pár měsíců, musela celá rodina z Podkarpatské Rusi spolu s dalšími Čechy utéct, protože tehdejší československé území anektovala maďarská armáda. „Můj otec byl vypovězen, na poště mu zrušili zaměstnání a ať se stane imigrantem.“ Otci se podařilo zajistit pro rodinu cestu vlakem do Polska, kde sehnal ubytování v chalupě u místního sedláka. „Tam jsme žili asi dva až tři měsíce, než otec získal povolení k přejezdu z polského městečka do Česka.“ Od hranic se vydali do Prahy, kde bydlel Zdeňkův dědeček, bývalý československý legionář Josef Pelc. „Děda bojoval jako rakouský voják, pak dosáhl nějaké hodnosti, a když rakouská armáda bojovala v Itálii, tak tam asi v roce 1917 přeběhl na stranu vznikajících československých legií.“ V roce 1920 se stal členem nově vzniklé Hradní stráže, kterou nechal založit T. G. Masaryk. Josef Pelc bydlel s manželkou v třípokojovém bytě v Praze-Dejvicích, kde v roce 1939 ubytoval i Zdeňkovu rodinu. Nebydleli tam ale sami. „Ještě tam museli mít v jednom pokoji podnájemníka, protože plat vojáka Hradní stráže nebyl takový, aby mohl celé nájemné bytu zaplatit.“

V Dejvicích prožil pamětník začátek druhé světové války. Na dohled od jejich domu sídlily v dnešní budově Katolické teologické fakulty německé jednotky SA a SS. „Jako šestiletý kluk jsem několikrát dopoledne, když bylo pěkné počasí, vyšel před ten dům v Dejvicích a koukal jsem se, jak na té široké asfaltové ulici mašírují ti esesáci v černých hadrech se stříbrnými odznáčky SS. Měli muziku a před nimi šli flétnisté, pak bubeníci a za nimi šla jednotka asi šedesáti mužů. Když přešli, tak tam byla další kapela, ti byli myslím od SA.“ Šestiletého Zdeňka vojenské přehlídky fascinovaly, rodiče ale jeho nadšení nesdíleli. „Vždyť to jsou Němčouři!“ okřikli ho. „To se ti nemůže líbit. Ti nás tady zabrali!“ Po nějaké době se otci podařilo sehnat byt v Holešovicích, kam se s rodinou ještě během války přestěhoval. 

Do krytu

K Holešovicím se pojí i jeho vzpomínky na konec války a osvobození. „Pamatuji si, jak nad námi lítaly stíhačky, a jak bombardovaly dokonce Hlávkův most. Přesně vím místa, kam ty bomby spadly.“ Pravidelně se ozývalo houkání sirén, které znamenalo jediné – běžet se schovat do krytu. Nálety trávil s ostatními ve sklepě domu, kde byly dřevěné lavice a speciální žárovky, které svítily jen tlumeným světlem. Pokud byl akutní poplach v dopoledních hodinách, běželi se schovat do krytu ve škole. Často ale bomby padaly v noci. „Mě to jako kluka fascinovalo, jak po černé obloze bloudily pruhy světel světlometů, které se snažily zachytit letadla. A pak bylo vidět záblesky bomb.“

Se sílícími nálety se blížil konec války. „V dubnu 1945 rozvěsili Němci ve všech domech za vstupní dveře ohromný plakát, kde byla taková rudá příšera a nad ní silueta Hradčan a veliký nápis: Zachvátí-li tě, zahyneš. Ten plakát musel být v každém domě.“ Když už bylo zřejmé, že válka směřuje ke konci, pamětník plakát v jejich domě strhl, zmačkal a rozdupal. „Dostal jsem za to vynadáno: Jestli tě viděl tamhleten soused, známý jako udavač, tak kdo ví, jak to dopadne!“ Dopadlo to ale dobře a několik dní poté byla Praha osvobozena. Sovětské vojáky přivítali tehdy obyvatelé Prahy jako osvoboditele a hrdiny. „Ruští vojáci byli ubytovaní ve školách, neučilo se. Před školou kouřili, byli venku a lidé z okolí, zejména můj otec, s nimi zaváděli řeč.“ Zajímalo ho, zda někdo z nich nepochází z Podkarpatské Rusi. „Najednou přivedl k večeři domů mladého Ukrajince, který si pamatoval na Užhorod, a můj otec byl nadšený, že si může s tímto klukem popovídat o Užhorodu.“ Tento voják, který k nim přišel ještě několikrát na návštěvu, věnoval Zdeňkovi na památku dýku SA, kterou má dodnes. 

