„To byl další šok. Ona byla téměř k nepoznání. Byla strašně oteklá. Ona dostala miliární tuberkulózu. Nemluvila téměř vůbec. A doktor mě nechal u ní a říkal, abych šla za ní a vysvětlil mně, že je to konec, že se to nedá zachránit, ale že kdybych chtěla, tak by zařídil, aby buď mě přestěhovali k ní nebo jí ke mně do baráku, abych za ní mohla chodit. Takže se to stalo – já jsem se přestěhovala k ní. Každý den jsem za ní chodila. Ale já jsem byla taky ve strašném stavu – psychickém i fyzickém. Pak si jednou vzpomínám, že jsem ležela na posteli, bylo to po obědě a dřímala jsem. A přišla za mnou sestra a říkala mně, že pan doktor mi vzkazuje, že přišel čas. Tak jsem přišla k posteli. Ona mě poznala a říkala mně, že jde za maminkou. A bylo to…“
„A nadešel den D, kdy jsme museli opustit náš rodný dům a odjet do Uherského Brodu, kde bylo soustředění. Tam jsme byli asi tři dny. Vím, že jsme byli umístěni v tělocvičně nějaké školy. Tam jsme se museli zaregistrovat. Byli tam ti němečtí důstojníci nebo úředníci, kterým jsme museli odevzdat klíče do bytu, veškeré peníze a šperky, které jsme měli. Dostali jsme transportní čísla a od té doby už jsme neexistovali jako lidské bytosti.“
„Ta stará synagoga byla v zástavbě v ghettu a nebyla činná. Tam bylo kdysi nějaké skladiště a nebyla funkční. A nová synagoga byla překrásná a stála na osamoceném místě. Kolem byly stromy – byly tam lípy a javory. A byla to skutečně nádherná stavba, která byla zničena jak známo v roce čtyřicet jedna nebo dvě, to už přesně nevím. Byla vypálena. Naše bydliště bylo blízko synagogy a tu noc si pamatuji velice dobře, protože nás vzbudil křik a praskot skla, když to bylo zapálené. A byl [to] obrovský oheň. Byla to strašná tragédie a pro mě nezapomenutelný zážitek.“
„Bylo mrholivé, deštivé počasí. Bylo to v březnu třicet devět. A bylo to velké pozdvižení, protože jsme se to dozvěděli od ředitele školy. A vím, že nastala ohromná panika a že nás pustili, abychom šli hned domů. Vůbec jsme nevěděli, co bude dál. V tom roce třicet devět mi bylo čtrnáct let, končila jsem základní školu a vůbec jsem si nedovedla představit, co to znamená, co se bude dít a jaké to bude mít následky. Sice jsme už v té době věděli, že Adolf Hitler je celosvětová hrozba, protože jeho neskutečné projevy v rozhlase poslouchaly všechny národy, protože jeho způsob politiky byl neuvěřitelný. A nikdo si nedovedl představit, co se bude dít dál. Zakrátko po okupaci nastali pro nás, pro Židy krušné časy, protože podle Hitlerových zákonů jsme postupně byli omezováni v našem životě. Nejdřív byli pozavírání významní lidé, kteří ve městě něco znamenali, kteří měli něco společného s politikou. Ale hlavně proto, že to byli Židé a někdy také hodně bohatí Židé. Ti byli odvezeni jako první a skončili v koncentračních táborech.“
„Pro nás skončila válka 25. 4. 1945, když přijeli Angličani, vojáci, kteří kromě uniforem měli rukavice, masky na obličeji a každý měl na krku provázek s nůžkama. Nechápali jsme proč, ale brzy se to vysvětlilo. Byli absolutně v šoku, to bylo na nich vidět, a ptali se, kdo umí anglicky, ať se přihlásí. Vzhledem k tomu, že jsem trochu anglicky mluvila, tak jsem se s nimi dala do řeči a šokovaly mě dotazy stylu: »Kde máte nějaký kulturní vyžití? Kam chodíte do kina? Kde máte sprchy?« Tak jsem ho místo toho zavedla do baráku, kde jsem ležela se spoustou dalších ubožáků, kde ležela také moje maminka a sestra. Nakonec jsme se dohodli na tom, že udělám soupis těch, kteří potřebují pomoc co nejdříve, a tak jsem začala psát. Hned jako první jsem nechala odvézt maminku a sestru a pak jsem chodila mezi těmi ležícími ubožáky a všichni na mě volali: »Já jsem špatná, mně je špatně, já umírám!« Takže to nebylo vlastně tak jednoduché a nakonec se to bralo hlava vedle hlavy. Nevěděli jsme přesně, kam nás odvážejí, ale pak jsem zjistila, k čemu sloužily ty nůžky. Prostě od krku až dolů naše oblečení rozstříhali, zabalili nás do prostěradel, naložili do aut a odváželi do nemocnic.“
„Naštěstí Osvětim nebyla naše konečná stanice, protože v červenci 1944 jsme se dostaly z tohoto pekla. Odjely jsme do Christianstadtu v Německu, kde jsme pracovaly v muniční továrně a druhá skupina pracovala v písečném lomu. Tam jsem byla já, nakládaly jsme písek do vagonů, pak se odvážely někam na stavbu. Ale v zimním období jsme musely také do továrny, tam jsme dělaly na tři směny a vzpomínám si na krutou zimu, že jsme pochodovaly na směny, mráz byl velký a my jsme byly špatně oblečené. Tato idyla skončila v únoru 1945, kdy se blížila ruská fronta a my jsme musely koncentrační tábor opustit. Nastoupily jsme na šestitýdenní pochod smrti, který se dá dost těžko popsat. Během cesty spousta mladých lidí utekla, ale také spousta zahynula, protože už nemohli dál, a náš doprovod německých vojáků tyto lidi likvidoval velice rychle. Chodily jsme průběžně dvacet až pětadvacet kilomterů denně, a když se blížil večer, tak nám naši průvodci vždycky sehnali u sedláků ubytování ve stodole nebo i venku a dostaly jsme několik brambor a nějakou polévku, podle toho, co byli ochotni pro nás udělat. Chodily jsme křížem krážem šest týdnů, až nakonec jsme skončily na českých hraniciích u Karlových Var. Tam nás opět naložili do vagonů a odjely jsme směr Bergen-Belsen, což byl obrovský koncentrační tábor v Německu.“
