MUDr. Alois Pučalík (* 1932  †︎ 2012)

MUDr. Alois Pučalík

 

 „V roce 1989 to bylo tak, že jeden čtvrtek jsem se ke skautingu přihlásil jen já a 5. oddíl, další čtvrtek už tam byli všichni.“

 

 

Mládí a vstup do skautského oddílu v Kroměříži

 

Alois Pučalík se narodil 1. října 1932 v Olomouci. Již před válkou spatřil ve Zlíně skautskou klubovnu poblíž jejich domu na Letné, jelikož byl ale skauting za druhé světové války zakázaný, skautem se mohl stát až 6. května 1945. Během války se rodina přestěhovala do Kroměříže. „První den po osvobození města jsme se společně se spolužákem Milošem Kouřilem procházeli městem, kde se nám dostal do rukou náborový leták s přihláškou do Junáka, tak jsme se okamžitě šli přihlásit a byli jsme zařazeni do 4. oddílu,“ vzpomíná Alois Pučalík.

 

V Kroměříži byl Alois Pučalík (Ali) skautem osm měsíců, během nichž si splnil nováčkovskou zkoušku, skautský slib, ale také velkou část prvního stupně skautské odbornosti.

 

 

Skauting ve Znojmě

 

V roce 1946 se rodina opět přestěhovala, tentokrát do Znojma, kde se Ali stal okamžitě členem místního skautského oddílu. Složil si zde také rádcovské zkoušky a procházel průpravou k vůdcovství oddílu. „Byl jsem více méně všestranně zaměřený, ale již ve věku 14 let jsem se začal důkladněji zabývat odborkami ze zdravovědy a první pomoci, které mne nakonec přivedly až k mojí profesionalizaci,“ vypráví Ali.

 

V šestnácti si také složil vodní kapitánské zkoušky a mimo jiné se také v roce 1947[1] zúčastnil jamboree ve Francii. O rok později, v létě roku 1948, se zúčastnil Instruktorské lesní školy na Radhošti. Jako instruktor zde působil i jeho strýc, zpravodajec československé armády Miroslav Ondrák.

 

Po únoru 1948 a komunistickém převratu byl skauting zakázán a oddíly byly postupně rušeny. Na rozdíl od nacistického zákazu na počátku druhé světové války byl tento komunistický zákaz postupný, ale rovněž důkladný. Nacisté v roce 1940 jednorázově skauting rozpustili, zabavili všechen majetek a rozehnali tábory. Komunisté provedli likvidaci úplnou, která trvala od roku 1948, ale některé oddíly (zejména mimopražské) dokázaly udržet svou činnost až do roku 1951. Třebíčský oddíl byl zrušen v květnu 1951 poté, co si „komunističtí papaláši“ všimli skautské nástěnky ve Znojmě.

 

 

Studium na lékařské fakultě v Brně a vojna

 

Po maturitě se Ali přihlásil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. „Dodnes nemám úplně jasno v tom, jak jsem se při svém kádrovém profilu dostal na fakultu,“ vzpomíná. Jeho otec byl totiž v té době odsouzen komunistickým režimem na 18 let za vlastizradu a strýc Miroslav Ondrák, důstojník Československé armády, partyzán a skaut, byl uvězněn v plzeňské věznici Bory, později se skautem Ferdinandem Höferem[2] trávil čas za mřížemi věznice Leopoldov. Působení jeho strýce Ondráka za druhé světové války popisuje kniha Radimíra Kunce s názvem Clay-Eva volá Londýn.

 

Ovšem po ročním studiu na fakultě přišlo vystřízlivění a Ali dostal povolávací rozkaz k nástupu na vojenskou službu do Svaté Dobrotivé k PTP[3], kde si odpracoval 25 měsíců v různých útvarech, nejprve ve Stříbře a později na Slovensku. Po uvolnění poměrů byl převelen na šest měsíců do Brezna nad Hronom, kde pracoval jako lapiduch[4].

