Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Dana Puchnarová (* 1938)

• narozena 22. ledna 1938 v Praze

• roku 1964 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze

• v 60. letech hojně prezentovala své obrazy v Československu i na Západě

• stýkala se s lidmi z disentu a undergroundu, účastnila se bytových seminářů

• v období normalizace měla ztížené možnosti prezentace své tvorby

• v letech 1969 až 1990 žila v Českých Budějovicích

• v 70. letech vedla kurzy výtvarné tvorby pro děti

• v roce 1978 čelila nátlaku Státní bezpečností

• v letech 1990 až 2002 pedagožkou na Univerzitě Palackého v Olomouci

• v roce 2020 žila a tvořila v Dobřichovicích u Prahy

Chci být malířkou

Dana Puchnarová se narodila 22. ledna 1938 v Praze do rodiny důstojníka československé armády Františka Puchnara. Matka Anna, rozená Koblisková, hovořila pěti jazyky a pracovala jako korespondentka. Puchnarovi bydleli ve služebním vojenském bytě v pražských Dejvicích. Už od raného dětství se u Dany projevovalo výtvarné nadání. Malovala stále a všude. Odjakživa se chtěla stát malířkou.

V pražských Dejvicích, kde pamětnice strávila prvních deset let svého života, potkávala v době protektorátu důstojníky německého gestapa, sídlícího jen blok od jejího bydliště. Čas od času pořádali i přehlídky, při kterých hrála hudba a celé šiky ozbrojených vojáků zpívaly německé písně. Muži v uniformách pochodující ve vysokých okovaných botách vzbuzovali v malé dívce obrovský strach. V rozhovoru vzpomínala i na časté nálety na Prahu. Po zaznění sirén varujících před bombardováním se běželi s ostatními nájemníky schovat do sklepení domu. Tlačili se na úzkých lavičkách a s obavami čekali, zda je bomby nezasáhnou. Otec i matka se po osvobození přihlásili do Komunistické strany Československa (KSČ). Po bolševickém puči v únoru 1948 z ní však vystoupili. Otce komunisté vyhodili z armády a později pracoval jako úředník. V té době se rodiče rozvedli a Dana s matkou se přestěhovaly k babičce do dnešní Štefánikovy ulice na pražském Smíchově.

Nemožnost volby už od dětství

Po převzetí moci komunisty ve škole zrušili výuku náboženství a všichni žáci se museli stát pionýry. „Kdo nebude chodit do Pionýra, nedostane se na další studium,“ sdělili jim učitelé. Děti si od útlého věku zvykaly na pohrůžky, nemožnost volby a povinné členství. Schůzky naštěstí vedli bývalí skauti a Daně se na nich líbilo. Roku 1953 složila pamětnice úspěšně talentové zkoušky na Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze na Vinohradech. Vzdělávala se ve výtvarných technikách a dějinách umění. Kromě toho se zajímala i o literaturu a divadlo. Povinně se stala členkou Svazu socialistické mládeže (SSM), neboť věděla, že jinak by se nedostala na vysokou školu. Z nesmyslnosti komunistické propagandy na svazáckých akcích si se spolužáky dělali legraci.

V roce 1957 se Dana hlásila na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze. Úspěšně složila talentové zkoušky, kvůli machinacím s kvótami ji ale nevzali a musela rok čekat. Zapsala se tedy do přípravného kurzu k profesoru Vodrážkovi. Seznámila se zde se Zbyškem Sionem, Antonínem Tomalíkem a dalšími později významnými umělci. Měla možnost navštěvovat ateliéry proslulých výtvarníků. S kroužkem studentů AVU se účastnila tajných přednášek a setkání v soukromých bytech či ateliérech. Dozvídali se zde o uměleckých proudech aktuálních v západní Evropě a Spojených státech amerických, o nichž se v socialistickém Československu oficiálně nesmělo učit. Profesor Vodrážka i přes hrozící postih studentům přibližoval politicky nepřípustné básníky a malíře.

Akademie výtvarných umění

Roku 1958 složila Dana podruhé úspěšně zkoušky na AVU a tentokrát ji přijali. Po prvním přípravném ročníku se přihlásila do ateliéru malby profesora Součka, ke konci studia pak přestoupila do grafického ateliéru. Bolševiky ovládaná a cenzurovaná škola však nenabízela pamětnici dostatek informací a inspirace. O řadě komunisty zakázaných autorů a směrů se studenti nesměli učit, absolvovali však povinně výuku marxismu-leninismu. Namísto aby mladí umělci navštěvovali v rámci studijních pobytů Itálii či Francii, jak bylo obvyklé za první republiky, jezdili s profesory vypomáhat do jednotných zemědělských družstev. Dana si nadále doplňovala vzdělání na bytových přednáškách v Praze, mimo jiné i u manželů Dany a Jiřího Němcových. Účastnila se soukromých výstav a vernisáží v ateliérech, dojížděla k potomkům zesnulého nakladatele Josefa Floriana do Staré Říše u Jihlavy a půjčovala si díla z jejich knihovny. Obcházela antikvariáty a hledala knihy o umění.