Dobré vztahy jeho rodiny k sovětským vojákům ale značně poznamenal rok 1948, kdy se chopili moci komunisté. „Uvědomili jsme si, že se nedá volně mluvit a že se v jistém smyslu vrací to, co jsme zažívali po celou válku. Tehdy jsme také museli mlčet ke všem těm hrůzám, co tady dělali nacisté. A stejně tak jsme po změně režimu v osmačtyřicátém roce museli mlčet k tomu, co tady prováděli komunisté.“

Chceš být pilot? Budeš zámečník! 

Zdeněk odmala velmi rád kreslil a námětem mu byly často stíhačky a letadla, které za války vídal na obloze. Když se pak v necelých patnácti letech rozhodoval, kam by chtěl pokračovat po základní škole, napadlo ho, že by se rád stal pilotem. Iluze mu ale vzal úředník pracovního úřadu, který vedl rozhovory se všemi žáky v posledním ročníku a rozhodoval o jejich dalším osudu. „Když na mě přišla řada, řekl jsem mu: ‚Já bych chtěl být pilotem letadla.‘ On se na mě podíval a řekl: ‚No, na to jsi ještě moc mladý.‘ A já mu na to řekl: ‚A nemohl bych jít na nějakou pilotní školu vojenskou, třeba jako kadet?‘ A on řekl: ‚To ne, my potřebujeme lidi do výroby. A co se ti na těch letadlech tak líbí?‘ A já jsem mu říkal: ‚No, že jsou to takové stroje.‘ A on řekl: ‚No, tak bys mohl jít někam do strojírenství. Tak hele, uděláme z tebe zámečníka.‘“ 

A tak nastoupil Zdeněk v patnácti letech do učení, ve volném čase se ale věnoval svému velkému koníčku a pravidelně navštěvoval kurzy kreslení. Když se v sedmnácti letech vyučil zámečníkem, začal se poohlížet po zaměstnání. Jeden kamarád mu řekl, že by mohl nastoupit do Filmových ateliérů Barrandov ke kreslenému filmu. Pamětník tam skutečně šel, a dokonce prošel úspěšně přijímacím řízením, když se ale z pracovního úřadu dozvěděli, že je vyučený zámečník, museli ho odmítnout. Přijali ho ale jako zámečníka, a tak se alespoň „často poflakoval na natáčení filmů“. 

Pracující lid abstrakci nerozumí

I když se živil jako zámečník, nadále navštěvoval kurzy výtvarného umění, protože ho vášeň pro kreslení neopouštěla. Ve dvaceti letech ho přijali na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Evou, s níž měl dva syny. Brzy po narození druhého syna se ale rozvedli. V roce 1960 Zdeněk úspěšně absolvoval Akademii výtvarných umění, ale najít uplatnění po skončení studia nebylo snadné. Protože ho bavilo zachycovat pohyb, chodil kreslit zkoušky baletního souboru Národního divadla. „Šmudlal jsem tam ty baletky jednu za druhou,“ vzpomíná. Žádné obrazy ale neprodal a žil jen ze stipendia, které po ukončení studia dostával. V roce 1962 zjistil, že se plánuje oprava maleb na jednom domě v Holešovicích. Rozhodl se o tuto práci aktivně ucházet a skutečně se mu podařilo ji dostat. „Tím jsem se dostal mezi restaurátorskou sekci Svazu výtvarníků, ale stále jsem nebyl členem. To mohli být jen umělci, a mě nikdo za umělce nepovažoval.“ U restaurování nástěnných maleb již ale zůstal a věnoval se mu prakticky celý svůj profesní život. Restauroval mimo jiné malby v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze nebo malby v budově ZŠ na Lyčkově náměstí. V soukromí se stále věnoval kresbě, svá díla ale nemohl za minulého režimu vystavovat ani prodávat, protože neodpovídala představám socialistického realismu. „Členové Svazu výtvarníků rozhodovali, co je to socialistický realismus a co se vystavovat může a co už je zhoubný kapitalistický formalismus. To jsou věci jako nějaká abstrakce, to se nedovolovalo. Říkalo se, že pracující lid tomu nerozumí, že pracující lid chce co nejvěrnější popis reality.“ Současné výtvarné umění ho zajímalo i po teoretické stránce, a proto pořádal na toto téma přednášky v různých muzeích či spolcích. Materiály získával mimo jiné v knihovně amerického velvyslanectví, kterou pravidelně navštěvoval, a z půjčených knih si pořizoval diapozitivy, které pak na přednáškách promítal. 

