Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Raboch (* 1946)

• narozen 28. března 1946 na Kladně

• jeho otec Emil byl prvorepublikový důstojník, v 50. letech byl z armády vyhozen, matka Jiřina, za svobodna Musilová, pracovala v mateřské škole

• od mládí ho zajímala muzika, okouzlily ho písničky divadla Semafor a raný rock and roll Elvise Presleyho, Billa Haleyho, Little Richarda a dalších průkopníků rocku

• v šestnácti založil první bigbeatovou kapelu v západočeském kraji Memphis, hrál v ní na basovou kytaru, kytaristou v ní byl pozdější slavný frontman skupiny Katapult Oldřich Říha

• vyučil se soustružníkem v plzeňské Škodovce, v roce 1965 narukoval na dva roky na vojnu do Stříbra

• měl exkluzivní zdroj gramofonových desek, posílala mu je teta, která v roce 1948 emigrovala do Ameriky

• v roce 1968 nastoupil jako kulisák do plzeňského Divadla dětí Alfa, tady zažil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1968 začal dělat diskžokeje a protože předtím žádnou diskotéku neviděl, inspiroval se projevem DJ Radia Luxembourg

• byl první diskžokej v Plzni, počítá to od jara 1969, kdy prošel takzvanou kvalifikační zkouškou (přehrávkami) a dostal papír na to, že může oficiálně vystupovat

• v polovině 70. let rekvalifikační komise, složené z politických a kulturních pracovníků, přitvrdily, začaly předepisovat, že diskžokej má pouštět šedesát nebo dokonce osmdesát procent písniček ze socialistického tábora

• musel být zaměstnaný, v roce 1974 přešel do Parku kultury a oddechu, kde dělal referenta pro kulturu

• StB se o něj začala zajímat kvůli vtipu, pohledu z Ameriky, který budil dojem, že emigroval, později státní bezpečnost zajímalo, kde bere desky – kromě tety mu je zajišťovali také řidiči kamionů, hokejisti a fotbalisté, kteří jezdili na západ

• nový trend, diskotéková hudba 70. let, ho v roce 1979 vedl k tomu, že začal jednou ročně dělat diskotéky „oldies but goldies“

• v roce 1980 začal spolupracovat s plzeňským rozhlasem

• v 90. letech přestal postupně dělat diskotéky, přednášel o dějinách hudby, kromě jiného i na Západočeské univerzitě

• je čerstvý důchodce, šestnáct let přesluhoval, pro rádio dělal do nedávna pořady o nových knihách a hudební pořad Hvězdy, hity, legendy, chystá diskotéku Oldies but Goldies

Zdeněk Raboch (1946) byl první diskžokej v Plzni. „Diskotéku, takovou partyzánskou, načerno, jsem dělal od roku 1968,“ říká. „Počítám to ale od roku 1969, kdy jsem prošel takzvanou kvalifikační zkouškou a dostal papír, že mohu vystupovat oficiálně.“ To už měl za sebou jiné hudební prvenství. „Když mi bylo šestnáct, založil jsem první bigbeatovou kapelu v západočeském kraji,“ říká. Jmenovala se Memphis podle města, kde bydlel král rock´n´rollu Elvis Presley. Kapela fungovala asi dva roky, Zdeněk Raboch hrál na baskytaru, kytaristou byl jeho o dva roky mladší kamarád a pozdější slavný frontman skupiny Katapult Oldřich Říha. Dodnes jednou ročně pořádá diskotéku Oldies but Goldies.

Dej nám pánbůh kýbl bublin

Zdeněk Raboch se narodil 28. března 1946 na Kladně. Hned v roce 1947 se ale jeho rodina stěhovala do Plzně, kde pamětníkův otec Emil, prvorepublikový důstojník, dostal velký byt na Borech. „V 50. letech otce vyloučili z armády, tenkrát se tomu říkalo snižování ozbrojených sil. Ve skutečnosti šlo ale o to, že vyhazovali důstojníky, kteří přísahali první republice,“ říká Zdeněk Raboch. „Otec pak až do důchodu dělal vedoucího nákupu a odbytu v nějakém kovodružstvu.“ Byt ale nebyl vojenský, a tak rodině zůstal. Matka Jiřina, za svobodna Musilová, pracovala jako učitelka v mateřské škole.

