Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Dejan Pulejkovič (* 1946)

• narodil se 11. ledna 1946 v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii

• v mládí se věnoval vrcholově sportu – vodnímu pólu

• vystudoval gymnázium

• v letech 1964–1971 studoval na Geologické fakultě Bělehradské univerzity

• v roce 1970 se oženil a narodila se mu první dcera

• v letech 1971–1983 pracoval souběžně v bance a v geologickém výzkumu

• v roce 1976 se mu narodila druhá dcera

• v 90. letech se rodina rozdělila a dcery se z bezpečnostních důvodů přestěhovaly do Prahy

• v roce 1995 se s manželkou do Prahy přestěhoval i Dejan

• v letech 1995–2005 provozoval trafiku, prodával suvenýry, pracoval ve firmě Gorenje a jako recepční v hotelech Iron Gate a Hoffmeister

• v roce 2014 zažádali spolu s manželkou o české občanství

• od roku 2012 je v důchodu, žije na venkově nedaleko Prahy

Bezvadné dětství v zázračném klidu

Dejan Pulejkovič se narodil 11. ledna 1946 v srbském Bělehradu na území v bývalé Jugoslávii jako druhý ze tří sourozenců. Měl štěstí, narodil se na počátku období takzvaného zázračného klidu, poválečného zklidnění nacionalistických hrůz a vášní světové a občanské války, které bylo udržováno po dobu následujících tří dekád.

Místem narození Srb, po matce by byl nejspíš Maďarem nebo Rakušanem, po otci Makedoncem. Rodiče byli hodní na své tři synky, chtěli po nich, aby se chovali slušně a chodili do školy a jinak jim dopřávali svobodu a volnost. Bělehradem tehdy nejezdilo mnoho aut, a tak místem dětských her byly nejčastěji ulice nebo proluky a nedaleký les. Fotbal a hry s kluky ze sousedství od rána do večera vyrušila jenom pauza na oběd. Svačilo se v poklusu, do jedné ruky chleba se sádlem, do druhé papriku a už se zase letělo ven. A ty krásné prázdniny u dědy a babičky v makedonském městečku Struga u nádherného Ohridského jezera. „Doma se běžně mluvilo srbsky, ale vždycky, když jsem se vracel z prázdnin, mluvil jsem makedonsky. Bezvadné dětství.“

Všechny bazény Jugoslávie

Už jako kluk se zajímal o sport. Začínal gymnastikou, ale kvůli postiženému kloubu na noze nemohl pokračovat. Lékaři doporučili plavání. Začal tedy plavat, zaujalo ho vodní pólo a byl mu věrný následujících deset let.

„Vodní pólo Partizanu Bělehrad patřilo mezi tři čtyři nejlepší týmy v Jugoslávii. Vodní pólo je tam dodnes populární sport, asi jako tady hokej. V semifinále se pořád střídají Srbsko, Chorvatsko a Černá Hora. Srbsko patří mezi pět nejlepších na světě. S junior týmem jsem cestoval po celé Jugoslávii. Hrál jsem s kluky z Chorvatska, Slovinska, z Černé Hory, z Makedonie. Každé léto, od července do srpna jsme hráli po celém pobřeží Dalmácie, od Rijeky až po Kotor, na Hvaru, na Korčule. Města se střídala – Dubrovník, Záhřeb, Split, Bělehrad. Dostali jsme se i k mezinárodním zápasům, když jsme se staršími hráči jezdili jako náhradníci. Podíval jsem se tak do Itálie, Španělska, Maďarska. Bavilo mě to.“

Sport je dobrý průvodce životním obdobím, kdy člověk přestává být dítětem, a zároveň už se blíží k prahu dospělosti. Stejně provází dospíváním i středoškolské studium. Poslední období bezstarostnosti – čtyři roky na gymnáziu. Kamarádi, první lásky, sport a spousty volného času v uvolněné atmosféře 60. let. „O sobotách a nedělích jsme chodili na matiné. Místní kapely měly na repertoáru Beatles a Rolling Stones, tancovali jsme rokenrol a twist. Po gymnáziu jsme se rozešli na vysoké školy, ale pořád jsme se s kamarády z gymplu setkávali. Ty nejlepší z nich mám z té doby a jsme přátelé dodnes.“

Trenér, vysokoškolák, manžel, rodič

V roce 1964 zahájil studia na Geologické fakultě Bělehradské univerzity a jako svoji specializaci si vybral paleontologii. Vždy ho zajímalo, jak vznikal život a svět. Studium probíhalo bez problémů, malý studentský kolektiv se svým profesorem fungoval spíše na bázi přátelství a kolegiality než nadřízenosti a podřízenosti. Zkoušky byly o to náročnější, neboť nikdo se nechtěl ztrapnit před přáteli. 

