Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Protivová (* 1940)

• narozena 19. září 1940 v Ratajích nad Sázavou

• jejího strýce v 50. letech v rámci kolektivizace nuceně vystěhovali

• manžel Věroslav Protiva byl bývalý politický vězeň

• po sňatku rodina přesídlila do Kolína

• vedle zaměstnání se věnovala tělovýchově

• díky manželovi poznala řadu bývalých politických vězňů

Věra Protivová se narodila 19. září 1940 v Ratajích nad Sázavou. „Bylo to moc hezký a po všech stránkách soběstačný – hodně živnostníků, lékař, zubní lékař, prostě všechny potřebný profese,“ vzpomíná. Věra Protivová se sice narodila během války, ale nevzpomíná, že by se jich jako dětí přímo dotkla. „Skutečně si nepamatuju na žádnej incident, něco, co by v dětské duši zanechalo stopu. Spíš si upamatovávám na ta krásná léta. V mém dětství nebyla školka, bylo nás hodně dětí, byly početné rodiny a vyrůstaly jsme na tom venkově v pospolitosti, všichni dohromady. Vzájemně jsme se chránily, učily se jeden od druhýho.“ Její tatínek byl řezníkem, uzenářem a hospodským a děti, Věra i její bratr a sestra, musely samozřejmě pomáhat.

Spolky se zrušily, živnosti zavíraly

V Ratajích byly také velmi činné spolky, které pořádaly průvody a setkání k různým výročím. Po nástupu komunistického režimu bylo do Ratají vystěhováno asi pět rodin československých legionářů. „Ty manželky se úžasně začlenily, třeba paní majorová učila francouzštinu a němčinu, nebyly učebnice, všechno jsme si psaly do sešítků,“ říká. Paní generálová se zase zapojila v Sokole, vzpomíná Věra, a s dětmi nacvičovala divadelní pásma, maminky šily kostýmy a řemeslníci se podíleli na kulisách. „Pak přišly 50. léta, ty byly smutnější, spolky se zrušily, živnosti zavíraly,“ popisuje.

Zabírání majetku se přímo se dotklo i její rodiny, a sice jejího strýce. „Zažila jsem s mojí babičkou na vlastní kůži, kdy našeho strýce Jana vystěhovali z jeho statku. Bylo to docela žalostný. Už nevím, jak jsem se tam s babičkou octla, ale moje babička byla taková rázná ženská a skoro u každý události se nachomýtla. Ať to byly ty svatby, pohřby nebo i tahle neblahá záležitost. Dali tam šest slepic do pytle, hodili jim to tam na ten valník a babička řekla: ‚Přidejte jim tam aspoň nějakou kachnu, vždyť mají dvě děti, dva kluky.‘ Nic, neexistovalo, prostě tvrdě, hnusně to probíhalo.“

Pak se vrátil a už byl jako špion a velezrádce

Po škole Věra Protivová nastoupila na umístěnku do svého prvního zaměstnání – Státního projektového ústavu. „Záhy jsem si zvykla, měli jsme tam docela príma kolektiv. Na ty léta ráda vzpomínám. Musela jsem se taky začlenit, vždycky všude se vyžadovala nějaká aktivita a mě jako mladou holku hned začlenili do kulturní komise. Dostala jsem za úkol obstarávat vstupenky do divadel pro zaměstnance,“ vypráví. Zapojila se ale také do sportovního oddílu Slavoj Vyšehrad, což ji přinášelo i výhody. O jarních prázdninách mimo své volno jezdila s dětmi na hory a učila je lyžovat, což ji moc bavilo.