„Terezín byl pro mě vlastně krásné období, protože jsem tam potkala svou velkou první lásku. Jmenoval se Jiří Schulz a scházeli jsme se denně po práci, trávili jsme krásné chvíle, mohli jsme do osmi večer chodit po terezínských baštách a prožívat velkou lásku a dělat plány do budoucna. Měli jsme také dobré přátele, protože Jirka bydlel v domově mládeže, kde bylo spousta mladých lidí. Také jsme navštěvovali různé kulutrní akce, protože v Terezíně byla soustředěna veškerá kulturní elita z okupované Evropy. Bohužel, ta láska měla brzy konec, protože jsme byli zařazeni do transportu a v květnu 1944 jsme odjeli směr Osvětim. Loučení bylo velice smutné, ale nakonec vše dobře dopadlo, protože jsme se po válce sešli. Asi nám nebylo přáno, abychom společně strávili život, protože Jirka v roce 1947 odjel do USA, protože dostal od židovské organizace Joint studentské stipendium, a odjel tam, předpokládalo se, že na dva roky. Mezitím se udál rok 1948 a Jirka se už nevrátil. Jeho život skončil velice brzy, protože byl velice úspěšný na Yaleské univerzitě a byl kandidát na Nobelovu cenu. Zemřel v lednu 1946 (zde se pamětnice přeřekla, měla na mysli rok 1976, viz např. utf.mff.cuni.cz/librtfy/papers/0000106/horacek073.pdf a http://www.aip.org/history/acap/biographies/bio.jsp?schulzg, pozn. red.) na mozkovou mrtvici.“
„Další nezapomenutelný zážitek je pro mě příjezd do Osvětimi, když jsme museli odejít z vagonů po třech dnech, které jsme tam prožili v hrozných útrapách, protože nikdo neměl dostatek místa, aby si mohl pohodlně sednout nebo se postavit. Samozřejmě za velkého pokřiku esesáků, kteří tam měli psy a pořád křičeli: »Raus, raus! Alles raus!« Tak jsme odešli z vagonů a hnali nás do ubytoven. To byly baráky, v kterých jsme byly natěsnané, že jsme vůbec neměly žádný prostor pro sebe, a musely jsme odevzdat veškerá zavazadla, proto už nám nezůstalo vůbec nic. Já jsem pořád opatrovala můj prstýnek. Tak jsme musely jít do sprch a potom jsme si vybíraly oblečení, což byla úplná fraška, protože nám to házeli z jednotlivých pytlů a shodou okolností jsme dostaly všechny tři, sestra, maminka a já, černé večerní šaty. K tomu jsme vyfasovaly dřeváky. Potom následovalo tetování. Nevim už přesně, kde to bylo, ale bylo to na veřejném prostranství a stály jsme tam v dlouhých frontách. Mezitím tam za námi chodili vězni, kteří už přijeli dřívějším transportem, a potkávali jsme se tam a bylo to smutné i veselé setkání. Když ale zjišťovali, za jakých okolností jsme se tam dostali, když jsem říkala, že jsme se vlastně přihlásily dobrovolně s maminkou, která byla zařazena do transportu, tak nevycházeli z údivu. Protože už věděli, co nás tam čeká.“
„Navštěvovala jsem také židovskou organizaci, která sdružovala mladé Židy, která se jmenuje Maccabi Hacair. Scházeli jsme se tam v týdnu do klubovny a debatovali jsme o židovské historii a o budování mladého židovského státu Izrael a poznávali jsme různé židovské osobnosti, o kterých jsme se dovídali jejich průběhy života. Také jsme pořádali různé výlety do okolí, chodili jsme do lesa a hráli jsme různé hry, opékali jsme buřty a hlavně jsme zpívali herbrejské písně a tančili společně tanec Horu a přátelili se s kamarády z blízké Kroměříže. Toto přátelství zůstalo i v době, kdy už jsme se nesměli vzdálit dál než deset kilometrů v okruhu z města, takže jsme se navštěvovali na styčném bodě. Oni přijeli deset kilometrů od Kroměříže a my jsme přijeli deset kilometrů od Holešova. Na tyto chvíle krásné vzpomínám.“
Eva Pytelová, rozená Beerová, se narodila 6. listopadu 1925 v Holešově. Pochází z židovské rodiny, která v Holešově vlastnila továrnu na lehkou konfekci, otec zemřel v roce 1934. Za války prošla koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi, Christianstadtu a Bergen-Belsenu, jako jediné z rodiny se jí podařilo přežít (maminka a sestra zemřely krátce po válce na následky utrpení). Po prodělaném tyfu a rekonvalescenci se vrátila do Holešova, kde se později setkala se svou terezínskou láskou Jiřím Schulzem. Dva roky žili v Brně, Jiří se pak nevrátil po únoru 1948 ze stipendia v USA (úspěšný fyzik). Eva se rozhodla zůstat v Československu a později se provdala za Miloše Pytelu. Žili v Holicích, narodili se jim dva synové, z nichž jeden emigroval do Kanady. Zemřela 17. června 2017 v Holicích.