Na podzim roku 1960 si pronajala suterénní místnost ve Všehrdově ulici v Praze a získala tak svůj první vysněný ateliér. Vznikla v něm řada jejích grafik, obrazů, kreseb a také verše, jež výtvarná díla doplňovaly. V roce 1964 zakončila studium akademie absolventskou prací – třemi velkými strukturálními malbami z cyklu Poutníci a doprovodnými kresbami k povídkám Franze Kafky. Téhož roku se Daně podařilo prezentovat své obrazy ve Vídni, kam ji na pozvání příbuzných nechali vycestovat. Některé své grafiky tam prodala.

Šedesátá léta

Pokud chtěl výtvarník za komunismu oficiálně pracovat, musel se stát buď členem Českého svazu výtvarných umělců, nebo Českého fondu výtvarných umění. Pamětnice po absolutoriu vstoupila do svazu a po několika letech ji přijali i do fondu. V začátcích získávala práci od architektů. Jako první vytvořila na zakázku velký nástěnný reliéf v mateřské škole v Dobříši. Zároveň se věnovala vlastní tvorbě a vystavovala doma i v zahraničí, včetně západních zemí. Její práce byly zařazovány do přehlídek československého umění po celém světě.

Největší úspěch zaznamenala roku 1966 na výstavě pražských grafiků v Essenu, kde získala cenu Folkwang Presse. Třikrát po sobě obdržela stipendium na tvůrčí práci od tehdejší komise mladých při Českém svazu výtvarných umělců. Roku 1965 se pamětnice provdala za architekta Vojtěcha Šorma a přestěhovala se na pražskou Ořechovku, do domku manželových rodičů, kde bydleli v jedné místnosti. Po roce přibyl do rodiny syn František.

Strašná noc

První den invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 pracovala Dana ve svém sklepním ateliéru v centru Prahy. Zprávy o příletu letadel s tanky slyšela v rozhlase. „Poslouchala jsem rádio, které hlásilo postup, jak přiletěla letadla a jak z nich vyjíždějí tanky v Ruzyni. A potom najednou to rádio bylo zastaveno a bylo ticho. A už ty zprávy nebyly. Už zůstal jenom strach. Pak se ozvala nějaká jiná stanice. To už byli jiní hlasatelé a hlásili něco jiného. Hlásili něco o bratrské pomoci,“ vyprávěla nám pamětnice o 21. srpnu 1968. Smutek a sklíčení z okupace, která utnula naději na změnu totalitního režimu, ovlivnily i její tvorbu. Práce z tohoto období se vyznačují temnými barvami. Krutý vpád cizích vojsk vyjadřují i verše z této doby. (Autorka je vydala v roce 2011 ve sbírce Na prahu zapomnění.)

…

po té strašné noci

za rozbřesku spatřily naše zraky

zem vyvracenou

zem zohavenou

zem rozbitou

zem cizáky zneuctěnou

zem zkrvácenou

…

 

České Budějovice

V únoru roku 1969 se Štormovým narodila dcera Markéta a v létě se přestěhovali do Českých Budějovic. Vojtěch zde získal dobrou práci architekta ve Stavoprojektu a především třípokojový byt. Sehnat bydlení v Praze bylo téměř nemožné a v jedné místnosti v domku manželových rodičů se čtyřčlenná rodina tísnila. Dana si opět pronajala sklepní byt jako ateliér. Kromě vlastní tvorby se začala věnovat výuce dětí a mládeže. V Domě kultury Rady odborového hnutí vedla tři výtvarné kurzy. Neměla však dostatečné pedagogické vzdělání a metody běžně používané v tehdejší Lidové škole umění jí připadaly nevhodné. Samostudiem hledala nové formy výuky. Dětem se snažila předat výtvarné techniky a podporovala je ve ztvárnění vlastních představ bez použití vzorů a předloh. V létě pro své žáky pořádala výtvarné tábory.

