Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Prokůpková (* 1947)

• narozena 15. června 1947 v Teplicích

• její maminka byla obchodní příručí a tatínek se u Bati vyučil strojařem

• vystudovala Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor biologie a chemie, a celý život pracovala na základních školách

• roku 1975 se sezdala se svým manželem a kvůli ovzduší na Teplicku se po narození druhé dcery rozhodli roku 1979 odstěhovat na Kutnohorsko, kde žili na mlýně Rákosov

• dnes žije ve Štipoklasech s manželem, stará se o zahradu a svých šest vnoučat

• rozhovor s paní Miluší natočil její vnuk Šimon v rámci soutěže Příběhy 20. století

„A víš ty, Šimonku, že…?“ ptá se často během rozhovoru Miluše Prokůpková, babička Šimona Pelikána, malého tazatele, který ji vyzpovídal pro soutěž Příběhy 20. století.

Miluše Prokůpková, narozená 15. června 1947 v Teplicích, byla totiž celý život učitelkou na základní škole. Její specializací byla biologie a chemie, což jí však rozhodně nebrání v tom, aby svému zvídavému vnukovi trpělivě do detailu vypovídala o podmínkách života na Teplicku, vzpomínkách na rok vstupu vojsk Varšavské smlouvy či na Sametovou revoluci a změny, které přišly po ní.

„Severní Čechy mají krásnou krajinu, škoda jen, že lidé na to nehleděli a využívali nerostné bohatství v téhle oblasti,“ zmiňuje paní Miluše a vzpomíná, jak „si člověk připadal, že není ani na Zemi,“ když svému vnukovi vysvětluje, jak vypadá ona pověstná měsíční krajina povrchových uhelných dolů.

Šimon se dál ptá na rok 1968 a pocity, které v ní události tehdejšího srpna vzbudily: „Pamatuji si ten pocit hrůzy, vzteku, beznaděje. Něčeho, čemu se ani nechce věřit, a co signalizuje, že přijdou zlé časy,“ odpovídá paní Miluše.

I otázku normalizace dokáže paní Miluše vysvětlit svému vnukovi naprosto jasně: „No, to bylo dlouhé období, plné zákazů, příkazů, dotazníků, nesvobody, kdy vlastně to, co bys chtěl dělat, tak jsi velmi často nemohl, a ještě častěji jsi musel dělat to, cos nechtěl,“ shrnuje. Dodává pak ještě: „I když člověk měl i příjemné, radostné chvíle v životě, tak tohle vlastně bylo přítomné. Pořád si člověk uvědomoval, že je tu nesvoboda, že se tu dějí hrozné věci, které by se neměly dít.“

Paní Miluše se seznámila se svým mužem a roku 1975 se vzali. „Moje sestra mi řekla, že hodnějšího muže už nenajdu,“ směje se. První dcera Markétka se jim narodila rok po svatbě, za další dva roky druhá – Eliška. A právě tedy, v roce 1979, se rozhodli pro vystěhování z Teplicka, právě kvůli špatnému ovzduší. Nakonec zakotvili roku 1979 na Kutnohorsku v mlýně Rákosov. „Náš život na Rákosově by vydal na celou knihu,“ vzpomíná paní Miluše a dodává, jak moc byli překvapeni, kolik je v roce slunných dní.

Paní Miluše, vystudovaná pedagožka biologie a chemie, pracovala na základních školách celý život. Začala v malé vesničce Třebušín, později prošla Litoměřickem, Lovosicemi, Pozorkou a Malešovem. A právě se vzdělávacím systémem se pojí i její vzpomínka na Sametovou revoluci roku 1989 a zlom, který znamenala pro proměnu někdejší indoktrinace. „V mém oboru, biologii, to nebylo tak hrozné, ale každá hodina měla [před revolucí] výchovný cíl – jak vychovat socialistického člověka,” popisuje. Spolu s euforií po převratu přišla i její nová přezdívka – namísto „soudružko“ jí děti začaly říkat „Matka příroda“.