Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Punčochář (* 1921)

• narodil se 3. 12. 1921 v Kyjevě na Ukrajině

• otec zemřel ve vězení NKVD

• na počátku války zajat Němci

• po útěku ze zajateckého tábora žil v Kyjevě

• byl evakuován na západ

• v roce 1944 se dostal do uprchlického tábora na Slovensku, následně pracoval v zemědělství v Rakousku

• seznámil se s Ukrajinkou Alexandrou, roku 1944 se jim narodilo dítě

• po válce byli rozděleni, družka byla deportována do Sovětského svazu

• po roce 1945 návrat do Československa

Rodinné poměry

Karel Punčochář se narodil 3. prosince 1921 v Kyjevě na Ukrajině. Jeho otec, původem z pekařské rodiny ze středočeského Kolína, tam přijel ještě v předrevolučních dobách, usadil se a založil v Kyjevě rodinu – brzy se oženil, z prvního manželství měl tři děti: Františka (pozdější legionář), Boženu a Jana, všechny ještě před rusko-japonskou válkou. První tatínkova manželka zemřela na skvrnitý tyfus, který se rozšířil v důsledku této války. „Otec musel jezdit na montáže, tak okamžitě hledal další manželku, aby se někdo staral o děti. Tak si vzal naši mámu.“ Pocházela ze Slaného.

Z druhého manželství vzešly kromě Karla ještě dvě sestry (1911, 1913). Karel Punčochář navštěvoval nejprve českou, poté ukrajinskou střední školu. Tu nedokončil, poněvadž jeho otec byl zavřen. Učil se však výborně.

Český živel v Kyjevě

V Kyjevě byla na počátku 20. století velmi silná česká komunita, pamětník uvádí, že se jednalo o čtyřicet tisíc lidí. „Byla tam všechna možná řemesla, ševci, krejčí, strojní zámečníci. Otvírali si menší dílny, řeznictví, hodinářství i pivovarnictví se tam rozvíjelo. Nějaký Jindříšek na Kresčatiku (hlavní ulice Kyjeva – pozn. red.) postavil pasáž, postavil tam továrnu na váhy, na gramofonové desky. Víte, jak začínal? Šel se s manželkou projít a viděl na skládce vyhozená ovčí střeva. Začal je mýt a sušit a posílal je do Čech. Protože ze střev se tehdy dělaly struny, tenisové rakety, různé věci. Z něho se stal miliardář a pasáž pronajímal.“

Punčochářův otec byl kvalifikovaným dělníkem, předákem montážní party závodu Gretter a Skřivánek, která mnohdy jezdila po celém Rusku, účastnil se montáží i na Kavkaze, prostě všude, kde byl přítomný zahraniční kapitál, který do Kyjeva a do Ruska obecně před vypuknutím první světové války expandoval. „Tatínek dostával 90 rublů ve zlatě za týden. To si mohl koupit osm až devět telat!“

Pan Punčochář zdůrazňuje modernizační a civilizační aspekt české imigrace na Ukrajině, zhusta nepochopený domácím obyvatelstvem.

František

František Punčochář, Karlův nejstarší bratr z prvního otcova manželství narozený ještě v devatenáctém století, byl poslán na školu do Čech (starat se o něj měli rodiče nevlastní matky ve Slaném), odkud po maturitě narukoval do rakouské armády. Na italské frontě dezertoval, vrátil se do Čech k příbuzným do Kolína. Dezerce z jedné fronty mu ale byla málo, a tak se rozhodl pro útěk do Ruska. Na sklonku světové války dorazil také do Kyjeva a setkal se s otcem Janem Punčochářem. (Ten musel za první světové války podstoupit „domácí vězení“, z nějž jej do práce a zpět jako odborníka potřebného např. pro výrobu pancéřových vlaků vodil strážný. To skončilo až po únorové revoluci.)

Doma se František několik dní skrýval. Za pomoci otcových známostí vstoupil spolu se svým mladším bratrem do československých legií a s nimi se přes Vladivostok dostal zpět do Československa. Otec chtěl s nimi též vstoupit do legií, okolnosti mu to ale nedovolily, měl doma nemocnou manželku a dvě malé dcery. Karel v té době ještě nebyl na světě.

Setkání po letech

Se svým otcem se později František už nikdy nesetkal, Jan Punčochář ani jeho rodina nedostali od bolševického režimu povolení vycestovat. Karel Punčochář se setkal se svým starším bratrem až po 43 letech. Věděl, že František by měl být ještě naživu, ale neznal jeho adresu. Jednoho roku na podzim byl na léčení v Karlových Varech, kde se náhodou setkal s Františkovým švagrem.

