„Dne 6. října jsme byli první, kdo přecházeli tu hranici, náš prapor právě to přecházel… První vesnice byla Krajná Poĺana, potom to byl Nižný Komárnik. A tak jsme se dostali až na okraj toho Nižnýho Komárnika – byl dole, tam tekla říčka atd. No a v Nižnym Komárniku nějak hořelo. Tam asi útočili naši, s těma minama atd., tak zapálili, tak jsme se (tam) nemohli dostat, protože Němci byli v cestě. My jsme museli jít pod kopec do toho Komárnika. Nejdřív do toho Nižnýho a potom se šlo z kopce. Oni měli velkej průhled a začali po nás pálit z kulometu a minama, tak nás odehnali zpátky. A tak jsme se vrátili, potom jsme udělali zákopy a čekali na další rozkazy. No a za pár dní jsme zorganizovali, že na ně budem jako brzo z rána útočit. Na Němce, na ten Nižný Komárnik. A tak jsme tam na ně útočili potom, brzo ráno, byli jsme v křoví nahoře na kopci, dostali jsme se tam k nim. Ale oni tam měli strašně silný opevnění, my jsme útočili, oni začali na nás granátama střílet, strašně to… Tak jsme museli couvnout. To byl strašně velkej les, silný kmeny, takový ty půlmetrový hnedle průměr, tak ty nás zachránily, když jsme museli mezi nima couvat. Ale na mýho kulometčíka, jak jsem koukal, když jsme útočili, hodili granát a nohu mu to utrhlo a na strom! Tu nohu! No tak my jsme viděli, že tam nic nezdoláme s nima, oni mají přesilu a jsou pěkně zastřílený atd. Tak jsme couvali, no a vrátili jsme se zas zpátky. Potom zas každý druhý den byl útok. Tak pak už jsme to dělali tak, že dělostřelecká příprava tam nemohla bejt žádná, protože to byly lesy a nějaký děla nemohly střílet nebo to, tak akorát minama nám pomáhali někdy. Tak jsme se potom vždycky každej večer přiblížili, potom už jsme dělali takovou partyzánskou válku. Přiblížili jsme se vždycky k Němcům tak, že jsme slyšeli, jak mluvěj, a vždycky večer to muselo bejt, protože ve dne viděli, a to… Tak jsme slyšeli, jak Němci jedí z tych bandasek, ty večeře nebo co to tam měli, a mluvili. A pak my se tam vždycky zakopali, jak jsme tam byli, a ráno jsme je přepadávali. Někdy jsme měli štěstí, že jsme je odtamtud vytlačili, a někdy jsme museli zpátky se ztrátama jít. No a tak 20 dní jsem byl nepřetržitě v první linii. Bez žádných umytí, bez žádných koupelen. Protože nebyli důstojníci, nebylo nikoho, aby nás zastoupil.“