Irena Racková

„Ráno jsme přišli do takové velikánské stodoly, kde byla dobrá stovka ruských a anglických zajatců. Všichni jsme tam seděli na zemi a mezi námi byli koně. A jeden ten kůň tam potratil. Ty naše ženské se na to vrhly a jedly to tam. Dodneška je mi zle, když si na to vzpomenu. Vidím tu krev a ten potrat z toho koníčka nebo co to bylo. Matka [nám řekla]: ‚Nesmíte se toho dotknout!‘ My jsme byli poslušní, tak jsme se toho nedotkli. Ale hlad jsme měli.“

„V té továrně jsme byli ubytovaní v takové velikánské hale. Tam jsme měli tři postele nad sebou. A tak jsme si jako rodina vytvořili vždycky takový koutek. Vedle nás přes uličku byli nějací [lidé] z Německa a těm se podařilo zachránit děti. Dvě ty rodiny tam měli dvě malé holky – asi čtyřleté. A jednou si esesáci pro ty děti přijeli. To byl tak strašný zážitek, jak ty matky klečely, aby je vzali s sebou. Aby nebrali jen ty děti, aby vzali i ty matky. Ony věděly, že ty děti jdou na smrt.“

„Byla jsem mladá. V neděli jsme měli volno, to jsme nemuseli do práce. Tak jsme se scházeli. Někde na půdě se našel starý gramofon a desky a my jsme tančili a zpívali. Byli jsme mladí, takže jsme opravdu žili podle hesla carpe diem. Víte, přežít se dalo jedině tak, že jste se netrápil. Ti, co se trápili, to nepřežili. A kdo žil tak, že jako ‚dneska žiju, zítra ne‘ (...) tak se to dalo přežít. Byli jsme mladí. A mojí mámu jsme drželi a stále jsme jí dodávali klidu. Já jsem jí říkala: ‚Všechno přežijeme. Vrátíme se.‘ Já jsem o tom byla celé ty čtyři roky přesvědčená.“

„My jsme nesměli nic vnést do lágru. A mně se stalo, že dělali kontroly a jednou mě chytli se třemi balíčky té gázy. Teď mě odstavili stranou. Pamatuji si, že to byly strašné nervy, protože uprostřed toho ghetta byl hřbitov a na ten vodili lidi, co něco provedli, a pak je tam stříleli. A my jsme tam ještě s několika [dalšími vězni] stáli a nevěděli jsme, co s námi bude, jestli nás odvedou na ten hřbitov nebo co. Moje sestry šly za tím naším vedoucím a ten šel za tím velitelem a prosil, aby mě pustil. [Říkal], že jsem nesla tu gázu do zdravotního střediska, aby něco měli. Tak pak mě [pustili] a já jsem odešla s hlavou vztyčenou. A za rohem, když mě nikdo neviděl, tak jsem se zhroutila. To byly hrozné nervy. Ale přežila jsem to.“

„Rozdělili nás na práci. Každé ráno přišel k přehradě voják a odvedl si svou skupinu. Moje sestra Zdeňka byla zdravotní sestra - oni tam udělali takové zdravotní středisko. Druhá sestra pracovala v přístavu. A já jsem byla zařazená do továrny na zdravotní materiál. Točili jsme tam mulu na stroje a jak jsme to řezali a balili a posílali na frontu. To byla taková čistá práce. Dostávali jsme tam jednou denně polévku a v lágru jsme pak dostávali jeden stogramový krajíc chleba a to bylo všechno.“

„On nás okradl, ten její snoubenec. Hanka mu řekla, než jsme odjely, že rodiče dali šperky k naší dávné vychovatelce, a kdybychom se nevrátily, ať tam jede. To bylo nahoře někde u Kralovic, to je u Plzně. Jenže on, to nám ta paní pak řekla, nečekal na konec války. Jel tam, ukázal Hančinu fotku a řekl, aby mu to vydala. To jsou lidi! Ona řekla, že mu všecko nedá, ať přijde až po válce, ale něco mu dala. Teď Hanka řekla: ,To je moje, toto měl táta.‘ A že ho udá. Moje máma to nedovolila, řekla: ,Podívej, Haničko, prožily jsme toho tolik…‘“

„Potom když to skončilo, ti Rusové řekli, že už můžeme ven. Na tom dvoře byly takové žebřiňáky, kam si ti Němci, když utíkali před Rusy, nabalili nejnutnější věci, že se pro ně vrátí, a tak některé zůstaly na dvoře toho velkostatku. Nějaký Rus řekl, ať si tam vezmeme, co chceme. A moje máma řekla, že si nesmíme nic brát, že si můžeme vzít jenom chleba. Tam byly konve sádla a takové. My jsme poslouchaly. Já si pamatuju – teď je mi to trapné, že jsem po tom dvoře šla a že jsem ty mrtvoly těch Němců překračovala a s úplným klidem jsem si prozpěvovala ,Proč bychom se netěšili‘. Já nejsem blázen, ale v té době jsem asi byla.“

„Jednou v noci řekl ten komandant, že máme všichni nastoupit a že půjdeme dál, že se přiblížila fronta. My nevěděli, co máme dělat. Odvedli nás do lesa, postavili nás do řady. Němci se postavili s puškami proti nám. A to nemáte ponětí, co vám v ten moment rotuje v hlavě. Já jsem si říkala, že nesmím padnout dřív, než začnou střílet. Jenomže když už měli nacíleno, tak ten komandant řekl: 'Weitergehen! Jdeme dál!'“

„Třeba já jsem tam na stroji motala gázu. Pak jsme to krájeli na obvazy. Byla to čistá práce. Teď tam v ghettu začalo být zvykem – ono se to hrozně říká – co neukradneš, to nemáš. Čili já jsem tam nosila kousky obvazu, sestra zase dělala v přístavu, a když se jim tam rozbily bedny, tak donesla kilo mouky. Protože z těch sto gramů chleba bychom nežily. A to všechno bylo pod trestem smrti.“

„Plno lidí tam umřelo hladem. Před očima. Jeden známý tam přišel a říká, že chce cigaretu, že ji vymění za těch sto gramů chleba. Matka řekla, ať si to sní. On že ne, že chce cigaretu. Někdo mu to pak vyměnil, no a on do rána umřel.“

„Došli jsme do ghetta v Rize, kde před námi, to jsme potom zjistili, pár dní, tak den dva, udělali pogrom a postříleli všechny lotyšské ženy a děti a zůstalo tam jenom asi tři sta mužů v produktivním věku. Asi aby nám udělali místo, já nevím.“

„V roce 1940 zatklo gestapo mého otce a věznilo ho z důvodu, že byl proti arizaci jeho firmy.“ - „V jaké firmě pracoval?“ – „Oskar Polák na Ponávce [část Brna], ústřední topení, byl tam jako ředitel. Napřed Němci chtěli, aby jim vysvětlil chod továrny, tak byl takzvaně wirtschaftlich wichtig, to bylo jako že byl důležitý. No a po roce už se ho potřebovali zbavit, tak mu tam dali sekretářku Němku. Ta si tam pověsila obrázek Hitlera. Můj otec řekl, že v jeho kanceláři obrázek Hitlera viset nebude. A druhý den už si pro něj přišlo gestapo.“