Stříleli přímo do davu studentů

Stejně jako většina ostatních obyvatel Československa vnímal pamětník velmi pozitivně změny, které přineslo Pražské jaro v roce 1968. O to větší šok přišel 21. srpna 1968. „Ve čtyři hodiny ráno mě vzbudil zvláštní hluk letadel. Bydlel jsem v Holešovicích v bytě mých rodičů. Koukal jsem se z okna a viděl jsem, jak nízko přelétávají zvláštní letadla. Dokonce jsem v tom šeru ve čtyři ráno uviděl tu červenou pěticípou hvězdu na křídlech. A řekl jsem si, co to je za průser?“ Aby zjistil, co se děje, rychle se oblékl, vyšel ven na ulici, zamířil na tramvaj a dojel na Václavské náměstí. „Tam už seshora od Muzea scházel dav lidí, kteří tleskali a mávali vlajkami.“ Na demonstraci potkal svého bývalého spolužáka, který ho vyzval, aby s ním a s dalšími mladými lidmi šel protestovat před budovu ústředního výboru Komunistické strany Československa. Dav, který čítal asi 200 až 300 lidí, se vydal Revoluční ulicí až na nábřeží k sídlu ÚV KSČ, které bylo obklíčeno obrněnými transportéry a řadami vojáků se samopaly.  „Blížili jsme se k nim a mávali jsme vlajkami. A vtom někdo dal těm vojákům povel a oni začali střílet proti téhle skupině studentů. Sice jsem se pak dozvěděl, nevím od koho, že ten velitel dal povel výstražné střelby do vzduchu. Lítalo to většinou přes Vltavu k zimnímu stadionu, ale nějaký z těch blbečků vojáků to nezvedl dost vysoko a napálil to do jednoho z našich kluků. Padl na zem.“ Někteří odvážní studenti k němu běželi, odtáhli ho pryč a jeho krví potřísnili československou vlajku. Pak se dali na ústup. ‚To je strašný,‘ řekl vůdce skupiny. ‚Pojďte pryč, tady nás postřílejí. Pojďte, pojedeme do Vysočan a vyzveme dělníky, ať stávkují.‘“ 

Po chvíli chůze jim zastavil mladý řidič nákladního vozu, který asi patnáct až dvacet z nich naložil na korbu a odvezl do Vysočan. „Jeli jsme tam v naivní představě, že dělníci mají v socialismu nějakou důležitou funkci nebo moc. Řvali jsme: ‚Stávkujte, zabili nám kamaráda!‘ A mávali jsme zakrvácenou vlajkou. Ti pitomci na to ale vůbec nereagovali a schovali se za zeď.“ Vrátili se tedy do centra města. Tam už panoval obrovský zmatek, všude byli vojáci, tanky a lidé protestující proti invazi. „Po tancích lezli lidé. To byl takový zmatek... Všichni ti lidé si dovolovali do těch tanků kopat, hrozit jim, plivat na ně a chodit mezi nimi.“ Do tanku kopala i jedna dívka, kterou znal, tank se ale rozjel, přejel jí nohu a ošklivě se zranila. Pak už se pamětník vydal zpět domů, do Holešovic. Druhý den se šel podívat k Československému rozhlasu. Ve městě dále probíhaly masivní protesty proti okupaci a objevovaly se nápisy, jako například „Hitler 1938, Brežněv 1968“, „Táhněte domů, Rusáci“ a podobně. Sovětské vojáky již téměř nikdo nevnímal jako osvoboditele, jako tomu bylo po válce, nýbrž jako okupanty. I když se Zdeněk aktivně účastnil srpnových protestů, jeho práci to nijak neovlivnilo a dál pokračoval v restaurování nástěnných maleb. V roce 1970 si vzal svou druhou ženu, Zdenu, s níž měl jednu dceru. 

Život se mu příliš nezměnil ani po sametové revoluci v roce 1989. Protestů v den 17. listopadu se aktivně nezúčastnil, ale v dalších dnech chodil „cinkat klíči“ na Václavské náměstí. Svobody si váží, podle něho je to ale relativní pojem. „Svoboda je iluze, kterou mohou mít jednotlivci, ale není to realita. Všichni jednotlivci jsou závislí na společnosti. A bez té společnosti nic nedokážeme.“