Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Prokopec (* 1919  †︎ 2010)

• narozen 7. února 1919 ve Stradouni u Vysokého Mýta

• vyučen lakýrníkem, při zaměstnání absolvoval letecký výcvik

• před válkou pilotem v československé armádě, po březnu 1939 však propuštěn

• v červenci 1939 odešel do Polska, odtud poslán k československé zahraniční jednotce formující se v SSSR

• výcvik na Středním východě, ve Velké Británii a Kanadě

• pilotem u 310. československé stíhací perutě Royal Air Force

• po válce v armádě, leteckým instruktorem

• v roce 1948 školil izraelské piloty

• z armády nakonec propuštěn a zaměstnán ve sklárně

• od odchodu do penze žije v Plzni

Rodina

Josef Prokopec se narodil 7. února 1919 v obci Stradouň u Vysokého Mýta. Jeho otec se živil jako zemědělec a přivydělával si také u soukromých sedláků. Matka pana Prokopce byla v domácnosti, nicméně rovněž pomáhala při zemědělských pracích.

Mládí

Do páté třídy navštěvoval Josef Prokopec školu ve Stradouni. Zbylá školní léta pak chodil každý den pěšky do osm kilometrů vzdálených Chroustovic. Školu vychodil ve 14 letech, v době světové hospodářské krize. Dlouhou dobu nemohl najít učební obor, nakonec však poskytla pomocnou ruku teta, která mu přes známosti zajistila umístění v Plzni, kde se začal učit lakýrníkem. Po dokončení studia v lednu 1937 získal zaměstnání v jedné lakýrnické firmě v Plzni.

Letecký výcvik při zaměstnání

V té době zrovna vypukla akce Masarykovy letecké ligy „Tisíc pilotů republice“, do které se přihlásil i Josef Prokopec. „Založil ji prezident Masaryk pro republiku s cílem vycvičit tisíc pilotů v aeroklubech jako zálohu pro naše letectvo… Bylo to inzerované, tak stačilo zajít do Západočeského aeroklubu, kde každému vysvětlili, co bude následovat po zdravotních prohlídkách, jak budou probíhat kurzy atd. Měl jsem u lakýrníků celkem hodného mistra, který mi poskytl prostor. Vycházel mi vstříc, že jsem mohl chodit do práce a zároveň létat. Létali jsme ráno od čtyř a pak zase dlouho večer. Podle toho, jak na mě vyšla řada, jsem mohl opustit zaměstnání…“

Pan Prokopec vzpomíná, že létal na stroji EŠ-39 „šmulik“, „což byl hornoplošník s tříválcovým motorem. Mým učitelem byl Václav Šalf, který pak přešel do odboje a úspěšně tam létal.“

Josef Prokopec tedy pracoval jako lakýrník a zároveň si dodělával pilotní kurz. Pilotní zkoušky splnil v říjnu 1938. Kvůli zkouškám však nestihl podzimní odvod branců, a z toho důvodu nemohl nastoupit na vojnu. Přes zimu 1938 se ocitl bez práce, kterou získal chvíli před tím, než byl 1. března 1939 povolán k posádce do Hradce Králové. Zde byl 15. března společně s dalšími členy posádky zajat německou armádou.

Po březnu 1939

Po několika dnech byli českoslovenští vojáci propuštěni. Mnozí z nich uvažovali o útěku za hranice. Mezi vojáky, kteří přešli do odboje, byl i Prokopcův hlavní instruktor, šéfpilot Rais. Jednoho dne se s panem Prokopcem sešel a zeptal se jej, zdali by byl ochoten odejít s dalšími piloty do zahraničí. Josef Prokopec neváhal a za několik dní se přesunul do Ostravy, kde s ostatními čekali na další instrukce k přechodu hranic.

Vojáci byli v Ostravě ubytováni v jednom místním hotelu. „Dostali jsme dobře najíst. Spali jsme celou noc a příští den před devátou hodinou jsme měli přejít hranici. Nedoporučovali nám, abychom vycházeli na ulici, jinak že v objektu se můžeme pohybovat kdekoliv. Zdřímli jsme si a k večeru k nám přišel jeden maník a odvedl nás na hranice. Šli jsme přes ‚prádlo‘, kde zbavovali uhlí prachu. Přes takovou špínu, ale museli jsme přes to jít – byl to rozkaz. Voda nám čím dál víc sahala až po krk. Sako a kabát jsme si nesli v malém uzlíčku nad hlavou. Zakopnout, tak jsme to všechno vykoupali… Měli jsme štěstí, že to dno nebylo tak hluboké, ale nasáklí uhelným prachem jsme byli. Zbytky kalu jsme pak vycákali a šli směrem k polské hranici, kde jsme byli záhy sebráni a odvedeni na ‚posteruněk‘.“

V Polsku

Skupina Čechoslováků odešla do Polska v červenci roku 1939. Ačkoliv sem Josef Prokopec s kamarády prchali s cílem zapojit se do protinacistického odboje, nebyli zde vítáni s otevřenou náručí. „Všichni byli plní dojmů z nabytého území,“ vzpomíná na Poláky, kteří Čechy přijímali s posměchem.