„Někdy v roce 1969 jsem přestal závodit ve vodním pólu. Zavolali si mě z Ohridu, jestli bych jim dělal trenéra. Připravovali se na mistrovství Makedonie a velmi jim na tom záleželo, protože kdyby postoupili, mohli by hrát na úrovni celé Jugoslávie. Žádné velké peníze za to nebyly, jenom nocleh, jídlo a nějaké drobné kapesné. Trenéra jsem dělal při studiu.“ Výpomoc makedonským sportovcům se vyplatila i jinak. Náhoda tomu chtěla, že zde trávila své prázdniny u tatínka jedna krásná studentka práv. 

„Kamarádila s mojí příbuznou, studovaly spolu. Díky ní jsme se seznámili a byla z toho láska. Po prázdninách odešla do Skopje, já se vrátil do Bělehradu a zůstaly nám jen dopisy a telefon. O Vánocích jsme se znovu sešli a v lednu 1970 jsme se vzali. V srpnu se nám narodila dcera.“

Mezi bankou a laboratoří

Konec studií se blížil s přípravami diplomové práce a s roční praxí, kterou absolvoval v Černé Hoře. První zaměstnání v muzeu bylo sice v oboru, ale nestačilo pokrýt výdaje mladé rodiny. Když se proto setkal s nabídkou Lublaňské banky, která právě otevírala pobočku v Bělehradu a hledala mladé lidi, neváhal. Později využil i příležitost naučit se pracovat na počítači. V roce 1975 absolvoval programátorský kurz ve Slovinsku a po té pracoval v elektronickém centru banky na moderních počítačích značky IBM.

V roce 1977 rodina přivítala nového člena – narodila se druhá dcera. Vystudovanému oboru se Dejan nezpronevěřil. Po celou dobu, kdy pracoval v bance, docházel i na fakultu a externě spolupracoval s jejím geologickým výzkumem, což se ukázalo jako velmi prozíravé. Výzkumný ústav GEOZAVOD, který prováděl výzkum v oblasti uhlí, plynu a olejné ropy v africkém Mosambiku, hledal odborníka pro své bělehradské pracoviště. V roce 1983 se proto rozloučil s bankou. Ve stejném roce opouštěl své místo v bankovnictví také jiný muž. Byl to velmi schopný řečník a právě vstupoval do politiky. Jmenoval se Slobodan Milošević.

„Nevedlo se nám jako rodině špatně. Bydleli jsme v bělehradské čtvrti Zvezdara, což je klidná, zelená část města. Měli jsme tam krásný dům, z jedné strany les a z druhé Dunaj. Dcery jsme se snažili vychovávat ke slušnosti a pracovitosti, i když jsme na ně neměli mnoho času. V druhé polovině 80. let se rozšiřovaly možnosti a podmínky pro podnikání. Manželka se rozhodla vybudovat z naší garáže videopůjčovnu, což byl tehdejší hit. Snažili jsme se, aby naše filmy byly opravdu kvalitně nahrané a aby naši zákazníci dostali právě ty filmy, které hledají a mají rádi. Starší dcera nám s výběrem pomáhala a starala se i o nabídku hodnotnějších uměleckých filmových děl. Například v celém Bělehradu jsme film Nesnesitelná lehkost bytí podle Milana Kundery měli jenom my,“ vypráví pamětník.

V podhoubí války

Vleklá ekonomická a politická krize Jugoslávie přinesla napětí ve společnosti. Rostl počet stávek, rostla nespokojenost a od té nebývá nikdy daleko k nacionalismu. Zvláště v zemi, kde přes třicet let nebyl řešen, ale jenom tlumen, a v zemi, kde se našel jeho vyzyvatel.

