Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Prokopová (* 1928)

• narozena 7. listopadu 1928 v Holýšově jako Vlasta Štáhlová

• rodina postižena hospodářskou krizí a zánikem sklárny, kde pracoval otec Josef Štáhl

• 10. října 1938 v rámci pomnichovského záboru Sudet nacisté obsadili Holýšov

• utekla k babičce do Chalup na neobsazeném území

• od září 1939 začala dojíždět do měšťanské školy v Přešticích

• počátkem roku 1942 se s matkou odstěhovala do Krchleb

• od září 1942 do června 1944 studovala na obchodní školu v Plzni

• od léta 1944 do dubna 1945 pracovním úřadem poslána jako tlumočnice a administrativní síla do Wehrertüchtigungslager WEL III – Strašice (Straschitz)

• 4. května 1945 se stala svědkem osvobození Staňkova americkou armádou

• zažila poválečné násilí na německých obyvatelích

Vlasta seděla na židli uprostřed prostě zařízené kuchyně. S tatínkem na druhé straně stolu pozorovali maminku, jak stojí u plotny a něco ohřívá v plechovém rendlíku. Místností se linula neznámá, nepopsatelně krásná vůně, ze které se holčičce sbíhaly sliny a fantazie nabírala obrátky. „Už je to tady!“ maminka položila na talíř masitý růžový váleček, pod kterým se tvořila voňavá loužička šťávy. „Co je to, maminko?“ ptá se zvědavě Vlasta. „To si kvůli nám uřízla prsty,“ předběhne ji s odpovědí otec. Maminka se směje: „Přinesla jsem párek, tvůj první, Vlasti.“ „Nikdy jsem ještě nejedla takovou dobrotu,“ vychutnává si sousta a zároveň vidí, že talíř před mámou zůstal prázdný. „Kde máš párek ty, maminko?“ ptá se udiveně. „Mně takové věci nechutnají,“ odvětila maminka. V dětské hlavě se honí myšlenka: „Jak jenom může být tak hloupá, že nejí takovou lahůdku?“ Teprve po letech pamětnici došlo, jak to s párkem bylo doopravdy.

Na podzim 1928, rok před vypuknutím velké hospodářské krize, se Vlasta narodila do chudé rodiny Štáhlových v Holýšově. Otec pracoval ve sklárně. Matka, bývalá služebná, zůstala v domácnosti. S počátkem třicátých let přišla do Československa hospodářská recese a v jejím důsledku byla sklárna, kde si tatínek s ostatními sousedy vydělával na živobytí, definitivně zavřena. Proti hladu zajišťovaly rodinu odborářské poukázky na potraviny. „Pan Liška musí být hodně bohatý, když si může dovolit rozdávat lístky na chleba,“ myslela si Vlasta vždy, když od zástupce odborů chodila spolu s tatínkem vyzvedávat stravenky.

První školní léta

Holýšovské obyvatelstvo tvořili z převážné většiny Němci. Češi po vzniku republiky neměli ani vlastní školu a jejich děti se učily odděleně v různých nevyhovujících prostorách. Československý stát v roce 1929 otevřel novou Masarykovu školu pro české usedlíky. Pamětnici přivítala novotou vonící budova už jako tříletou, když začala navštěvovat dětskou opatrovnu, zařízení pro předškoláky. Pětaosmdesáté narozeniny prezidenta Osvoboditele oslavila v březnu 1935 už jako žákyně první třídy zpěvem písní Teče voda, teče a Tatíčku starý náš.

Otřesy

První dubnový den roku 1937 byl pro Vlastu strašlivým aprílem. Po těžké nemoci zemřel v Praze na leukemii. O tři dny později měl doma pohřeb, kde se s ním rozloučily tři tisícovky lidí z Holýšova i okolí. Pamětnice katastrofu zvládla jen díky příbuzným a kamarádům. Často si chodila k tatínkovu hrobu postěžovat na svůj osud. Dne 14. září se k jejímu zármutku přidal všeobecný smutek vyvolaný smrtí T. G. Masaryka. V Holýšově začínalo být v té době cítit napětí vyvolávané německy hovořícími obyvateli, nespokojenými s životem v Československu. Na druhé straně hranice měli v osobě Adolfa Hitlera silného zastánce. Kolem městečka začaly práce na budování obranné linie. Děti získaly novou zábavu – pochodovaly ulicemi vedle útvarů československého vojska a zpívaly si s vojáky národní písně.