V prvních dnech po útěku pracoval s kamarády v zelinářství a čekal na odvoz do Krakova. Zanedlouho byl převezen do Malých Bronovic, kde se soustředili zájemci o vstup do letectva. „Zabraňovali nám odjet do Francie, protože si uvědomili, že nás budou potřebovat…“

V Malých Bronovicích českoslovenští vojáci čekali, co se s nimi bude dít dál. Nakonec bylo rozhodnuto, že budou posláni na východ za formující se československou zahraniční vojenskou jednotkou v Sovětském svazu. „Bylo nás kolem sedmdesáti a čekali jsme na zkoušky až do třetího září, přitom prvního začala válka. Tak rychle se blížila ke Krakovu, že jsme museli odjet za Svobodovou skupinou dřív. Cestu jsme absolvovali s velkými potížemi. Na některých nádražích byla cesta úplně přerušena, byla bombardována tak, že se nadalo jinak, než jít dál pěšky. Ač dělal náš doprovod, co mohl, neměli jsme zajištěné jídlo. Na všechna střediska byl obrovský nával. Tři kilometry na obě strany od hlavní cesty byly vypity všechny studny. Každý utíkal před nepřítelem a zanechal za sebou hospodářská stavení. Z chlévů řval hlady opuštěný dobytek. Hrozná situace. Němci létali v nízkých výškách a stříleli do lidí, kteří jim připravovali úrodu na příští rok. No, hrozný obrázek.“

Cesta na východ

Po cestě se však Josef Prokopec ztratil své skupině, když hledal něco k snědku. Zbytek cesty do Brestu Litevského, kam byli Čechoslováci odesláni, šel tedy sám. „Bylo to dost nebezpečné, protože všude kolem byla vojenská policie, která každého hned sebrala, když nebyl ve skupině.“

V Brestu Litevském

Po vyčerpávající cestě v Brestu usnul a byl okamžitě okraden o vše včetně bot. „Tak tvrdě jsem spal.“ V naprostém zoufalství pak zašel do místní putyky. Zde šťastnou náhodou narazil na člověka, který se učil v Hradci Králové na železničáře. Ten se Josefa Prokopce ujal, sehnal mu boty a pomocí kontaktů na železnici mu zařídil místo v posledním vlaku na Sarny.

„Protože už jel poslední vlak na Sarny, a to jenom lokomotiva s jedním vozem, tak mě jako železničář protlačil mezi uhlí a jel jsem na uhlí směr Sarny. Cestou jsme potkali bombardér, který byl dost nízko a shodil na nás bomby. Jenže zapomněl, že je dost nízko a že nevybuchnou, pokud do něčeho pevného nenarazí. Začaly vedle nás skákat jako prasátka, tak jsme se modlili, aby tam nebyla cihla nebo něco podobného, do čeho by mohly narazit. To se nestalo, tak jsme jeli dál, až jsme dojeli do Saren. Tam jsem se dostal do rychlíku směr Baranoviče, kde jsem měl vystoupit a jít do lágru…“

Další komplikace během přesunu na východ

„Přišel jsem do Baranovič na nádraží a s hrůzou jsem zjistil, že náš transport již odjel na východ směr Lvov. Nedalo se nic dělat, spojení nebylo, tak jsem usnul na lavičce. Probudil jsem se v nemocnici. Z lavičky jsem totiž spadl a Červený kříž mě sebral a odvezl do nemocnice, kde jsem ležel několik týdnů jako pacient.“

V Baranovičích byl tedy Josef Prokopec převezen pro naprosté vyčerpání do nemocnice, kde strávil tři týdny. Poté, co se vyléčil, chtěl odjet do Lvova za svojí jednotkou. Náčelník nemocnice jej však nechtěl pustit, jelikož neměl dostatek personálu a chtěl si tak ve své nemocnici udržet mladého schopného muže. Když se pan Prokopec dozvěděl o vznikající jednotce volyňských Čechů v Českém Kvasilově, nechal jej velitel jít.