Zdeněk Raboch vyrůstal se dvěma mladšími bratry, Jiřím a Miroslavem. Ten pracoval jako ředitel Nadace 700 let města Plzně, která přispívá na aktivity, směřující k obnově a rozvoji města.

Celý život prožil pamětník v Plzni. Vzpomíná, že ho od mládí zajímala především muzika. „První, co mě okouzlilo, byly písničky Semaforu,“ vypráví. Divadlo založila skupina divadelníků a hudebníků, soustředěná kolem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, v roce 1959. Tehdy bylo Zdeňku Rabochovi třináct let. Když začne o Semaforu, hned se mu vybaví Waldemar Matuška, který zpíval a doprovázel na banjo písničku Na okně seděla kočka nebo jeho duet s Evou Pilarovou Ach, ta láska nebeská.

Dodává, že až mnohem později mu došlo, jak dobře se Suchý a Šlitr orientovali v zahraniční hudbě a dokázali z ní čerpat. „Semaforská muzika byla mnohem současnější než to, co se linulo z rozhlasu po drátě,“ komentuje. Dokládá to faktem, že hvězdnou kariéru Karla Gotta odstartovala písnička Oči má sněhem zaváté, kterou pro něj složili právě Suchý se Šlitrem. „Pokud někdy existovala zlatá éra české populární hudby, byla to právě šedesátá léta Semaforu.“ Na prknech Semaforu vystupovaly i bigbeatové kapely, v roce 1963 třeba Karkulka, z níž se později stala česká bigbeatová legenda Olympic.

Zdeněk Raboch měl bigbeatovou kapelu už v roce 1962. „Když mi bylo šestnáct, založil jsem první bigbeatovou kapelu v západočeském kraji,“ říká. Jmenovala se Memphis podle města, kde bydlel král rock´n´rollu Elvis Presley. Zdeněk Raboch hrál na baskytaru, kytaristou byl jeho o dva roky mladší kamarád z Borů, pozdější frontman skupiny Katapult Oldřich Říha. Většina členů kapely Memphis chodila v době jejího vzniku ještě do základní školy na Chodském náměstí.

„Dneska se kapely snaží hrát vlastní repertoár s vlastními texty,“ říká Zdeněk Raboch. „Ale tehdy se česky skoro nezpívalo. Hráli jsme rock´n´rolly z repertoáru Elvise Presleyho a Little Richarda. Anglicky jsme neuměli, používala se takzvaná ‚kahovština‘ podle pražského zpěváka Karla Kahovce. Mlely se blbosti, aby to vypadalo, že to je anglicky. Tehdy to všichni brali, že to je světové.“

Stejně odvážný přístup měl Zdeněk Raboch také ke hře na basovou kytaru. Chodil sice předtím do hudební školy, ale tam se učil na klavír a trumpetu, navíc klasické skladby. „Měl jsem dojem, že to půjde samo,“ říká o hře na kytaru. „Samozřejmě to samo nešlo. Ale basové figury v rock´n´rollu nebyly moc složité, většinou se skoro všude hrála jedna, říkalo se jí: ‚Dej nám pánbůh kýbl bublin‘.