„Když byl ještě Tito u moci, mohl se každý cítit jako Srb nebo Chorvat, ale nikdo tomu nepřikládal žádnou váhu, všichni jsme byli Jugoslávci. Za Titova režimu se neslavily téměř žádné původně národní nebo církevní svátky. My jsme například doma slavili vždy začátkem listopadu svátek svatého Dimitrije. To je světec, který hlídá rodinu, a oslava spočívala v tom, že se celá ta rodina sešla. Stát to jako svátek neuznával, byl to normální pracovní den, a tak to slavilo jen velmi málo lidí.“

Po Titově smrti došlo ke změně: „Začaly se objevovat nacionalistické nálady. Nejdřív jen ve vrchních patrech politiky, ale později drobné projevy přibývaly a rostly i dole mezi lidmi. Projevovalo se to nejdřív nenápadně, například tím, že narostl počet všelijakých národních svátků a oslav. Připadalo mi to, jako když jsou lidi utržení ze řetězu. Najednou záleželo na tom, kdo co jak slaví, kdo je Srb, kdo je Chorvat a kdo Muslim a přitom v každé jugoslávské rodině to bylo národnostně velmi promíchané. Osobně jsem ten tlak od začátku těžko snášel. Měl jsem mezi všemi národnostmi Jugoslávie spousty přátel ještě ze sportovních dob.“

Existuje nespočet způsobů, jak sbírat politické body. Mezi ty nejšpinavější patří vyvolávání nenávisti. „Národnost se začala zdůrazňovat, když se objevil Milošević. Podle mě tím zničil srbský národ. Díval jsem se v televizi na shromáždění milionu lidí v Kosovu, kde měl projev. Tehdy to začalo. Ale nic nevznikne přes noc, vyvíjí se to plíživě. Časem to nebyla už jenom národnost, co vyvolávalo nenávist. Na ulicích jste mohli být zbiti jenom za to, že jste měli na nohách boty Nike nebo Reebok. Mladší dcera byla na gymnáziu a často se vracela ze školy se zprávami o bitkách a šikaně na ulicích, ale i ve škole. Děti se začaly bát chodit ven,“ vzpomíná pamětník.

Poctivost a slušnost najednou neznamenaly nic

„Nejhorší nebyla ekonomická, jako spíše morální krize. Všechno, co jsme děti doposud učili a k čemu jsme je vychovávali, najednou neplatilo. Slušnost, poctivost, pracovitost, chuť studovat, to všechno sklízelo výsměch a opovržení. Jednou jsem šel kolem fotbalového stadionu a tam stála auta a černé postavy v kuklách, na hrudi s takovým tím malým automatem, samopalem. Ve zbraních se nevyznám, a tak jsem to vyprávěl v práci, pozastavoval se nad tím a kolegové mi řekli: ‚Víš, kdo to je? To je Arkan (vlastním jménem Zeljko Raznatović, velitel polovojenských jednotek, spoluzodpovědný za etnické čistky v Bosně – pozn. ed.). Hrdina Srbska!‘ Mimo armádu vytvořená dobrovolnická garda, místní domobrana. Kdo se do ní dostal, byl hrdina a vlastenec a vzor pro mladé, kdo chodil do školy, do práce anebo šel jenom hezky oblečený po ulici, riskoval výsměch, ponižování nebo i bití.“

V roce 1991 začala válka v Chorvatsku a přišel první šok, když museli rukovat osmnáctiletí kluci, ještě skoro děti. Další šok – téměř se zemí srovnaný Vukovar, chorvatské město u hranic se Srbskem. Válka sice vzdálená, ale všudypřítomná vybičovanou nenávistí a strachem. Rostoucí kriminalita, ekonomický úpadek, první tisíce uprchlíků. V ulicích Bělehradu se začaly objevovat první masové protesty. 

