Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Medarda Pustajová (* 1954)

• narozena 15. dubna 1954 ve slovenských Lúčkách

• v 70. letech se seznámila se svým budoucím manželem, politickým vězněm Dobroslavem Pustajem

• Dobroslav Pustaj byl v roce 1952 odsouzen za velezradu k 25 letům vězení

• v roce 1987 se za Dobroslava Pustaje provdala

• až do pádu režimu rodinu sledovala Státní bezpečnost

• v roce 2017 pamětnice za manžela převzala státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra

Čtyřiceti letům šťastného soužití předcházelo jen stěží představitelné utrpení. Lágr při uranových dolech na Jáchymovsku vystřídal snad nejtvrdší kriminál v předlistopadovém Československu – Leopoldov. Dobroslav Pustaj zažil násilí bachařů éry stalinismu i dlouhá léta vězeňské samotky. Odseděl si 16 let. Z politických důvodů. „Místo trestu smrti dostal manžel pětadvacet let. A říkal, že kdyby věděl, co všechno bude muset zažít, tak by volil radši trest smrti. Že by byl milosrdnější,“ vypráví Medarda Pustajová.

Když se maminka vrátila, měla 36 kilo

Medarda Pustajová, rozená Jandurová, se narodila 15. dubna 1954 ve slovenských Lúčkách, nedaleko Rožmberka. Pochází z pěti sourozenců, se kterými vyrůstala v sousední osadě Madočany, součásti obce Liptovská Teplá. Maminka Alžběta Jandurová, původním povoláním úřednice, se starala o děti a domácnost. Otec Josef Jandura, vyučený tesař, pracoval ve fabrice na opravu pneumatik nedaleko madočanského domu, který si rodiče postavili svépomocí.

Ve válečných časech se matka aktivně zapojila do Slovenského národního povstání. O jejím angažmá neznáme příliš podrobností, souviselo však s jejím napojením na Červený kříž. „Chodívali třeba pomáhat do nemocnice. […] A maminka potom byla i vězněná. Němci ji věznili šest měsíců a říkala, že když se vrátila, měla 36 kilo,“ vypráví pamětnice. Po zkušenostech z kriminálu v matce natrvalo zůstala zášť vůči Němcům – i proto se o této etapě ani s odstupem let doma nemluvilo.

Do té doby jsem netušila, že byli takhle lidi zavíraní

Z širšího rodinného kruhu zmiňme strýce z matčiny strany Rudolfa Gajdoše, který v předúnorových dobách pracoval na ministerstvu vnitra pro Jana Masaryka. Po komunistickém puči emigroval a usadil se ve Venezuele. „Vždy, když přišel dopis, tak to byl takový svátek. Doručovatel zůstal na kafe a říkal mamince: ,Rychle si to přečti,‘ to si pamatuju, že vždy říkal. […] A vždy se vzpomínalo na to, jak ten strejda říkal, že i pro něj byla přichystaná oprátka. To si pamatuju tak ze čtyř, pěti let, že se o tom mluvilo,“ vzpomíná Medarda Pustajová.  

Po základní škole nastoupila na dvanáctiletku v Rožumberoku. Během studií, počátkem 70. let, se seznámila s Dobroslavem Pustajem, svým budoucím manželem. „Jako studenti jsme tajně chodili do vinárny na kávu a jednou seděl vedle pán,“ popisuje, „tak jsme se dali do rozhovoru a všechny nás udivil, jak mluvil, jak nám všechno vysvětloval, a pak jsem se postupně dozvídala, že ho v květnu v šedesátém osmém roce propustili z vězení. A že tam seděl 16 let a tři dny. To pro mě byl šok, to člověk nemůže pochopit. Já jsem do té doby ani netušila, že byli takhle lidi zavíraní,“ vypráví.

Uměli dělat divadlo

Dobroslav Pustaj se narodil 9. července 1931 v Košicích. V útlém věku mu zemřel tatínek, maminka Margita se později provdala za Silvestra Ondryse, válečného veterána z východní fronty. „Ve čtyřicátém osmém roce mu [manželovi] jeho otčím hodně vykládal, jak to vypadalo v Rusku, že tam udával bratr bratra, že je to neskutečná země a že by nebylo dobré, kdyby se ten režim dostal i k nám. A maminka se taky hodně angažovala – v demokratické straně.“ Oba rodiče tedy zastávali protikomunistické postoje, což silně ovlivnilo i Dobroslava.

