Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Přijde mi to vůči tomu strýci takový podlý, že jsem to jméno, který jsem zdědil, pošpinil.“
narozen 14. února 1950 v Kolíně
v letech 1968-1974 studoval Vysokou školu ekonomickou, pak byl zaměstnán na různých pracovištích Československých drah (Podnikové ředitelství lůžkových a jídelních vozů v letech 1974-78, potom Správa severozápadní dráhy)
od roku 1970 ho s různými intervaly a s různou intenzitou kontaktovala StB, s níž spolupracoval jako agent
Zapleten v síti. Agentem Státní bezpečnosti
Petr Rádl se narodil 14. února 1950 v Kolíně. Jeho otec JUDr. Ivan Rádl byl právník, matka Milena byla učitelka, v jejíž rodině se toto povolání dědilo po několik generací. Má bratra Ivana, který je o tři roky starší. „Vyrůstal jsem teda v padesátých letech a nic jsem netušil o tom, co se děje. Táta byl vystudovanej právník, nejdřív dělal soudce, prvně ho vyhodil Hitler, potom v osmačtyřicátým roce byl vyakčněnej v Teplicích, tenkrát Teplice-Šanov. On dělal rozvodového soudce čili civilní právo, potom nemohl dělat ani to civilní právo, takže dělal nejdřív úředníka na soudu v Poděbradech, v Kolíně nemohl být. Potom si sehnal [místo] podnikového právníka ve stavebním podniku v Kolíně a před rokem ´68 byl v nemocnici jako právník, dělal ty regresy. Tátu v roce 1959 vyhodili od soudu, ale to mně bylo devět let, tak jsem nevěděl, z jakého důvodu – no, chodil do kostela, takže okresní tajemník v Kolíně, jmenoval se Husa, řekl, že ten, kdo věří v toho fousatého dědka nahoře, tak nemůže dělat soudce. Rodinu dost finančně udržovala máma, ta byla učitelka. Oba rodiče se o nás hrozně moc starali.“
Oba synové chodili do nedělní školy při sboru Českobratrské církve evangelické v Kolíně. „Táta se jmenoval Ivan, protože se narodil 1911, dědeček byl velkej rusofil před první světovou válkou, takže nejstarší syn byl Ivan. Můj bratr, ten už to měl horší, ten se narodil v sedmačtyřicátým, takže když přišli Rusové, tak mu bylo jednadvacet, to moc populární jméno nebylo.“ Jako mnoho lidí jeho generace, kteří nepocházeli přímo z komunistických rodin, vnímal jakýsi dvojí svět toho, co se říká doma a co na veřejnosti. Politická indoktrinace dětí probíhala hlavně ve škole a přidružených mládežnických organizacích. „Já jsem byl velmi věřící pionýr a rodiče vždycky, když si chtěli něco říct, tak nás poslali jinam nebo šli do vedlejšího pokoje, ale babička, maminčina maminka, to byla taky původně učitelka, ta si žádný servítky nebrala a já jsem si z toho kolem toho desátýho roku vytvořil názor, že babička je reakcionářka. Potom, když už mi bylo třináct, patnáct, tak jsem viděl, že teda babička měla kolikrát pravdu. Já jsem hlavně věřil všemu, co bylo ve škole a co bylo v novinách. Pamatuji si, že v padesátém sedmém roce zemřel Antonín Zápotocký, a to byla hrozná rána, nevím, jestli jsem plakal. V Rudým právu bylo to parte, portrét s tím černým rámem. Já jsem si to pověsil nad sporák v kuchyni, nevím, jak to tam rodiče vydrželi, ale vono to nějak slítlo a spálilo se to na plameni.“
