Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emília Psárová (* 1955)

• narodila se 23. září 1955 v obci Kolonica na východním Slovensku do rusínské rodiny

• rodina se hlásila k řeckokatolické církvi

• v roce 1974 se vyučila pekařkou v Košicích a poté se provdala

• od roku 1975 žije s rodinou v Chomutově, až do důchodu pracovala ve školních jídelnách

• kolem roku 1990 se v Chomutově setkala s Rusíny a zapojila se do rusínského souboru Skejušan

• připomíná a udržuje rusínské lidové písně a zvyky

Rusínská rodina

Emília Psárová, rozená Rošková, se narodila 23. září 1955 v obci Kolonica na východním Slovensku do rusínské rodiny Marie a Petera Roškových. Vyrůstala spolu se čtyřmi sourozenci. „U nás se mluvilo rusnácky, v té naší vesnici a mluví se tam tak dodnes. Rusínsky je to spisovně, ale po našemu je to rusnácky,“ říká pamětnice, jejíž vesnici obývali výhradně Rusíni, stejně jako vesničky kolem. „Dodnes jsou tam Rusíni,“ dodává.

Její prarodiče ještě jezdili na trhy do Velkého Berezného, které dnes leží na území Ukrajiny, tehdy ještě patřilo k Československu. „Ráno naložili na koňské povozy, co chtěli prodat, a pak jeli na trh prodat, co vypěstovali, a nakupovat, co potřebovali do domácnosti. Měli hodně dětí, tak prodávaly i děti,“ vypráví Emília. 

Z chudého kraje za štěstím do Ameriky

Její rodiště bylo jednou z mnoha rusínských vesnic na východním Slovensku. Šlo o chudý kraj, kde lidé odjakživa žili z toho, co si vypěstovali. Ve druhé polovině devatenáctého a začátkem století dvacátého odtud lidé odjížděli za prací do Ameriky v naději, že tak zabezpečí své rodiny. I oba Emíliini dědečkové se tam vydali za štěstím. „Já už si je nepamatuji, ale vím, že dědeček z tátovy strany se vrátil bez peněz, a protože se zadlužil, musel pak prodat pole. Pracovali na cizím, aby se nějak uživili, a dluhy spláceli do konce života,“ vypráví Emília. 

Mnohem lépe se prý v Americe dařilo dědečkovi z matčiny strany, který si v Americe naopak vydělal na pozemky a jeho rodina se stala nejbohatší ve vesnici, která se nacházela asi 30 km od Kolonice. Štěstí se k nim ale po čase obrátilo zády. „Babička brzy zemřela a moje maminka ji musela zastoupit a starat se o sourozence. Když se pak otec znovu oženil a macecha mu porodila syna, o cizí děti  se nechtěla starat. Nechávala je spát v zimě na slámě, mívaly hlad a nakonec musely pryč z domu. Moje maminka se tak dostala do Děčína, kde se seznámila s mým otcem a pak se s ním vrátila do Kolonice, po které se jí moc stýskalo. Tam jsem se pak narodila já,“ vypráví pamětnice.   

Dětství

Emília si Kolonici pamatuje jako obec o tři sta obyvatelích, kde se za jejího mládí teprve budovala asfaltová silnice a z minulosti tam tehdy zůstalo ještě pár dřevěných domků krytých slámou. Poslední prý vyhořel v polovině sedmdesátých let, shodou okolností v den její svatby. Obyvatelé měli hospodářství, většinu jich však pohltilo jednotné zemědělské družstvo, mnoho lidí dojíždělo za prací do Sniny do strojírenského podniku. „Pracoval tam celý okres, autobusy tam svážely lidi z okolí na směny,“ vzpomíná Emílie. Ta ještě jako dítě trávila většinu času s kamarády ze sousedství venku, ale také prací. „S ostatními jsme pásli krávy, každá skupinka měla na starosti tak třicet krav, pomáhali jsme na poli, žili jsme z toho, co jsme si vypěstovali,“ vypráví pamětnice.

Kdybyste nechodili do kostela, líp byste se učili

První stupeň základní školy navštěvovala v Kolonici, a jak říká, učení jí docela šlo. „Všechny děti jsme byly rusínské národnosti, mluvily jsme spolu rodnou řečí, ale učebním jazykem byla slovenština.“ Na druhém stupni už to ale prý bylo s prospěchem horší. Dojížděla s ostatními dětmi do sedm kilometrů vzdáleného Stakčína. „Tam už chodili také Slováci a my jsme škole moc nedali. Na učení nebyl moc čas. Za prvé jsme dojížděli, za druhé jsme pomáhali na poli a rodiče se s námi nemohli učit. Moje maminka měla jen tři třídy obecné školy, tak co mi mohla vysvětlit? Uměla jsem jen to, co jsem se naučila sama,“ říká pamětnice. 