„Slyším, že jede výtah nahoru, někdo rachotí klíčem a vchází dva chlapi. Podali jsme si ruce, že bude můj spolubydlící. Podávám druhému ruku a on mi říká: ‚My budeme asi příbuzní.‘ ‚Jak to?‘  ‚No, já mám manželku a Frantík má manželku a ony jsou sestry.‘ ‚Jaký Frantík?‘ ‚Punčochář, to bude asi váš bratr. On se narodil v Rusku.‘ ‚Byl v legiích?‘ ‚No ano, a u četnictva.‘ Řekl mi jeho adresu a já jsem mu hned večer psal psaní. Frantík mi okamžitě odpověděl a zval mě k sobě. Po Novém roce jsem se k němu vydal. Po 43 letech jsme se setkali, když já jsem se narodil, on byl už v Čechách.“

Kyjev ve dvacátých letech

Vraťme se ovšem zpět do Kyjeva dvacátých let, kde malý Karel chodil do české školy – šlo o dvoutřídku prvního stupně. Původně měli Češi v Kyjevě obecnou školu i měšťanku, a to první a druhý stupeň, Karel ovšem na českou měšťanku už chodit nemohl.

„Měli jsme tam i knihovnu. Ti, co přijížděli z Čech, vždy přivezli nějakou knihu nebo časopis a dali ji do knihovny. Najednou nám sebrali park Stromovku, zlikvidovali jej. Byla tam divadelní bouda, střelnice, kuželkárna. Bylo tam i hřiště na tenis, taneční parket, měli jsme dva orchestry, pěvecký sbor i malé fotbalové hřiště. Prostě komunita, jak se patří. Kopali jsme tam, ještě když bylo hřiště zlikvidované. Museli jsme jít do ukrajinské školy.“

Dva roky poté, co Karel Punčochář odešel z české obecné školy do ukrajinské měšťanky, zlikvidovaly sovětské úřady spolkový život české komunity úplně a celou českou školu uzavřely. Začalo zatýkání i v české komunitě, psala se třicátá léta a v Sovětském svazu se rozbíhala nová vlna stalinského teroru, která brzy dolehla i na rodinu Karla Punčocháře. Zatčeni byli i učitelé z české školy, a to s výjimkou učitele Müllera, který byl podle pana Punčocháře zřejmě spolupracovníkem NKVD.

Pan Punčochář líčí obtížné bytové poměry rodiny upadající stále více v nelibost úřadů, zabírání „nadbytečných prostor“, v jehož důsledku vzali do svého bytu raději čtyřčlennou učitelskou rodinu do podnájmu. „Říkali jsme si, ať se nastěhujou do tý velký místnosti, aby nám nesebrali byt.“

Zatčení otce

Jan Punčochář byl zatčen NKVD. Karel Punčochář si již nepamatuje rok zatčení svého otce – stalo se to v roce 1937 či 1939 – den se mu ovšem vryl do paměti stejně dobře jako další detaily: stalo se to 14. dubna.

„Najednou se otvírají dveře a někdo mne budí, probouzím se a vidím světlo. Stojí tam ubrečená máma: ‚Karle, vstaň, pojď se rozloučit s tátou.‘ To víte, jak mi bylo. Táta mi povídá: ‚Neopouštěj mámu, buďte pohromadě, nebo vás vyženou z bytu.‘ ‚Tati, to víš, že to dodržím. Kam bych taky šel.‘ Zůstali jsme spolu. Máma mi vařila, dostala místo kuchařky v dětských jeslích a mohla mi nosit jídlo.“ I po zrušení potravinových přídělů totiž jídlo z obchodů mizelo velice rychle hned poté, co se nějaké objevilo, a bylo tudíž obtížné je dostat. „Sebrali nám i všechny fotky.“

Jeho otce prý odvezli do tábora, ale Karel Punčochář si myslí, že k tomu možná ani nedošlo, že byl umlácen hned při prvním výslechu. „Tvrdili, že je odsouzený za špionáž na deset let, že je na Sachalinu. Brali balíčky, brali peníze. Máma tam chodila a vždycky brečela, když přišla. Škudlili jsme, abychom mohli tátovi něco poslat. A on už nežil. Oni ho umlátili při výslechu. To bylo někdy po obsazení protektorátu Hitlerem. Vůbec nám nedali vědět, kdy zemřel.“ Až po několika letech přišel od sovětských úřadů dopis, že jeho otec zemřel na úplavici.