Otec jim začal postupně vykládat o tom, co se dělo v padesátých letech, sám znal mnoho soudců, kteří figurovali u rozsudků na politickou objednávku. Jedním z nich byl i jejich soused, s jehož synem se Rádl v dětství přátelil. „Táta říkal dost neuvěřitelný věci, myslím o těch dobách, co ty komunisti všechno udělali. Já jsem věděl, že to tak bylo, poslouchal jsem různé [rozhlasové] stanice ze Západu, ale přece jenom, to, co říkal táta, mně přišlo, že to přece jenom není možný. Přišel osmašedesátý rok a takové věci se začaly psát v Lidové demokracii, ve Svobodným slovu... Táta byl členem národněsocialistický strany, která pak přestoupila do tý Československý strany socialistický. Mně bylo osmnáct let a já jsem zjistil, že táta nikdy neřekl [o politice a událostech 50. let] nic, co by nebyla pravda, alespoň jsem to doteď nezjistil. Všechno, co říkal, tak se nakonec potvrdilo.“
V roce 1968 byl přijat na Vysokou školu ekonomickou v Praze, bydlel na koleji na Jarově. „Já jsem začal studovat Vysokou školu ekonomickou, přijímací zkoušky jsem dělal v červnu 1968, a že jsem měl z maturity samé jedničky, tak mě vzali i bez té přijímací zkoušky, ale dopředu nám to neřekli. Já jsem se těšil na studia, navíc bylo jasné, že Ota Šik byl hrdina a že ekonomie bude jiná než za Antonína Novotného. My jsme teda školu začínali místo 1. října o týden později, tajemnice fakulty plakala a bylo to kvůli těm tankům. Na té vysoké škole bývaly občas studentské stávky, vedly je ty starší ročníky. Na té vysoké škole, tam svoboda, na rozdíl od okolního prostředí, se udržovala mnohem déle. V dubnu ´69 byla také stávka, to dubnové plénum, nastoupil Gustáv Husák. Po té třídě, kde jsme zasedali, stávkovali, tak chodilo… vyšlo Rudé právo a na té titulní straně [byl Gustáv Husák] tam někdo namaloval nějaký kníry a oslí uši, ale to byl poslední projev svobody. To si pamatuju ze školy. Potom právě ti, který vedli to studentské hnutí, byli první, nevím, za jak dlouho to bylo, který zakládali SSM na té Vysoké škole ekonomické. To bylo pro mě velký zklamání.“
V roce 1969 se Rádl poprvé podíval na Západ – navštívil Dánsko. I když to byl krásný zážitek, zůstala v něm podle jeho slov jakási nedůvěra k Západu. „Byl jsem tam nadšenej. Přes to všechno, celou dobu mně připadalo, že není možný, aby všichni tak příšerně lhali. Věděl jsem, že ten socialismus je podvod, ale přece jenom, že bych na tom Západě zůstal… měl jsem z toho strach.“ V některých společnostech zůstával alespoň trochu svobodný duch roku 1968 i po začátku období normalizace: „Já jsem promoval v roce ´74 a pořád to na tý škole bylo docela svobodný, i když teda vo hodně horší než v roce ´69 nebo na jaře ´70, ale pořád to bylo lepší než ,venku‘ nebo v civilu – mimo tu školu.“
„Nevím přesně, kdy byly volby, myslím, že na podzim 1970. Já jsem si vyřídil voličský průkaz, abych mohl volit v Praze. Jenom jednoho spolužáka jsem přemluvil, že půjdeme na ty volby a tam škrtneme všechny ty, co tam [na kandidátce] byli napsaný. To bylo na Jarově, my jsme bydleli [na koleji], někde na Chmelnici byla ta volební místnost a tam byla fronta ,ovcí‘. To byl pro mě hroznej zážitek. Já jsem tak věděl, co se děje, ale přece jenom na tý škole to bylo trošku jiný než v životě. No a ty ,ovce‘ byly v řadě, každej vzal tu obálku a jako ovce ji házeli do tý [urny]. My jsme s tím Vláďou Mikem, s tím kamarádem a spolužákem, se ptali, kde je plenta. Nevím už přesně, jestli ji přinesli nebo jestli byla daleko v rohu, tak jsme šli za tu plentu, myslím, že jsem tam šel první, protože vím, že tam nebyla tužka, tak jsem si šel půjčit tužku, oni [volební komise] mi půjčili tužku a ta neměla tuhu. Zkrátka potom nějaká tužka byla, myslím, že Vláďa udělal to samý za tou plentou, tak jsme to zaškrtali. Doteďka to ve mně je, ta hrůza, že po dvou letech se ten národ takhle [zlomí], že si ani nemuseli vymejšlet, ty komunisti, když napsali, že 99,99 procent hlasovalo pro Národní frontu.“
