„Já jsem měl na gymnáziu na Žižkově spolužáka, který se zajímal o herectví, byl i mým spolužákem na konzervatoři. On se zamiloval do dívky z bohaté rodiny, která prchala přes hranice. On, zamilován, prchal s rodinou. Jemu se to podařilo, ale tu dívku tady zatkli. A on se, jako rytíř ve stříbrné zbroji rozhodl vrátit a vysvobodit ji. Navštívil mě v Karlíně doma, rodiče byli na chatě. Já mu říkal: ‚Blbče, jdi se přihlásit, než tě chytí.‘ Nešel. Pochopitelně ho zatkli. A mě taky, za to, že jsem nehlásil jeho návštěvu, že jsem to řekl kamarádům. To byli, bohužel, straníci a při tehdy provozované sebekritice to na sebe i na mě práskli. Byla z toho svazácká kárná schůze. Na to jsem si vzal volno z Olomouce. Kamarádi straníci si sypali popel na hlavu. Já ne. Dostal jsem trest, nejvyšší důtku před vyloučením ze Svazu mládeže. Tím to, bohužel, neskončilo. Nějaký dobrák zápis z té svazácké schůze poslal výš, na patřičná místa. Na bezpečnost. Takže v Olomouci, jednou ráno, ťuk, ťuk na dveře. Dva pánové v koženáčích. Jak život píše neuvěřitelné náhody, v divadle se večer předtím hrála hra Třicet stříbrných, kde nutí amerického úředníka vydíráním, aby svědčil u protiamerické komise. No ráno mě v sedm odvezli do olomoucké vyšetřovny a tam se mě v podobném duchu vyptávali. Rozehraná hra, hodný policajt, zlý policajt. Řekli: ‚Už nikdy si nezahrajete divadlo.‘ Což pro mě ve dvaceti letech byla rána smrtící.“
„Z Komárna jsem měl možnost volit. Vybral jsem si Banskou Bystrici, protože tam bylo armádní divadlo. Tam jsem nastoupil k PTP. Naštěstí to nebyly doly, ale pozemní stavby. Byl únor, míchal jsem tam beton. U PTP byla podivná směs. Byli tam teologové, kteří se ráno, v poledne a večer modlili. Byli tam synci z bohatých pražských rodin. Byli tam i bývalí podnikatelé, kavárníci. Byl tam jeden Čechoameričan, který se vrátil, aby po válce sloužil původní vlasti. Ocitl se v PTP a říkal, že je blbec a teď jako vůl míchá maltu.“
„Tu školu, kam jsem jako kluk chodil, potom koncem války obsadili Němci. Oni stříleli z věžičky a několik statečných Karlíňáků střílelo po nich. Tam byl zabit německou kulkou otec mého kamaráda. Tam jsem poprvé viděl mrtvého člověka s dírou v čele. Takže tam se střílelo - v Karlíně v tom pětačtyřicátém. Pak se to otočilo, byl konec války, v té škole bylo skladiště německé armády. Tam byla zimní výzbroj, ušanky, vesty, válenky. To se pochopitelně vyházelo a stateční Čechoslováci si to rozebrali.“
Ilja Racek se narodil 24. června 1930 v Praze. Po ukončení konzervatoře v roce 1950 nastoupil do Moravského divadla v Olomouci. Kvůli kontaktu s kamarádem, který se pokusil emigrovat, byl vyslýchán a sledován Státní bezpečností. Protože se netajil odporem ke komunistickému režimu, byl na výkon vojenské služby zařazen k Pomocným technickým praporům v Banské Bystrici. Od roku 1960 hrál v Divadle E. F. Buriana a poté ve Vinohradském divadle v Praze. Jako jediný ze souboru tohoto divadla odmítl podepsat Antichartu, dokument, jehož podpisem řada významných českých umělců vyjádřila nesouhlas s Chartou 77.