Vyhnání

Podpis mnichovské dohody na konci září zpečetil osud pohraničí. Dne 10. října Holýšov obsadily jednotky wehrmachtu. Začalo vyhánění českých obyvatel a zabírání jejich majetku. Maminka pracovala v Plzni a Vlasta byla v ten den sama doma. Povedlo se jí utéct k babičce bydlící v osadě Chalupy, kousek za nově vytvořenou hranicí mezi Německem a Československem. Musela přestoupit na obecnou školu v blízkých Zeměticích. Pan řídící učitel Černoch žáčkům ukazoval mapu okleštěné republiky se slovy: „Je malá, ale naše!“ Únor 1939 přinesl další stěhování, mamince se povedlo pronajmout malou místnost v Zastávce u Přeštic. Druhé pololetí páté třídy pamětnice dokončila v dnešické malotřídce, kde ji zastihla německá okupace zbytku republiky. Konec obecné školy se jí propojil se vzpomínkou na začerňování celých pasáží v učebnicích. Československo muselo být vymazáno i z papíru.

Měšťanka

Druhý stupeň základního vzdělání, tehdy měšťanská škola, byl dostupný jen v Přešticích. Pro Vlastu to znamenalo pravidelné dojíždění na kole po tatínkovi. Při jedné z cest se malé cyklistce smeklo kolo a skončila v příkopě. Zmocnil se jí strach, jaký přijde trest za poškozený bicykl. Maminka zatížená sháněním obživy neměla totiž čas na laskavost. Nekompromisní přísnost a náročnost pamětnici často vháněly slzy do očí. „Naštěstí pan Tuzar, opravář kol na přeštickém náměstí, byl hodný a opravu stihl během vyučování. Maminka nic nepoznala,“ ulevilo se tehdy pamětnici.

Nutnost bydlet v místnosti o rozměrech 3 x 3 metry skončila počátkem roku 1942. V nedalekých Krchlebech zemřela druhá babička a maminka dostala její byt do užívání. Přišlo další stěhování a změna školy. Měšťanku dokončila ve Staňkově. Stanné právo zavedené po květnovém atentátu na Reinharda Heydricha se dotklo i dětských her. Náhle nebylo možné se v obci scházet, povídat si v hloučku. Děti mohly chodit pouze ve dvojicích. Trojice už byla pro úřady nedovoleným shromažďováním. Někteří známí zmizeli, aby se již nikdy neobjevili.

Obchodní škola

Vlastu přitahovalo povolání učitelky. Bohužel ani přes úspěšně složenou zkoušku nebyla do učitelského ústavu přijata, protože v té době nedosáhla potřebné věkové hranice. Z nedostatku jiných možností nastoupila na obchodní akademii. V novém prostředí se však necítila příliš dobře. Její venkovský původ a přeštické nářečí se staly zdrojem posměchu některých učitelů. Doslova bojovala s profesorem němčiny Hubertem Otakarem. Po válce odsouzený konfident gestapa všemi možnými způsoby zdůrazňoval její českou méněcennost. Jedním z důvodů snížené klasifikace byla i její nedostatečná znalost nové germánské symboliky a malá víra v nekonečnost Třetí říše.

V roce 1943 se Plzeň začala stávat častějším cílem bombardování. Studentům narušovaly vyučování nácviky evakuace i první zlé zkušenosti s opravdovými nálety. Opuštění školy v Nerudově ulici probíhalo organizovaně po třídách a ve dvojicích. Společně s kamarádkou Ančičkou Šloufovou se při jednom z náletů ukryla ve františkánském klášteře. Když nebezpečí odeznělo, vyšly ven a viděly hořící blok budov U Branky, zasažený leteckou pumou. Místo tělocviku žáci rozmisťovali po půdách obytných domů písek a další hasební prostředky. Později museli pomáhat s odklízením trosek. Čistili cihly od malty, aby se mohly znovu použít. Vlastu vysiloval nedostatek jídla. Všechno bylo na příděl. V létě si s maminkou přilepšovaly sběrem zapomenutých klasů na poli po žních. Starší kamarádi postupně odcházeli na práce do Německa, protože němečtí dělníci umírali na frontách v boji za větší životní prostor pro germánskou rasu.

Totaleinsatz

V létě 1944 Vlasta dokončila obchodní akademii a v poštovní schránce našla Vorladung, pozvánku na pracovní úřad. Na rozdíl od mnohých svých vrstevníků neskončila ve zbrojovce. Na umístěnku jí napsali Wehrertüchtigungslager WEL III – Straschitz. Ani v nejmenším netušila, co tenhle německý jazykolam doopravdy znamená.