Únik do prostoru svobodného projevu představovala v této době více či méně formální volnočasová sdružení. „Já jsem byl v takový skupině, v takový partě lidí, to byla jednota, SK Nohyb se to jmenovalo, pak jenom Nohyb, jezdilo se na vejlety do přírody, s trampama se to potom spojilo. Tak se vždycky pořádala ,volební toulka‘ – ty volební lístky se potom na ohni spálily. Od tý doby [od roku 1970] jsem už u žádnejch voleb nebyl.“
„Právě kolem toho roku ´70, nevím, jestli to bylo před těma volbama, nebo po nich… My jsme si tam udělali takovou docela partu v našem kruhu a chodilo se různě do hostinců, když skončila přednáška a byl ještě čas, šli jsme ze školy, dneska je to náměstí Winstona Churchilla, tenkrát Antonína Zápotockého. Chodili jsme do různých hospod a jednou měl někdo nápad jít na hlavní nádraží, což teda byla hrozná pitomost,[soudě] podle toho, co se ukázalo pak dál.“ V areálu hlavního nádraží byla dvě restaurační zařízení: „My jsme šli do té třetí cenové skupiny, bylo nás myslím pět. Popíjeli jsme pivo, hodně, a jeden ten [kamarád], aniž nám cokoliv řekl, se na záchodě pozvracel a nechtěl dát uklízečce deset korun, aby to uklidila, nebo co to na něm chtěli. On se vrátil, nic neříkal a teď přišel policajt v uniformě, samozřejmě.“ Příslušník VB vyzval onoho dotyčného, aby šel s ním, a odvedl si ho na okrsek VB, který sídlil přímo v budově nádraží. Ostatní studenti stáli před vyšetřovnou a čekali, co se bude s jejich spolužákem dít. „Já už nevím, jak to teda dlouho bylo, byla to hrozná pitomost, že jsme tam čekali, měli jsme jít domů. První blbost byla chodit na to nádraží, protože tam ti policajti přímo byli. To byla taková shoda okolností, my jsme měli, myslím, že jsme to měli každý, strojopis, jmenovalo se to nějak jako ,Tři zdroje a součásti vědeckýho (marxismu) hovadismu‘, nebylo to nic, [kvůli čemu by se zhroutil socialismus, kdyby se to zveřejnilo]. Nevím, jestli to měli všichni kluci, ale já určitě, tu jednu kopii. Nevím, kolikátej jsem šel na řadu já. Šel jsem dovnitř, teď jsem takhle položil tašku, zvedl jsem ruce, oni takhle po mně jeli rukama, jestli nemám zbraň. Já jsem si připadal jak na Divokým západě, mně to přišlo až neuvěřitelný v civilizovaným středu Evropy. Všechno vyndali z tašky a [tam našli nějaký bony a ten opis]. Ptali se, odkud ty bony mám, a udělali zápis. Já už přesně nevím, jak to bylo… Potom nás teda nakonec všechny pustili. Nějakou dobu jsme si mysleli, i já jsem si myslel, že tím to skončilo.“
Rádl pravidelně dojížděl na víkend za rodiči do Kolína. Jako téměř každý student, měl i on hluboko do kapsy, a tak aby ušetřil za vlak, jezdíval stopem. Koneckonců měl to z koleje na Jarově kousek na kolínskou výpadovku, a když mu štěstí přálo, dostal se takto domů podstatně rychleji než vlakem. Jednoho dne, v pátek, po výše popsaném incidentu se mu podařil podivný autostop: „Bavilo mě jezdit stopem. Nevím, jak to bylo dlouho po téhleté události, možná, že to bylo i dýl, i půl roku… já už jsem na to skoro zapomněl, co se stalo. Zastavilo mi auto, byla to škodovka, měla kolínskou značku. Teď jsme jeli, to je tak hodina cesty v tom autě. Vždycky jsem [nadhodil] nějaký téma, aby ten řidič byl odměněnej za to, že mě vzal. Tenhleten člověk byl takovej divnej, pořád se mě něco vyptával, takovým dost nepříjemným způsobem. Docela jsem se těšil, až budu moci vystoupit. Asi tak čtvrt hodiny před Kolínem se mě snad přímo zeptal, jak se jmenuju. Já jsem řekl jméno a on řekl: Já tě znám. Nevím, co přesně řekl, ale zkrátka, že má ten náš spis k řešení, čili oni z toho udělali kauzu. Řekl mi, že mám v pondělí přijít do Bartolomějský 7 a že to nesmím nikomu říct a že se jmenuje Říha, což si pamatuju doteďka, ale nevím, jestli to bylo pravý [jméno]. Já jsem z toho byl úplně vyřízenej, za tu neskutečnou náhodu. To si myslím, že je na celým tom příběhu nějak zajímavý a zvláštní.“