Karel Punčochář této verzi nevěří, setkal se totiž s jedním člověkem, který tvrdil, že byl spoluvězněm jeho otce a že viděl, jak jeho otce umlátili při výsleších. Není mu jasné, co po něm mohli chtít. Snad prý jim vadilo, že Jan Punčochář chodil na československý konzulát. Jeho vzdálená sestřenice se totiž provdala za československého konzula v Kyjevě. Jeho nevlastní sestra z otcova prvního manželství se v Kyjevě provdala za místního Němce, ovšem jejímu manželovi se ještě před vypuknutím války podařilo s obrovským štěstím vyřídit legální vystěhování do Německa.

Dva měsíce byl Karel bez práce. Těžce to nesl: „Ne, že bych měl hlad, protože máma jídlo přinesla ze školky, ale to morální ponížení, to bylo hrozný.“ Kdykoli našel oznámení o tom, že přijmou nové zaměstnance, přihlásil se, ovšem v okamžiku, kdy ukázal svoje dokumenty na kádrovém oddělení, podnik ztratil zájem. Nakonec ho zaměstnali jako truhláře. „Asi tři dni jsem dělal parkety a pak mě dali do modelárny. Právě v tom podniku Krasnyj eskavator jsem dělal prototyp odklízeče sněhu, který jsem pak viděl v akci po válce.“

Začátek války

Jako politicky nespolehlivá osoba se těsně před vypuknutí války dostal do 405. praporu Osobych stroitělnych bataljonov – Zvláštních pracovních praporů. Začátek války ho tak zastihl při stavbě betonového letiště mezi Samborem a Lvovem, u vesnice Komarno. „My jsme se teprve v 10 hodin dozvěděli, že jsme ve válce, protože tam rachotily míchačky a beton jsme míchali na tabulích plechu.“

V pracovních praporech panovaly nelehké podmínky: „Žádné jídlo nebylo, nic. Ve Žmerince jsme dostali rybí konzervu, suchary a pytlík machorky. Aspoň něco. Jinak nic. V létě vozili na frontu ošacení na zimu. Vzpomněl jsem si na rusko-japonskou válku, kdy se také kritizovaly zmatky v zásobování.“ Po nějaké době se Karel Punčochář dostal s příušnicemi do nemocnice. V horečkách žádal doktora, aby ho nechal tři dni odpočinout: „Tak mě nechali aspoň dvě noci v té budově.“

V Kyjevě dostal jednodenní propustku a mohl navštívit své příbuzné. Přitom se alespoň pořádně najedl. Volna využil také k návštěvě svého židovského kamaráda (stručně vzpomíná na příhody s ním z dětství), kterého varoval před Němci, ať prý utíká, co nejdál jen může.

Poměry na ústupu charakterizuje příhoda, kdy pan Punčochář vyměnil s Ukrajinci potraviny za nalezenou koženou podrážku... Pamětník mluví vedle hladu i o „dezorganizaci a demoralizaci“ ustupující armády. Všude prý panoval velký zmatek a plány se několikrát měnily. „Politruk nám, Čechoslovákům, sliboval, že se dostaneme do československé armády.“ Odjeli za Kyjev do Lubného u městečka Chorolj opravovat další letiště. „Kopali jsme zákopy, obranné linie, ale zbraně žádné,“ říká Karel Punčochář. „Chcípali jsme hlady.“ Jíst neměli pořádně co, a to jak za Sovětů, tak za nacistů. Ústup se dle pana Punčocháře změnil v úprk. „Nad tím lítaly messerschmitty a kosily to. To si nedovedete představit tý krve, těch mrtvých, zraněných.“

V těchto podmínkách je zastihl přechod fronty a zajetí. Byli umístěni do bývalého muničního skladu, kde Němci zřídili provizorní zajatecký tábor. Rovněž tady panovaly špatné stravovací podmínky, zajatci jedli i syrové brambory. Tady Karla Punčocháře přes jeho mládí zastihl první infarkt. Pravdu o nemoci se dozvěděl až později, v té době jen nevěděl, proč se mu tak špatně dýchá. Tři dni proležel v rohu stodoly, poté mu jeden ze spoluvězňů poradil, ať se snaží dostat na práci, kde lze sehnat lepší jídlo – to představovaly např. zbytky odhozené německými důstojníky.

Další štací byl pracovní tábor u města Vinnica.