„V letech 1991–1992 jsme s bratrem a s kamarády chodili na demonstrace na náměstí Republiky každé dva tři dny. Nechtěli jsme tenkrát přímo, aby Milošević odešel, ale chtěli jsme, aby už byly volby, aby byly demokratické a začaly platit zákony, ne diktát. K volbám se chystaly různé opoziční politické strany a formace. Já jsem si nejvíc přál návrat krále z Anglie. Myslel jsem, že jak už tam žije dlouho a má kontakty a vliv, že by se svět na nás díval jinak. Přál jsem si království jako v Anglii, v Dánsku nebo ve Švédsku. Už to vypadalo, že volby budou demokratické, když Západ přišel s embargem a to bylo, jako kdyby šel Miloševićovi na ruku, aby mohl říkat: ‚Já jsem vám to říkal! Chtějí nás zničit! Nikdo nás nemá rád!‘ Západ bohužel udělal mnoho proto, aby Milošević v té době zůstal na své pozici,“ říká pamětník.

Rozdělená rodina

„O děti jsem měl velký strach a představa, že by měly v těchto podmínkách dál žít, byla hrozná. Starší dcera dobře kreslila, podle přátel z uměleckých kruhů měla i talent, ale na akademii se nedostala. Začala studovat sama dějiny umění. Koncem roku 1992 odjela do Prahy, kde jsme měli příbuzné, a volala nám pak domů, že se jí tam moc líbí, že tam má možnost sehnat práci a že tam chce zůstat. Její výhoda byla v tom, že uměla anglicky a do Prahy v té době přicházely zahraniční firmy a ona si mohla vydělat na další studia.“

Byl čas předvánoční a Praha se svou vánoční výzdobou, hudbou v ulicích a s osvětleným Hradem byla nádherná, tak proč nepozvat na prázdniny i mladší sestru, gymnazistku? A nezůstalo jen u prázdnin. Ustaraní rodiče se v Bělehradu poradili s pedagogy a dálkové studium, dál od nebezpečí, mohlo začít. Pobyt se prodloužil na neurčito. „Pro tu mladší to byl velký zlom. Rozhodli jsme tak trochu nečekaně za ni. Přišla o ten nejkrásnější čas bezstarostnosti, o kamarádky a spolužáky. Velmi jsme ji proto s manželkou litovali, ale nemohli jsme ustoupit. Manželka za ní ještě jela do Prahy, aby jí pomohla vyřídit pobyt, a jinak už jsme zůstali v bělehradském domě sami. Smutek z odloučení, ale o jednu velkou starost méně. Dcery byly v bezpečí. Ta mladší začala v Praze pracovat velmi brzy, hned na jaře v roce 1994. Pokračovala ve studiu na gymnáziu a odmaturovala dálkově.“

Nakročeno k rozhodnutí

Fronty na mléko a káva v kavárně za jednu miliardu a dvě stě milionů dinárů, ale v televizním zpravodajství ani slovo o hyperinflaci. Když hodnoty, které jste pečlivě uchovávali a pěstovali, mizí anebo jsou úplně naruby, když nevidíte budoucnost, ztrácíte směr, začnete se psychicky ztrácet. Venku vyhrává násilí a agresivita a nová vlna ekonomické elity, vzešlé z kriminálního, šmelinářského prostředí a ze světa pokřivené prospěchářské politiky. Všechno bylo horší a horší.

„Manželka cestovala sem a tam, náš známý měl autobusovou linku Praha – Bělehrad, posílala mi po něm kávu a jiné nedostatkové zboží, protože v Bělehradu spousta věcí chyběla. Byl jsem v domě sám se psem, střídavě jsem chodil i nechodil do práce, dostával i nedostával výplatu, věnoval se naší videopůjčovně, kde zákazníků ubývalo. Manželka přijela na čas tak jednou měsíčně a už to začalo vadit. Viděli jsme, že to tak dál nepůjde, že se budeme muset rozhodnout. Neviděli jsme už žádnou budoucnost, vyhrála Praha. (…) Na prodej domu jsem si nemohl dát ani inzerát, musel jsem tajně přes známého, který měl realitku. Měl jsem strach, že mě někdo zabije. Zabíjelo se kvůli patnácti markám, natož kvůli tisícům. Manželka se zatím v Praze rozhlížela po vhodném bytě a já jsem uvažoval, co v Praze asi budu dělat, jak se budeme živit. Předpokládal jsem, že za peníze za dům pořídím v Praze byt, a když něco zbude, že začnu podnikat, ani jsem nevěděl v čem, byznys jsem nikdy nedělal. Nakonec se prodej podařil a já, protože jsem v té době nevěřil žádné bance, jsem musel peníze převést do Prahy osobně a v hotovosti.“

Pražský start a jak šel čas

Byla to úleva přijet z chaosu a rozpadu do poklidu všedních dnů. „Vážil jsem si i toho, že v Praze tramvaje jezdily normálně, podle jízdního řádu,“ vzpomíná na první dojmy.