Kapela Memphis skončila v roce 1964, protože Oldřich Říha si založil kapelu Black Stars. „S Memphisem jsme hráli převážně rock´n´rolly,“ říká Zdeněk Raboch. Říha podle něj s novou kapelou vyšel vstříc měnícímu se vkusu lidí: „Začali se zajímat spíš o kapely liverpoolského soundu, Beatles, Swinging Blue Jeans.“

Diskotéky jako na Radiu Luxembourg

Konce kapely Zdeněk Raboch příliš neželel. „Spíš než muzikant jsem byl teoretik muziky,“ říká. „Muzikantům jsem vykládal, kdo jak zpívá, který zpěvák je spíš na country, který na rythm and blues, kdo jaké desky nahrál.“ Říká, že se o muziku začal zajímat důkladněji, přispívat do časopisů, které s uvolňováním politických poměrů v šedesátých letech začaly vycházet.

Čerpal z poslechu zahraničních rozhlasových stanic. „Poslouchal jsem Svobodnou Evropu, tam byly celé bloky hudby, hodinu se hrál třeba bigbeat, jen na začátku byly zprávy,“ vzpomíná. Jednou z mála možností, kde slyšet moderní populární hudbu v Československu, skýtalo od padesátých let také lucemburské Radio Luxembourg (lidově Laxík) nebo Radio Munich, vysílání německého rozhlasu pro americké vojáky. V roce 1971 se na pop music zaměřil také nový kanál Bayern 3.

Kromě toho měl Zdeněk Raboch exkluzivní zdroj gramofonových desek. Bratr jeho matky Karel Musil s manželkou Evženií utekli v roce 1948 do Ameriky a umělecky zaměřená teta, která za oceánem navrhovala látky, mu desky posílala poštou.

Zdeněk Raboch žil hlavně muzikou, kromě toho se ale vyučil soustružníkem v plzeňské Škodovce a v roce 1965 narukoval na vojnu do Stříbra. „Vojna byla mizerná, byl jsem u tankistů ve velkých kasárnách. Proto k nám neustále chodily nějaké kontroly, lampasáci z nich měli strach, zažívali jsme docela drill,“ říká. „Ke všemu se všude psalo, ‚Západočeský kraj, pevná hráz socialismu a míru‘, tak jsme s těmi tanky neustále vyjížděli směrem k hranicím.“

Po vojně dělal ještě nějaký čas soustružníka ve Škodovce a v roce 1968 nastoupil jako kulisák do Divadla dětí Alfa na tehdejší Moskevské, dnes Americké, třídě. Tady prožil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Vybavuje si vzpomínku, jak tehdejší režisér divadla Tomášek vzal za ruce své děti, vyšel s nimi na Moskevskou, kde byli okupační vojáci a říkal: „Děti, dívejte se a nikdy na to nezapomeňte.“

„Zpočátku nikdo nevěděl, co bude, co nám Rusové povolí,“ vypráví pamětník o začátcích normalizace. „Jestli rádio občas zahraje něco ze světové muziky, jestli bude moci přijet nějaká světová kapela, jestli budeme moci v televizi sledovat světové filmy a seriály.“

Každopádně právě v té době začal Zdeněk Raboch pouštět lidem desky. „Diskotéku, takovou partyzánskou, načerno, jsem dělal od roku 1968,“ říká. Vystupoval například v Divadelním klubu Alfa, kde dělal kulisáka nebo na ‚Kameňáku‘ – u plzeňského Kamenného rybníka. Patřil k prvním diskžokejům v Československu. Nápad mu vnukli známí, kteří pracovali či studovali v Praze. „Vyprávěli, chodíme na diskotéky do Dynacord klubu, do Sluníčka,“ vzpomíná. „Říkal jsem si, no krucinál, desek mám kupy, to bych mohl dělat taky.“

„Problém byl v tom, že jsem do té doby nikdy žádnou diskotéku neviděl,“ popisuje své diskžokejské začátky. „Ale poslouchal jsem zahraniční rádia, úžasný byl Luxemburg. Projev DJ se mi strašně líbil, zvyšovali hlas, hulákali a mleli, pak zase šeptali. Líbilo se mi to skoro víc než ty skladby. Říkal jsem si, takhle se asi ta diskotéka dělá. Tak jsem to začal dělat podle nich.“

