monsignore František Radkovský

„V létě potom, to jsem tam měl švagrovou na návštěvě s dětmi, dva kluci a děvče, i s dalšími kamarády. A já jsem se domluvil s místními dětmi, co chodily do kostela, že je připravím na první svaté přijímání. Byli jsme domluveni, že přijdou odpoledne. Měl jsem i snoubence na faře, tak jsem k nim mluvil. A teď vidím, že okolo oken jde krajskej estébák, církevní. Toho už jsem znal, ten byl taky při tom vyšetřování. Vyběhl jsem za švagrovou a říkám: ,Jde sem estébák, řekni mu, že teď nemůžu, že mám přípravu snoubenců. Ať přijde za půl hodiny, ještě musíme ty děti vyhnat z fary, aby je tu neviděl.’ Jenže ona šla otevřít dveře a houf dětí za ní. Ona řekla tomu estébákovi, ať přijde za půl hodiny, že tam mám snoubence. Ale děti začaly křičet: ,Co, za půl hodiny, to pak bude mít nás!‘ To byla situace všelijaká! Ale on naštěstí to byl takový strejda, zas nebyl ani tak zlej, ani tak chytrej. Přišel, dal jsem mu kafe, slivovici, jak to bylo zvykem. On říkal: ,V kuloárech v Plzni se proslýchá, že vašemu kolegovi seberou souhlas.‘ Načež ze mě vypadlo: ,No to je chyba, já ho potřebuju.‘ To jsem si naběhl! On říkal: ,No, já o tom nerozhoduju.’ Samozřejmě, že i on o tom rozhodoval! ,Já o tom nerozhoduju, ale můžu se přimluvit, aby mu ho nesebrali, a já bych takhle občas přišel.‘ A já jsem si říkal: ,Ty troubo, tys tomu dal. Takhle sis přivlekl estébáka, že ti bude chodit na faru a budeš spolupracovat. V žádným případě!‘ My jsme měli velkou výhodu, od starších kněží, kteří měli za sebou léta kriminálu, že ti nám jasně řekli: ,S estébákama si nic nezačínejte, to ať vám radši seberou souhlas. To je vždycky špatně.’ Co jsem měl v tu chvíli dělat? Odpověděl jsem mu prostoduše a drze: ,To bude lepší, když už nepřijdete, ta vaše návštěva je vždycky nepříjemná.’ Dovedete si to představit? Ještě jsem říkal: ,Víte, tady ty děti, to je tady švagrová s dětmi, synovci a neteří, a ti si přivedli další kamarády, je tady kravál, já ani nemám klid na práci, když je tady tolik dětí.’ A on říkal: ,To musíte přes ty prázdniny vydržet.’ To byl takovýhle strejc. Od té doby nepřišel na faru. Když něco, tak nás zavolali na estébárnu.“

„Stalo se, že se mne (představitelé federálního ministerstva vnitra) ptali: ‚Co uděláte, až k vám přijde petice – 31 bodů? Už je v Sokolově, tak se k vám jistě brzy dostane.‘ V duchu jsem si říkal: Děkuji za nápověď. Pochopil jsem, že nemá cenu zatloukat, že oni přesně sledují, kudy a kam petice jde. Proto jsem řekl: ‚Co udělám? Přečtu si ji. A když se mi bude líbit, dám ji lidem podepsat.‘ Stejně jsem to tak udělal. Tím jsme skončili, oni nic neříkali, nic mi nevyčítali a odjeli. Pro mne to mělo výsledek, že jsem se tenkrát biskupem díkybohu nestal. Měl jsem z toho strach, přeci jen působily tenkrát komunistické tlaky. Stal se pan biskup Liška a pan biskup Lebeda.“

„Volá pan biskup Liška: ‚Mohl byste zítra ke mně přijít?‘ Ve mně trochu hrklo, pomyslel jsem si: To nevypadá dobře. Tak jsem tam přijel. Vyzval mne: ‚Posaďte se.‘ Posadil jsem se. A pan biskup říká: ‚Svatý otec vás a Františka Lobkowicze chce jmenovat za pomocné biskupy pana kardinála Tomáška tady v Praze.‘ Já jsem vyskočil, povídal jsem: ‚Co? Mne? A proč ne třeba Tomáše Halíka nebo Aleše Opatrného?‘ Odpověděl: ‚Protože ti mají teď čas, teď jste na řadě vy.‘ Jsem říkal: ‚To je velikánský omyl. To přece není možné – já a biskup. A může se říct ne? Musím to přijmout?‘ Pan biskup Liška řekl: ‚To jsem se tenkrát také ptal arcibiskupa Colasuonna, který mi oznamoval, že mám být biskupem, jestli mohu říct ne, jestli mohu odmítnout.‘ A on řekl: ‚Můžete, ale Svatému otci se to nedělá.‘“

„Přišel ke mně estébák. Jejich styl byl, že si vždy chtěli člověka nějakým způsobem chytit. Takže začínali rozhovor: ‚Líbí se vám tady, viďte?‘ My jsme měli štěstí, že na setkání kněží z Hnutí fokoláre jsme měli kněze, kteří prožili léta vyšetřování a kriminálů. Ti nás jasně poučovali, co bychom měli a co neměli dělat. Co estébákům neřekneš, to nevědí. Basta. Zadruhé je potřeba jim vždy dát najevo, že na ničem nelpíš; že nelpíš ani na faře, ani na svém kněžství. Protože jinak tě budou mít za co chytit a držet v šachu. To jsem také později zjistil od jednoho kněze, který působil v Plzni. Předtím byl vysokým funkcionářem Pacem in terris. Říkal jsem mu: ‚Měl by ses lidem omluvit a vysvětlit jim, proč jsi vlastně v Pacem byl.‘ On říkal: ‚Víte, já jsem si neuměl představit, že bych nemohl fungovat jako kněz.‘ A proto ho drželi a trpěl kvůli tomu, bylo to hrozné.“