Karel Punčochář říká, že chtěl s nacisty bojovat, ujišťuje, že by se jen tak nevzdal.„Ustupoval jsem, ale Němcům jsem se nevzdal. Mohl jsem se vzdát několikrát a říct: Pošlete mne do protektorátu nebo k sestře do Berlína.“ Podle svých slov však nechtěl udělat ostudu bratrům, kteří „bojovali a šli domů přes celou Sibiř“.

Selekce židovských zajatců

Ve Vinnici byl Karel Punčochář svědkem ponižování Židů. Důstojník SS je nechal nastoupit do několika řad a vybíral mezi nastoupenými některé muže. „Po chvíli se zastavil u mne. Byl jsem vůči němu lhostejný. Udělal krok, postavil se vedle mne a díval se do profilu. ‚Was ist das?‘ ‚Čech.‘ Ani slovo neřekl a šel dál.“ Celkem nařídil vystoupit osmi z nich, kterým rozkázal, aby si stáhli kalhoty.

„Všichni byli obřezaní. Asi to byl nějaký specialista z koncentráku. Bylo už chladno a oni, chudáci, svlečení, bez kalhot, dostali lopaty a kopali záchod. A někteří blbci, Ukrajinci a Rusové, se jim smáli a měli radost. Nevěděli, co je čeká.“

Co se stalo s těmi osmi, zda latríny byly jejich vlastními hroby nebo se „jen“ dostali do jiného transportu, Karel Punčochář neví. Němci většinu zajatců po krátké době převezli do dalšího pracovního tábora v Žitomiru, kde pracovali na opravách telefonního vedení a na stavbách opevnění.

Kanibalismus

Karel Punčochář vypráví i dosti příšernou historku o případu kanibalství, kdy se našla mrtvola s uříznutým kusem stehna; následně viděl nějakého Kazacha, jak si vaří lidské maso ve své vojenské helmě.

Do tábora přijížděly stále nové transporty; z vagonů vyhazovali nahé mrtvoly, poněvadž přeživší z mrtvých stahovali oblečení, aby se zahřáli...

Útěk z tábora

Karlu Punčochářovi se nakonec za asistence jeho sestry Anděly podařilo ze zajateckého tábora v Žitomiru uprchnout. Složité to prý nebylo, protože v té době je hlídali i slovenští vojáci a ti tomu prý nevěnovali příliš velkou pozornost. Dostal se do Kyjeva a za pomoci sestřiny známé, úřednice, si opatřil dokumenty.

V květnu 1943 si tak zlegalizoval svůj pobyt v Kyjevě a mohl nastoupit jako truhlář a modelář v bývalém závodě Bolševik. V modelárně se Karel seznámil s ukrajinskou úřednicí Alexandrou, která ho od té doby při jeho přesunech a anabázích následovala. Jeho sestra a matka se v průběhu roku 1943 rozhodly přestěhovat do protektorátu. Vojenským transportem odjely do Čech, Karel Punčochář musel ještě nějakou dobu pracovat v Kyjevě, ale byl už pevně rozhodnut odjet do Čech také.

Válečná fronta se blížila ke Kyjevu a nacisté rozhodli, aby se závod Bolševik evakuoval dále na západ. Místo přesunu se neustále měnilo, a Karel Punčochář tak nakonec sedm měsíců pracoval v dílnách německých říšských drah v polském Krakově, kde Alexandra otěhotněla. Fronta se blížila. Ve městě a v jeho blízkém okolí se připravovaly další evakuace. Karel a Alexandra se dozvěděli, že by se mohli dostat do transportu na Slovensko, a rozhodli se, že se k němu pokusí připojit.

To se jim nakonec podařilo. Po povinné karanténě v Čadce dojeli do bývalého výcvikového tábora čs. armády z první republiky v Oremlázi a odtud do Bratislavy. V Bratislavě Alexandra 24. srpna 1944 porodila syna. Následně odjeli do Rakouska pracovat na arizovaných statcích. Konec války je i s dítětem zastihl ve Strasshofu na rakouské farmě chovající koně, která se nacházela nedaleko slovenských hranic. „Byl jsem u jednoho sedláka na řepě, pak u druhého sedláka na řepě skoro až do Vánoc, pak mne poslali přes Arbeitsamt k baronovi, co choval čistokrevné koně. Tam jsme zůstali do příchodu Sovětů.“

Deportace sovětských občanů

Karel s Alexandrou a jejich malé dítě nebyli jediní uprchlíci v blízkém okolí. Na okolních farmách pracovalo mnoho dalších Rusů, Ukrajinců a Poláků. Tuto část Rakouska osvobodila sovětská vojska, a ještě v létě roku 1945 Sověti během jednoho dne deportovali všechny sovětské občany do SSSR.