Důsledkem podle něj bylo, že „plzeňská diskotéka byla způsobem uvádění úplně jiná než pražská“, protože jeho nástupci ho kopírovali: „Když začínali další kluci, šli se podívat na mě.“ Zatímco on si hrál s hlasem a říkal víceméně fakta, kdo skladbu natočil, které studio ji nahrálo, Pražáci se podle něj „snažili dělat fórky, legraci“. „Třeba DJ Počta říkal: ‚To byla první písnička, kterou vám zahrál DJ, který bude uvádět celý program, je to Jirka Po – po – po – Počta.“

První diskžokej v Plzni

Zdeněk Raboch se pyšní tím, že byl první diskžokej v Plzni. Své prvenství ale nespojuje se začátky „načerno“, ale až s dubnem 1969, kdy prošel takzvanou kvalifikační zkouškou (přehrávkami) a dostal papír na to, že může oficiálně vystupovat.

Jak popsal pro Paměť národa Michal Prokop, rockový zpěvák, skladatel a někdejší politik Občanské demokratické aliance (ODA), přehrávky původně sloužily především k určení výšky honoráře v socialistickém státě. Během normalizace se ale změnily v nástroj režimu proti nepohodlným umělcům. „Přehrávky byly vždycky, ale měly jiný charakter,“ popsal Prokop. „Kapela přišla, postavila se na jeviště a zahrála. Komise se vyjádřila, jestli hrají dobře nebo blbě a přidělila jim podle toho nějakou kvalifikační třídu, od níž se odvíjel honorář. V roce 1974 ale došlo na kulturu a začali to kosit pořádně.“ K dosavadní zkoušce z hudební teorie a praxe se přidal politický pohovor. Když někdo zkouškou neprošel, nesměl veřejně vystupovat.

Ke kvalifikační zkoušce dostal Zdeňka Rabocha ředitel Krajského podniku pro film, koncerty a estrády. „Ředitel Šmíd se na mě byl podívat na nějaké té partyzánské diskotéce a pak mě pozval do Krpofleku, jak se tehdy krajskému podniku říkalo,“ vypráví Zdeněk Raboch. „Povídá mi, ‚nevíme, co s vámi, my tady žádné diskžokeje nemáme. Musíme se poradit s Prahou, tam už je mají.‘“ Prošel a dokonce prý dostal neslýchaně vysoký honorář, 400 korun za diskotéku: „Při dalších přehrávkách, které se dělali každý rok, už nás bylo víc a dávali nám honorář jen kolem 80 korun.“

Na ředitele Šmída a konec šedesátých let vzpomíná Zdeněk Raboch rád. „Byl to takový intelektuál, člověk s velkým přehledem v kultuře, vedl Krpoflek v době, kdy se všechno povolovalo,“ říká. „V roce 1971 ho vylili, neprošel prověrkami a říkalo se, že do důchodu pracoval v kotelně. Tehdy se říkal takový vtip, kdo prošel prověrkami, byl don kariéros, kdo neprošel, byl don manuelos.“

Jak už bylo řečeno, v polovině 70. let rekvalifikační komise, složené z politických a kulturních pracovníků, přitvrdily.  „Začali nám předepisovat, že máme pouštět šedesát nebo dokonce osmdesát procent socdem hudby, písniček ze socialistického tábora. Uznávali sice, že diskotéka je tancovačka, ale tvrdili, že by měla mít taky výchovný efekt. Samozřejmě to nikdo nedodržoval, protože by na to lidi nechodili, byli hladoví po současných světových hitech,“ říká.