„Když jsme začali provozovat trafiku na Opatově (část pražského sídliště Jižní Město – pozn. ed.), neuměli jsme ani slovo česky. Nevydělávali jsme sice moc peněz, ale měli jsme konečně svůj klid. Co nám to ale přineslo především, byla čeština. Každý den jsme pročítali všechny ty noviny a časopisy a hlavně mluvili s našimi zákazníky. Ze začátku to bylo těžké, ale naše velká výhoda byla v tom, že Češi měli rádi Jugoslávii. Nerozlišovali, kdo je Srb nebo Chorvat, pro ně jsme byli všichni Jugoslávci. A tak přes krásné vzpomínky na dovolenou jsme získávali jejich sympatie i my. Naši milí zákazníci dokázali velmi ocenit také naši snahu zapamatovat si, co kdo pravidelně kupuje, a mít to pro ně připravené předem. Pamatuji si jednu zákaznici, jak nám řekla: ‚Já sem chodím nakupovat pět let, ale nikdo si to nezapamatoval jako vy.‘ Další náš zákazník pracoval na ministerstvu a ten nám zase radil a nabízel pomoc ve věci žádosti o trvalý pobyt. Jen tak, ze sympatií. Byli na nás moc hodní.“

Následoval prodej suvenýrů, zaměstnání ve firmě Gorenje a v recepcích hotelů Iron Gate a Hoffmeister. Výhoda celé rodiny v nových podmínkách byla angličtina, dobře zvládnutá z předchozích časů. Snažili se od nikoho nic nechtít, zejména od státu ne. Byli šťastni, že jim Česká republika umožnila tady žít a pracovat. I proto možná trvalý pobyt nebylo těžké získat. Snad tomu pomohlo i to, že zde rodina měla příbuzné. Všude v kontaktu s místními lidmi nacházeli pochopení a vstřícnost a díky těmto dobrým vztahům se dostavila i nová příležitost.

„V roce 2005 si jedna známá, která pracovala v Motole na dětské onkologii a hematologii, na mě vzpomněla s tipem na místo data manažera, kterého na jejím oddělení hledali. Věděla, že jsem studoval přírodní vědy a že ovládám počítač, což byly podmínky účasti ve výběru. Absolvoval jsem pohovor s osmi lékaři, primáři a profesory a řekl jsem jim popravdě, že medicínu neumím vůbec, ale počítač ovládat umím, a co neumím, že se naučím. Byl jsem na cestě domů, když mi volali, že jsem přijatý. Byla to práce na mezinárodním výzkumném projektu, která trvala pět krásných let. Když projekt skončil, pokračoval jsem ještě dva roky přímo na oddělení dětské onkologie a hematologie. Myslím, že jsem pracoval dobře a těm lékařům jsem opravdu pomáhal. Byla to pro mě úplně nová zkušenost, musel jsem se naučit spoustu nových věcí, ale všechno jsem nakonec zvládl. Lékaři mi říkali: ‚Pane inženýre, vy už mluvíte jako lékař.‘ Všude, kde jsem pracoval, prožíval jsem dobré vztahy, často mezi hodně mladými lidmi. Bylo to oživující a osvěžující.“

Dva domovy

„Manželka pracovala na různých místech, prodávala suvenýry, pracovala v pizzerii, a když se narodila vnučka, tak se potom věnovala už jenom jí a rodině. Měla nárok na důchod a možnost věnovat se dětem považovala za štěstí. V místě, kde bydlíme, máme dobré vztahy se sousedy. Stává se nám, že při příchodu domů najdeme na prahu třeba mističku hub. Každé Vánoce dostáváme vánočku. Sousedka naproti nám dává rybí polévku a sousedé shora zase kapra. Občas posedíme na zahrádce, dáme si kávu, popovídáme si, když je třeba, pomůžeme si navzájem. Získali jsme tady druhý domov.“

Do toho prvního domova – do Bělehradu – se dlouhých deset let vůbec nepodívali. Všechen čas zabrala práce, peněz na takovou cestu také nezbývalo a vývoj v domovině nijak nelákal k návštěvě. Teď už jsou cesty do Bělehradu častější. I do Skopje, rodiště manželky. Jako domů už se ale oba vracejí sem, do České republiky.