Po „vítězném“ únoru 1948 spoluzaložil Dobroslav Pustaj organizaci Slobodné Československo, a to společně s Leopoldem Šidou a Štefanem Bradiakem. „Šlo jim hlavně o to propagovat, že komunistický režim se nerovná lidský přístup a že je potřeba zachovat, co bylo za první republiky,“ popisuje Medarda. Členové Slobodného Československa se snažili likvidovat komunistické propagandistické tiskoviny a šířit ideologicky odlišné myšlenky. V době největšího rozkvětu čítala skupina dle vyprávění na 80 členů, kteří zároveň spolupracovali s podobně smýšlejícími lidmi z Polska a Maďarska. Dodejme, že měli i zbraně. „On [manžel] měl taky jednu malou zbraň. Ale nikdy žádnou nepoužili. A když jim dávali důkazy u soudu, tak tam byly různé zbraně. Ale když chtěli někoho obvinit, tak uměli dělat divadlo,“ vypráví.

Moc to nechtěl rozvádět

8. listopadu 1952 byl Dobroslav Pustaj odsouzen za velezradu k 25 letům vězení. „Než ho zavřeli, tak učil podvojné účetnictví někde v Tatrách, tam byla mládežnická škola a on byl vedoucí mládežnického kurzu. Říkal, že mu jednou přišli říct, že má telefon, ale když přišel do kanceláře, tak řekli, že nefunguje a že musí až na poštu. Takže jenom tak nalehko v košilce a nazouvácích utíkal na poštu a říkal, že z té pošty se vrátil za šestnáct let a tři dny. Protože cestou lesem šli proti němu dva v kabátech a každý z jedné strany mu dal pouto, zakryl oči a odvezli ho.“

Prošel lágry při uranových dolech na Jáchymovsku, Leopoldovem a Valdicemi. Medarda Pustajová k tomu dodává: „Místo trestu smrti dostal pětadvacet let. A říkal, že kdyby věděl, co všechno bude muset zažít, tak by volil radši trest smrti, že by byl milosrdnější. Ale moc to nechtěl rozvádět. Sem tam jsem se ho ptala, protože měl trochu nakřivo pusu, a on říkal, že tehdy ani nevěděl, jestli ještě bude moct mluvit. Že ho tak zbil bachař, že mu museli dělat resekci stoliček a zašívat pusu. Sem tam něco řekl, ale více o tom nechtěl mluvit.“

Lámali lidi psychicky

Nejtvrdší podmínky panovaly v Leopoldově. Tam si zároveň Dobroslav Pustaj odpykal nejdelší část svého trestu, bezmála 11 let. „Byl osm let v samovazbě, z toho čtyři roky na přísné samovazbě, kde bylo jenom třicet lidí. Spalo se na zemi, nebyl povolený papír, tužka nic. Za ty čtyři roky dostal na dvě hodiny nějakou knihu – jim šlo o to, aby zlomili lidi psychicky,“ popisuje. Novotného amnestie z roku 1960 se Dobroslava nedotkla, dle vyprávění pak v roce 1965 odmítl i prezidentskou milost. Odmítnutí zdůvodnil tím, že „milosti se dávají zločincům a on zločinec není; že ho nevolil jako prezidenta, takže není jeho prezident a od něj milost nechce; že přejmenoval Československou republiku na Československou socialistickou republiku; a že by ho propustili podmínečně, a to teda v žádném případě nechtěl,“ vysvětluje Medarda.

V květnu 1968 Dobroslava Pustaje propustili z vězení. Šestnáct let v komunistických kriminálech poznamenalo nejen jeho zdraví, ale i možnosti pracovního uplatnění – coby bývalý politický vězeň pak dlouhá léta fáral v Dúbravských antimonových dolech, kde nakonec utrpěl pracovní úraz. Po propuštění navíc zůstával v hledáčku bezpečnostních složek. Medarda vzpomíná, jak u nich doma podezřele často zvonil telefon – někdy se z druhého konce ozývaly výhružky, jindy úplné ticho. Díky dochovaným svazkům[1] víme, že Státní bezpečnost evidovala Dobroslava Pustaje jako takzvanou nepřátelskou osobu, a že se o něj zajímala ještě i v 2. polovině 80. let – dvacet let po propuštění na „svobodu“.

Mimořádné zásluhy o demokracii a ochranu lidských práv a svobod

Roku 1972 Medarda dokončila středoškolská studia a nastoupila do práce v Rožumberském ateliéru, kde se věnovala textilnímu designu, později působila i jako správce tamní galerie. Za Dobroslava se provdala po bezmála 17 letech známosti, roku 1987. V témže roce se manželům Pustajovým narodila dcera Dobroslava. V 90. letech se pak společně přestěhovali ze Slovenska na Olomoucko, kde Medarda žila i v době natáčení vzpomínek pro Paměť národa (2023).

Dobroslav Pustaj zemřel v roce 2013. In memoriam (2015) obdržel od ministerstva vnitra osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. O dva roky později (2017) přezvala Medarda Pustajová z rukou prezidenta Andreje Kisky státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra II. třídy in memoriam za mimořádné zásluhy o demokracii a ochranu lidských práv a svobod.