„Já jsem měl ve fabrice často na starosti přijít na to, proč turbína nepracuje, tak jak má. Většinou vibrovala, a když jsem se snažil na to přijít, tak bylo zvykem, že přišli dva estébáci a ptali se, jak to je, proč to ta turbína dělá a že to považují za sabotáž. A co jim na to řeknu. Tak to teda bylo nepříjemný. Ani ne tak pro to vysvětlování, ale měl jsem pocit, že když na to nepřijdu a oni zavřou někoho jinýho, tak se bude říkat, že on si nevěděl rady, tak to shodil na toho konstruktéra a ten to teď odnese, tak z toho jsem měl strach.“
„Šéf strany mně říká: ‚Soudruhu Půlpitle, já ti to řeknu na rovinu, ty děláš úplný hovno!‘ To teda byla rána. Říkal jsem: ‚Vždyť jsem dokončil studia.‘ On říkal: ‚O tom nemluvím, ty vůbec nepracuješ v ROH, vůbec nepracuješ politicky.‘ Tak mě přivítali, to mě hrozně překvapilo, dodnes si to samozřejmě pamatuju, ale řekli, že ano. Musel jsem slíbit, že budu pracovat s mládeží, což jsem dělal i tak.“
„To byl jedinej nálet, naštěstí, kterej jsem zažil. Byl jsem malej, a jak začaly padat ty bomby, tak maminka přese mě hodila deku, což by jistě zabránilo střepinám a palubním kanonům... Já jsem jí to pak vyčítal, že v takovej okamžik jsem si nemohl prohlídnout ani ty letadla, protože jsem byl pod dekou, to se pak dlouho vykládalo v rodině.“
„Letěly letadla jednomotorový, s největší pravděpodobností to byly Il-2, to byly obávané stroje, bitevníky, a těsně nad náma střílely z palubních zbraní, házely bomby, naštěstí jenom malý bombičky. Asi si [piloti] mysleli, že kolem těch zákopů jsou vojáci, nebo nevím proč, čili něco hodili tam poblíž nás, něco hodili do Mariánské a taky do ředitelství se nějak trefili. Nakonec to poslední letadlo, tak to vypálilo cihelnu na Starým Blansku, protože tam byly uloženy barvy.“
Luděk Půlpitel se narodil 3. října 1937 v Pardubicích manželům Blaženě a Vojtěchovi Půlpitlovým. Vyrůstal se svou o tři roky starší sestrou Blaženou v prostorách bývalé Mariánské huti v Dolním Klepačově u Blanska. Během války přišel do kontaktu s německými vojáky, byl svědkem bombardování Blanska a poslední dny války prožil s dalšími několika rodinami v úkrytu ve sklepě jedné z budov areálu ČKD Blansko. V roce 1952 začal studovat na Střední průmyslové škole v Brně a potom krátce pracoval v ČKD Blansko. Po absolvování povinné vojenské služby vystudoval v roce 1963 VUT v Brně. Poté, až do svého odchodu do důchodu, pracoval v konstrukci ČKD. Roku 1964 se oženil s Janou Šebestovou a narodily se jim dvě děti, dcera Radka (1965) a syn Zdeněk (1970). Celkem třikrát byl během totalitního režimu osloven, aby vstoupil do KSČ, ale nikdy to neudělal. V práci se při řešení problémů s turbínami setkal s agenty StB, kteří se zajímali o možnou sabotáž. V Archivu bezpečnostních složek byl dohledán svazek reg. č. 23816 Blansko, kde je veden jako důvěrník s krycím jménem „Vojta“. O svém záznamu se dozvěděl až po roce 1990. Svazek se nedochoval, ale na svoji žádost obdržel v roce 2000 negativní lustrační osvědčení. Před komisí, která schvalovala jeho připuštění k obhajobě disertační práce, byl obviněn z politické nečinnosti. Revoluci v roce 1989 prožíval s úlevou a sám se zúčastnil demonstrace v Praze a generální stávky v Blansku. Celý život aktivně sportoval, hrál basketbal, lyžoval a létal na větroni. Pro Muzeum Blanenska připravil několik přednášek a pro děti natočil v době pandemie covid-19 několik videí s fyzikálními pokusy. V roce 2021 žil v Blansku.