Jednoho z jeho přátel, který byl také v oné hospodě na hlavním nádraží, prý také kontaktovala StB, ale on se s nimi odmítl scházet. „Mně to přišlo, že to odmítnout nemůžu, ale určitě jsem mohl. Já jsem to nedokázal.“
To, že přišel na tuto schůzku do Bartolomějské, považuje Rádl za jakési neformální stvrzení toho, že je ochoten se s příslušníky StB scházet a informovat je. Vázací akt podepsal až mnohem později. „Já jsem v tý Bartolomějský nikdy nebyl, já jsem vždycky byl jenom tak na kraji [ulice]. Když se řeklo Bartolomějská, tak to bylo hrozný zamrazení. Dokonce, když jsem viděl ten nápis Bartolomějská na tom rohu, tak to samo stačilo k tomu, aby se člověk znervózněl a radši se otočil… Takže já jsem šel prvně do tý ulice, docela mě překvapilo, že je to docela dlouhá ulic,e a nevím, jestli to tak bylo, ale doteďka mám tu ideu, tu vzpomínku, že v každým domě byla nějaká policie. Ta středočeská, myslím, to bylo číslo sedm a bylo to na pravý straně asi uprostřed tý ulice. Šel jsem na vrátnici, řekl jsem to [jméno] Říha a on pro mě přišel a vedl mě takovými chodbami… Já jsem to všechno hrozně hltal, to, co se psalo, to, co psal ten Jiří Mucha, tu knihu, co byl v těch komunistickejch lágrech. Já [jsem věděl], že používali ty metody výslechu a jedna z metod byly ty lampy, že svítili, já nevím kolik dní a nocí a že potom promluvil každý, nebo skoro každý, protože se to nedalo vydržet. On mě vedl takovejma chodbama… já jsem taky měl příšernej strach a strach dělá velký oči, já jsem nikdy asi nebyl žádnej hrdina… a myslím, že už nějaký ty lampy, nevím, jestli to nebyly normální, už byly na tý chodbě, ale nejhorší bylo, že byly vevnitř v tý místnosti, kam mě zavedl. Žádnou lampu nepustil, to jsem si já vyfantazíroval… Jednak jsem to nikomu neřekl, kam jdu, a uvědomoval jsem si, že když nepřijdu ven, tak to nebude nikdo vědět [kde jsem skončil]. Ten pocit, že jsem to nikomu neřekl, byl hroznej.“
Vyšetřovatelé používali nejrůznější psychologické triky k tomu, aby zadržené vyděsili. I malé a v podstatě banální gesto mohlo na vystrašeného mladíka velmi silně působit. Získat ho pak k dalším schůzkám jistě nebylo příliš složité. „On [vyšetřovatel] tam byl celou dobu se mnou no a tam skříň a vytáhl snad úplně nejtlustší šanon. Já jsem hrozně nervní člověk – já jsem byl, a bylo mi teda dvacet, absolutně z toho zničenej. Úplně ten nejtlustší šanon vytáhl a říkal: ,To je ten váš případ.‘ Bylo jasný, že jsme vyloučený ze školy a jenom se bude řešit nějaký vězení nebo já nevím co. Já myslím, že oni byli v tom cvičený, jak maj zapůsobit, a spousta lidí bylo statečnejch, já jsem byl z toho úplně pryč. Já už nevím, jakej byl ten závěr – [asi ten] že budu muset chodit na nějaký další svědčení, než bude ten proces… Musel říct nějaký datum a nějaký místo, kam mám přijít. Takže jsem tam šel a teď mně to na jednu stranu nepřipadalo, že dělám něco až tak špatnýho, jako že jsem nějakej udavač, protože ono se to