Kontroloři, kteří občas přišli na diskotéku, měli ale podle Zdeňka Rabocha obvykle pochopení pro to, že hrát převážně socialistickou produkci není reálné. A pro případ jejich námitek měli dídžejové připravené vysvětlení: „Vymlouvali jsme se, že hrajeme v blocích, máme blok české hudby, polské, a pak západní. A že kontrolor měl smůlu a přišel zrovna v době, kdy se hrál západní blok.“

Během přehrávek se ale komisi snažili zavděčit. „Mluvil jsem třeba o kapele z Německé demokratické republiky, ‚a jak jsme se dozvěděli, v lednu tato kapela navštíví Prahu a bude mít pět koncertů, máte se na co těšit, protože je to v NDR skutečně jednička‘,“ přibližuje. „Všichni jsme věděli, že je to komedie, samozřejmě, že i členové komise.“

Přehrávkové komisi často předsedal Jaromír Tůma z Prahy, který v té době psal o hudbě do Mladého světa a Melodie, po revoluci dělal nějaký čas šéfa časopisu Melodie a šéfdramaturga hudebních pořadů TV Nova, taď moderuje pořad Větrník na Radiu Beat. „Byl to skutečný odborník,“ vzpomíná Zdeněk Raboch, „Sice nekompromisní, ale spravedlivý.“

Vybavuje si také, jak to jeden začínající diskžokej před komisí s „komedií“ přehnal. „Pustil písničku Stop! In the Name of Love z repertoáru dívčí černošské skupina Supremes, text je o lásce. Ale kluk, aby se zavděčil porotě tvrdil, že je angažovaná a zpívá se tam ‚zahoďte samopaly, zahoďte tanky, nechte válčení‘,“ vypráví. „Tůma vyskočil se slovy: ‚Prosím vás, pusťte to ještě jednou a chci slyšet tu pasáž, kde se zpívá o samopalech a tancích.‘ Chtěl se zavděčit, ale vyhodili ho.“

Cimrmani měli v Plzni zaracha

Pouštění desek ale nesmělo být hlavním zaměstnáním. „Museli jsme chodit do práce na osm hodin a mít od zaměstnavatele potvrzení, že pracujeme,“ říká Zdeněk Raboch. „Bez toho by nás nepustili k přehrávkám.“ Z Divadla dětí Alfa přešel v sedmdesátých letech do Parku kultury a oddechu v plzeňském Lochotíně. „Uvolnilo se tam místo referenta pro kulturu,“ vysvětluje.

Měl na starost malá divadla jako Semafor, Rokoko nebo divadlo Járy Cimrmana, jezdil do Prahy a navrhoval, koho a s jakým představením pozvat do Plzně. Dalším kritériem byl předpokládaný úspěch u diváků, to, co „bylo v módě“. Vystupující, ať už herci nebo zpěváci, se objednávali u Pražského kulturního střediska (Prkusu), a ti s nejvyššími honoráři (třeba Helena Vondráčková nebo Karel Gott) u Pragokoncertu.

Pozvat z Prahy někoho, koho nezastupovaly zmíněné dvě organizace, nepřicházelo v úvahu. Někdy ale ani to nestačilo. Třeba divadlo Járy Cimrmana v Plzni vystupovat nesmělo. „Měli tady zaracha,“ říká Zdeněk Raboch. „Asi něco plácli a někdo se ozval, že to není v souladu s tím, co se nosí.“ Přesvědčil šéfa, aby divadlo i přes „zaracha“ zkusili pozvat a vyšlo to. „Buď se na zákaz zapomnělo nebo těm lidem, co to zakázali, došlo, že je to volovina,“ říká. „Každopádně nám to tenkrát povolili.“

Do hledáčku Státní bezpečnosti se Zdeněk Raboch dostal kvůli klukovině. Kamarád, který studoval tělovýchovný institut, mu v roce 1972 sehnal lístky na olympiádu do Mnichova. „Měl jsem doma spoustu čistých pohledů, které nám poslala teta z Ameriky. Na jeden jsem napsal ‚Srdečný pozdrav z USA posílá Raboch‘ a předem ho zaslal kamarádovi do Ameriky s prosbou, ať ho pošle do Divadla dětí Alfa, kde jsem tehdy pracoval,“ vypráví. „Hned se začalo šířit, ‚Raboch emigroval do Ameriky‘. Bylo to ale špatně načasované. Jeden kolega ostatní upozornil: ‚Jak může posílat pohled z Ameriky, když včera odjel do Mnichova?‘“ Přilákal tím k sobě ale pozornost StB: „Jen jsem se vrátil a přišel do práce, už tam byli a dusili mě.“