 

Když si podal žádost o pokračování v přerušeném studiu na Masarykově univerzitě, bylo mu vzhledem k pozdnímu propuštění z vojny doporučeno, aby šel manuálně pracovat a k dalšímu studiu se přihlásil až následující rok. Od prosince 1954 do června 1955 pracoval jako manuální pracovník na stavbě čisticí stanice v Brně-Modřicích, poté konečně nastoupil opět ke studiu medicíny, které probíhalo standardně, až na to, že jednou za dva měsíce musel pravidelně absolvovat pohovor na kádrovém oddělení fakulty. Promoval v roce 1959 a poté nastoupil na umístěnku na stomatologické oddělení v Třebíči.

 

 

Život v Třebíči

 

Ali se oženil a zároveň mu trochu otrnulo, v Třebíči se seznámil s bývalým skautem Rudou Hedvábným, se kterým společně hledali ve městě vodácký oddíl. Sice tu žádný nebyl, ale našli v Třebíči-Borovině loděnici. „Pod hlavičkou Okresního domu pionýrů a mládeže jsme opravili pramice a na kopytě vlastnoručně zhotovené kanoe jsme vyrobili tři laminátové kanoe.“ Psal se rok 1964.

 

Z kroužku se postupně stal oddíl. „V té době jsem oprášil skautské příručky a nabídl jsem jejich program členům oddílu. Přijali jej, a tak jsem je nenásilně seznamoval se skautským programem. Získali jsme samostatnou místnost na klubovnu a zavedli jednotlivé družiny, které začaly vyvíjet samostatnou činnost,“ vzpomíná Ali. V roce 1966 se vedení oddílu vydalo na průzkumnou plavbu po řece Lužnici, kde o rok později pořádali putovní tábor.

 

 

Pražské jaro a obnova skautingu

 

V roce 1968 začala společně s pražským jarem druhá obnova skautingu. „V té době jsem byl v Praze a zúčastnil se projevu bratra náčelníka Plajnera. Na základě tohoto jsem měl hned jasno, 24. dubna jsme oficiálně založili 1. oddíl vodních skautů a zaregistrovali se na ústředí v Praze. Začali jsme plnohodnotně pracovat podle skautské metodiky.“

 

V roce 1969 absolvoval Ali s Robinem (Ing. Otakarem Veselým) první instruktorskou lesní školu v Červeném Hrádku u Sedlčan. „Při předávání absolvenčních dekretů v září 1970 nám bratr náčelník Plajner kladl na srdce, abychom neopouštěli námi vychovávanou mládež a pracovali dále s dětmi (skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců),“ vzpomíná Ali. Zde také poznali skauty, kteří pak byli vůdčími osobnostmi třetí obnovy Junáka v roce 1989.

 

 

Skauting za normalizace

 

Politické uvolnění ale netrvalo příliš dlouho a již o dva roky později byly skautské oddíly opět rušeny. Nově vzniklý přístav se již nepodařilo před likvidací zaregistrovat, v říjnu 1970 byly skautské oddíly úředně sloučeny s pionýrskou organizací svazu mládeže, skautské středisko přešlo jako celek pod patronát okresního domu pionýrů a mládeže jako pionýrská skupina. Tak mohly třebíčské skautské oddíly fungovat až obnovy Junáka v roce 1989.

 

V roce 1971 přešly oddíly pod Závodní výbor ROH Západomoravských strojíren, kde Ali pracoval jako závodní stomatolog, a vytvořily samostatnou pionýrskou skupinu. Shodou okolností byl jedním z iniciátorů založení této skupiny pracovník administrativy bratr Holub, u nějž Ali skládal ve Znojmě rádcovské zkoušky a který nad nimi držel po celou dobu ochrannou ruku. „Že pracujeme podle principů skautské výchovy, se v určitém okruhu vědělo. Na druhou stranu byla celá pionýrská skupina pod dohledem snaživých soudruhů ze svazu mládeže a KSČ.“ Svazáčtí funkcionáři se jimi dokonce chlubili, protože sami podobně fungující společenství vytvořit nedokázali.