S rusínskou, a tedy odlišnou národností prý problém neměla, spíše narážela na to, že je věřící. Přestože na Slovensku byla silnější náboženská tradice než v Čechách, u učitelů se s přílišným pochopením nesetkávala. Její rodina se hlásila k řeckokatolické církvi. „V Kolonici byl jen jeden kostel, ale byli u nás pravoslavní věřící a řeckokatoličtí, někteří patřili ke svědkům Jehovovým. Lidé z různých církví se neměli v lásce, bojovali spolu. Pravoslaví se u nás rozšířilo po válce a my jsme jezdili s maminkou do římskokatolického kostela ve Snině. Když mi bylo kolem patnácti, pravoslavných zase ubylo, a tak mše sloužil opět řeckokatolický farář,“ říká pamětnice. S vírou měla ona i její rusínští spolužáci ve škole problémy. Věděla, že věřící se nedostávali na lepší školy a často ve škole slýchali větu: „Kdybyste se místo kostela radši učili...“ 

1968: asi bude válka

V roce 1968, když do Československa vtrhly tanky vojsk Varšavské smlouvy, bylo Emílii třináct let. „Měli jsme zrovna objednanou mlátičku na obilí a měli přijít sousedi na výpomoc, když jsme z rádia slyšeli, že nás obsadili Rusové. Výpomoc nepřišla a matka z toho byla zoufalá, na všechno byla sama. Otec byl po těžkém pracovním úraze hlavy a prakticky stále ležel, nevydělával. Byli jsme bez peněz. Čekali jsme, že bude válka. Maminka mi tehdy dala dvě stě korun, což bylo hodně peněz, a poslala mě na nákup. Obchod byl už plný lidí, všichni skupovali, co se dalo,“ vypráví pamětnice. 

Nové začátky v Chomutově

Vyučila se pekařkou v Košicích, ale jakmile v roce 1974 obdržela výuční list, provdala se za Milana Psára a brzy založila rodinu. Manžel pocházel ze Slovenska, ale jeho rodina žila na Chomutovsku, kam se za ním Emília přestěhovala. Manželé pracovali v Nechanicích u armády, on jako řidič, ona jako skladnice. V Chomutově dostali služební byt. Emília si po mateřské dodělala kuchařskou školu, pracovala v kuchyni ve školce a ve školních jídelnách pak zůstala až do důchodu. 

„Když jsem přišla do Čech, začala jsem se učit česky. Neuměla jsem plynule ani slovensky, protože doma jsme mluvili jen rusínsky. Česky jsme se pak učila také s dětmi – psaní, básničky i pravopis. Dnes mi vadí, když Čech dělá v psaní chyby. S dětmi jsem se učila každý den, jak přišly ze školy, ale nejdříve jsem musela uvařit. Když šly děti spát, učila jsem se šít. Měla jsem starý stroj a po večerech jsem šila na děti. Vařit jsem zpočátku také moc neuměla. U nás doma jsme moc nevařili. Když máma uvařila, přinesla to rovnou na pole. Vařili jsme jen to, co bylo na poli. Fazole, hrách, kapustu a hlavně brambory, a tak když jsem přišla do Čech, nevěděla jsem, co je to rajče. Květák jsem taky neznala,“ vzpomíná Emília na své začátky v Čechách.  

Rusínské kořeny, soubor Skejušan

Až po roce 1990 objevila v Chomutově v kostele své soukmenovce – Rusíny. Díky nim se zapojila do rusínského souboru Skejušan, jehož členové nejen zpívají tradiční rusínské písně, ale také ve scénkách připomínají staré rusínské lidové zvyky. „Předvádíme zvyky, jaké jsme drželi na vesnici, a je to podobné tomu, co si pamatujeme ještě z dětství a mládí. Svatby, křtiny, Velikonoce, Vánoce. Vracím se tak do vzpomínek,“ vypráví pamětnice. Popisuje například tradiční svatbu, při níž se nevěsta převlékne a vezme si čepec, pak tancuje lidový tanec, a kdo si s ní zatančí, přispěje penězi. „Já když jsem tančila na své svatbě, vybralo se tři a půl tisíce, což bylo hodně,“ říká pamětnice. Čepec už ale jako vdaná žena nosit po zbytek života nemusela. 

„Já už jsem patřila do generace, která nenosila kroj ani v dětství, ani na slavnosti. Staré babky ale nosily pořád šátky a tmavé oblečení. Halenky a dlouhé sukně. I moje máma byla v šátku celý život. Jak se žena vdala, nosila pak šátek celý rok, až do konce života. To se změnilo. Mladé se pak začaly stříhat, nechávaly si dělat trvalou. Těm už je dnes sedmdesát. Staré babky to nesnášely, protože ostříhat si vlasy byl hřích. Musely mít všechno smotané vzadu a schované pod šátkem,“ vypráví pamětnice.       

Soubor Skejušane je často zván na východní Slovensko, do Kaménky, Svidníku a dalších míst, stejně tak jako do Polska, kde žili předci členů Skejušanu. 

Rusíni u nás oficiálně neexistovali

„Rusíni u nás nebyli uznáváni, i když žili na východním Slovensku a také na Zakarpatské Ukrajině. Po válce se toto území odpojilo a Rusíni ze Slovenska si museli vzít občanství ukrajinské nebo slovenské. Ale ti, co měli ukrajinskou národnost, se pak báli, že jejich území zabere Sovětský svaz. Takže si lidi v občankách škrtali a sami si psali rusínskou národnost, protože nechtěli tu ukrajinskou. Máma, táta i brácha měli ukrajinskou národnost a brácha měl pak problém dostat slovenskou národnost. Já mám v občance národnost slovenskou doteď, o rusínskou bych ale mohla zažádat,“ uzavírá svůj příběh pamětnice.