Se svým budoucím manželem Věroslavem se seznámila na taneční zábavě, když jí bylo dvacet let. V té době měl její muž za sebou věznění v pracovních táborech na Jáchymovsku. To, co se mu přihodilo, tak zná jen z vyprávění, ale přesto na to nerada vzpomíná. „Můj muž pracoval v roce 1948 a 1949 v hotelu ve Švýcarsku. Ve Svatém Mořici byla zimní olympiáda a  naše republika musela dodat nějakou část obslužného personálu. A protože můj muž měl hotelovou školu v Mariánských Lázních a pracoval v Praze v Reprezentačním domě, Obecní dům se to jmenuje teď, tak byl vybrán. Byl i jazykově vybavenej, uměl německy a anglicky, takže tam byl delegovanej. Měl tam i prodlouženou pracovní smlouvu, protože se tam asi dobře uved, co já vím, tak mu ji prodloužili ještě do toho devětačtyřicátého roku. No a pak se vrátil a už byl jako špion a jako velezrádce...“

O podrobnostech zatčení a věznění už Věra Protivová nemluví, jen dodává, že byl v pracovních táborech na Jáchymovsku a že se tam potkal s tehdejší elitou národa. „Tam byli profesoři i letci ze západní armády, zajímavá společnost,“ říká. Skrze manžela se s nimi později seznámila i ona sama. „Potkala jsem se s velkými osobnostmi a jsem za to ráda. Bylo to nesmírně obohacující a ty lidi byli tak pozitivní, na příkoří zapomněli, povznesli se nad něj a dodávali si nesmírnou sílu.“

Váš telefon nemá jedny uši

V 60. letech se Věra vdala a následovala svého manžela do Kolína, kde byl zaměstnaný. I tam se zapojila do místního sportovního oddílu „Cvičila jsem s dětma a byla jsem tím pádem osvobozená z různých dalších aktivit.“

„Že můj muž měl za sebou takovou tu těžkou dobu, tak jsme stejně pořád byli v hledáčku udavačů a StB. Pak jsme měli telefon a ten byl odposlouchávanej. Na to jsem taky náhodně přišla, že se tam ozvaly jiné hlasy. Pak jsem jednomu známýmu říkala: ‚Člověče, jak my to máme s tím telefonem?‘ A on byl telefoňák a říkal: ‚Jo, váš telefon nemá jedny uši.‘“

Srpen 1968 Věra příliš neprožívala, protože se jí narodilo druhé dítě, měla zdravotní problémy, a ještě pomáhala svým rodičům. „Pak bylo přitvrzení, ale my jsme žili celkem bez nároku na nějaký ambice.“ Pomáhalo jim především to, že byli obklopeni přáteli. „Můj muž byl poměrně mladej, když se tam dostal. Takových bylo víc, ale tím, že byl ještě sportovec a dost takovej tvrdej nebo hrdej, tak odtamtud měl spoustu přátel, který si ho vážili a hlásili se k němu. V 60. letech jsme byli všichni pod dohledem, napsali jsme si k svátkům a tak dále, ale když přišlo uvolnění, tak jsme se hodně scházeli,“ vypráví. Mezi manželovy spoluvězně patřil například generál Rudolf Pernický, Tomáš Sedláček, Miroslav Kácha, spisovatel Jiří Stránský, Karel Pecka nebo arcibiskup Karel Otčenášek.

V roce 1989 tak pocítili velkou úlevu a radost, že se konce komunistického režimu dožili. „Přišla doba, kdy jsme si mohli všechno dovolit. Mohli jsme jet, cestovat, za mýho mládí jsem byla nejdál v Tatrách si zalyžovat, teď jsem mohla lyžovat v Alpách.“

Rataje nad Sázavou se už ale ke své dřívější slávě nevrátily. Věra alespoň pomohla uspořádat benefiční představení baletních sólistů Národního divadla, které přispělo k opravě zámku.

V těžkých životních okamžicích dodávalo Věře Protivové odvahu to, že měla kolem sebe přátele, kteří ji podporovali, ale také víra. „Jsem z věřící rodiny a myslím, že to bylo v naší rodině dost důležitý.“ Mladým lidem Věra na závěr vzkazuje: „Ve zdravém těle je zdravý duch. A při nabídkách, co vám život nabízí, volte správně, zodpovědně, smysluplně a šťastně.“