Sbalila své osobní věci do kufříku, vzala si velký černý deštník po tatínkovi a vydala se na cestu. Po složitém putování dorazila před bránu, za kterou stály nízké dřevěné ubikace. Děsilo ji množství vojáků a důstojníků všude kolem. Ucítila na sobě upřený pohled. Ze vchodu do jedné z budov ji s úsměvem pozorovala černovlasá dívka, patrně jen o něco málo starší než Vlasta. Její úsměv se okamžitě stal oázou v moři uniforem a nepřátelských obličejů. Podala jí doklady, umístěnku a zůstala rozpačitě stát s pohledem upřeným do země. „To jsi na správném místě,“ řekla jí vlídně perfektní němčinou černovláska. Odvedla Vlastu do písárny. Vysvětlila jí, kde se nachází a co bude mít na starost.

Hovořily uprostřed výcvikového tábora pro Hitlerovu mládež – Hitlerjugend, kde se hochům ve věku 15–18 let dostávalo vojenského výcviku. Soustředěni zde byli adolescenti ze Saska, Hitlerjugend Gebiet 16. Drilu zacházení se zbraněmi, boji v týlu nepřítele a německé kázni je učili instruktoři složení z frontových vojáků, kterým jejich zdravotní stav neumožňoval pokračovat v bojovém nasazení. Pamětnice měla za úkol tlumočit z němčiny při nezbytných kontaktech s místním obyvatelstvem. Jednala s dodavateli potravin, řemeslníky či údržbáři a zajišťovala s tím související administrativu.

Elfriede, jak se její nová přítelkyně jmenovala, Vlastu ubytovala ve své místnosti a ujala se jí. Postupně se stala z ochránkyně a opatrovnice tou nejdůvěrnější přítelkyní. Do tábora zatím nedolehla válečná nouze o potraviny. Pamětnice v něm poprvé v životě poznala, jaké to je, když se může pravidelně najíst do sytosti a každý den dostane na talíř velký kus masa z armádních přídělů. Postupně zvládla různé náročné úkoly, které měly patrně prověřit její spolehlivost. Byla vysílána s velkými finančními obnosy na nákupy. Jednou dokonce vezla na kole 70 000 protektorátních korun v hotovosti z banky v Rokycanech. Přestože pracovala spolehlivě, některým nadřízeným vadilo její přátelství s německou dívkou, příslušnicí vyšší rasy. Načas se tak musela od Elfriede odstěhovat. Teprve když nadřízenou strážkyni germánských hodnot převeleli, mohla se děvčata opět sestěhovat. Jejich schůzky už nemusely probíhat tajně.

„Úplnou důvěru jsem si nezískala, záhy mne podrobili další zkoušce. Do tábora přivedli dva chycené dezertéry s vyholeným pruhem uprostřed hlavy. Kluky prý zadrželi až u švýcarských hranic. Uložili mi povinnost dohlížet na ně při škrábání brambor v táborové kuchyni. Asi čekali, že s nimi povedu protistátní nebo defétistické řeči. Hovořila jsem proto jen o běžných věcech,“ vzpomíná Vlasta na nepříjemnou událost.

I když němčinu dobře ovládala, nikdy si v cizím kulturním prostředí nebyla zcela jistá. Elfriede jí, když spolu žertovaly, často říkala: „Vlasto, ty jsi ale střelená – schüßkopf.“

V jídelně často panovala uvolněná atmosféra. Pamětnice se stávala terčem peprných vtípků vojenského personálu. Jednomu poddůstojníkovi se povedlo překročit všechny hranice slušného chování. Dostalo se mu odpovědi: „Herr Richter, sie haben eine Kopfschüß.“ Česky: „Pane Richtere, vy máte střelenou hlavu.“ Richter vytáhl z bočního pouzdra pistoli a jen okamžitý zákrok ostatních vojáků mu zabránil ve střelbě. Jak se později dozvěděla, umístili ho v táboře po zahojeném průstřelu lebky.

Na podzim se ve Strašicích objevily nové uniformy. Ve škole ubytovali jednotku SS. Kromě nezvyklého oblečení vojáci zaujali Vlastu tím, že mluvili rusky. V jedné z jejich pochodových písní se opakovala slova: „... a zabrali nám Ukrajinu...“ Údajně se jednalo o část Ukrajinské povstalecké armády – UPA pod německým velením.

Při službě v kanceláři se jí jednoho dne povedlo přijmout telefonní hovor, kdy se na druhém konci linky hlásil jakýsi Frank. Až podle vyděšené reakce nadřízeného jí došlo, že mluví s Karlem Hermannem Frankem, státním ministrem Protektorátu Čechy a Morava.