„Obě dcery mají už české občanství a my s manželkou jsme si podali žádost hned v roce 2014, když zákon umožnil dvojí občanství, a věříme, že už brzy bude vyřízeno.“

Jestli všichni mají čepici, měj ji taky

Na otázku, jakou radu by vzkázal všem lidem v podobné životní situaci, odpovídá: „Podle mě by člověk, když už se rozhodne něco takového udělat, měl pochopit, že jde do úplně jiného prostředí. Aby to zvládl, měl by se soustředit na pozitivní myšlení a chovat se tak, jak se chovají ostatní – ‚Jestli všichni mají čepici, měj ji taky, když ji nikdo nemá, tak si ji sundej!‘ Prostě nelišit se, zapadnout mezi ostatní, přizpůsobit se. Například – u nás je normální, že ještě kolem půlnoci všechno žije. Jsme jižní národ. Tady je jiné klima a v jednu v noci bych se, kromě obtěžování sousedů, taky klepal zimou. Všichni jsme lidi a je jedno, odkud pocházíme a jak mluvíme. Musíme se hlavně k sobě chovat slušně a vážit si původu a víry své i toho druhého. Neměli bychom nikdy dovolit, aby někdo jiný určoval, jak máme žít, ale zároveň bychom měli vždy umět naslouchat a přemýšlet, jestli ten druhý nemá pravdu. Měli bychom vždy začínat u sebe a pěstovat vzájemný respekt a dobrou vůli k dohodě.“

Opustit domov, místo, kde se člověk narodil, není jednoduché, zvláště ne, táhne-li vám na padesát. „Rozhodnutí odejít opravdu nebylo lehké, ale je ještě něco víc než jen kus srdce, které někde musíte nechat,“ upozorňuje pamětník. „Jsou to děti, jejich bezpečí a jejich budoucnost. Rozhodnutí odejít jsme udělali hlavně kvůli nim. Ekonomická krize se zvládne, hlad a nedostatek se zvládne, ale morální krize způsobuje velké psychické příkoří a představa, že naše dcery ty nejkrásnější roky svého života budou muset prožívat v tom nejhorším Miloševićově režimu byla pro nás naprosto nepřijatelná. Často jsem přemýšlel, proč jsme se nedokázali rozejít jako Češi a Slováci. Sednout ke stolu a dohodnout se, že každý bude mít svůj stát. Pro mě má lidský život obrovskou hodnotu a nechápu, proč mám nenávidět a zabíjet někoho, protože je nebo není Srb nebo Muslim. Měl jsem strach o děti, protože jsme je vychovali tak, jako rodiče vedli nás, ke slušnosti a poctivosti, k hodnotám dobrého soužití. Nedařilo by se jim v systému, kde vítězili lumpové, byly by v oslabení. My jsme to udělali hlavně pro ty děti. Zaplať pánbůh, že to pochopily a dnes nám nic nevyčítají.“

O rodinné štafetě na závěr 

Dejan Pulejkovič je v důchodu. Žije s manželkou na venkově poblíž Prahy. Dodnes má rád sport – cvičí, pěstuje nordic walking a alespoň jednou týdně si jde zaplavat do bazénu. Sportovní rodinnou štafetu převzala vnučka. Je úspěšná stepařka, která se svým týmem vyhrála letos mistrovství republiky. Zlatá medaile ji neminula ani na mistrovství Evropy a teď ji čeká světové klání. Kromě celé rodiny jí bude držet palce hlavně děda, který dobře ví, co všechno předchází onomu slavnostnímu stoupání na stupně vítězů.