Státní bezpečnost se o něj zajímala i později. V Archivu bezpečnostních složek lze dohledat, že v únoru 1974 ho zaregistrovala jako kandidáta tajné spolupráce, v září téhož roku byl jeho svazek převeden do kategorie agent. O osm let později, v roce 1982, byl svazek převeden do archivu a následně skartován. 

„Nikdy jsem jim nic nepodepsal,“ reaguje dnes Zdeněk Raboch na to, že byl vedený jako agent. „Vždycky si mě někam zavolali nebo na mě čekali před prací a vyptávali se hlavně na to, kde beru desky,“ říká o kontaktech se státní bezpečností. „Vymluvil jsem se, že je mám od tety z Ameriky. Ve skutečnosti mi je vozili taky řidiči kamionů, nebo fotbalisté a hokejisti, když jeli na západ. Mám čisté svědomí, že jsem nikdy nikoho neprásknul.“ Podívat se, co se dochovalo v archivu, se po revoluci podívat nebyl: „Nechtěl jsem se k tomu vracet, chtěl jsem to vytěsnit, protože to bylo velice nepříjemné.“

Vypráví, že byl ze zájmu StB nešťastný a jednou pohrozil: „Jako každý chodím k volbám. A poslanec našeho obvodu říkal, ‚kdybyste něco potřebovali, tak se na mě obraťte‘. Tak já se na toho svého voleného zástupce obrátím, že chci, abyste mě už nechali na pokoji.“ Vyprávěl jim prý také, že jeho matka z Kladna byla za svou kamarádkou v Lidicích krátce předtím, než Němci obec vyvraždili. A říkala mu, že nejhorší nebyli Němci, ale čeští udavači. „Tohle mi povídala máma a vy na mě pořád útočíte, abych udával,“ vypráví. „Nakonec mě nechali na pokoji.“

Duc, duc, duc sedmdesátých let

Osmdesátá léta byla podle Zdeňka Rabocha ve znamení uvolnění, na diskotéky už nechodilo tolik kontrol a přehrávky nebyly tak přísné. Diskžokejové se navzájem znali a jeden o druhém věděl, co pouští. Třeba o dva roky mladší Petr Březina hrál heavy metal, „jiní hráli Vladimíra Mišíka a českou skoro undergroundovou muziku, já jsem se vždycky snažil dát do své diskotéky nějaké oldies“.

Vedl ho k tomu posun, který v pouštění desek nastal. „Když jsem s diskotékou začínal, na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let, mohl jsem pustit čtvrthodinovou skladbu americké undergroundové kapely a lidé seděli a poslouchali. Pouštěl jsem i jazzové skladby, jazz jsem měl vždycky rád,“ říká. „Sedmdesátá léta přinesla nový trend, taneční muziku vykalkulovanou na rytmus, důležitá byla hezká melodie, aby si s tím lidé mohli prozpěvovat. Ale žádná progrese to nebyla, písničky byly jedna jako druhá, duc, duc, duc.“

„Největší fláky byly německé a holandské produkce,“ říká. Konkrétně třeba písničky Rasputin, River of Babylon či Gotta Go Home od popové a eurodiskové skupiny, založená německým zpěvákem Boney M nebo song Fly Robin Fly od německé diskotékové skupiny Silver Convention.