V Českém Kvasilově

V Českém Kvasilově byl přijat nadporučíkem Kopeckým a následně přidělen do Milotína, jedné z volyňských vesnic, kde měl pomáhat v zemědělství. Po určité době strávené ve vesnici získal obsílku s příkazem přesunout se vlakem do Šepetovky. Zde se konečně setkal se Svobodovou jednotkou, která se přesouvala z Kamence Podolského.

V Suzdalu

Josef Prokopec se nakonec i se Svobodovou jednotkou přesunul do Suzdalu. Ze zdejšího pobytu má pamětník množství historek:

„Všechny ty novinky civilizace Rusové ještě neznali. Všechny ty podfučky atd. Tak třeba hlavní stráž jsme různě cvičili. Například strážný šel zavřít našeho kluka, a ten zavřel jeho…“

„Kluci našli východ z lágru tak, že se dostali do jedné střílny, odkud se dalo dostat na takovou pavlačku, kde byl spuštěný provaz. A každý mohl ty čtyři metry slézt dolů a byl na chodníku. Ráno ho zas musel poslední vytáhnout a na té pavlačce skrýt, aby nevisel dolů.“

Českoslovenští vojáci byli v Suzdalu využíváni pro nejrůznější práce a brigády. Pracovali na stavbě místní přehrady, jako závozníci, opraváři automobilů. Jednoho dne někdo z vojáků opravil místnímu člověku gramofon. Zpráva se rychle roznesla, a tak jich podle slov Josefa Prokopce opravili celý náklaďák. „Jeden z našich chlapíků opravil v Suzdalu orloj. Lidi vybíhali z baráků, že se stal zázrak. ‚Boga jest!‘ Předtím Bog nebyl...“

„Proslýchalo se, že se půjde na Střední východ.“

Skupina československých vojáků byla následně převelena na Střední východ. Pan Prokopec se tak vydal na cestu přes Moskvu – „v Moskvě jsme měli půl dne čas, během kterého se daly prodat jakékoliv věci, i boty, z kterých palec koukal. Prostě nedostatek zboží všeho druhu.“ – a Kyjev do Oděsy. Odtud pluli vojáci lodí do Istanbulu. Následně byli opět naloděni a plavili se až do Haify, kde se spojili se zdejší československou vojenskou jednotkou.

Na Středním východě

Prvních 14 dní strávili nově příchozí vojáci ve stanovém karanténním táboře, odkud pak byli převeleni do leteckého tábora v Ramle. Kromě studia angličtiny zde žádný větší výcvik neabsolvovali.

Na pobyt v tehdejší Palestině Josef Prokopec vzpomíná: „Vím, že jsem tam slavil svátek – Josefa. Šel jsem s Jardou ‚Uzlem‘ Červinkou napřed. Byl to Moravák, měl rád vínko, a tak mě na to navedl. Tak jsme si česky řečeno ‚dali‘, a ještě jsme koupili tři flašky pro kamarády. Jenže za Haifou už jsme nemohli dál, tak jsme si museli sednout a pomalu jsme ty flašky spotřebovali a usnuli jsme tam. Ráno jsme se probudili a viděli tu hrůzu. Do kempu se nám šlo těžko. Teď jsme nevěděli, jestli vzít ty flašky s sebou. Nakonec jsme je vzali, protože jsme jim chtěli ukázat, že jsme na ně mysleli. To jsme udělali chybu. Kluci to vzali tak, jako že si z nich děláme srandu, že jsme jim přinesli prázdné lahve. Zašněrovali nás do stanu a celý den jsme v něm v tom horku byli. Co jsme v tom stanu s Jardou zkusili, nepřeju ani vrahovi mé matky,“ dodává s úsměvem.

Po moři do Velké Británie

V Ramle čekali naši vojáci na loď, která je následně transportovala kolem Afriky přes Gibraltar až do Británie. Koncem července 1941 přistáli v Glasgow. Odtud byli přemístěni do Yorku „Tam jsme měli zase další čtrnáctidenní karanténní tábor. Pak nás odvezli do výcvikového střediska Wilmslow.“ Zde se opět učili anglicky a teprve poté mohli jít do letecké školy.

Letecká škola v Británii a Kanadě

Zde se budoucí piloti Královského letectva nejprve učili matematiku, aby nedocházelo k chybám při přepočtech z metrické na anglosaskou soustavu veličin. Poté následovala teorie – „navigace, motory, služební řády, letecké právo…“ A nakonec praktické zkoušky na Tiger Moth. Kdo tento výcvik s úspěchem absolvoval, jel do Kanady. Zde bylo šestadvacet československých pilotů soustředěno u Alberty u Calgary.