Chci být originální

Normalizace postupně zasáhla i výtvarnou scénu. Umělci směli vystavovat jen po schválení komise, jež měla za úkol hodnotit nejen uměleckou, ale také ideovou úroveň děl. Soudruhům se tvorba pamětnice nelíbila, neměli rádi abstrakci a nerozuměli jí. Během nahrávání vzpomínala Dana na předsedu jihočeského svazu výtvarníků Milana Peterku, jenž jí během návštěvy ateliéru řekl: „Ale soudružko, takhle nemůžete malovat, takhle to u nás nikdo nedělá.“ – „No, právě proto to dělám správně, protože je to originální,“ odpověděla mu tehdy pamětnice. V první polovině sedmdesátých let se rozvedla a přestěhovala se na hlavní budějovické náměstí, jež tehdy neslo název Žižkovo. Dál vedla výtvarné kurzy a občas se směla zúčastnit skupinové výstavy. Stále se vracela za svými přáteli do Prahy a účastnila se bytových seminářů i koncertů undergroundových kapel včetně The Plastic People of the Universe, se kterými se též přátelila. 

Jakmile se Dana dozvěděla o Chartě 77, rozhodla se prohlášení sestavené a šířené jejími přáteli signovat. Po předání podpisu ji Věra Jirousová upozornila, že zveřejněním by se vystavila silnému nátlaku Státní bezpečnosti (StB). Po následné domluvě nebyl podpis pamětnice zveřejněn. Kartičku s vyjádřením podpory Chartě 77 ale našli estébáci při domovní prohlídce u Jirousových, a pamětnice tak neušla jejich pozornosti. V lednu roku 1978 založila Státní bezpečnost na Danu svazek „Kybernetik“ s cílem: „Objasnit činnost a záměry Štormové-Puchnarové, zabránit negativnímu ovlivňování široké veřejnosti, zejména formou výtvarného umění.“

Pamětnice absolvovala výslechy v sídle českobudějovické StB. Vyptávali se jí na přátele z Prahy i na důvody, které ji vedly k podpisu Charty 77. Vyhrožovali jí odebráním dětí. Začali ji sledovat a u domovních dveří legitimovali každého, kdo ji navštívil. Odposlouchávali jí telefon. Obstarali si klíče od bytu a v době její nepřítomnosti ho navštěvovali. Jejich zájem neutuchal, a Dana se proto rozhodla skrýt v psychiatrické léčebně, kam ji přijal Slavoj Brichcín, otec jednoho z žáků Daniných výtvarných kurzů. Státní bezpečnost se na pamětnici vyptávala lékařů i v době hospitalizace.

Nejintenzivnější obtěžování StB trvalo zhruba půl roku. Pamětnici zakázali nadále vést dětské kurzy, nepovolovali jí či rušili její výstavy a těžko sháněla práci. Nadané žáky učila potajmu soukromě ve svém ateliéru. Za pomoci známých, kteří ji podporovali, získávala zakázky v architektuře. Od poloviny osmdesátých let se Dana věnovala cvičení jógy.

Planetka 11105 Puchnarová

Pamětnice vždy věřila, že se dočká konce totalitního režimu. V listopadu roku 1989 pobývala na léčebném pobytu ve Františkových Lázních. Více než procedury ji však zajímalo zpravodajství v televizi. Po návratu do Českých Budějovic věnovala svůj termín výstavy v tamním Domě umění Občanskému fóru, které sem koncem listopadu převezlo fotografie pražských událostí na Národní třídě a shromáždění na Václavském náměstí a na Letné.

Po revoluci usilovala Dana o založení umělecko-duchovního centra v jižních Čechách. Projekt se líbil řadě osobností, neměl však dostatečnou podporu. Po zdárně absolvovaném konkurzu nastoupila pamětnice na podzim roku 1991 na univerzitu v Olomouci, kde působila dalších dvanáct let jako pedagožka. Od roku 1990 vystavovala svobodně svá díla a do roku 2010 uspořádala téměř každoročně individuální výstavu. Hojně využívala možnosti cestovat a navštěvovat výstavy jiných umělců. Mohla tak srovnávat svá díla s ostatními. „Když jsem zjistila, že jsem v tom úsilí sama, tak to bylo to nejlepší. Že nikoho nenapodobuji,“ popsala nám pamětnice, co ji na cizích pracích nejvíce zajímalo.

V roce 1990 se Dana setkala v Praze s tibetským vůdcem dalajlamou. Věnovala mu své ilustrace ke Thákurovým básním. Roku 1995 pojmenovala astronomka Jana Tichá planetku sluneční soustavy číslo 11105 Puchnarová. Uctila tak svoji učitelku umění z dětství.

„Pokud má člověk čisté srdce a odvážnou mysl, tak nemusí cítit žádné nesnáze,“ vzkázala pamětnice mladším generacím na konci našeho rozhovoru. V roce 2020 žila Dana Puchnarová v Dobřichovicích u Prahy, kde stále tvořila.