Zažila i návštěvu polního maršála Waltera von Brauchitsch, který sídlil na nedalekém zámečku Tři trubky ve funkci vrchního lovčího.

Nejistota

Začátek roku 1945 přinesl do tábora nejistotu. Z velitelství v Drážďanech přicházely zprávy o nadcházejícím přesunu zařízení. Vzhledem ke katastrofálnímu stavu Drážďan po jejich bombardování trvala příprava stěhování až do března. Hned na začátku měsíce se výcvikové zařízení přesunulo do školy v Mýtě u Rokycan. Elfriede s Vlastou se ubytovaly v hotelu Bělohlávek na náměstí.

Vlastě se v táboře dařilo, a dokonce díky kalorické stravě trochu přibrala. Jednou za čas mohla na několik dní navštívit maminku. Cesta vlakem do Plzně se často proměnila v dobrodružnou výpravu. Americké stíhačky měly v té době povolen volný lov na pozemní cíle a lokomotivy patřily k těm obzvlášť oblíbeným. Nebylo jisté, zda bude vlak přistaven a jestli se mu podaří dojet do cíle. Velení tábora postupně ukončovalo výcvik a Hitlerova mládež odjížděla vstříc svému osudu. V účtárně i v kuchyni se ještě pracovalo, ale všichni už cítili, že konec války je na dosah.

Dne 27. dubna přinesla Elfriede pamětnici propouštěcí dokumenty, které tajně zhotovila. Bez nich by ji mohla případná kontrola považovat za zběha. Mnohé tím riskovala. Odpoledne přítelkyni pomohla v hotelu sbalit kufřík a večer ji vyprovodila do Holoubkova. Ztemnělá silnice se stala místem jejich rozloučení na dlouhá léta. Pamětnice pochodovala nocí, přešla Rokycany a svítání ji zastihlo na plzeňské silnici. Cestu po obou stranách lemovaly rozstřílené vraky vozidel, která nedovezla německé vojáky do amerického zajetí. V lese za Ejpovicemi jí zastavila dodávka vezoucí prádlo do Chotěšova. Vděčně přijala místo v autě. Do Plzně nebyli hlídkou vpuštěni, protože byl hlášený nálet. Za Křimicemi se dodávka přiblížila k trati se stojícím vlakem. Vybrali si ho za cíl američtí „kotláři“, jak se tehdy říkalo stíhačům útočícím na lokomotivy. Posádka vozidlo rychle opustila a všichni se schovali v příkopech u silnice. Teprve když střelba utichla, mohli pokračovat v cestě pryč od zničeného vlaku. Z Chotěšova Vlasta pokračovala v cestě pěšky až domů.

Osvobození

První máj oslavila se svými vrstevníky na Zeleném háji, kousek od Krchleb. Od západu slyšeli dělostřeleckou palbu. Všem to dodávalo naději, že Spojenci už nejsou daleko.

Ráno 4. května běžela vesnicí zpráva: „Už jedou tanky od Domažlic!“ Všichni, kdo mohli, běželi do Staňkova a tam v zástupech na náměstí očekávali příjezd Američanů. Když se objevily první tanky s bílou hvězdou, rozlehl se náměstím ohromný jásot. Ve Vlastě ten okamžik vyvolal velké pohnutí. Mísila se v ní úleva i radost z osvobození. V davu kdosi rozšířil zvěst o sebevraždě ředitele německé školy. Pozornost mnoha oslavujících se přesunula. Vlasta v hloučku ostatních, hnaná zvědavostí, spěchala na místo. Poprvé za celou válku pohlédla smrti do tváře. Ve třídě na stupínku ležela mrtvola bývalého příslušníka „panské“ rasy s prostřelenou hlavou.

V následujících dnech u sousedů poslouchala z rádia volání bojující Prahy o pomoc. Těžko tehdy chápali důvody pro zastavení postupu americké armády na demarkační linii u Rokycan.

Ve vsi si začala lůza vybíjet nenávist a nahromaděnou frustraci na údajných kolaborantech. Lynčován byl i německý komisař s rodinou. Později se vyšetřováním zjistilo, že zabránil doručení mnoha udavačských dopisů. „Praví udavači jsou nejspíš mezi těmi bijícími,“ myslela si tehdy pamětnice.

Vlasta Prokopová se rozhodla svůj poválečný příběh dál nevyprávět. Vedla ji k tomu obava z případného zneužití proti její rodině.