táhlo hrozně dlouho, pak jsem chodil do zaměstnání, oženil jsem se… Já už si moc nepamatuju, jak to bylo za těch studíjních let dál, vždycky mi asi řekl, ať přijdu… Já jsem teda žádný písemný [zprávy] nedával, jediný, co jsem dával písemně: když jsem jel v roce 1979 do Maroka s mojí ženou, tak jsem měl napsat, jak probíhala pasová kontrola na těch hranicích, a to jsem napsal hrozně rád, protože se mi to hrozně líbilo, že na rozdíl tady od tý příšerný prohlídky do západního Německa tak tam byla svoboda. Vrchol byl myslím rakousko-italská hranice, když přišel, to byl pro mě neuvřitelnej zážitek, v civilu, měl jenom nějakej vodznak. Moje žena byla na záchodě na tý hranici, já jsem řekl, že je na záchodě a [on] vůbec nic nekontroloval. Mě docela bavilo, aby se ti volové chytli za nos a viděli, jak to má bejt na hranicích. To bylo asi jediný, co jsem dával písemně. On mi vždycky dával nějaký otázky a mě docela bavilo jim říkat nějaký věci, aby jim to bylo nepříjemný.“ Takto je například informoval o nespokojenosti lidí se zdražováním, jehož příčina byla spatřována ve špatné politice „strany a vlády“. Konkrétní jména stěžovatelů neříkal, s výjimkou jednoho případu – všechny nešvary v podniku „sváděl“ na vedoucího podniku, v němž pracoval. „Ten vedoucí byl samozřejmě komunista, a tak mi přišlo hrozně legrační říct, že nemá kladnej poměr k socialistickýmu zřízení. Podle mě to žádný udáváni nebylo, protože on samozřejmě ve funkci zůstal dál, to byl normální komunista, věřící. Tak jsem si říkal: Zato, jak mě buzeruje, tak se mu taky takhle pomstím.“
Schůzky se konaly s různou frekvencí a v okamžiku, když už se mohlo zdát, že o dotyčného nemá Státní bezpečnost zájem, protože už jim nemá co říci, mohl být kontakt obnoven. „Oni mě pořád, to StB, sledovali. Já jsem skončil školu, pak to nějak přestalo, tak jsem byl hrozně šťastnej a voni zjistili, kde jsem zaměstnanej. Já vím, že potom mi zavolal normálně na ten drážní telefon, co jsem měl na stole v tý [kanceláři], to bylo v [ulici] Politickejch vězňů 9 ta Správa severozápadní dráhy. Tam chodil nějakej Milfait, ten byl z toho StB a tomu se dávalo to hlášení, když jel nějakej ten [speciální] vlak a oni kontrolovali ten jízdní řád. Já jsem tam měl v pracovní náplni na tý Správě dráhy posilový vozy a tam byly i ty zájezdový vozy, jezdily do Berlína a do Budapešti a do Burgasu v létě a občas někdo jel na Západ. Já jsem musel stejně psát ty seznamy, kdo na ten Západ jede, to jsem odevzdával vedoucímu oddělení.“ Stejné seznamy odevzdával také svému řídícímu důstojníkovi z StB, který byl ovšem zaměstnán ve stejném podniku. „Já jsem s tím šel za vedoucím a on mi říkal: ,Co si Milfait řekne, to musíš odevzdat.‘ “
Řídící důstojníci se v průběhu let měnili: „Já jsem zažil asi čtyři [příslušníky StB], kterejm jsem chodil povídat to hlášení. Ten úplně poslední, ten byl inteligentní, toho jsem měl docela rád, ten byl nějak nad věcí, ale ten úplně první, ten byl opravdu takovej přízemní člověk a pořád na mě útočil. Já jsem si, nevím teda proč, docela vážil toho posledního. Mně docela přišlo, že ten je na úrovni. Mně skoro snad nevadilo, že je to estébák.“ Jeden z nich, pplk. Königsmark, charakterizoval Petra Rádla v roce 1978 jako „inteligentního, mladého a bystrého člověka, který se projevil jako vhodný typ tajného spolupracovníka“. [Údaje vycházejí ze svazku, který si na Rádla vedla StB a který je dnes uložený v Archivu Ministerstva vnitra ČR – pozn. ed.]