„Tam už jsme létali v normální škole – s programem, určitými úkoly. Myslím, že jsme nalétali kolem dvou set hodin… Létali jsme na Harvardech, normálních servisních letadlech. Museli jsme s nimi udělat všechny druhy úkolů, které letec bude mít s bojovým letadlem – formace, útoky…“

Posledním školením pilotů bylo tzv. OTU (Operational Trainig Unit) – nácvik taktiky.

Zpět v Británii

Po ukončení výcviku byli piloti posláni zpět do Británie ke svým skvadronám. Pan Prokopec byl přidělen ke 310. československé stíhací peruti. „U skvadrony nás přijali, měl jsem hodného velitele… Hugo Hrbáček, nikdy zbytečně nic nenařizoval, a co rozhodl, to platilo – to nikdy neodvolal.“

V ostrém nasazení

Josef Prokopec vzpomíná na svůj první operační let, který proběhl 15. března 1944 : „Doprovázeli jsme lehké bombardéry. Létaly do výšky čtyř tisíc metrů… Byly o trochu rychlejší než ty těžké, létaly níž a útočily na menší cíle.“

„Většinou jsme doprovázeli bombardéry. Na normální souboje jsme neměli letouny – byly už zastaralé a mohly létat jen ve skupinách.“

Ke ztrátám na životech pilotů nedocházelo bohužel jen v bojových akcích, ale i při nácvicích – při jednom takovém se srazili dva piloti nacvičující bombardování a oba zahynuli.

Ani pak Prokopec se nevyhnul smrtelnému nebezpečí: „Jednou jsem měl namále. Chtěl jsem dolétat přídavnou nádrž. Štěstí, že jsme už byli dost vysoko a že jsem pak stačil znovu nastartovat motor. Dolétal jsem ji totiž – a motor se mi zastavil… Shodil jsem tu nádrž, roztočil jsem vrtuli a nastartoval motor. Skvadrona byla zatím v dálce, tak honem za nimi. Byl jsem rád, že jsem ji dohnal.“

Do konce války nalétal Josef Prokopec 167 hodin. „Chybělo mi těch třiatřicet do plného úvazku.“

Po konci války

Domů se dostal až 13. srpna 1945. „Naše vláda chtěla přivést nové stroje, Spitfiry.“ A jelikož se čekalo na politické rozhodnutí, museli piloti zůstat v Anglii o několik měsíců déle.

Po návratu do Československa uvažoval Josef Prokopec o své další kariéře: „Věděl jsem, že se k dopravnímu letectvu nedostanu, protože jednak jsem stíhač a jednak jsem mladý. Věděl jsem tedy, že musím zůstat na vojně, abych si udržel kvalifikaci.“ Odešel proto se známými do Českých Budějovic, kde absolvoval instruktorský kurz. Následně pracoval jako letecký instruktor na Spitfirech a Messerschmittech.

Výcvik izraelských pilotů

Od března 1948 probíhalo v Budějovicích přísně tajné cvičení izraelských vojenských pilotů. „Bylo to utajené. Proto to také bylo v Budějovicích, kde není takové spojení jako jinde.“ Na jih Čech jezdili piloti postupně po malých skupinkách. Podle vyprávění pana Prokopce to byli většinou bývalí letci z americké či Rudé armády. „Těch pokročilých bylo tak 60, sám jsem jich cvičil jedenačtyřicet. Pak byly asi dva nebo tři kurzy v normální škole v Prostějově a Hradci Králové.“

Propuštěn z armády

Po výcviku izraelských pilotů byl pan Prokopec nejprve poslán na dovolenou a potom z armády úplně propuštěn: „Řekli mi, že neposkytuju záruku lidově demokratickému zřízení.“ Podobně dopadli všichni piloti, kteří ve druhé světové válce bojovali za Západě.

Poté získal zaměstnání jako rozpisovač plánů výroby v továrně. Přišel ovšem o byt, který mu armáda odebrala, a byl nucen hledat si nové místo i s bytem. Jelikož mu bylo zakázáno pracovat ve zbrojní výrobě, našel nakonec zaměstnání ve sklárně, kde pracoval jako plánovač. „Tak jsem začal s plánováním. Šlo mi to, tak jsem postupoval až k pozici závodního plánovače.“

V současnosti žije Josef Prokopec v Plzni, kde se aktivně účastní občanského života a je členem několika veteránských sdružení.