 

Na podzim roku 1986 uspořádal Milan Šťastný ml. v Třebíči besedu se spisovatelem Jaroslavem Foglarem. „Jeden z posledních zádrhelů jsem prožíval s Tomášem Vrškou, kdy jsem byl předvolán společně s ním do paláce OV KSČ na kobereček, kde byl Tomáš vyslýchán za údajnou ,petiční‘ akci na výstavbu pálavského vysílače. Tuto skutečnost se nám podařilo ustát. Potom zanedlouho již začaly zvonit klíče na Václavském náměstí v Praze.“

 

 

Poslední obnova Junáka v roce 1989

 

Při poslední obnově Junáka byl Ali hned od počátku ve středu dění, které bylo odstartováno setkáním skautů v Městské knihovně v Praze 2. prosince 1989. V knihovně bylo pouze 600 míst, zbytek musel mrznout venku. Zde byly projednány důležité směrnice k co nejrychlejší obnově Junáka. Bylo dohodnuto, že v rámci krajů a okresů budou zatím pracovat krajské a okresní rady ve složení z roku 1970.

 

Ali, který byl v roce 1970 krajský kapitánem vodních skautů a okresním organizačním zpravodajem Junáka, měl o práci postaráno. Připravovaly se nové volby do okresů a krajů a na rok 1990 byl svolán do Prahy IV. obnovující sněm Českého Junáka, na kterém byl zvolen do náčelnictva chlapeckého kmene. „Z této pozice jsem měl již dostatečně možnost mluvit do dalšího dění v Junáku. Jednak jsem byl zástupce zdravotní rady Junáka, dál se podílel na přípravě koncepce vzdělání činovníků,“ říká Ali. V roce 1995 byl na skautském sněmu v Brně zvolen místonáčelníkem chlapeckého kmenu, svou činnost v Ústřední radě Junáka ukončil v roce 1998 v Plzni. V současné době je předsedou krajské komise Vysočiny pro vůdcovské zkoušky, zkušebním komisařem pro kapitánské zkoušky a okresním zpravodajem KD. Za téměř pět desítek let práce ovlivnil životy stovek, ale možná i tisíců třebíčských chlapců a dívek. Město Třebíč ho jmenovalo svým čestným občanem[5]. Za své celoživotní úsilí ve skautingu na Třebíčsku byl oceněn v rámci soutěže Skutek roku 2011, kterou vyhlašuje kraj Vysočina[6].

 

Podle nahrávky Zdeňka Jančíka zpracovala Ivana Moravcová

 

[1] Skautské setkání jamboree se uskutečnilo v roce 1947 v Moissonu ve Francii, bylo posledním, na které se mohla oficiálně vydat také československá výprava.

 

[2] Ferdinand Höfer (1915–2009) byl český skaut, knihkupec, archivář a katolický aktivista. Po vykonstruovaném procesu v roce 1950 byl odsouzen na 14 let za mříže v Leopoldově. Po pěti letech byl ze zdravotních důvodů, které mu způsobili pracovníci věznice, propuštěn. Zbytek života věnoval památce Otokara Březiny.

 

[3] PTP – Pomocné technické prapory byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, důležitým důvodem jejich vzniku bylo také zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví.

 

[4] slangový vojenský výraz pro zdravotníka

 

[5]  zdroj: Horácké noviny: http://www.horacke-noviny.com/zprava-cestne-obcanstvi-konecne-cestne-potvrzeno-2490.htm

 

[6] zdroj: oficiální stránky kraje Vysočina http://www.kr-vysocina.cz/skutek-roku-2011/ds-302035/p1=43598