„Respektoval jsem to, lidi zkrátka chtěli tancovat,“ říká Zdeněk Raboch. Třeba by stejně tak chtěli Beatles nebo Rolling Stones? „Nechtěli,“ oponuje. „Já jsem to zkoušel, odešli z tanečního parketu, když to nebyla taková ta dupárna, najednou byl prázdný.“ Producenti a skladatelé podle něj pracovali s „údery za minutu“, skladby se snažili dostat do optimálního tanečního tempa. Od pouštění desek se tak diskotéky posunuly k diskotékové hudbě, v osmdesátých letech se pak přidalo i typické osvětlení sálu, všude jezdily reflektory, lítaly blesky, točily se koule se zrcátky.

Zdeněk Raboch přesto návrat ke svým oblíbeným skladbám podnikl. „V roce 1979 jsme se s Jirkou Rožánkem rozhodli, že uděláme diskotéku „oldies but goldies“, návrat k písničkám, které se hrály, než se začaly hrát ty diskotékové,“ vypráví. Pouštěl šedesátá a padesátá léta, Beatles, Rolling Stones nebo Animals, zpíval Bill Haley či Jerry Lewis. Od té doby se akce opakovala každý rok a vždycky byla vyprodaná. Repertoár se postupně posouval, přibývaly dekády, až k osmdesátým rokům.

Diskotéky do rána nebyly pro mě

Právě v roce 1980 nastoupil Zdeněk Raboch do plzeňského rozhlasu a zůstal tu čtyřiačtyřicet let. Začínal pořadem Desky, které za to stojí, později dělal oldies hitparádu, jeden týden v pátek pouštěl české písničky, druhý týden zahraniční. „Dělal jsem i znalostní soutěže, ale hlavní byla muzika,“ říká.

Revoluci v roce 1989 vítal, ale přestože si najednou mohl dělat diskotéky jaké chtěl, nepotřeboval žádné kvalifikační zkoušky a nikdo už produkci necenzuroval, postupně se z diskotékové scény stáhl. „Už jsem byl starší, hrála se jiná muzika, ne že bych proti ní něco měl, ale už jsem ji necítil,“ vysvětluje.

Navíc mu vadilo, že se diskotéky protáhly až do rána. „Když jsme v 70. a 80. letech dělali diskotéku, hráli jsme od šesti do devíti večer, aby mládež nevedla noční život,“ říká. „V 90. letech to pro mě začalo být neúnosné, začínalo se v devět večer a končilo v ranních hodinách. Na konci už tam bylo víc personálu než hostů a tancovali už jen opilí. Nebylo to ono.“ Navíc musel ráno na osmou do práce. „Někdy jsem spal jenom hodinu,“ říká. „Byl to napůl spánek a napůl mdloba.“

V bouřlivých 90. letech se Zdeněk Raboch se světem diskoték loučil. Vzpomíná, že hrál ve Sportu či Céčku, stejně jako v nově vzniklém Manhattanu na Americké. „Vznikala spousta nových klubů, kde byl nějaký volný sklep, tam vznikl klub, tam se všude hrálo,“ říká. „Já už jsem byl ale mimo dění, dělal jsem spíš retro diskotéky pro firmy, ve školách jsem dětem vyprávěl o vzniku jazzu a bigbeatu, dokonce jsem byl angažován na plzeňskou univerzitu, abych studentům třetí generace přednášel o historii moderní hudby. Dělal jsem rozhlasové pořady, byly doby, kdy jsem byl v rádiu každý den včetně víkendů.“

Zdeněk Raboch má syna Michala, který pracuje jako instalatér a dceru Lucii, která je právničkou. Jeho manželka Věra, za svobodna Kusá, celý život učila, nyní je v penzi. Také pamětník odešel nedávno do důchodu, ale šestnáct let přesluhoval. Pro rozhlas donedávna dělal recenze knížek a přehled, co nového vychází. A zvažuje, zda letos po pětačtyřicáté uspořádá spolu s Marcelem Špicarem a Pavlem Maršátem na Boží hod vánoční tradiční diskotéku Oldies but Goldies.