„Jak mazaně to Rusáci provedli. Byl tam jeden Polák a já. Nás dva poslali s koňmi a povozem pro jetel. Vedle byl arizovaný statek, všechno bylo prázdné jak tam, tak u nás u koní. Všechno bylo do odpoledne prázdné. NKVD je odvezlo do sběrného tábora do Bratislavy a odtud pryč do Ruska. Zůstali jsme tam jen my s dítětem a ten Polák.“

Zmařená svatba

„Když jsme se po válce vraceli z Rakouska, chtěli jsme se okamžitě nechat oddat. Chtěl jsem na ulici chytit nějaké dva náhodné kolemjdoucí, aby nám podepsali svatbu jako svědci. Bratislavský farář zalomil rukama. ‚Předevčírem tady byli Rusáci a vyhrožovali mi, jestli prý někoho oddám.‘ Chytali ženské na poli, které už byly vdané, a všechny je posílali na Sibiř. Radil jsem se s ním, co mám dělat, byl to ten samý farář, který nám křtil chlapečka. Říká: ‚Nemůžu to udělat, poslali by mne na Sibiř.‘ Co dělat? Vzal jsem kluka a jel jsem s ním do Kolína. Ona se tam v Bratislavě měla schovat a hlásit se případně jako Polka – Alexandra Czenszewikowa – to je vlastně polské jméno.“

Karel s Alexandrou se v Bratislavě rozdělili, Karel Punčochář se synem odjel do Kolína, aby vyřídil dokumenty pro sebe, svého syna i družku. V Bratislavě do dokumentů zalhal, když udal jako místo svého narození Kolín, tedy rodiště svého otce, v Kolíně však uváděl už správné místo narození v Kyjevě. Se synem problémy nebyly, podle svého otce měl právo na české státní občanství, ale pro Alexandru mu úřady potvrzení nevydaly. Vrátil se pro ni do Bratislavy a obratem spolu odjeli do Kolína. V Kolíně Alexandru přihlásil na policii jako svoji družku, ovšem asi za měsíc se jim ozvali z cizineckého oddělení. Úředník jim sdělil, že se o Alexandru zajímají sovětské úřady, a vyžádal si její povolení k pobytu.

„Chtěl její přihlášku. Demonstrativně ji roztrhal a hodil do koše. Za 72 hodin měla opustit Československo. Teď jsme se dohadovali spolu, chtěl jsem, aby mi nechala syna, že budu žádat její návrat. Psal jsem i dopisy na NKVD i báťuškovi Stalinovi. To musela být vždy kopie. Muselo se přijít s otevřeným dopisem na národní výbor, aby se to tam přečetlo, před nimi zapečetilo a poslalo, aby bylo jasné, že to není žádná provokace.“

Alexandra musela odjet do sběrného tábora do Bratislavy, odkud utekla i s dítětem a ještě znovu Karla Punčocháře v Kolíně navštívila. Dítě mu však nechala a pokusila se vyřídit své dokumenty přímo v Kyjevě. Karel Punčochář se pět let staral o svého syna, po pěti letech si ho Alexandra vyžádala.

Asi po dvanácti letech od této události přišel k sestře Anděle dopis z Petropavlovska na Kamčatce, Alexandra poslala fotku dětí, jak syna, tak dcery z druhého manželství. Napsala, že ovdověla, že její manžel zemřel. Přišel ještě nějaký další dopis, ale po čase korespondence ustala nadobro.

Další osudy

Pan Punčochář pracoval ve slévárně a jako modelář na různých provozech. V padesátých letech se dvakrát oženil, odstěhoval se do Chomutova. Druhé manželství naštěstí vydrželo. Zplodil celkem pět dětí, o dva syny přišel předčasně, syn z druhého manželství zemřel ve svých osmnácti letech. Po roce 1968 dostal silný infarkt a od té doby byl v polovičním invalidním důchodu. O svém synovi ze vztahu s Alexandrou nemá žádné zprávy, netuší, zda vůbec ještě žije.

Poselství

„Aby všichni poctivě pracovali, aby se nekradlo, aby se nelhalo a aby se mladí tak trochu podívali do dějin. Ale když vidím mladé, tak jim rok 1948 či rok 1968 vůbec nic neříká. Konopí a kouření, to je zajímá, ničí si své zdraví.“