Každý, kdo s tajnou policií spolupracoval, si toho byl vědom, aniž třeba něco podepsal. Toto tvrzení ostatně potvrzují i slova Petra Rádla: „Dlouho jsem teda nic nepodepisoval [tzn. vázací akt]. Já vím, že dneska ty agenty rozlišují podle toho, že nic nevěděl, a ten, kterej to podepsal, tak to byl jako vědomej [spolupracovník]. Já bych je spíš rozlišoval na ty, který tam šli sami a chtěli udávat, a na ty takový… Já jsem to dělal proto, že jsem se bál, že když to dělat nebudu, nejdřív že mě vyhoděj ze školy nebo zavřou do vězení, a pak jsem se bál, že mě vyhoděj z práce. Zase jsem chtěl bejt hrdina, tak jsem nebyl v ROH, ale zase jsem…“
V podniku Správy severozápadní dráhy bylo zvláštní oddělení, v němž pracovali vyšší hodnostáři StB: „Jednou mě tam přímo zavolali. Já jsem si to do tý doby nespojoval, že tam to StB má nějakýho člověka celou dobu. Tam mi dali takovej papír, a že když to nepodepíšu, že mě teda vyhoděj z tý práce a že budu mít další problémy… Tak mi dal takovej papír a tam bylo, že když jako bude něco, co ohrožuje zájmy Československý socialistický republiky a bude ohrožovat chod dráhy, [tak to budu hlásit]… Tak já jsem to podepsal. Já opravdu nevím, v kterým to bylo roce. Mně nepřišlo, že to je nějaký udavačství. Potom jsem přece jenom dostával trochu odvahu – potom jsem v tom, řekl bych tak 87. nebo 88. roce, řekl, že to dál dělat nebudu. To mi řekli, že to musím napsat písemně, tak jsem to napsal písemně a tím to skončilo.“
Pro StB mohly mít i zcela nepodstatné (z hlediska tajného spolupracovníka) informace velkou cenu. Těžko se dá odhadnout význam konkrétních osob, ale svou úlohu hrál každý kontakt, i když to dodnes nebývá chápáno jednoznačně a úloha takovýchto „malých“ spolupracovníků se bagatelizuje. „Mě docela bavilo, jak oni jsou hloupí. Říkal jsem jim takový věci, já kdybych byl na jejich [místě], tak bych takovýhleho zpravodaje nebo agenta, toho bych [vyhodil]. Já jsem pro ně neměl žádnou cenu. jedině zjistili, jak to je na hranicích, a to asi věděli stejně, že jo. Mně spíš přijde, že jsem nějakejm věcem prospěl, než že bych ublížil.“ Podle spisu z archivu ministerstva vnitra byl Rádl zajímavý pro tajnou polici proto, že: „... má možnost získávat poznatky o nedostatcích při tvorbě jízdních řádů a k osobám, které tyto nedostatky způsobují. Dále bude využíván k získávání závadových poznatků k ochraně státního tajemství, neboť na tomto úseku se tvoří jízdní řády pro speciální přepravu vedoucích stranických a vládních představitelů. V objektu Správy severozápadní dráhy bude typovat osoby, které nejsou stoupenci našeho socialistického zřízení.“ Rádlovi bylo divné, že o něj má tajná policie stále zájem, když jim vlastně podle něj nic důležitého neříká. „Já jsem neměl odvahu udělat to, že bych řekl, že to dělat nebudu. Nejdřív to bylo kvůli tomu studiu, pak kvůli tomu zaměstnání, protože jsem se bál, že mě nikde nevemou. Proč oni o to [setkávání se] stáli, to mně přišlo proto, že oni nevědí, že jsou tak hloupí.“
Se svými řídícími důstojníky se scházel v restauracích apod. „Já si pamatuju, na Václavským náměstí to byla kavárna druhý cenový skupiny. Já vím, že jsem pil prvně tonik nebo džus, nikdy žádnej alkohol. Myslím, že to stálo 4,40 kčs, tonik i džus. To teda platil von.“
Podle svého odhadu se scházel s řídícími důstojníky jednou za dva měsíce. Za svou spolupráci nedostával žádnou finanční odměnu, ani se mu nedostávalo nějakých výsad. Brzy po sňatku o své spolupráci řekl manželce. V polovině 80. let se spoluprácí na vlastní žádost skončil. V jeho osobním spisu je rukou psaný dopis datovaný dne 15. listopadu 1985, jímž končí svou činnost pro tajnou policii. Své rozhodnutí odůvodnil množstvím pracovních povinností a také tím, že se dekonspiroval své manželce, s níž se ovšem v té době rozváděl. Podle úředního zápisu došlo do 14. května 1985 k osmdesáti schůzkám, během nichž Petr Rádl., krycím jménem Kolínský, předal celkem osmadvacet zpráv. Zprávy byly převážně ekonomického charakteru nebo se týkaly osob, na nichž měly zájem jednotlivé řídící orgány.
O své spolupráci s StB hovořil po roce 1989 z rodiny pouze se svým otcem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Marta Edith Holečková)